„Už to trvá strašně dlouho. Neklesá jí to!" rozčiloval se Janek, když opatrně měnil rozpálené ženě další zábal za studenější.

Kořenářce se však již dvakrát podařilo nalít do hrdla nemocné trochu léčebné tekutiny, i když to byl téměř nadlidský úkol. Ovšem žádná změna nenastala. Felicity stále blouznila a oni ji leckdy museli pevně držet, aby si při divokých pohybech neublížila.

„Jak jsem říkala, musí nejdřív porazit své démony. Bojovat s horkostí. Ale neřekla bych, že se nic nezměnilo. Horečka už trochu klesla. Takže účinek to určitě má a teď už je jen na ní, zda se s tím popere," upozornila ho znovu na to, co mu už říkala.

Nana se zatím pokoušela v náručí utišit čerstvě narozené dítě, které jako kdyby tušilo, že je s maminkou něco špatně, a tak řvalo jako na lesy.

„Já už nechci," ozvalo se náhle z vyprahlého hrdla mladé ženy, když sebou znovu trhla s očima nevědomě vytřeštěnýma.

Janka to téměř vyděsilo. Vypadala v ten moment jako nějaký duch. Někdo, kdo již nepatří do tohoto světa. Tak ho to šokovalo, že musel dokonce na chvíli zavřít oči, aby se ovládl. Naopak léčitelka se nahnula nad nemocnou a tišila ji chlácholivými slovy. Jakmile to rozdýchal, znovu se k ní přidal a s novým odhodláním sevřel ručku Felicity a jemně ji hladil. K tomu jí dodával jeden důvod za druhým, proč by se měla probrat.

„To nepomůže," konstatovala žena se zázračnýma rukama po chvíli. Vrhl po ní smrtícím pohledem, a tak jen pokrčila rameny a zase se věnovala bylinkám.

Všichni tři byli vzhůru velmi dlouho. Dávno na panství padla tma, hluk na nádvoří se utišil, ale oni stále za svitu svící byli na nohou. Za tu dobu stihli vyslechnout spoustu výkřiků. Ze začátku žena prosila o milost a na konci už volala otce. Slova doprovázela tím, že se k němu pokoušela dostat, až ji museli pevně držet, aby si neublížila pádem z postele.

„Otče. Prosím. Vrať se ke mně!" křičela v horečce s takovou bolestí v hlase, že to Jankem otřáslo víc, než by očekával. Znovu pocítil vinu, že pro starého pána neudělal víc.

V určité části noci se však přestala zmítat a naopak ležela naprosto nehybně, až to skoro vypadalo, jako kdyby navždy usnula. Jediným znakem, že dýchá, bylo lehké zvedání hrudi a tlukot srdce. Ale nehybnost měla jeden klad, a to, že horkost z těla začala ustupovat. Už na dotek tolik nehořela.

„Zdá se, že je na dobré cestě. Bojuje statečně se zlými silami," pronesla s úlevným povzdechem kořenářka, zatímco jí sundávala zteplalé obklady, aby je nahradila další dávkou.

„Ach bože, přestaň! Co máš neustále s těmi zlými silami?" vyjekl Janek napruženě. Měl toho dost. Byl vzhůru celou noc a ona s tím nepřestala. S takovými hloupostmi.

Ona se jen tajemně usmála.

„Chceš mi snad namluvit, že žiješ ve Skotsku a nevěříš v jeho kouzelnou moc? Nevěříš v tajemné síly, ani ve víly, které tančí kolem starých kamenů?"

A jakmile domluvila, odvrátila se od něj. Vydala se k ženě opírající se o kolébku a lehce podřimující. Hleděl za ní a vrtěl hlavou. Ženy. Něco jako kouzla neexistuje. Všechna prapodivná vyprávění tu jsou jen pro to, aby strašila děti, nebo aby měly ženy o čem klevetit. Nic víc.

„Samozřejmě, že něčemu takovému nevěřím," dodal šeptem, jako kdyby se tím chtěl v rozhodnutí ohledně toho ještě víc utvrdit. Poté sklopil zrak a přemýšlivě se zahleděl na zem. Oči se mu klížily únavou, ale po pár minutách sebou trhl, protože teď si nemohl usnout. Musel být v pozoru, kdyby musel nějak pomoci.

„Tak ty nevěříš, že na paloučku tancují víly?"

„Tomu se nedá věřit," odpověděl Janek bez přemýšlení otráveně, že je tu už zase to příšerné téma, a teprve, když promluvil, něco mu došlo. Cože? Kdo to řekl? To už si vážně z nedostatku spánku odpovídám sám?

Napadla ho však i další možnost, a tak pomalu začal zvedat oči a s hlubokým nádechem se zadíval na Felicity. Šokovaně sebou trhl, když uviděl, jak na něj upírá zrak. Byla sice bledá jako smrt a vypadala, že každou chvíli omdlí, ale konečně měla oči jasné, a ne nevidomé zahalené horečkou. Srdce mu povyskočilo nezměrnou úlevou, když se k ní pomalu naklonil.

„Vy jste nám ale dala, Felicity."

Žena si vyčerpaně olízla rty, než slabě zachraptěla:

„Cítím se hrozně. Bolí mě snad celé tělo."

„To by klidně mohlo být možné," odvětil s úlevou a na tvář se mu vrátil úsměv.

Nebezpečí bylo zažehnáno. Ještěže tak, pomyslel si, když ji pozoroval. A tak si ihned všiml, že se jí zase zavírají oči, a to doprovodila jemným sevřením jeho ruky. Bylo to jako pohlazení motýlími křídly. Takřka by to necítil, kdyby na ni nehleděl a pohyb tak nezaznamenal.

„Nemusel si tu zůstávat," dodala šeptem.

Oplatil jí stisk a jemně odhrnul zpocené pramínky vlasů, které jí padaly přímo do očí.

„Ale já jsem chtěl. A teď spěte! Spánek je to, co nyní opravdu potřebujete, abyste se co nejdříve uzdravila."

Zamyšleně se na něj zpod řas dívala, než se jí lehce zvedl koutek úst v náznaku úsměvu a se zavíráním očí zamumlala:

„Rozkaz."

Naposledy zatřepotala řasami, jako kdyby se spánku bránila, ale pak už je nechala klesnout a společně s nimi se odebrala do říše snů. Dech se jí zpomalil, avšak byl již daleko silnější než předtím. Zdálo se, že bitvu s horkostí opravdu úspěšně vyhrála.

****

Pak to netrvalo dlouho a uzdravila se. Znovu se vrhla do života a poprvé si pochovala své dítě. V tom čase radost a štěstí překryly strach a nenávist. Navíc, když Roger dokonce ustanovil Nanu chůvou Liama, nemohla se více radovat. Očividně stále věřil, že se ony dvě zrovna nemusí, což pro ně bylo výhodou.

Vše se pomalu vracelo do starých kolejí, ale tentokrát zde byl důvod, proč se snažit. Pro ženu bylo dítě sluncem života. Pro tichého chlapečka byla ochotná obětovat vše, jen aby byl šťastný. Největším překvapením pro ni ovšem byl Rogerův vztah k němu. Opravdu se na něm nijak nemstil. Naopak se zdálo, že on je jediný, na kom mu záleží. To dokazovaly i chvíle, kdy pán panství všechny vyhnal z komnaty, aby mohl být se svým dědicem o samotě.

Když se to ovšem stalo poprvé, Felicity to vyděsilo na nejvyšší míru. Rozkaz ji zaskočil nepřipravenou. Před očima jí vyskakovalo tisíc věcí, které by mohl ten tyran udělat bezbrannému dítěti. Tenkrát ji opuštění komnaty div neutrhlo srdce. Vždyť by mu mohl jednoduše zlomit vaz, nebo ho udusit. Měla mysl těmi představami přeplněnou, když ustaraně přecházela před místností a tvář se jí zbrázdila obavami. Nana, která tam byla s ní, se ji pokoušela uklidnit.

„Má paní, klid. On mu neublíží. Liamovi ne. Vždyť víte, jak mu už dřív na něm záleželo. I když nevím proč, ale věřím, že je s ním v bezpečí. Věřte mi."

Jenže ji ta slova neuklidnila. Znovu vrhla starostlivý pohled na zavřené dveře. Načež se od nich prudce odvrátila a s pohledem na služebnou vyhrkla:

„Zatím se tvářil, že mu na něm záleží. Jenže, co když to byla jen nějaká zvrácená hra? Co když rozhodnutí změnil? Já mu nedovolím, aby mu ublížil!"

I přesto však neměla odvahu vstoupit přes manželův zákaz. A tak dál útrpně čekala, až konečně vyjde ven. Stalo se to po neuvěřitelně dlouhé době. Dveře se rozlétly a chladně se tvářící muž z nich nevzrušeně vykročil. V ten okamžik kolem něj bez jediného slova proběhla a vrhla se ke kolébce. Zvedla dítě do náručí a svírala ho třesoucíma rukama a po tvářích jí stékaly slzy. Téměř nedokázala uvěřit tomu, že mu neublížil. Zkontrolovala robátko od hlavy až k patě, ale nic nenašla. Z úst jí vyšel povzdech úlevy. Nikdy se tolik nebála.

Když se pak tato situace opakovala, byla již klidnější. Začínala věřit, že muži vážně na dítěti záleží a že mu neublíží. Avšak úplného strachu se zbavit nedokázala, úzkost si k ní našla cestu pokaždé, když se za nimi dvěma zavřely dveře komnaty a ona zůstala stát venku.

Janka toho času vídala jen zřídka. Většinou na krátkou chvilku, protože se jim cesty zase rychle rozdělily. Roger ho nejspíš zaměstnával nějakými úkoly okolo panství a dívka rozhodně nechtěla, aby muž zjistil, že se Jankova loajalita změnila. Tudíž by ho nikdy neohrozila tím, že by ho nějak nápadně hledala.

Přesto všechno toužila být právě s ním aspoň chvíli o samotě. Mít možnost si pořádně popovídat, dozvědět se víc, zjistit důvod, proč místo toho, aby utekl, zůstal zde. Díky němu po dlouhém čase cítila, že je tu někdo další, kdo je opravdu na její straně. A to byl krásný pocit. Mezi všemi těmi cizinci byl on, který byl s ní.

****

Když klečela nahá v temné komnatě a Roger stál za ní, zatoulávala se myšlenkami do radostných vzpomínek, aby nemyslela na ponížení, kterého se jí dostávalo. Obrnila se proti tomu.

„Jaké to je být v něčí moci, Felicity? Jak se cítíte? Uvědomujete si, že vás můžu přinutit udělat úplně vše a vy to prostě uděláte?"

Hlas kolem ní poletoval jako sup čekající na oběť. Ten však dokázala nevnímat, horší to bylo s doteky. Když jí sáhl na rameno, neubránila se otřesení, avšak uhnout si nedovolila. Udržela se. Duševně se obrnila před dalšími doteky a doufala, že když nebude odporovat příkazům, nebude to zbytečně prodlužovat.

„Já vám nechci ubližovat. Opravdu ne. Jen kdybyste nebyla tak tvrdohlavá," promluvil a v hlase se mu ozvala hraná lítost. Jako kdyby to dělal nerad. Jako kdyby si to neužíval, prolétlo jí hlavou. Stěží zadržela ušklíbnutí. To určitě.

„Dřív se mi takoví jako ty posmívali. Byl jsem pro ně nikdo. Mysleli si, že jsou víc než já. Teď je to naopak. To já se můžu posmívat všem těm nadutcům," pronášel dál, a když ji najednou popadl zezadu za vlasy, překvapeně a bolestivě vypískla. Jak to nečekala, neudržela rovnováhu a spadla na zem.

Sledovala, jak se mu rty zkřivily do zlého úšklebku. Skoro v očích viděla touhu udeřit. Ulevit si. Čekala na ránu, která měla padnout. Svým způsobem v to zvráceně doufala, protože věděla, že až by dopadla poslední, odešel by a ona by mohla někde v koutku nabírat síly na další kolo. Zvedl ruku, ale rána už nedopadla, protože v tu chvíli se ozvalo rázné zaklepání. Felicity z očí vyklouzly slzy úlevy, když se manžel s klením zvedl, a přitom jí napruženě přikázal, aby se oblékla. Na víc nečekala a v dostatečné dálce od jeho rukou a nadávek se odplížila. Hodila na sebe jednoduché šaty. Když se pomalu zvedala, muž už otvíral dveře a burácel:

„Co se, zatraceně, děje, že mě rušíte, vy chátro?"

Nenápadně se na špičkách naklonila, aby viděla, kdo to je. Překvapeně tam uviděla stát Janka, který se klidně díval na svého pána, když úslužně pronesl:

„Opravdu se moc omlouvám, pane, ale dovnitř vnikl nepřítel."

Roger okamžitě zbystřil.

„Tak, co děláš tady? Znáte pokyny..."

„Ach, vy jste mě nepochopil, je to kůň. Ten nepřítel je kůň," dodal Janek smrtelně vážným tónem.

Její manžel na něj hleděl, jako kdyby se zbláznil. Otřel si čelo a pronesl hlasem, který mrazil: „To mi vážně chceš říct, že mě rušíš kvůli koni? To snad ne!"

Mladík se však ani nehnul, neukázal strach ani provinění. Jen dál poníženě hleděl a vysvětloval situaci:

„Je úplně zdivočelý. Nemůžeme ho zkrotit. Už zranil dva naše muže. Mysleli jsme, že byste to měl vědět."

„To ho mám za vás, hlupáci, snad chytit? K čertu, tohle si někdo šeredně odskáče. Nikdo mě nebude rušit kvůli takové blbosti. Tady, abych si všechno zařizoval sám," láteřil rozzlobeně pán panství, když popadl zbytek věcí a vypochodoval z komnaty.

V ten moment si oddechla. Byla zachráněna. Pro tuto chvíli. Vyčerpaně se opřela o rám postele a zhluboka oddechovala.

„Jste v pořádku, Felicity?" vyrušil ji náhle tichý hlas. Až sebou trhla a uhnula, jako kdyby měla dostat ránu. Když však zvedla zrak, poznala Janka a rázem se jí srdce uklidnila.

„Nic mi není," pronesla šeptem.

Přesto si ji dlouze prohlížel, jako kdyby nevěřil těm slovům.

„Nejspíš jsem nepřišel včas."

Překvapeně rozevřela oči a pozorně se na něj zadívala. To přece neudělal.

„To sis to vymyslel, abys ho dostal ven?" nedokázala zadržet otázku, která se jí drala na jazyk.

Naznačil jí úsměv, když se k ní naklonil. Tentokrát se ovládla a neucukla. Na okamžik ji ovanula vůně dřeva a ona se na ni zaměřila.

„Nevymyslel, za co mě máte, Felicity. Venku je opravdu velmi nezvladatelný kůň, ale je pravda, že když sem vběhl, tak zase tak nezvladatelný nebyl. Možná jsem mu trochu pomohl."

A po těch slovech se otevřeně usmíval. Když si uvědomila, co to znamená, ani ona nedokázala zadržet letmé zvednutí koutků úst.

„Nějak jsem ho z komnaty dostat musel," dodal a oba zvážněli.

Tak ráda by mu řekla, že by jí pomohlo, kdyby něco takového udělal vždy, ale to nemohla. Vždyť tím hrozně riskoval. Mohl všechno zničit. Prozradit se. Navíc Roger nebyl hlupák, brzy by mu to došlo, a pak by následoval trest... Na to nechtěla ani myslet.

„Janku, neměl si to dělat! Je to moc nebezpečné. Co kdyby tě za to potrestal? Mohl by začít tušit, že tvoje loajalita je..." začala mu vysvětlovat, co by se mohlo stát, jenže on ji přerušil:

„Moje loajalita je u vás. A vždy to tak bude."

Na okamžik vypadal, že chce říct něco víc. V očích se mu objevila zvláštní záře, ale byla to jen sekunda, než zavřel ústa a svit zase pohasl.

„I tak dělám málo. Nedokážu vás ochránit před..."

Jeho slova ji zahřála u srdce. Někdo měl starost. O ni. O padlou dámu panství. Nechala se tím chvíli unášet, než se probrala z představ a klidně prohlásila:

„To nedokáže nikdo. I tak děláš víc, než bys měl. Slib mi, že na sebe dáš pozor, a že se nebudeš zbytečně vystavovat nebezpečí."

„To přátelé přece dělají, tedy... vlastně... omlouvám se," rozjel se ohnivě, než si uvědomil, co vlastně řekl a začal se omlouvat. Ona však jen zavrtěla hlavou a dala mu jasně najevo, že přátelé jsou a ať nad tím nikdy nepochybuje. Postavení mezi nimi už dávno nehrálo žádnou roli. Byli si rovni.

To už k nim pronikly hlučné kroky a hlasy, proto ho vystrašeně hnala pryč. I tak se zde zdržel podezřele dlouho. Roger by mohl získat podezření. Už byl skoro u dveří, když za ním najednou zavolala:

„Janku?"

Zastavil se a zdráhavě se otočil. Jakmile to udělal, vyhrkla otázku, která jí už nějakou dobu hlodala v hlavě a teprve nyní měla příležitost se ho na ni zeptat:

„Ty máš něco společného s tím, že Roger o svatební noci odpadl, že ano?"

Na tváři se mu mihlo překvapení, než jí pohlédl do očí a kývl. Věděla to! Musel to být on. Nikdo jiný by se něčeho takového nedopustil.

„Tenkrát jsi mi získal odklad, a za to ti děkuju," dodala smrtelně vážně.