Ležela na posteli v komnatě a hleděla na strop. Nevěděla, jak dlouho už tam byla, ale určitě několik dní. Od chvíle, co mluvila s Jankem a stráž manžela ji zavedla sem a zamkla ji tam, a tak zůstala sama obklopena nejhoršími nočními můrami. Každou noc se budila s děsivým křikem vycházejícím z hrdla, a to v ten okamžik, kdy v temném vězení uviděla obsah pytle. Dlouhé poté nedokázala zamhouřit oči z obavy, že se to bude opakovat.

Jednotlivé dny utíkaly pomalu. Jediné, co narušovalo její samotu, byly momenty, kdy dovnitř vešla nějaká služka nebo sluha a beze slova položili misku s jídlem na stolek a zase odešli. Zpočátku se s nimi pokoušela promluvit. Zjistit, co se stalo, ale odvrácené pohledy a mlčenlivá ústa ji od toho postupně odradila. A tak po nějaké době již ani nevstávala z postele, když se ozvalo zachřestění klíčů a někdo vešel, aby splnil povinnost.

Čím delší dobu byla ponechána samotě a tichu, tím víc si říkala, že je to tak vlastně lepší. Tady, kde neměla žádný kontakt s okolním světem, nemohla nikomu ublížit, uškodit. Byla jen ona sama s dítětem ve svém lůně. Něžně si objala již pěkně objemné bříško a povzdechla si. Tolik toužila po tom, aby miminko už mohla držet v rukou, aby jí dodalo sil, kterých se jí nedostávalo. Doufala, že bude stačit jeden pohled a ona v sobě probudí dřívější bojovnici. Na druhou stranu ji ale také obepínaly pavučiny strachu a zoufalství, protože se bála, že ho přivede do světa, kde mu bude pouze ubližováno. A to přece nebylo spravedlivé. Nevinné dítě bylo svým narozením odsouzeno k utrpení, i když nikdy nic neprovedlo.

Sem tam jí hlavou proletělo, že by pro něj bylo daleko milosrdnější, kdyby se vůbec nenarodilo. Nemuselo by poznat temnotu světa. Jenže vzápětí si za tak hříšné myšlenky vynadala, protože věděla, že by to nikdy nedokázala. To by bylo jako zabít samu sebe. Děťátko bylo její nadějí, láskou a poutem se světem.

„Jsem sobecká," zamumlala do prázdné místnosti, když ji ty úvahy jednou zase postihly.

S povzdechem těžce vstala, aby přišla na jiné myšlenky. Jenže jí to nešlo tak lehce jako dřív díky vypoulenému břichu. Po chvíli funění se jí to povedlo, a tak začala přecházet sem a tam. Ode dveří k oknu. Od toho nečekaného souznění v kostele, nepřestala myslet na to, co jí Janek všechno sdělil. Měla tolik otázek, na které se ovšem nemohla zeptat, protože nesměla opustit komnatu. Napadala ji určitá podezření, ale k jejich vyvrácení nebo potvrzení by potřebovala jeho. Vždyť ona mu tak křivdila a dávala najevo svoji nenávist, a přitom on se dal na stranu temna, jen aby ji zachránil.

Náhle se ozvalo zachřestění zámku. Obrátila zrak ke dveřím a podvědomě očekávala, že znovu někdo jen položí jídlo a odejde. To se ale nestalo. Dovnitř totiž pomalu a nejistě vstoupila Nana. Felicity překvapeně rozevřela oči, protože služebnou neviděla od neslavného útěku. V prvních dnech se bála, že ji manžel nechal zabít, protože v ní viděl komplice, ale čím déle se neukazoval, aby se jí tou zprávou vysmíval a jitřil tak její rány, tím víc věřila, že je v pořádku. Musela! Kdyby přestala, nejspíš by se doopravdy zbláznila.

Proto se nyní při pohledu do známého obličeje rozzářila a vrhla se k ní. Služebná od ní však uskočila a hlasitě pronesla: „Tady máte jídlo a můžete být ráda, že je k vám náš pán tak milostivý."

A teprve po těch slovech ke zmatené lady došla a vroucně ji objala. Felicity vydechla úlevou. Už se bála, že ztratila poslední spojence a pevně jí objetí opětovala. Tedy, jak jen to šlo s jejím ne zrovna malým břichem.

„Slyšela jsem o tom, co vám ten bastard provedl, má paní. Je to příšerné. Musel to být pro vás šok. I mně z toho bylo zle. Tak hrozně mě to mrzí. Jedno však musíte vědět," šeptala, aby je nikdo venku nemohl slyšet jí u ucha. Počkala, až se na ni lady podívala, a pak rázně dodala: „Není to vaše vina. Nikdy! Vy jste jim nic neudělala. Všechno to padá na hlavu vašemu manželovi."

Ta slova by ji měla uklidnit, ale nestalo se tak. Prudce se od ní odtrhla, na chvíli se odvrátila, než se obrátil zpátky s ohnivými slovy: „Je to boží trest za to, že jsem chtěla utéct a nechat své lidi napospas Rogerovi."

Služebnou tím na okamžik zarazila, ale pak ji odhodlaně chytila za ruku.

„Však byste se pro ně vrátila s pomocí vašeho milého. Nechtěla jste je opustit navžd..."

Odpovědí jí bylo rázné zavrtění hlavou a pak další slova odhodlané matky: „Byla to chyba. Naivní sny! Už není naděje. Na Ferguse musím jednou pro vždy zapomenout. Je pro mě ztracen. Musím se stát vzornou ženou svého muže. Netrestal by mne, kdybych se chovala jako poslušná manželka. Tohle je nyní můj domov, nedá se utéct. Tak to Bůh určil."

Nana šokovaně zírala. Něco takového od ní nečekala.

„Má paní, tohle není žádný boží trest, vždyť jste se ničím neprovinila. Nikdo by neměl být nucen žít v manželství s tímhle odporným mužem," zaprotestovala.

„Není kam utéct. Vždycky to bude stejné. Když se o něco pokusím, zaplatí někdo nevinný," řekla Felicity a smutně u toho zavrtěla hlavou, načež od ní přebrala tác s jídlem.

„Oni sami se rozhodli to risknout. Vy jste je do toho nenutila. Copak se vzdáte, aby se jejich oběť stala zbytečnou? To přece nechcete. Musíte bojovat dál!"

Tím vyvolala hněv i v druhé ženě, která odhodila jídlo na postel, vrhla se k ní, zatlačila ji do rohu místnosti a rozzuřeně ze sebe vyrážela: „Bojovat? A k čemu to? Jsme předurčeny k porážce. Věřila jsem, že se dá uniknout a co se stalo? Viděla jsem zavražděné správné muže, kteří se nikdy neprovinili špatným skutkem a proč? Protože jsem po nich poslala tenhle přívěsek. Jak mohu žít s tím, co jsem svým rozhodnutím zavinila? Zatraceně, zemřeli kvůli mně!"

A na prstech se jí houpal přívěsek, který byl poslem všeho zlého. Když jí ho manžel vrátil, chtěla ho zahodit. Opravdu. Zbavit se ho, aby jí nepřipomínal to, co se stalo. Jenže to nedokázala, a tak ho nosila na srdci jako připomínku a skrývala v něm celou svou nenávist ke svému muži.

„Takže to vzdáte? Myslíte si snad, že když se podvolíte, přestane zabíjet? Že se začne chovat ohleduplně? Otevřete oči! On se nezmění, nikdy nebude dělat nic jiného než ubližovat lidem okolo sebe. On se v tom přímo vyžívá. Copak chcete v takovém prostředí vychovávat dítě?"

Zíraly si do očí a obě prudce oddechovaly. To už ale Felicity rozhodila ruce do stran a se slzami v očích zoufale vyjekla: „Nechci, sakra!"

V tu samou chvíli se stalo několik věcí naráz. Mladá lady ucítila v břiše ostré bodnutí, až zasténala a chytila se za něj, zatímco se otevřely dveře a dovnitř podezřívavě nakoukl jeden z Rogerových noclehů.

„Co se děje?"

Nana byla první, která se vzpamatovala a začala zachraňovat nebezpečnou situaci hraně chladnými slovy: „ Ále... dělá cavyky, že je to ode mě. Zvládnu ji. Za chvíli odejdu."

To mu stačilo. Jen se uchechtl a poučil ji, že kdyby měla jakékoliv potíže, ať zavolá, že on už ji srovná. Načež zase vyšel ven. Jakmile byl pryč, Felicity se s bolestivým povzdechem svezla na postel. Druhá žena k ní okamžitě starostlivě přiskočila.

„Jste v pořádku? Nemám najít kořenářku?"

Ona však jen zavrtěla hlavou a zhluboka se několikrát za sebou nadechla, přičemž si přejížděla po břiše, než ji uklidnila, že to nic není, že to jen o sobě dává vědět děťátko. Pak jí ovšem pohled ztvrdl, když ji chytila za ruku a přitáhla k sobě. Obě si tak hleděly do očí sotva z pár centimetrů.

„Nechci, aby žilo na tomhle odporném místě, ale chci, aby žilo. A pro to udělám všechno na světě. Dostala jsem druhou šanci, tenkrát mě mohl zabít po tom, co se stalo, ale neudělal to. Nemůžu osud pokoušet znovu." A když viděla, jak druhá žena otevírá ústa, aby protestovala, dodala tiše: „Já nyní prostě nemůžu. Nemůžu myslet na to, co bude dál. Rány jsou příliš čerstvé. Mám noční můry, nedokážu se vymanit z temnoty. Bojím se, aby mě to nespolklo. Jediné, co mě v tuhle chvíli drží při životě, je mé dítě. A na něm jediném mi záleží."

To zapůsobilo. Nana už nespustila plamenný proslov, ale po chvíli ticha náhle a rozhodně kývla hlavou. Sevřela jí ruku na znamení, že rozumí. Tíha odpovědnosti padala na hlavu Felicity a bylo něco takového těžké zpracovat. Proto služebná pomalu ustoupila, vzala pohozené jídlo a položila jí ho do klína.

„Tak dobrá, má paní. Vy se hlavně soustřeďte na dítě. To je nejdůležitější. Přesto nezapomínejte, že jsem tu pro vás a neopustím vás. Když budeme mít obě dostatečnou víru, jen tak něco nás nezlomí."

Víc nebylo co dodat, a tak jí věnovala poslední povzbuzující pohled, než se vydala ke dveřím, které se za ní zabouchly a zanechaly tak mladou lady osamělému tichu.

****

Felicity se ze spánku probudila s náhlým trhnutím. Vylekaně otevřela oči do tmy a nechápavě zamrkala řasami. Co to, sakra, bylo? Co mě probudilo, pomyslela si, když se nejistě rozhlédla po komnatě. Nikoho ovšem neviděla. Přesto se opatrně posadila na posteli a zadívala se ke dveřím, kam jí předtím zrak nedohlédl. A v tu chvíli div nezakřičela hrůzou. Srdce se jí rozbušilo jako o život. Dech se jí zadrhl, když tam uviděla nějaký stín. Než začala křičet doopravdy, vzpomněla si na tu vzpomínku, kdy si myslela, že je tu s ní otec. I přes marnost toho pomyšlení se nedokázala zarazit, aby zoufale nezašeptala:

„Otče? Jsi to ty?"

Na okamžik znovu uvěřila, že by se mohla stát spousta neuvěřitelných náhod a otec se pro ni vrátil. Byl to sen unavené duše, která nedokázala najít světlo v mysli. To už se ale postava o krok přiblížila a ke stínu byl přiřazen známý hlas, když promluvila:

„Je mi líto, má paní, váš otec bohužel nejsem."

Jakmile ho poznala, tlak na srdci povolil a ona se k němu pomalu přiblížila. A i tak se ho nejistě dotkla, jako kdyby nevěřila, že je skutečný. Ovšem jeho teplá dlaň ji o tom přesvědčila.

„Co tu děláš, Janku? Co když tě tu někdo najde?"

V odpověď se na ni dlouze zadíval, než se mu tváří mihl úsměv, když se otázal: „Takže mi konečně věříte?"

„Věřím, ale upřímně tomu pořád nerozumím. Jak jsem mohla být tak hloupá... tak slepá. Proč jsem hned uvěřila, že jsi vinen? Proč jsem ani chvíli nepochybovala? Nedělá to ze mě stejně špatného člověka jako je můj manžel?" vyhrkla nejistě, ale to už k ní přiskočil, chytil ji za ruku a jemně ji donutil, aby k němu zvedla zrak. S ostražitou opatrností se mu zadívala do pevných modrých očí, které se zdály být jako čisté nebe bez mráčků.

„Každý by tomu uvěřil. I já, kdybych vás uviděl na svém místě. Musela jste tomu uvěřit, aby kdy oni uvěřili mně. Nikdo by od vás neočekával, že to prokouknete. A k tomu dalšímu, rozhodně nejste jako váš manžel. Ten tropí zlo vědomě, vy jste nikomu nikdy vědomě neublížila. Proti němu jste čistá jako lilie..."

Mávnutím ruky ho přerušila.

„Nejsem čistá. Už dávno ne. Kvůli mým rozhodnutím zemřela spousta lidí a ostatní zde musí žít, protože jsem se nedokázala svému muži postavit a nějak je ochránit," odsekla tiše a rozzlobeně.

On ale jenom zavrtěl hlavou a povzdechl si. Na okamžik se soustředěně zaposlouchal do ticha kolem. Nejspíš se bál, aby ho zrovna někdo nepřišel zkontrolovat.

„Měl bys jít," zašeptala a vymanila mu ze sevření ruku.

Janek ustal v bystrém naslouchání a naklonil se těsně k ní.

„Nikdo nepřijde. Vždy chodí po hodině. Ještě je čas. Má paní, poslouchejte mě a velice pozorně. To, co se stalo, je strašlivá věc a mě to trápí stejně jako vás, ale ani váš otec nedokázal porazit Rogera. Nedokážeme ho zarazit v jeho hrozných činech. To jeden člověk prostě nedokáže. Musíme doufat a plánovat, jak ho porazit. Vy jste Baca nezabila. Byl to on. Jedině! On je přece nechytil kvůli vám, viděl je odcházet. Vy jste tomu nemohla zabránit. V každém případě na ně čekala smrt, už v té chvíli, kdy se tam schovali. I kdybyste je vyhnala dřív, viděli by je. Vy za to nemůžete, je to dáno chladnokrevností Rogera. Miluje utrpení jiných."

Otřásla se. Věděla, že má pravdu. Jenže viny ji to stejně nezbavovalo. Kdyby tu nebyla, oni by sem nepřišli. Janek se náhle narovnal, čímž ji vyrušil z myšlenek. Překvapeně k němu zvedla oči a v tu chvíli jí něco dopadlo do klína. Sklopila zrak a zahleděla se na nečekaně poživatelné jídlo, než jakého se jí dostávalo. Hlava jí rázem vystřelila vzhůru a ona tak mohla vidět, jak mu koutky úst zacukaly pobavením.

„To je lepší než to, co dostáváte," dodal na vysvětlenou, načež se otočil, aby odešel.

Když to Felicity viděla, zmocnila se jí panika. Vztáhla k němu ruku s výkřikem: „Počkej!"

To ho zarazilo. Otočil se k ní. Nejistě polkla, než se zhluboka nadechla a zeptala se na jednu věc, která jí od té doby, co o něm zjistila pravdu, vrtala hlavou: „To ty jsi ten, kdo dává otci na hrob květiny?"

Po té otázce se mezi nimi rozhostilo ticho, až se zdálo, že těmi slovy narušila souznění, které mezi nimi zavládlo od vyřčení pravdy. Začínal se jí zmocňovat pocit, že vlastní hloupou zvědavostí zničila jeho otevřenost.

„Ano, byl jsem to já. Měl jsem lairda rád. Byl to správný vládce panství," pronesl tichým hlasem, který byl poznamenán úctou a respektem, které k pánovi cítil.

Felicity se zalily oči slzami. V tomhle nepřátelství a nenávisti konečně slyšela někoho mluvit o otci tak, jak si zasloužil. Dojalo ji to, ale muž si naopak myslel, že se jí nějak dotknul, protože okamžitě omluvně vyhrkl: „To jsem nechtěl. Nechtěl jsem vás rozplakat, lady. Jestli vám to vadí, už tam žádnou nedám."

Rychle zavrtěla hlavou a chytila ho za ruku.

„Nevadí, právě naopak. Nikdy ti nebudu mít, jak poděkovat za to, co jsi pro mě a pro otce udělal. Ale můžu ti slíbit, že na to nikdy nezapomenu."

Hleděl na ni, než jí jemně zvedl bradu a pomalým pohybem otřel slzy, které se jí zachycovaly na tvářích.

„Bude stačit, když budete silná a nenecháte se zlomit, má paní."

Načež se vydal rázným krokem ke dveřím. Než je ovšem otevřel, ozvala se za ním najednou s neobvyklou rázností, která jí protkala celý hlas: „A jmenuju se Felicity."

Překvapeně ustal v kroku a podíval se na ni přes rameno. Obličej měl stažený do zmatené masky, když prohodil: „Já přece vím, lady."

Při jeho zmatení se jí na rtech objevil škádlivý úsměv. Založila si ruce na hrudi a dodala rázně: „Tak mi tak konečně říkej, Janku. Už nejsem tvojí paní."