Následující dny s očekáváním vyhlížela z okna a jen stěží dokázala skrývat nedočkavost. Najednou se měla k čemu upnout a v co doufat. Myslí jí vířily vzpomínky na Ferguse. Představovala si, jak přijede, vysvobodí je a oni budou konečně spolu, jak vždycky měli být. Oni dva a jejich děťátko.

Díky vzletným myšlenkám nevnímala téměř nic, co se kolem ní dělo. Proto ani nezaznamenala návrat Janka. Všechno, co se netýkalo záchrany, ignorovala. Myslela jen na naději, která se jí zmocňovala a rozlévala po těle. V noci hleděla do stropu a v duchu mluvila k dítěti, zatímco si jemnými krouživými pohyby hladila vystouplé bříško: „Tatínek nás zachrání. Uvidíš! Nenechá nás tu."

Čas utíkal jako voda. Uběhl den, dva, tři a na obzoru se nikdo neobjevoval. Žádní jezdci, ani jeden jediný. Nana s ustaraným pohledem pozorovala svou paní, když už uběhlo několik dní. Stále na ní viděla tu naději, ale sama už cítila pochybnosti. Něco se muselo stát. Cesta nemohla trvat tak dlouho. Tušení si však nechávala pro sebe. Neměla to srdce brát mladé paní naději, kterou měla. Obzvlášť, když viděla, že se dokázala i usmát, což bylo něco, co do té doby neviděla. Proto jí tu naději nemohla brát, dokud se mohlo stát, že se mýlí. I její vize byly v tomhle bodě nejasné.

Po týdnu však pomalu začal mizet úsměv i Felicity. Přestala pravidelně chodit k otcovu hrobu, kde celou tu dobu čekala na nějakou zprávu, znamení, prostě něco. Naopak začala vzdorně odporovat manželovi a vrhala vražedné pohledy na Janka, jako kdyby tu smůlu mohl způsobit už jen svým návratem. Mysl jí pohltil pocit zrazenosti. Pochybnosti o slovech kováře se hromadily. Vztek rostl, zatímco se hádala sama se sebou. Jedna část zastávala názor, že tam dojeli a prostě uznali, že je to tam pro ně bezpečnější a zůstali. Druhá ovšem obhajovala lidi, které znala celý život. Ne, to by neudělali. Slíbili se pro ni vrátit. Byli věrni jejímu otci.

Jenže jak doba plynula dál, aniž by se něco dělo, měla stále méně chuti je bránit. Věřit. Doufat. Strach, že ji tu nechali, ji začal provázet ve snech. Probouzela se s výkřikem, a ještě dlouhý čas pak trvalo, než znovu upadla do stavu podobnému spánku.

„Má paní, oni se nevrátí! Je to už příliš dlouho. Už nemůžeme čekat. Musíme utéct samy, dokud je ještě nějaká šance," zašeptala Nana rozhodně. Už se nemohly dál obelhávat. Uběhlo příliš mnoho času. Víc už nebylo proč váhat.

Po těch slovech se k ní ovšem Felicity otočila a přiložila si prst na ústa. Obě přece dobře věděly, že není něco takového bezpečné říkat nahlas. Jenže služebná už se nedokázala ovládnout, potřebovala ji vytrhnout z toho stavu a daná slova stejně nebyla natolik hlasitá, aby je někdo venku zaslechl. Byla si tím jistá.

Mladá lady jí pár chvil opětovala pohled, jako kdyby válčila sama se sebou. V očích jí dokonce něco prokmitlo, než k ní pomalu došla a zašeptala těsně u jejího ucha: „Dobrá. Provedeme to zítra."

Poté se otočila, až jí kolem nohou zavířila sukně, a bez ohlížení vyšla z komnaty.

****

Nastal den D a ona byla rozhodnutá utéct. Společně s Nanou zopakovaly plán, na kterém to všechno stálo. Úspěch i neúspěch. Bylo to riskantní a obě věděly, co bude znamenat, když se to nepovede. I tak se ale toho vlákna naděje nehodlaly vzdát bez boje.

Ten den dělaly všechno tak jako každý jiný den, jen myšlenky se jim toulaly na hony daleko. Ve volné přírodě na útěku. Daleko od bezpráví a nenávisti. Felicity přetrpěla další ponížení manžela, ale tentokrát s vědomím, že je to dnes naposledy. Jeho řeči ji nemohly zasáhnout, protože věděla, že se všechno změní a víckrát ji už bodat nebudou. Proto jakmile ho omrzelo ničit jí život, poslušně se uklonila a s jeho dovolením vyšla ven z komnaty. Při zabouchnutí dveří jí z hrdla vyšel úlevný povzdech. Naposledy. Už ji víckrát nebude psychicky deptat, nevztáhne na ni ruku a nebude ničit každou vzpomínku.

Zhluboka se nadechla a vrhla se na nádvoří. Chvíli se tam rozkoukávala, když kolem ní proběhla Nana s náručí plnou prádla a hbitě jí zašeptala: „Běžte ke kořenářce. Za pár minut udělám rozruch."

A byla zase pryč, než si vůbec někdo mohl konverzace všimnout. Felicity si sama pro sebe kývla a vydala se tam. Rázně zaklepala a chvíli čekala na odpověď, ale když se nedočkala, opatrně vešla dovnitř. Kořenářka seděla na malé stoličce v rohu místnosti, a když mladá žena nejistě vstoupila, ani nezvedla zrak, když se zeptala: „Má paní, co pro vás mohu udělat?"

Už u ní byla několikrát. Byla to starší žena, která ji ovšem nevraždila pohledem, ani nedělala, že si jí nevšímá. Naopak jí radila co jíst a co nedělat. Chýši měla plnou léčivých bylinek, které ji krásně provoněly.

Její hlídači zůstali stát venku s těmi svými chladnými výrazy. Měli přikázáno stát před chatrčí od majitelky a Roger kupodivu nic nenamítal. Bylo to zvláštní, jí se mstil za neexistující skutky dnes a denně, ale dítě pro něj bylo posvátné. Stále to nemohla pochopit, čím je pro něj tak důležité. Ale nehodlala tímto darem z nebes pohrdat.

Zhluboka si povzdechla a popošla dál mezi vonící pytlíčky květin do chatrče. Opatrně je rukou posouvala na stranu a sem tam sklonila hlavu, aby se jim vyhnula.

„Mám starost, zda je dítě v pořádku. Už několik dní se mě drží takový divný pocit, jestli s ním není něco špatně," splynula jí ze rtů ta největší lež. Nic jí nebylo, ale potřebovala mít záminku, proč k ní přišla.

Znovu se k ní ani neotočila a klidně přerovnávala bylinky z klína do ošatky. Felicity ji pozorovala a pomalu z toho začínala být nervózní. Co když něco tuší? Co když ji tu má zadržet? Jenže jak by to asi tak mohla zjistit? Vždyť si dávaly takový pozor.

Vtom kořenářka konečně promluvila, přičemž náčiní položila vedle sebe: „Nemusíte se bát, má paní, mělo by to být běžné. Přesto se na vás raději podívám. Ukažte se mi."

Došla k ní a položila jí ruce na velké břicho. Ona v tu chvíli zadržela dech, protože se už měl ozvat křik a shon, ale všude kolem ní bylo až mrtvolné ticho. To se jí vůbec nelíbilo.

„Zdá se být vše v pořádku. Vaše děťátko se má čile k světu," pronesla po chvíli zkoumání, poslouchání a poťukávání žena, když se najednou rozlétly dveře.

Obě se k nim polekaně obrátily a zůstaly šokovaně hledět na Rogera, který klidně vstoupil dovnitř. Felicity se na tváři rozhostil zmatek, ale rychle ho zamaskovala nechápavým výrazem, protože bylo naprosto jasné, že se něco pokazilo a nyní musela udělat vše pro to, aby dokázala, že nic neprovedla.

Proto si položila ruce na břicho a otázala se s pokorným podtónem: „Smím vědět, proč jste sem tak vtrhl, můj pane? Něco se stalo?"

Ji ignoroval a obrátil se ke kořenářce s jedinou otázkou: „Dítě je v pořádku?"

Žena sklonila hlavu v náznaku úcty, i když by dívka přísahala, že v tom bylo jakési pobavení a odpověděla: „Zdá se neklidné, ale myslím, že by to nemělo být nic vážného, ale úplně chápu obavy vaší paní. Jistota je jistota."

Její slova vzal na vědomí krátkým pokývnutím a pak se obrátil k Felicity. Ta sklopila zrak a čekala, co bude dál. Už dávno se naučila, že hledět mu do očí v něm vyvolává vztek.

„Má paní, následujte mě. Rád bych vám něco ukázal."

V tom prohlášení zaslechla dokonce jakousi radost. Místo toho, aby byla ráda, že měl nejlepší náladu od té doby, co ho znala, bála se. Mužova náhlá radost jí přišla děsivější než chladný pohled, kdy na ni hleděl, jako kdyby nebyla víc než moucha. Po zádech jí přeběhl mráz. Považovala to za špatné znamení.

I tak ovšem nemohla odpovědět nic jiného, než co jí odevzdaně splynulo z úst: „Ano, můj pane."

Když vycházela z domku, setkala se s pohledem kořenářky a její pohled ji zrovna neuklidni. V očích jí na malou chvilku zahlédla strach, než se otočila zpátky k bylinkám. Dívka nejistým krokem následovala manžela, a když v davu vesničanů uviděla Nanu, ulevilo se jí, že ještě nestihla způsobit pozdvižení, protože by na ni mohl Roger přijít.

Nejdřív si myslela, že ji vede pryč z nádvoří, když změnil směr a začal scházet do podzemních chodeb. Na okamžik se zarazila. Zamrazilo ji. Nemohla se ani hnout. Něco bylo strašně špatně. Nejraději by se rozeběhla na druhou stranu a někde se schovala.

To už do ní někdo zezadu strčil a ona se vrátila do reality. Zhluboka se nadechla a pokračovala dál. Nejistě scházela po točitých schodech až dolů. Opatrně našlapovala a raději se soustředila pozornost na chladný kámen kolem sebe, než aby nechala mysl přemýšlet nad tím, co se děje. Snažila se udržet co nejvíce v klidu, což bylo téměř nemožné. Každý krok dělala se srdcem až v krku. A když sešla ten poslední, s těžkým nádechem se podívala na manžela, který stál několik kroků od ní.

„Pojďte, drahá," pobídl ji a ona nechala nohy, aby ho slepě následovaly.

Zastavil se u mohutných dveří, které podle ní otec nikdy nepoužíval. Ovšem, jelikož byly v žaláři, nemohlo se za nimi skrývat nic dobrého. Jakmile k němu došla, naklonil se k ní a pohladil ji po vlasech. Otřásla se.

„Něco tu pro vás mám. Budu moc rád, když to otevřete."

S těmi slovy vešel do těch dveří a vzápětí se vrátil s řezným pytlem v rukou. Překvapeně na něj hleděla, když jí ho vložil do rukou. Všimla si, že je od něčeho umazaný. Něco kapalo na zem. Nejistě pohlédla zpátky na muže, ale ten jen rukou nedbale naznačil, aby se podívala dovnitř. Na jazyku měla otázku, co v tom je, ale nevyslovila ji. Už dávno se naučila, že otázky tu dává on a ne ona. Ona musí pouze poslouchat a snášet jakékoliv pokoření.

Nějakou dobu ještě hleděla na pytel v rukou, načež se zhluboka nadechla, protože měla hrozivě tísnivý pocit. Pomalu začala rozvazovat uzel, kterým to bylo převázané. Když se jí to konečně povedlo, dál to držela zavřené. Potřebovala si dodat odvahu k dalšímu kroku. Měla hrůzu z toho, co v tom může být. Napočítala do tří a poté ho zvolna rozevřela.

To, co tam uviděla, bylo horší než její nejhorší noční můra. Dech se jí zadrhl. Výkřik jí stoupal do hrdla. Chtěla se prokřičet ven. Toužila utíkat a už nikdy nezastavit. Nemohla dýchat. Bála se, že se udusí. Pytel jí vypadl z nehybných rukou. Ustoupila o dva kroky, než se jí hrůzou podlomily nohy. Padla na zem, ale necítila bolest. Stále měla před očima obrázek, který viděla uvnitř. Obrázek, který jí již nezmizí z mysli. Pytel nebyl v ničem namočený. Odkapávala z něj krev. Krev muže, jenž se ji pokusil zachránit. Začala zvracet. Dávila a slzy jí stékaly po tvářích.

„Něco jste si uvnitř zapomněla."

Dál zvracela, i když už v žaludku nic neměla. To už se jí před obličejem objevil náhrdelník, který věnovala kováři. Zatmělo se jí před očima a omdlela. Déle tu hrůzu nevydržela. Mysl jí přestala pracovat, a tak ji nechala uniknout.

Jenže jí nebylo dopřáno vyhnout se tomu. Byla prudce probuzena. Studená voda se jí rozprskla po obličeji. Dívka vylétla do sedu a upřela zrak na to monstrum.

„Má paní, nevypadá špatně, že? Nedalo nám moc práce je chytit. Sice jste si počínali, kdo ví jak mazaně, ale mí muži si jich všimli, když odcházeli, a okamžitě je zadrželi. Byli opravdu stateční. Ten nejmladší se bránil nejvíc. Bohužel neměl šanci. Bylo zajímavé sledovat, jak jsou vám oddaní. Ani jeden neprozradil, co jste jim dala za úkol," promluvil nevzrušeně, zatímco v rukou držel uřezanou hlavu kováře Baca.

Celá se rozklepala. Byla to její vina. Měla je hned poslat pryč, aby na ni zapomněla. Vyhnat je. Ona způsobila, že už nikdy neuvidí svoje ženy. Byla vražednice! S každou kapkou krve, která dopadla na zem, jako kdyby ji bodalo tisíc jehel.

„Vyvraždila jste celou jednu rodinu. Jak se cítíte? Myslíte si snad, že jste něco víc než ti obyčejní lidé?" pokračoval, přičemž se k ní přibližoval.

Bez hlesu na něj hleděla. Byla paralyzovaná strachem a hrůzou toho, čeho byla svědkem. Jakmile jí ovšem hodil do klína uřezanou hlavu, zavřeštěla a snažila se dostat z dosahu. Nemohla od ní odtrhnout zrak, ač se silou vůle o to pokoušela.

To už ji muž vytáhl na nohy a teprve nyní se mu v očích zablesklo vzteky. Udeřil ji tak nečekaně, že ani nestihla uhnout a pouze zasyčela bolestí. Stěží udržela rovnováhu. Přitáhl ji k sobě a zašeptal hrozivě tichým hlasem: „Mně nikdy neuniknete. Jestli se ještě jednou pokusíte o něco takového, zabiju všechny vaše poddané. Do jednoho! Rozumíte?!"

Drsně ji chytil pod krkem, až vyjekla. Ovšem, když ji nepouštěl a dál nemilosrdně držel, zmocnila se jí panika. Pokoušela se mu vyvléknout, ale on pouze přitlačil a hleděl na ni nemilosrdnýma očima. Dusila se. Bušila do něj, ale neměla dostatek sil. Strach se jí zmocnil v plné síle. Vidění se jí rozmazávalo. Když se jí již před očima vynořila tma, náhle ji pustil a ona se složila na zem. Nohy jí vypověděly službu, padla na kolena a horečně lapala po dechu. I ruce se jí slabostí klepaly. Oči měla vyvalené hrůzou a bolest v krku byla nesnesitelná.

„Mám absolutní moc nad vaším životem. Na to byste neměla zapomínat. Můžu si s vámi dělat, co chci," pronesl chladně, když si k ní klekl.

Třeštila na něj oči, když ji pohladil po vlasech a pak nevzrušeně vstal.

„Nezabiju vás, protože pro vás bude větším trestem žít s tím, že za váš život zaplatili tři nevinní muži."

A po těch slovech se od ní odvrátil a spolu s muži se vydal pryč. Dívka lapala po vzduchu a po tvářích se jí koulely slzy. Ležela a chladila si tvář o kamennou podlahu. Neměla sílu cokoliv dělat. Když jí svíral krk, na okamžik už nechtěla bojovat. Toužila, aby to udělal. Vždyť ona je zabila, i když sama nedržela vražednou zbraň. Kvůli ní je brutálně zavraždil a ona je nemohla zachránit.

Když se konečně dokázala postavit na nohy, neměla dalších slz. Naposledy se otočila do místnosti, kde ležel pytel s hrozivým obsahem a zašeptala: „Prosím, odpusťte mi."

A pak na rozklepaných nohou stoupala vzhůru. Nevnímala cestu ven, po nádvoří a už vůbec ne věčné stíny. Prostě jen dávala jednu nohu před druhou. Neurčovala cestu. Oči nevnímaly jednotlivé chatrče kolem sebe. Pouze se snažila nezhroutit se.

Když konečně zastavila, zvedla zrak a zůstala hledět na starý a ošuntělý kostel. Bez rozmýšlení do něj vešla a nechala na sebe působit blahodárné ticho, které bylo lékem na její rozjitřenou mysl. Chvíli vyčkávala, zda hlídači vstoupí a budou narušovat její soukromí, ale naštěstí se tak nestalo. Netušila, zda by je v téhle situaci byla schopná snést. Potřebovala být sama a přemýšlet. Pokusit se uklidnit splašeně bušící srdce. Pomalu vedla krok po špinavé podlaze a zrak upírala na oltář, jako kdyby jí byl přístavem, kam chtěla dojít. Ve chvíli, kdy byla u výstupků vedoucích k němu, se zarazila, klesla na kolena a ruce sepjala téměř křečovitě k modlitbě.

„Ublížila jsem tolika lidem. Byla jsem sobecká, protože jsem myslela jen na sebe, a to bylo špatně. Nejsem zde jen já, ale i mí lidé, kteří nic zlého neudělali, a přesto trpí. Nebyla jsem správnou vůdkyní. Měla jsem jít svým lidem příkladem, a ne jen v nouzi opustit."

Byla ponořená do sebe, proto si nevšimla, že se dveře do kostela otevřely a zase zavřely.

„Nyní už to chápu. Je boží přání, abych byla věrnou ženou, která poslouchá svého muže a nevzpírá se jeho přáním. Byla jsem vzdorná a kvůli tomu mě trestal. Jinak by to jistě nedělal. Kdybych se víc snažila přizpůsobit. Je to všechno má vina," pokračovala tiše dál v zoufalém monologu.

Po chvíli otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Starý ošuntělý kostel nabízel příležitost zamyslet se nad událostmi, které jí natolik ovlivnily život. Pavučiny byly prolezlé každým koutem stavby, a přesto se zdálo, že není lepší místo, kde by nyní mohla být.

Když odvrátila zrak od vnitřku kostela, přejela si rukou jemně po krku. Dotkla se místa, kde stále cítila doteky prstů manžela. Ani netoužila po tom, aby viděla, jak to vypadá. Sice dýchala, ale při každém nádechu pocítila ostrou bolest v krku, jako kdyby jí někdo propaloval hrdlo. Sklopila zrak a hleděla na podlahu, ale vlastně ji neviděla, protože se jí stále před očima objevovaly záblesky dnešních hrůz. Tělo se jí otřáslo a z hrdla jí vyšel tichý vzlyk. Nedokázala to zastavit.

Vtom se kostelem rozezněly hlasitě klapající kroky. Ostře vydechla vzduch a aniž by se otočila, zavolala za sebe prosebně: „Prosím, chci být sama! Aspoň chvíli."

Čekala, že hlídač po výzvě odejde, ale nic takového neslyšela. Odpovědí jí bylo pouze ticho. Zmocnila se jí zlost. To ji opravdu nemohli nechat být? Obzvlášť po tom, co dnes prožila? Copak nemají žádné ohledy? Navíc vždyť tady ani nebylo, kam utéct. Za oltářem by ji určitě našli během pár minut.

„Mohu být snad aspoň při modlení sama! Nikam neuteču!" vyjekla už opravdu rozčíleně.

Prudce vstala a otočila se, aby hlídači čelila z očí do očí. Jenže toho, koho před sebou uviděla, opravdu nečekala. Nevěřícně se zarazila uprostřed kroku. Zase Janek. Musela se zhluboka nadechnout při pohledu na jeho nevzrušený postoj a hlas jí ochladl ještě víc, když pronesla: „Vypadni! Chci být sama." Když se ovšem ani nehnul a dál ji klidně pozoroval, ostře pokračovala: „Co tu chceš? Neměl bys být se svým pánem?"

Po těch slovech se Janek pohnul a udělal krok k ní, zatímco ona vylekaně ustoupila. Ostražitě ho sledovala a skoro čekala, že se na ni každým okamžikem vrhne. Hleděli si do očí a odhadovali se do té doby, než ticho porušil mládenec slovy: „Nebyla to vaše vina, že jsou mrtví."

Rozevřela oči překvapením. Slyšela dobře? Nezdálo se jí to? A protože tomu nechtěla uvěřit, zaútočila ostře: „Co ty o tom víš, Janku? Byl jsi tam snad? Viděl jsi to? Ne, takže o tom víš naprosté nic. Byla. To. Moje. Vina." Odmlčela se, než pokračovala hlasem se stoupající hlasitostí: „No? Ty jsi na té správné straně. Tobě se nic nestane. Tak mě, zatraceně, už nech na pokoji. Nepřibližuj se ke mně. Nevšímej si mě."

Nedokázala to ovládat, a když k ní udělal další krok, sebeovládání se zhroutilo úplně. Bylo toho na ni moc. Tenhle den byl nejhorší noční můra a on si přijde jako pán, aby jí řekl, co? Že to není její vina? Samozřejmě, že byla! Vrhla se na něj jako litá saň. Už v sobě nedokázala zadržet vztek a zoufalství, které vyplouvaly na povrch.

„Ty nemáš ani ponětí! Ty vůbec nevíš, co prožívám! Tu svoji lítost si strč někam! A už mě, sakra, nech být!" křičela a bušila do něj jako šílená. Jeden úder následoval další. Nevnímala bolest v ruce ani to, že se nebrání. V hlavě měla vymeteno, myslela jen na to, že musí znovu udeřit. Po tvářích jí stékaly slzy.

„Zradil jsi mě! Zradil. Nechal jsi mě napospas Rogerovi a sám ses zaprodal! A já zradila svůj lid! Myslela jsem jen na sebe. Ublížila jsem jim víc než můj manžel," vyjekla mezi vzlyky a pokoušela se ho trefit do hlavy, ale tentokrát přestal být pasivní. Naopak se dané ráně lehce uhnul a snažil se ji chytit za ruce.

„Nenávidím tě. Nenávidím, že jsi mi sebral naději! Do té chvíle jsem doufala, ale tys ji rozmetal na kousíčky!"

Uhýbala se mu. Janek se dál snažil o chycení rukou, když zaútočila vykopnutým kolenem s cílem zasáhnout ho na nejcitlivějším místě. Jenže jemu se podařilo na poslední chvíli uhnout tak, že ho zasáhla jen do kolena. Přesto se mu tváří mihl bolestivý úšklebek.

„Lady Felicity, tohle jsem nikdy nechtěl," zašeptal, když ji jedním pohybem k sobě přivinul i přes odpor a kopání. Držel ji u sebe sice jemně, ale i tak nebylo pevnějšího sevření. „Pšt, vím, že to pro vás muselo být strašné. To, co jste dneska viděla. Je mi to nesmírně líto. Byli to i mí přátelé," šeptal tiše, a přitom ji konejšivě hladil po vlasech.

Dál sebou v sevření trhala. Nechtěla, aby ji litoval. Nechtěla mu být tak blízko. Potřebovala prostě uniknout. Její zraněná duše toužila po tom, aby trpěl stejně jako ona, ale když slyšela ta slova, která v sobě nesla jakousi zranitelnost, vzdala se. Přestala se bránit, podvolila se pažím a rozplakala se. Vzlyky jí vycházely z hloubi duše. Štkala a ani nevnímala, že sevření už nebylo tak pevné.

„Vzlyk... umřeli kvůli mně. Vzlyk... viděla jsem... vzlyk... hlavu. To já je zabila," šeptala zoufale mezi jednotlivými vzlyky.

Potřebovala to ze sebe dostat a bylo jedno, kdo ji poslouchá. Bylo jedno, že to byl Janek. Neodstrčila ho, když ji objímal. Naopak se k němu přitiskla a zmáčela mu košili slzami.

„Vy jste za to nemohla. Oni za vámi přišli i přesto, že věděli, jak je to nebezpečné. Vy jste je nevolala. To oni vám chtěli pomoct. Není to vaše vina. Naopak jediný, na koho padá všechna vina, je váš manžel," mumlal.

Když zase našla sílu něco říct, zvedla mu hlavu z hrudi a zadívala se do jeho očí svýma, jež poztrácely dřívější veselost a třpytily se v nich slzy.

„Proč mi to říkáš? Proč mě utěšuješ? Vždyť jsi na jeho straně!"

Už v tom ovšem nebyla žádná opravdová zlost nebo nenávist pouhá rezignace. Na víc neměla sílu. Chtěla prostě usnout a už se neprobudit. Nebýt zodpovědná za nikoho, protože v tom zklamala na nejvyšší míru.

I tak se pokusila najít ztracenou důstojnost a vyvinout se mu. Postavit se na vlastní nohy, jenže byla tak vyčerpaná, že zavrávorala a byla by spadla, kdyby ji včas nezachytil. Hlava se jí tak zatočila, že se o něj musela chtě nechtě opřít.

„Jste v pořádku? Nemám dojít pro kořenářku?" zamumlal starostlivě, ale ona se odmítavě zavrtěla a otočila hlavu k němu.

„Tak, co po mně chceš? Proč jsi Rogerovi neřekl, že jsem se s někým scházela? Proč? Co po mně budeš chtít za mlčení?" vyhrkla najednou a upřela na něj zoufalý pohled. Byla z něj tak hrozně zmatená. Proč se chvíli choval tak a pak zase jinak. „Nemám ti za mlčení co dát. Nemám nic. Mluv! Já už tu nejistotu nevydržím."

Janek se zarazil při zoufalství, které jí čišelo z hlasu. Najednou se mu v očích objevil zatvrzelý pohled, který vzápětí zmizel a on si povzdech. Znělo to, jako kdyby kapituloval. Než však na něj mohla udeřit, šokoval ji. Nevěřila vlastním očím, když ji pustil a přímo před ni si klekl.

„Neřekl jsem mu to, protože vím, co by udělal a já bych nikdy neudělal nic, co by vám ještě víc ublížilo. Nic za své mlčení nechci. Nejsem váš nepřítel a nikdy jsem nebyl, i když si to myslíte. Vy si to pravděpodobně ještě neuvědomujete, ale já jsem celou dobu na vaší straně, má paní."

Viděl, jak se nadechovala, aby protestovala, ale zadržel ji pohybem ruky a ona opravdu daná slova nevyslovila.

„Prosím, poslouchejte mě. Nikdy jsem nechtěl, aby to dopadlo takhle, ale někdy musíme učinit věci, které bychom jindy neudělali. Mohla byste mě vyslechnout? Přísahám na svůj život, že nikdy vašemu manželovi neřeknu, že to není jeho dítě. Jen mi tentokrát dejte šanci to vysvětlit," pokračoval klidným a rozhodným hlasem.

Nechápavě na něj hleděla a nejraději by se otočila a odešla pryč. Nechtěla nic slyšet. Toužila jen po tom, aby všechno skončilo. Co by tak mohl říct, aby to změnilo její názor na to, že je zrádce? Nic. Jenže, ač to byl nepřítel, nechal ji vybrečet. Dokázal jistou morální sílu tím, že ji vyslechl a pomohl ulevit nesnesitelnému zoufalství, které jí drtilo hruď. Sevřela prsty do pěstí, aby ovládla nutkání utéct. To nemohla udělat. Dlužila mu možnost říct, co má na srdci. Za dnešní slitování.

„Tak mluv, dokud jsem schopná poslouchat," pronesla chladným hlasem.

Janek se zdál jejím klidným vystupováním překvapen, obzvlášť, když klesla k němu na zem. Nejspíš nečekal, že by ho vůbec byla ochotná vyslechnout. Nehodlal ovšem tuto šanci promarnit. Stiskl jí ruku dřív, než s ní mohla uhnout a ústy naznačil děkuju.

Pak se zhluboka nadechl a začal mluvit: „Když jsem vás opustil, chtěl jsem udělat vše pro záchranu vás a lairda. Přísahám. Jenže jsem se nedostal daleko a chytili mě muži Rogera. Nejspíš hlídali všechny chodby. Neměl jsem šanci se jim vyhnout. Když mě obestoupili a já uviděl jejich obličeje, bylo mi jasné, že mě nechtějí předvést ke svému pánovi, ale rovnou zabít. Jenže já věděl, že jste tam schovaná a nemohl jsem vás v tom nechat samotnou. Bylo mi jasné, že když vás nechytí, dostanu vás odtud jedině, když budu živý a v milosti nového pána. Hnusil se mi, ale musel jsem myslet dál. Proto jsem jim řekl, že jsem nenáviděl lairda a jsem rád, že je tu konečně někdo, kdo ho zastaví a že se chci přidat k nim. Už v tu dobu bylo jasné, že dostat odtamtud vašeho otce je nemožné. Nedalo se nic dělat. Musel jsem se alespoň pokusit zachránit vás. Muži byli mými slovy překvapeni, ale donutilo je to nechat mě naživu a odvést k jejich pánovi. A tam už jste to viděla sama. Potřeboval jsem, aby uvěřili v mou nenávist, a tak jste tomu musela uvěřit i vy. Vašemu otci už nešlo pomoci. Je mi to líto, ale je to tak. A když jsem si k němu klekl, neřekl jsem mu nic hrozného, jak jste si nejspíš myslela. Naopak jsem mu zašeptal, že se o vás postarám a vzal jsem mu křížek, který by mu určitě potom sebrali."

Odmlčel se a pohlédl na Felicity, které z očí padaly slzy jako hrachy. Pomalu rozevřel dlaň a ona se zajíkla, když v ní nalezla křížek, který otec nosil celý život na krku. Nejistě se po něm natáhla a jemně se ho dotkla, jako kdyby to bylo to nejvzácnější na světě. Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. To přeci nemohla být pravda. Hleděla na křížek, zatímco v hlavě měla zmatek. Celou dobu si myslela, že ji Janek zradil a najednou tohle. Vypadalo to, jako kdyby vše, co si myslela, byla lež, a že mu nedůvěřovala neprávem.

Přitiskla si přívěsek k hrudi a zavřela oči. Na okamžik se jí zdálo, že by se měl otec každou chvíli objevit. Ovšem, když se znovu rozhlédla, pořád seděla na zemi ve studeném kostele a Janek ji nejistě pozoroval.

Jestli jí opravdu celou dobu pomáhal, tak... Najednou ji něco napadlo. Musela přehodnotit pohled na celé ty měsíce, co zde žila. Do té chvíle si myslela vše naprosto špatně. Nejspíš...

„Lady Felicity?" přerušil ji náhle ostrý hlas jejího hlídače.

Okamžitě se zarazila a strhla Janka na stranu. Položila mu ruku na ústa a pomalu vstala. Obrátila se na příchozího a ostře se otázala: „Nemohu snad mít pár minut na uklidnění? Po tom, co se stalo?"

Muž se při tom tónu zarazil, ale pak se ušklíbl a pronesl rozhodně: „Váš manžel chce, abych vás dovedl do komnaty. Hned. Prosím, následujte mě. Přeci nechcete, abych to musel udělat násilím."

Po posledním slově se otřásla. Dnes už by další násilí nezvládla. Mohlo by ji to dovést až k šílenství. Proto si povzdechla a pokývla mu. Načež se sehnula, jako kdyby něco sbírala, ale jen se podívala do očí Jankovi a zašeptala: „Věřím ti."

A s tím se vydala ven z kostela.