Felicity hleděla za nadšeně odcházejícím manželem a únava se ji snažila víc a víc chytit do svých spárů a ona už se ani nebránila. Dítě bylo v pořádku a v bezpečí, muž mu nezkřivil ani vlásek, dokonce se na něj usmíval, čemuž skoro nedokázala uvěřit. Takže se jí opravdu povedlo malého Liama ochránit.

Tak moc si přála ho vzít do náručí, jenže tělo bylo příliš vysílené. Ruce nezvedla a oči se jí zavíraly samy od sebe. Kromě toho se jí zmocňoval pocit, že je v místnosti hrozné vedro. Úplně se pod pokrývkou potila, ale nedokázala ji ze sebe shodit. Chtěla proto zavolat služebnou, aby otevřela okno a sundala jí ji, ale jak měla sucho v puse, nevyšlo jí ze rtů jediné slůvko. Zkusila to znovu se stejným výsledkem. A vzápětí i víčka sklesla a ona se propadla do lákající temnoty, aniž by se jí bránila.

****

Nana se dojatě usmívala na chlapečka v náručí. Při pohledu na něj se jí do očí hrnuly slzy štěstí. Konečně mezi temnotou panství zazářila naděje. Dítě bylo zázrakem v téhle době a požehnáním. Dokonce i na Rogera mělo zázračný vliv. Krotil se ve svých projevech, zdál se být snesitelnější a pohled na syna ho očividně naplňoval hrdostí.

Robátko tak bylo v bezpečí a zdravé. Kořenářka ho od ní převzala a důkladně ho zabalila do teplé deky. Položila ho do kolébky, která pro něj byla připravená. Na právě narozeného chlapečka byl neuvěřitelně klidný. Až na pláč hned po narození téměř neplakal. Jako kdyby tušil, že tohle není prostředí, ve kterém by se povolovala jakákoliv slabost, ať už by se jednalo o pláč.

Jakmile ženy v místnosti vše spojené s porodem poklidily, usedly ke kolébce a společně děťátko pozorovaly, zatímco mladou maminku nechaly spát. Bylo jim jasné, že musí být úplně vyčerpaná, proto mluvily pouze šeptem, aby ji nerušily.

„Co mu asi tak osud nadělí, když se narodil do tak krutého prostředí?" zamumlala léčitelka, zatímco míchala v nádobce další potřebný lektvar.

„Měl by mu nadělit hlavně hodně síly, aby to všechno zvládl a nezničilo ho to," odpověděla Nana klidně.

Druhá žena přikývla na znamení souhlasu, ale pak už ticho nenarušovaly žádným hovorem. Jen s úsměvy sledovaly vrtění se novorozence, a přitom se nechávaly unášet vlastními myšlenkami.

„Náš pán ho miluje," přerušila po dlouhé pauze ticho kořenářka.

Nana se na ni zadívala a chtěla promluvit. Říct, že kdyby zjistil, že není jeho, dlouho by mu ta radost nevydržela. Skousla si však ret a mlčela. Tohle nebylo její tajemství a ona neměla právo o něm rozhodovat. Navíc by bylo příliš nebezpečné, kdyby to věděl ještě někdo další.

„Kdo se o něj bude starat?" dodala tiše léčitelka.

Služebná na ni vážně pohlédla. Na to vlastně nepomyslely. Pán by mohl svěřit dítě někomu, koho má pod palcem. Oddělil by ho tak od matky. Jen ta představa jí div nezastavila srdce, protože si uvědomovala, jak moc pro mladou lady chlapeček znamená. Že je jediným důvodem, který ji drží nad vodou. Byl jí nadějí. Jestli jí ho manžel vezme... Těžce si povzdechla. Sama děti neměla a vlastně po nich nikdy netoužila, aby na ně nepřenesla vlastní nadání, ale už při prvním pohledu věděla, že pro tohle robátko udělá všechno na světě. Stejně tak pro jeho matku. Tvář jí zaplála rozhodností. Nenechá toho muže, aby je od dítěte odtrhl.

Tok myšlenek jí najednou přerušilo krátké leč důrazné zaklepání. Obě překvapeně zvedly hlavy a zadívaly se ke dveřím. Nikoho už nečekaly. Obzvlášť, když bylo jasné, že to nemůže být pán panství, protože ten by se s nějakým klepáním rozhodně neobtěžoval.

Jako první se probrala Nana, vstala a na druhou ženu mávla, aby klidně zůstala sedět, že to vyřídí sama. Lehce přešla ke dveřím a otevřela, načež zůstala překvapeně zírat na Janka, který na ni upíral chladný pohled.

„Mám zkontrolovat dítě," pronesl ostře.

Byla tím tónem zaskočena, protože věděla, jak se choval při porodu. Ovšem, když si všimla, že za ním v chodbě zevluje Marque, v očích se jí mihlo poznání. Rychle se však zamračila a hlasitě konstatovala:

„Dítě i matka spí. Přijď v pozdější hodinu, potřebují si odpočinout."

Janek se ovšem tak snadno vyhodit nedal, protože najednou prudce zvedl ruku a udeřil s ní jen těsně vedle jejího obličeje do zdi.

„Co jsi na mých slovech nepochopila, služko?" jeho slova chladila jako led a oči se mu blýskaly hněvem.

Ještě pár okamžiků se s ním měřila pohledem, než nonšalantně otevřela dokořán, přičemž si neodpustila kousavou poznámku: „Jak poroučíš."

S tím se otočila a s pohupující sukní před ním vešla dovnitř. Slyšela, jak rázně zavřel dveře. Ona sama si mezitím stoupla před postel, kde spala mladá žena a založila si ruce na hrudi. To muže na okamžik zarazilo, protože se zarazil uprostřed kroku. Nemohl jít dál, když mu stála v cestě.

„Co to, sakra, děláš?"

Ona se ovšem ani nehnula z místa a oplácela mu nevzrušeným pohledem.

„Chtěl jsi vidět dítě, to je támhle."

A mávnutím na druhou stranu dala najevo, kam by se měl odporoučet. Janek si ji přeměřil dlouhým pohledem, který by někoho jiného donutil mu uhnout z cesty, ale ona ne, a tak se mu pomalu vkradl úsměv na rty. Ona by se dál tvářila jako socha, ale při pohledu na něj, i jí zacukaly koutky. A vzápětí ukročila na stranu a s povzdechem poznamenala:

„Máš deset minut."

Načež se otočila a sedla si zpátky ke kořenářce, která je celou dobu zvědavě pozorovala. I přesto, že ho dnes viděla, jak pomohl její paní, nebyla ochotná tak rychle sklopit zbraně. Hodlala na něj dávat pozor a jestli ukáže náznak zrady, už se k nim ani nepřiblíží.

„Měla bys na něj být milejší, děvče. Co když to řekne našemu pánovi? Je s ním víc než za dobře," vyčetla jí žena a podala jí nádobku, aby ji uložila do košíku vedle sebe.

Nana ji mlčky převzala a neubránila se tomu, aby si ji nezvedla k obličeji a nepřičichla si. Hned na to ji ovšem odtáhla, protože ji do nosu udeřil odporný puch. Rozkašlala se a jen zázrakem se jí z toho nezvedl žaludek.

„Co to, zatraceně, je? Chceš mě zabít?" vyprskla rozčíleně.

Janek se při pohledu na ni pousmál, ale víc se tím nezabýval a pomalu přešel k vyvýšené posteli. Těsně u ní se skoro jako s obavami zastavil a pohlédl na ležící ženu. Překvapeně sebou trhl, když viděl strhanou tvář, která byla daleko propadlejší než kdy dřív. Nejistě se ošil. Přišlo mu, že by jí neměl narušovat spánek, který podle všeho nutně potřebovala. Prostě budu co nejtišší, pomyslel si, když se posadil na postel a okamžitě zkontroloval, jestli ji neprobudil. Naštěstí neviděl žádnou změnu, zatímco když se ohlédl, tam změnu viděl. Obě ženy na něj upíraly zvědavé pohledy.

„Vraťte se ke své práci!" přikázal jim chladně.

A už se o ně nezajímal. Naopak pozornost věnoval Felicity. Opatrně jí vzal ruku do své. Jenže víc neudělal, protože překvapeně sklopil zrak a v ten samý okamžik si ji přiložil na tvář. Šokovaně vydechl. Byla úplně rozpálená. Celá hořela. V těle se mu rozezněl neklid, když jí zkontroloval čelo. To už se opravdu zhrozil. Něco bylo hodně špatně. Vyskočil na nohy a začal jí třást.

„Felicity! Felicity!"

Nevnímal nic jiného než mrtvolný vzhled, oči stále zavřené, tělo nereagující na zvuky, dotyk, třesení, že si ani neuvědomil, co svým konáním způsobil. Neslyšel rychlé kroky mířící k němu.

„Chlape, budit ji ale opravdu nebudeš, to..." vyjela po něm Nana rozzlobeně, ale dál jí nedal prostor cokoli říct.

„Ona ale nespí. Celá hoří!"

Ta slova vzala oběma ženám další výtky z úst a místo toho následovaly dva vystrašené nádechy. On se od nich ale odvrátil a znovu se pokoušel dívku přivést k vědomí. Jenže ona byla v rukách jako hadrová panenka bez života. A jemu bylo jasné, že je zle. To už ho ovšem kořenářka odstrčila na stranu a začala velet. Rozdělovala úkoly, které oba bez jediného protestu vyplnili. Znovu je spojovala starost o nevědomou ženu.

Služebná co nejrychleji sehnala vše potřebné na snížení horečky, zatímco Janek postupoval podle kořenářčiných rázných pokynů. Přikládal opatrně obklady a modlil se za uzdravení. Ustaraně hleděl na známé rysy, které miloval a jež nehodlal ztratit. Dal jí slib, že ji z toho pekla dostane, a to musí splnit za každou cenu.

„Felicity, proberte se! Přece to nevzdáte. Vaše dítě vás potřebuje."

Snažil se ji vyburcovat, ale ona se přesto ani nehnula. Z tváře se jí vytrácela barva a byla rozpálená jako oheň. Kořenářka míchala něco v těch svých nádobkách, zatímco oni pokračovali ve snaze dostat z těla horkost. Když však viděl, jak se léčitelka tváří naprosto klidně, jako kdyby o nic nešlo, neudržel se a obořil se na ni:

„Copak nemůžeš udělat něco víc?"

Nevyvedl ji z klidu, jen k němu zvedla zrak.

„Dělám vše, co je v mých silách. Míchám pro ni lék, který by měl srazit horečku a pak už je jen nutné, aby si poradila se zlými silami, které ji tam drží, a které horkost vyvolaly."

Nechápavě zavrtěl hlavou. Takové řeči neměl rád. Jaké zlé síly? Proč? Vždyť ho tím jen zbytečně mátla. A ona si toho všimla, proto dodala na vysvětleno: „Zlé síly, které se snaží dostat její duši. My můžeme srazit horečku, ale to ona se musí vzchopit a vyhnat je z těla. Nesmí tomu podlehnout. Musí bojovat. Slabá mysl totiž může padnout a už se neprobrat."

Já jí dám nějaké zlé síly. Prostě Felicity donutím, aby se jen opovážila tu nechat dítě bez matky. Než se však do toho úkolu mohl pustit, nemocná sebou trhla. Pak ještě jednou a znovu. Rychle k ní přiskočil, zatímco služebná zachytávala obklady, které při prudkých pohybech klouzaly z těla.

„Klid! Klid, všechno bude v pořádku," šeptal k rozpálené ženě, přičemž se ji snažil udržet na místě, aby si neublížila.

Měla dosud zavřené oči, ale tělo sebou škubalo. Najednou prudce vylétla do sedu, jako kdyby získala neuvěřitelné množství sil. Vytřeštila oči a z hrdla vyrazila: „Prosím, ne!"

A pak jako bez vlády spadla zpátky do postele. Janek ji pustil a vrhl ustaraný pohled na léčitelku. Ta mu ho pevně opětovala, načež ho po chvíli požádala, aby jí pomohl dostat do úst nemocné nutný odvar z bylinek. To jim nějakou dobu zabralo, protože žena vůbec nereagovala, lék jí stékal po bradě a teprve později se jim povedlo vpravit mezi rty několik lžic odporně páchnoucího léku. Aspoň to malé vítězství.

„A co je potřeba teď?" otázal se Janek rozhodně. Ovšem odpověď, kterou dostal, se mu ani za mák nelíbila.

„Nezbývá než čekat."

****

Čas při čekání ubíhal pomalu. Táhnul se jako povoz s koňmi. Nejhorší na tom však bylo, že i když Rogera spravili o zhoršení stavu manželky, nepřiřítil se, aby zjistil, co s ní je, a zda se jí věnuje někdo, kdo tomu rozumí. Naopak se ani neobtěžoval dát najevo alespoň náznak nějakého citu. Vyslechnul si zprávu a jediné, co ho na ní zaujalo, bylo, že je u toho všeho i Janek. Proto ho k sobě okamžitě povolal.

A on poslechl. Jako vždycky. Vstoupil do síně a na tvář nasadil přezíravý výraz. V tomhle prostředí se člověk velice brzy naučil skrývat pravé pocity a ukazovat jen takové, které byly tolerovány. Díky tomu tu taky tak dlouho přežíval. Ovšem bylo to jako tanec na rozpálené střeše. Jediný krok špatně a všechno se mohlo nadobro zhroutit. A druhé šance by se zde člověk nedočkal. Pomalu došel k pánovi, uklonil se a počkal, až mu bude dovoleno se zvednout. Každá maličkost byla důležitá. I dřívější postavení dokázalo vyvolat nespokojenost u muže usazeného u stolu.

„Doslechl jsem se, že mé ženě se po porodu nečekaně přitížilo. Co mě ovšem na této zprávě zarazilo, byla především tvá přítomnost. Mohl bys mi to nějak osvětlit?"

Slova zněla téměř nevinně, ale on v tom viděl daleko víc. Musel si dávat pozor co říct. Krok vedle a bude v podezření. A tak se rozhodl kličkovat a pravdu si trochu poupravit. Na tváři se mu mihlo zamračení, než spustil s dostatečným rozhořčením: „To ty ženy! Ty mě zastavily, že nutně potřebují pomoci. Že paní je zle. Já tam byl jen zkontrolovat dítě, ale pak už jsem se pryč nedostal. Byly neodbytné. Však je znáte."

A na efekt to doprovodil zhnuseným odfrknutím. Okamžitě na tváři ucítil podezřívavý pohled, ale on mu ho klidně opětoval. Věděl, že právě to nejlépe podpoří jeho historku. Kdyby naopak oči klopil, ihned by upadl do podezření. Ještě chvíli bylo zkoumáno, zda se provinil, než muž mávl rukou a nevzrušeně pronesl:

„Dobrá, dobrá. Tak se tam vrať a postarej se o to, aby ženy odvedly svou práci pořádně. Nehodlám tolerovat žádné chyby. Proto jim vyřiď můj vzkaz. Jestli totiž moje předrahá manželka zemře, ony ji budou brzy následovat."

Načež se od něj odvrátil. Víc ho nezajímal, což bylo dobře, protože by si mohl všimnout mladíkova gesta, kdy pevně sevřel ruce do pěstí, aby se ovládl a nevrhl se na něj. Uměl jen trýznit. Nic víc. A on mu dovolil, aby měl navždy právo ubližovat Felicity. Jenže, co mohl dělat jiného? Na začátku nebyla žádná šance na útěk. To si ho museli prověřit, jestli je věrný jim. A pak se pokusila utéct ona sama a dopadlo to hrůzostrašně. Ještě nyní při vzpomínce na smrt přátel pociťoval neovladatelný vztek. Byla to všechno jeho vina. To on ji dostal do téhle situace. Měl ji přece zachránit, a ne uvrhnout do nebezpečí. Udělat cokoli, aby se dostala do bezpečí, a aby se vrátila k muži, kterého jak moc dobře věděl, milovala. Před očima se mu vybavily ty dny, kdy sledoval, jak vyrostla v krásnou ženu, do které se nešlo nezamilovat.