Příběh Rogera

„Lidé se nerodí jenom zlí, mají v sobě dobro i zlo, a je jenom na nich, kterou cestou se vydají."

Vždycky nebýval tak chladný a vypočítavý. Když byl ještě malý kluk, velmi miloval matku. Byla nádherná. Měla krásné hnědé vlasy, které se jí vlnily až po konec zad a ústa se jí dokázala roztáhnout do nejúžasnějšího úsměvu. A i když nosila potrhané staré oblečení, v jeho očích byla královnou. Vždycky si na něj dokázala udělat čas a věnovat mu pozornost. Hrála si s ním, běhala za ním po poli, nebo mu vyprávěla legendy, které se táhly celým krajem.

Byli sice chudí, přežívali ode dne ke dni, ale maminka se starala, aby vždycky měla něco, čím ho nakrmila, i když si sama musela odtrhovat od úst. Myslel si, že je nejlaskavější ženou na světě. To byl však nejspíš jediný. Ve vesnici jí totiž naopak pohrdali a nadávali, protože porodila jeho. Nikdo je v chaloupce nenavštěvoval, nechtěl jim pomoci, či si prostě popovídat. Žili tam osamoceně odkázání sami na sebe.

Žena často odcházela na trh s nadějí, že toho prodá víc než jiný den. Jenže to se moc často nestávalo, obvyklejší bylo, že ji viděl smutnou přicházet k domu a v těch chvílích chtěl udělat všechno pro to, aby jí na tvář vrátil úsměv.

Zpočátku si příliš nevšímal posměšků ostatních, když si s ním nechtěli hrát, ale čím byl starší, tím víc mu docházelo, že ať se bude snažit sebevíc, ať přijme jakoukoliv poníženou úlohu, oni ho mezi sebe nikdy nepřijmou. Pro ně byl nikdo. Když pak utíkal od posměšných poznámek, kypěla v něm zlost. Nedokázal pochopit, proč se k němu a mamince tak chovají jen proto, že ona se rozhodla si ho nechat. Byla to pro něj hořká pilulka, a čím víc rostl, tak tím víc.

Když seděl ve větvích nedalekého stromu a pozoroval je, jak si hrají, toužil tak hrozně po pomstě. Chtěl, aby ho ještě prosili, aby si s nimi mohl blbnout. Aby litovali toho, jak se chovali k němu i mamince. V rukách tehdy svíral kamínky sebrané ze země a musel se hodně držet, aby je po nich nemrštil. Vždycky se ovšem ovládl, protože si i přes hněv uvědomoval, že by tím nic nevyřešil. Naopak by jen zhoršil situaci maminky, protože by si hned běželi stěžovat rodičům.

Sice na sobě nikdy nedal znát, jak moc mu to ubližuje, ale uvnitř toužil po pochopení a náhradě. Nikdy si s dětmi nehrál bezstarostně uprostřed pole. Nikdy v prachu nekoulel kamínky, nebo je nemohl házet s ostatními, kteří se tomu smáli a pošťuchovali se. Vždycky stál mimo, a to bez jakéhokoliv náznaku přátelství.

****

Když se jednou vracel domů, uviděl před jejich zchátralým domkem přivázaného koně, který musel patři někomu vysoce postavenému. Poznal to podle drahého sedla i toho, že kůň nebyl vyhublý, jako vídával u některých vesničanů. Zvíře se tam klidně páslo a okusovalo trávu. Chlapec se tím pohledem chvíli kochal. Tolik se toužil na něm projet a připadat si jako někdo. Někdo vážený a bohatý. Vždycky obdivoval zámožné muže, kteří projížděli vesnicí a seděli na koních s takovou pýchou. Měli na sobě drahé oblečení a dávali si pozor, aby se náhodou o něco neušpinili. Přál si, aby byl jedním z nich a aby z výšky mohl na ostatní vrhat povýšené pohledy. A oni by se mu klaněli, byli mu k ruce, protože by měl spoustu peněz a měl by nad nimi moc.

Zamyšleně odvrátil zrak od koně a plížil se k okénku, aby zjistil, co u nich takový bohatý pán chce. Když si stoupl na špičky, aby do něj vůbec viděl, okamžitě si všiml maminky, která nějak zvláštně ležela na stole. Nechápavě svraštil obočí. To nikdy nedělala. Muselo to být nepohodlný. Teprve pak si všiml, že nově příchozí stojí u stolu a co hůř, konečně si všiml toho, že maminka jen tak neleží, ale brání se. Neznámý ji zatlačil hravě zase zpátky dolů a až k Rogerovi dolehl jeho odporný bujarý smích. Smích.

Při tom pohledu mu začalo hučet v uších. Maminka. Ta jediná mu dávala lásku a pochopení. Miloval ji, a když viděl, jak jí muž ubližuje, nedokázal se ovládnout. Nepřemýšlel a vrhl se do domu. Z boty vytáhl nůž, který mu žena darovala. Byla to poslední cenná věc, kterou v domě měli a on se s ní vrhl na cizince. Nedal mu šanci se bránit nebo vzpamatovat, okamžitě ho bodl s co největší silou do zad a zas a znovu. Jako šílený do něj bodal, přičemž křičel, aby ji nechal být. Aby ji pustil. V nitru cítil uspokojení nad tím činem, když slyšel jeho křik. Křik bolesti, kterou mu způsoboval on. Roger. Ten kluk, který pro nikoho nic neznamenal. Nikdo se ho nebál, ale tenhle šlechtic se od něj snažil s očima plnýma děsu dostat.

„Rogere!" slyšel křik matky, ale téměř ho nevnímal.

Poprvé cítil nad někým moc. Dokonce nad šlechticem. On byl sice bohatý a měl tituly, ale ani to ho neochránilo před ranami. To už ho ovšem matka odtrhla a objala, aby ho zadržela. Jakmile pocítil objetí, mysl se mu začala uklidňovat. Nůž mu vypadl ze ztuhlých prstů a zacinkal při dopadu na zem. V jejím náručí přestal cítit tu hroznou chuť se na něj vrhnout a dorazit ho.

„To si neměl, Rogere. To si neměl. Byl to šlechtic," mumlala mu do vlasů.

Zvedl k ní temné oči, když zašeptal: „Ale on ti ubližoval, maminko."

Přivinula si ho k sobě a hladila po zádech, dokud se mu dech neuklidnil. Pak mu ovšem zvedla bradu a zadívala se mu do očí.

„Někdy musíme dělat i to, co nechceme. My jsme jejich služebníky a oni našimi pány," vysvětlovala mu a těžce polkla při pohledu na nehybně ležícího muže na podlaze.

Kaluž krve kolem něj se čím dál víc zvětšovala, přičemž on už se ani nepohnul. Nebylo mu pomoci. Byl mrtvý a chlapci to nebylo ani trochu líto. To bohatí jim ubližovali, nechávali je na holičkách a ignorovali prosby o pomoc. Pro šlechtice a jim podobné byli jen vyděděnci. Jenže to Roger nedokázal přijmout. Neměli právo jim ještě víc ubližovat. Nezasloužil si nic víc, než se mu dostalo. Neměl ubližovat jedinému člověku, kterému na něm doopravdy záleželo.

„Nikdo ti nesmí ubližovat," zašeptal tiše a ona ho k sobě přivinula ještě pevněji. Objetí jí bylo zoufale opětováno.

****

Pozdě v noci vykopali na zahradě jámu a společnými silami do ní dovlekli tělo mrtvého šlechtice. Neměli jinou volbu, museli to udělat, aby se ochránili před odplatou, která by mohla přijít. Za to by je nečekalo nic menšího než smrt. Byl to neodpustitelný hřích. Kdyby někdo zjistil, co se stalo... Dopadlo by to hodně špatně. Proto zahladili všechny stopy, koně pustili a chaloupku vycídili a ústa zapečetili mlčením.

Přesto už nic nebylo stejné. Roger se od té doby změnil. Oči mu ztratily dětskou nevinnost a naopak nabraly zlostný nádech, a když se někdo blížil k domku, nehodlal se nikam hnout. Chránil jejich domov za každou cenu. Na povrch se dostávala zlost, kterou v sobě od dětství dusil. Ten pocit, že nikam nepatří, že ho nikdy nepřijmou, přešel v nenávist. Začal nenávidět lidi ve vesnici, ale ještě daleko větší nenávist cítil ke šlechticům, protože čím byl starší, tím víc mu docházelo, že právě oni jsou těmi, kteří nejvíc ublížili matce. To oni ji zlomili a nechali napospas celé vesnici.

Jednoho dne totiž slyšel děti na louce, jak se bavili o mamince. Že to byl šlechtic, který jí udělal jeho a pak ji odvrhl jako nepotřebnou věc. Nechal ji napospas pomluvám a celé vesnici. Už se tu neukázal, ale zdálo se, že pomluvy se dostaly i dál, protože si k ní přijížděli užívat i jiní. Jako ten, co ho Roger zabil. Když to tehdy slyšel, slíbil si, že pomstí jak matku, tak i sebe. Potrestá šlechtice za to zacházení, které si k nim dovolovali. Jako kdyby snad neměli city a byli jen loutkami v rukách.

A pak to přišlo. Udeřila nebývale tuhá zima a oni toho moc nevlastnili. Neměli pořádně z čeho udělat oheň a přikrývek také neměli nazbyt. Kvůli tomu byl v domečku příšerný chlad, a tak se stalo, že maminka ochořela. Zalehla do postele a on se o ni ze všech sil staral. Snažil se alespoň místnost, kde spala vytopit, ale nedařilo se mu to. Ač nosil tajně dříví z lesa, i když ho za to mohli chytit a potrestat uříznutím ruky jako pytláka. Pro nemocnou maminku by však riskoval i život.

Jenže to nestačilo. I když si odtrhával od úst, nechával jí deky, bylo to málo. Stále se klepala zimnicí. Nehřálo ji to. Taky byly všechny plné děr a tenké. Víc jich ovšem nevlastnili. V nejvyšší nouzi, když si opravdu nevěděl rady, se pokusil prosit o pomoc ostatní vesničany, ale ti mu ani přes zoufalé klepání a křičení neotevřeli, i když uvnitř byli. On je moc dobře viděl.

Nepomohli jim, když to nejvíc potřebovali. Nechali je klidně trpět v zimě. Nikdo nepřišel, aby se zeptal, jak se mamince daří. Nebo zda nepotřebuje pomoc. Ne. Všechno zůstalo na chlapci, který dělal všechno pro záchranu své maminky.

Jeho hněv sílil a nenávist mu vyšlehla z nitra ten den, kdy vydechla naposled. Ten den ho navždy změnil. Už v něm nezůstal ani stín laskavosti. Všechno zakryl trýznivý pocit ztráty a temnota naplněná zuřivostí. Nechali ji klidně umřít. Přitom se ničím neprovinila. Jen tím, že mu dala šanci na život, a že ho bezmezně milovala.

Když ji pak sám v nejteplejším oblečení na zahradě pohřbíval, přísahal si, že se pomstí. Všem obyvatelům této vesnice, kteří byli lhostejní k utrpení jediné osoby, kterou kdy miloval. On už se postará, aby zaplatili za to, co jim provedli. A věděl, že k tomu, aby mohl pomstu vykonat, musí nejdřív získat moc a postavení. Pak se sem vrátí a potrestá je za jejich bezcitnost.

****

Odešel z vesnice a protloukal se životem. Nikdo ho neznal, a to mu vyhovovalo. Toužil jenom po pomstě. A kvůli ní pracoval tvrdě a odhodlaně. Trpělivě čekal na příležitost a té se opravdu dočkal. Dlouhé čekání se vyplatilo.

Když totiž sbíral v lese dříví pro dřevaře, u kterého zrovna pracoval, povedlo se mu zachránit život obtloustlému šlechtici. Šlo o náhodu nebo osud? To nikdy nezjistil. Faktem bylo, že ho srazil z koně dřív, než ho mohl trefit nepozorně vypuštěný šíp. I takhle to bylo o vlásek. Kdyby si toho všiml později, nejspíš by ho už nezachránil. A právě tento čin ho posunul blíž k cíli. Změnil se mu život.

Zachráněný aristokrat se mu chtěl odměnit. Života si vážil, přímo na něm lpěl, a tento náhlý útok ho zaskočil. Svého zachránce tudíž nadšeně objímal a nabízel mu zlato, šperky. Netušil však, že jeho nový přítel chce něco úplně jiného. Titul. Prozatím se ale spokojil se zlatem a pokornou prací u něj doma. Choval se jako nejvzornější sluha, ale v očích se mu sem tam objevil záblesk pomsty. Poslušně čekal na příležitost.

Spadlo mu to téměř samo do klína. Ve šlechticově domě se brzy zorientoval a k nemalé radosti v něm dokonce objevil místo, kam si schoval závěť. Skoro tomu nemohl uvěřit. Ten hlupák se ji snad ani nesnažil schovat a toho Roger využil. Po nocích se učil jeho písmo, aby mohl závěť přepsat tak, jak si přál on sám. Zaměstnavatel neměl tušení, koho si to přivedl domů, ani jak si pod sebou podřízl větev, když ho naučil psát. Naopak se s ním dál naivně sbližoval. Dával mu čím dál větší důvěru. Roger dělal, jak ho to zajímá, ale když se nikdo nedíval, rty se mu nenávistně křivily. Nesnášel toho tlouštíka. Měl to, co on nikdy. Krásný dům, peníze a titul. Jenže už dlouho mít nebude.

A když jednou šlechtic znovu vyjel do lesů, sledoval ho zpovzdálí s lukem v rukou. Tohle byla příležitost. Může se ho beztrestně zbavit a titul s bohatstvím bude jeho. Pozoroval ho a na chvíli se zarazil. Možná, že to bylo opravdu moc kruté. Vždyť mu vlastně nic neudělal. Občas se mu i zdálo, že je milý a chápavý. Na okamžik se mu roztřásly ruce, ale když si vzpomněl na obrázek matky bránící se šmátrajícím rukám, natáhl tětivu a vystřelil bez jediné výčitky.

A tak se dostal mezi aristokraty. Podle závěti mu všechno patřilo a nikdo si nedovolil to zpochybňovat. Objevil cestu k penězům a ty hodlal využít pro pomstu. Ve městě najal zabijáky, ty nejhorší, a s nimi se vrátil do rodné vsi a tam pomstil dětství i matku. Byl hluchý k výkřikům, které se linuly kolem něj. Oni je také zanechali napospas osudu. On udělal to samé, jen tomu lehce napomohl. Nechal je trpět jako oni je a cítil uspokojení.

Nyní byl uznávaný a nikdo si na něj už neukazoval prstem. Matka mohla konečně odpočívat v pokoji. Pomstil ji.

Postupně však chtěl víc. Nestačil mu dům v Anglii. Chtěl celé panství. Panství, na kterém by byl pánem a po boku by měl ženu, která by mu povila dědice. Pak už by ho nikdo nemohl ohrozit. Měl by všechno. Vládl by a zaséval strach do srdcí. Muži, kteří mu slíbili věrnost, byli stejně chamtiví. A tak hledali, zkoumali, kde získat to, po čem jejich srdce toužila.

A naděje k nim přišla téměř sama. V jedné vesnici. Zrádný vesničan dal vědět o tom, jak dostat to, co chtěli.