Jankův příběh

„Je lepší zemřít pro lásku, než ji vůbec nepoznat."

Žil na panství od narození a otec ho učil, jak se stát správným podkoním. Tu práci miloval. Strašně rád si povídal s koňmi, protože jim mohl svěřit jakékoliv tajemství a věděl, že se ho nikdy nikdo nedozví.

„Až budeš starší, převezmeš po mně tohle místo," říkával otec s hrdostí, když viděl, jak se s láskou stará o koně. Nezanedbával je, naopak s pečlivostí sobě samou se staral o každého ze stájí.

Byli sice chudí, peněz nebylo nikdy nazbyt, ale měli něco, co se vyrovnalo bohatství. Lásku mezi sebou. Vždy společně zasedali ke stolu v jejich chaloupce, která se už skoro rozpadala a pomodlili se. Jeho sestra Ea se na něj spiklenecky zazubila, když se zakousla do chleba. Věděl moc dobře, co to znamená. Jen, co dojedli a matka je láskyplně pocuchala ve vlasech, vyrazili na seno. Tam si sedli a dlouze povídali. Smáli se a vtipkovali. Měli mezi sebou vztah, který nikdo nedokázal pochopit.

„Co jen budeme dělat, až se provdám?" vyhrkla, když společně leželi v seně a hleděli na nebe.

Janek se k ní otočil s nezbedným úsměvem.

„Tak to se asi nesmíš vdát, sestřičko," poškádlil ji a hodil jí seno do vlasů.

Dívka zavřeštěla a odkulila se od něj.

„Janku!" zasyčela nahněvaně, ale oči jí přitom zářily.

On se jen nevinně zazubil a rozhodil rukama, jako že to on nic.

„Třeba to ty si najdeš první nevěstu. Maminka už teď hledá děvče, které by se k tobě hodilo," oplatila mu uličnicky a lehce si z vlasů vyndávala nezbedná stébla sena. „Slyšela jsem ji, jak uvažuje o staré Elsbeth," dodala a se smíchem vyskočila na nohy.

„Á to snad ne," vyjekl šokovaně, „to nemohla říct. To by mi neudělala!"

Ea pokrčila rameny s provokujícím úsměvem a zazpívala:

„Uvidíme."

To už se k ní rozeběhl, aby ji ztrestal za to utahování, když v tom oba sourozenci zaslechli zaržání koně. Janek zvedl překvapeně zrak a uviděl lady Felicity, jak se k nim blíží na koni. Jak se jí do zad opřelo slunce, zdálo se, jako kdyby vycházela ze záře a on od ní nemohl odtrhnout pohled. Do té chvíle ji sem tam viděl, ale moc si jí nevšímal. Soustředil se vždy na to, co říkal otec. Nyní však, jako kdyby ji zahlédl poprvé. Ucítil ostré dloubnutí do boku.

„Pokloň se a nevejrej, ňoumo," zasyčela sestra s velkou dávkou smíchu. Nemohla si nevšimnout bratrova okouzlení.

„Má paní," zavrkala v úkloně.

Janek se také rychle uklonil a zamumlal něco, co mělo znít jako slova sestry. Oba se zvedli a mladá dívenka se na ně spiklenecky zazubila.

„Budeme dělat, že jsme se nesetkali, kdyby se vás náhodou ptala má matka, ano?" pronesla s uličnickým úsměvem, který upřela přímo na něj.

Má tak krásný úsměv, proletělo mu hlavou v tu chvíli, kdy se zmohl na odpověď, protože se sestra připravovala na další štulec.

„Má paní, vy jste tu snad byla?"

Mladá lady se pousmála a spokojeně pokývla. Chápal rychle, a to se jí líbilo. Poté se otočila k dívce vedle něj a pronesla: „Máš milého bratra."

Načež jim pokývla a popohnala koně do klusu. Brzy jim tak zmizela z očí, ale ze srdce už se mu nevytratila.

****

„Janek se nám zamiloval, matko," prohlásila pobaveně Ea, když se po dlouhém a úmorném dni celá rodina sešla u stolu.

Mladík po ní vrhl nevěřící pohled, přičemž se málem udusil polévkou. Vytřeštil oči a rozkašlal se.

Matka káravě pohlédla na dceru a poznamenala: „Eo, nevymýšlej si. Tvůj bratr se zajímá leda o koně."

Po těch slovech se mu ulevilo. Vůbec tomu nevěřila, což bylo jenom dobře. Vrhl po sestře vražedným pohledem, ale ona se na něj jen nevinně usmívala. A nedala si pokoj, protože se znovu otočila k matce a dodala:

„Och, koně ho zajímají, to ano. Souvisí to s nimi."

Nevěřil vlastním uším. To přece nemohla říct. Rychle ji pod stolem nakopl, až nadskočila a uraženě vyjekla:

„Au."

Konečně se do debaty zapojil také otec dobromyslně:

„Nejspíš myslí, že se zamiloval do té nové klisny, kterou dostal na starost. Je krásná a ta srst. Bude radost se o ni starat, ale já věřím, že to zvládne. Viď, Janku?"

Mladík se s úlevou otočil na otce, který nejspíš ani netušil, jak moc ho právě zachránil, a vyhrkl: „Ano, otče." A než mohla Ea spustit lavinu dalšího podezřívání, dodal: „To Ea hledá ženicha, kde se dá."

Odpovědí mu byl rozčílený pohled sestry, když matka spráskla ruce a jala se jí uštědřit kázání o tom, jak dívky musí udržovat svoji čest v bezpečí.

****

Janek práci s koňmi opravdu miloval. Bylo jeho snem převzít jednou otcovo místo, a proto se snažil ho v ničem nezklamat. S klisnou, kterou měl na starost, se nesmělo nic stát. A tak často zůstával mnohem déle než ostatní. Než samotný otec. Důkladně se staral o to, aby jí nic nechybělo. Aby si své místo zasloužil.

Jednou ji zrovna tak důkladně hřebelcoval, když uslyšel nejisté ženské volání:

„Haló? Je tu někdo? Prosím?"

Okamžitě toho nechal, protože poznal hlas. Ten patřil mladé lady. Rázem odhodil věci a zhluboka se nadechl. Trochu se ho chytila panika. Nechtěl před ní vypadat jako šupák, a tak ze sebe smetl, co nejvíc nepořádku a upravil si neučesané vlasy. Teprve poté vykoukl ze stání a rádoby klidně zavolal:

„Lady, mohu vám s něčím pomoci?"

Felicity, která zrovna nahlížela do opačného kouta stájí, se přistiženě otočila. Vypadala půvabně v béžových jezdeckých šatech a s rozevlátými vlasy. Oči jí jemně jiskřily jakýmsi tajemstvím, když se kousala do rtu.

„Ach, to jsem ráda, že jsi tu. Potřebovala bych osedlat koně, Janku."

Přikývl. Jo, to mohl splnit bez problémů. Okamžitě se do toho také pustil. Došel ke stáji, kde byla její klisna ustájena a otázal se, jako by nic:

„Jedete s otcem na obhlídku panství?"

Dívka se postavila ke vstupu, přičemž sledovala, jak koně připravoval. Zamyšleně točila náramkem na ruce.

„Ne, otec má dnes důležité setkání s ostatními lairdy. Chtěla jsem se jen tak projet."

Zamručel v odpověď, načež ze země popadl sedlo a začal ho připevňovat koni na hřbet. Přičemž v duchu rychle vymýšlel, na co se ještě zeptat, aby mezi nimi nepanovalo trapné ticho. Než se ovšem odhodlal, Felicity se zatvářila tajemně a naklonila se k němu.

„Už sis našel děvče, Janku? Otec říkal, že už máš na čase."

Div, že na něj sedlo nespadlo, jak za něj v šoku trhl. Naštěstí ho udržel na překvapeném koni, který po něm vrhl nechápavým pohledem.

„Co-že?" vyhrkl, jakmile všechno dostal do správné pozice.

Otočil se k ní, ale ona se na něj jenom uličnicky usmívala, zatímco si pohrávala s řemeny pověšenými na hrazení.

„Takové věci byste neměla říkat," doplnil svůj šokovaný výkřik a raději, aby jí nedal prostor na nějakou ještě osobnější otázku, vzal koně za ohlávku, aby ho vyvedl ven. Ona mu však zastoupila cestu s rukama založenýma na hrudi. Chvíli si ho prohlížela, až si myslel, že musela přijít na všechna jeho tajemství. Zejména na to nejtajnější, ale to už si od něj vzala uzdu a tiše pronesla:

„Já už jsem si ženicha našla."

Načež se se zamáváním a spokojeným úsměvem vydala pryč, a jeho tam nechala v naprostém šoku. Netušila, jak mu pošlapala pocity. Vždyť o ničem neměla ani tušení a nikdy se to nesměla dozvědět. Byli každý jinde, nikdy nemohli být spolu. Měl by jí přát, že už někoho poznala a opravdu se snažil, ale ne v té chvíli, kdy stál ve stáji a hleděl, jak ujíždí pryč, až za ní vlála sukně.

****

Jenže v jeho světě starosti s láskou nebyly tím hlavním. Zejména se musel postarat o to, aby měli co jíst, aby rodiče nezklamal, a mít svatou trpělivost se svojí bezstarostnou sestrou. Ta si nikdy nic z ničeho nedělala. Jako kdyby se to vždycky nějak samo vyřešilo. A i když ho to na ní často štvalo, zároveň to na ní miloval. Protože měl vždycky jistotu, že ať měl sebehorší den, může s ní počítat při večerním povídání na seníku. Proto ho zaskočilo, když přišla ta novina.

„Eo, přece mě neopustíš," poškádlil ji, když společně seděli na jejich společném místě po náročném dni.

Dívka se na něj zakřenila tím typickým úsměvem.

„Ale ale, bratříčku, přece bys mi tu nefňukal," odvětila mu ve stejném duchu a nechala se pevnými pažemi obejmout.

„Vždyť si pořád ta malá žabka, co mě pořád pronásledovala," posteskl si, zatímco ji výskal ve vlasech.

„A ty ten bručoun, co mě odhání, abych neotravovala," vrátila mu a oba se rozesmáli.

Měli tolik společných vzpomínek už od raného dětství. Byli vlastně těžko odlučitelná dvojice. Jakmile to bylo možné, vždycky někam společně zalehli. Když rodiče našli jednoho, bylo jasné, že poblíž bude i ten druhý. A když si někdo dovolil na Eu, měl, co dočinění s ním, protože on mu to vrátil tisíckrát.

„Pořád ses mi motala pod nohy a já jsem pak vypadal před otcem jako nemotora," bránil se naoko nadurděně.

„Ty jsi nemotora pořád. Jen to líp maskuješ," dodala štiplavě, ale tím zakončila jejich škádlení.

Poté už oba zvážněli. Dál si leželi v objetí, zatímco se dívali do dálky. Do dálky, která je brzy rozdělí.

„Nechápu, proč si babička najednou vzpomněla. Nechtěla mít s námi nic společného," přerušil po chvíli ticho nechápavě a sebral jeden ze schovaných kamenů, který si tam kdysi nanosili, aby ho hodil co nejdál.

„Protože se jí to hodí. Svět není jednoduchý a už vůbec se nám vždy neděje, co chceme, ale tentokrát věřím, že je to správná věc. Tady nevydělám mnoho a tam to bude o tolik víc. Budu moct posílat peníze vám a budeme se mít líp. A já uvidím další kus světa, budu mít víc příležitostí. Co když za těmi stromy je krásnější svět? Můžu tam poznat nějakého okouzlujícího mladíka a budu šťastná. Copak tebe nikdy nezajímalo, co je tam, kam nyní ani nedohlédneme?" mluvila s čím dál větším zapálením a on si přitom uvědomoval, že ona se těší. Že je to pro ni šance a že by jí to měl přát. Přesto se neubránil tomu, aby necítil smutek. Věděl, že mu bude chybět. Její provokování, neustále dobrá nálada a bezstarostnost.

Zatřepal hlavou, aby vyhnal smutek. Místo toho si do úst vložil furiantsky stéblo a vychloubal se:

„Já byl, škvrně, dál než ty. Viděl jsem svět!"

Odpovědí mu bylo posměšné odfrknutí a ohnání po něm, že musel uskočit. Díky rychlému pohybu téměř zaskočilo stéblo. Raději ho tedy vyplivl.

„Tomu říkáš svět? Jednomu městu? Musí jich být přece stovky, tisíce!"

„Ty víc neuvidíš. Budeš v tom jednom," krotil ji, protože pochyboval, že babička by najednou podlehla touze cestování. Nejspíš by na to ani neměla dost peněz, i když byla zámožnější než oni, ale to nebylo zase tak těžké.

To už sestra vyskočila na nohy a zatočila se v seně, jako kdyby to byl sál a ona byla princeznou.

„Třeba se do mě zamiluje kupec a budeme pak společně cestovat do nejrůznějších měst. Spolu po boku. Vezme mě, kam budu chtít, protože mě bude bezmezně milovat."

Než ji ovšem mohl shodit z pomyslného obláčku, dolehlo až k nim volání matky: „Večeře!"

A rázem oba zapomněli na cokoli, co řešili a jako z divokých vajec se rozeběhli k domku. Nešetrně se snažili zastavit jeden druhého a u toho se smáli.

„Budu první!"

„Ne, já!"

A tak je také zastihla usmívající matka, co je vyhlížela. To byla jedna z jejich posledních společných večeří, než sestra odjela. Po odchodu už to nebylo ono, ale dál měli jeden druhého a sestřiny přehánějící dopisy, kde se měla jako nějaká hraběnka na zámku, které si vždycky společně četli. Díky nim s nimi neustále byla alespoň skrze ně.

Později, kdy si opravdu našla kupce, jak prorokovala a zabydlela se ve velkém městě, k sobě pozvala rodiče. Samozřejmě i Janka, ale ten měl důležitější povinnost. Převzít otcovo místo. A tak zůstal v útulné chaloupce sám a i když se mu stýskalo, neměnil by. Jinak by totiž ztratil skoro denní kontakt s Felicity a ten mu za to stál, i když ona to nikdy nebrala jako on.

Tehdy ještě netušil, co přijde.

****