Felicity se stále nemohla vzpamatovat z toho, co se tam stalo. Nejenže ji manžel nedonutil k vysvětlování ranami, ale ani se jí nedotkl. Dokonce se jí na nic nezeptal a prostě přijal dítě za své. Nedal najevo jedinou pochybnost během jejich rozhovoru, kdy ji vytáhl od kořenářky a přitiskl ji zády k domku. V tu chvíli se zrovna jako starostlivý manžel nechoval. Přesto to bylo jemnější zacházení, než jaké u něj bylo zvykem. Do zad se jí zadíraly kousíčky hrbolaté stěny domku, když se k ní nahnul.

„Jestli se jen prstem pokusíš ublížit mému dědici, zabiju tě. Rozumíš, má drahá?" zašeptal výhružně.

Horlivě přikyvovala, protože to mohla slíbit celým srdcem. Vysněnému drobečkovi by nikdy neublížila. Bylo jejím paprskem naděje. Mužova slova pro ni ovšem znamenala především nezměrnou úlevu a dávala jí naději, že alespoň dítě bude před pádnou rukou a nenávistnou povahou v bezpečí. A to bylo jediné, na čem záleželo. Ona to nějak vydrží, když tomu malému neublíží.

Proto, když se pomalu ploužila k otcovu hrobu, po dlouhé době cítila radost. Poprvé po několika týdnech. Její dítě má naději na život a ona už se postará, aby ji využilo. Ukáže mu, že ve světě je krásně, i přesto, že oni žijí na temném a nebezpečném panství. Věnuje mu všechnu lásku, která v ní zůstala.

Cestou nasbírala luční kvítí, které spojila v chudou ale z lásky sbíranou květinu a nevšímala si pochechtávání hlídače. V tu chvíli se dostala ze světa utrpení a mohla se radovat. Starost posledních dní ji opustila s vědomím, že manžel dítě přijal za své.

Jakmile však došla k hrobu, zastavila se. Něco bylo jinak. Vedle květiny, kterou tam položila před několika dny, ležela další. Působila na ni jako nějaké zlé znamení. Zmateně zamrkala, než klesla na kolena. Pomalu položila kvítí na hrob a opatrně zvedla prsty neznámou květinu. Důkladně si ji prohlížela. Obracela ji v prstech, jako kdyby z ní mohla vyčíst, kdo ji sem položil a proč. Jenže květina nepromluvila, jen jí nehybně spočívala v rukou.

Po nějaké době zvedla zrak a obhlédla celé okolí. Nikoho však neviděla. Zamyšleně si kvítí zvedla k obličeji a přičichla si k němu. Vonělo krásně. Proto ho opatrně položila vedle té své. U srdce ji hřálo vědomí, že někdo na otce nezapomněl a i přes ostří krutého pána mu vzdal úctu tímto drobným gestem.

Posadila se vedle hrobu a upřela zrak do dálky. Do dálky, kam by nejraději utekla a už se nevrátila. Těžce si povzdechla a začala vést dlouhý monolog, aby ze sebe všechno dostala. Co se stalo a jak to všechno dopadlo. Svěřovala se otci, jako kdyby vedle ní seděl a napjatě jí naslouchal. Tohle místo se stalo jejím místem soukromí a důvěry.

Janka nezahlédla od té události s kořenářkou. Skoro jako kdyby se vypařil. Zrovna ve chvíli, kdy s ním potřebovala mluvit. Přitlačit ho ke zdi a zjistit, co to všechno mělo znamenat. Proč to udělal? Toužila po odpovědích, ale dokud zde nebyl, neměla je jak zjistit.

Jedno se ovšem změnilo opravdu radikálně, a to manželovo chování k ní. Začal si dávat pozor, aby neublížil dítěti. Jí se jeho pracky již nedotkly. Na dědici mu muselo hodně záležet. Tělo tak před ním bylo v bezpečí, našel si však jiný způsob, jak zasadit dobře míněné rány. Útočil ostrými slovy na její mysl. Slova bodala jako jed. Uměl vystihnout nejpalčivější věci. V těch chvílích se uchylovala sama do sebe. Do ticha, do světa bez bolesti a starostí. Do světa, ve kterém existovala spravedlnost, láska a štěstí.

****

Nana byla jediná, komu se svěřovala se vším, před kým nemusela skrývat to, co ji trápilo a vymýšlet si přijatelnější věci. Avšak i tak neměly příliš možností si doopravdy pořádně promluvit. Nebylo to bezpečné. Ve zdech mohly poslouchat nepovolané uši, které by slova okamžitě nahlásila Rogerovi. A ona by zůstala úplně sama. Proto si našly jiný způsob komunikace. Vyzkoušely to několikrát na nevinných větách, které by neměly manžela rozhněvat, a když jim to prošlo, využívaly ho i nadále.

Jako nyní, kdy Felicity seděla u malého stolku, zatímco služebná kolem ní pobíhala a uklízela poházený nábytek a sbírala špinavé prádlo, aby ho mohla odnést pradlenám.

„Dnešního dne je venku pěkně," poznamenala mladá dáma.

Nana se ani neotočila, když odpověděla: „Zatáhlo se. Nejspíš bude pršet."

Těhotná dívka si vzala brk a začala psát na papír, přičemž udržovala naprosto neškodnou konverzaci se služebnou. Mluvily o běžných tématech, ale když si předaly napsané řádky, bylo to něco jiného. Daleko vážnějšího a nebezpečnějšího, co kdyby se dostalo do cizích rukou, by znamenalo vážné riziko.

Musíme něco udělat. Už to déle nezvládnu. Jakmile se dítě narodí, už nebude šance uniknout.

Nana ještě hlasitěji nakopla zdobenou truhlu kolem, které procházela a teprve poté se začetla.

„Zítřejší den by se hodil na nějaké slavnostní jídlo," pronesla Felicity zamyšleně, zatímco ji pozorovala.

Souhlasím, že bychom měly utéct. Jenže vás sledují na každém kroku.

Přečetla si odpověď a zamrazilo ji. Samozřejmě to věděla sama, ale právě to ji jen utvrdilo v tom, že to nevzniklo jen v její hlavě, ale že se to děje doopravdy. Život se rozdělil na ticho a svět v mysli, kde byla šťastná s myšlenkami na dítě. Představovala si malou roztomilou holčičku, která na ni upírala sladký úsměv.

Už brzo se sotva hnu a na útěk bude příliš pozdě. Musíme to udělat co nejdříve!

Napsala důrazně a zamyšleně přešla k oknu. Vyhlédla z něj. Dole se míhala spousta lidí, kteří společně hovořili, ale ve chvíli, kdy by se objevila ona, našel by se důvod, proč odejít a s ní neprohodit jediné slůvko. Smutně si povzdechla a pohladila si bříško. Zlatíčko, pokusím se udělat vše, abych tě zachránila, pomyslela si rozhodně, když se otočila k služebné.

„Nemyslíš, že by mého muže potěšilo slavnostní jídlo?" otázala se hraně zamyšleně.

Nana jí věnovala úsměv, přešla k ní a předala papír, zatímco bezstarostně pronesla: „Něco dobrého k jídlu potěší každého muže."

Jenže, když náš při tom chytí, zabije nás. Nejsme dostatečně připravené.

Felicity hleděla na ta slova a strach jí přejel po zádech. To, co tam bylo napsáno, moc dobře věděla. Ale přesto neměla na vybranou. Musela to zkusit. Byla to její poslední možnost. Poslední šance zachránit sebe i dítě.

I tak to uděláme.

****

A tak se obě pustily do plánování. Největším problémem bylo, že Felicity opravdu nikam nemohla bez stráží. Kam se hnula, tam za ní šli. Jedinou výjimkou bylo, když šla na otcův hrob, to většinou zůstávali stát dole pod kopcem. Ovšem nedělala si naděje, že kdyby se rozeběhla pryč, že by ji nedostihli. Chytili by ji dřív, než by vůbec pocítila závan svobody. Nana sice neměla tak omezený pohyb, ovšem ani ona nesměla bez dovolení opustit panství. K tomu by potřebovala opravdu důležitý důvod.

Další možností by bylo způsobit zmatek a při něm by třeba byla šance uniknout. Ovšem pravděpodobnější by stejně bylo, že i kdyby hořelo, její stíny by ji nespustily z dohledu. Raději by nechaly všechno shořet jen, aby splnily příkaz pána.

Existovalo ovšem ještě jedno místo, kam s ní stráže nechodily, a tím byla chýše kořenářky. Tam, jakmile vstoupila, byla jen s tamější ženou. Muži zůstali venku, a právě toho hodlaly ženy využít. Začaly spřádat plány, zatímco kolem nich procházely uši, které čekaly na cokoli, co by mohly donést pánu panství. Musely si hlídat každé slovo, nesměly promluvit před nikým cizím. Bylo úplně jedno, jak nevinně dotyčný působil. V prostředí chladu a nenávisti by byl kdokoli schopen udat informaci, která by ho vyzvedla na výsluní v očích Rogera.

Felicity znovu vykoukla z ulity. Přestala unikat do představ, aby se chránila a bedlivě pozorovala, co se kolem ní dělo. Musela vše dokonale naplánovat. Jediný špatný krok a nezachrání sebe ani dítě. Nedělala si iluze, že kdyby ji manžel chytil, tak by k ní byl milostivý. Možná, že v sobě našel něco jako cit vůči nenarozenému dítěti, ale tohle by nezůstalo bez hrozné odplaty. Miloval utrpení ostatních. Přímo se v tom vyžíval.

Před útěkem ovšem musela udělat ještě jednu poslední věc. Rozloučit se. Proto si nechávala větrem pohazovat rozpuštěné vlasy, zatímco stoupala do kopce. Za sebou cítila chladnou zeď nepřátelství. Marque ji následoval. Teprve, když zastavil, pocítila úlevu a s mnohem větší jistotou dál pokračovala sama.

Klesla na kolena u hrobu a znovu shledala, že se na něm objevuje květina, kterou tam ona sama nedala. A ona stále netušila, kdo ji tam donesl. Kdo by si to vůbec dovolil. Jemně se lučních květin dotkla a teprve poté vedle nich položila své vlastní.

Tiše se pomodlila a teprve poté zašeptala: „Otče, musím se pokusit utéct. Musím to udělat kvůli dítěti. Musím mu zkusit zajistit lepší život. Uteču a už se sem nebudu moct vrátit. Hrozně mě to mrzí, ale slibuju ti, že jednoho dne najdu způsob, jak napravit bezpráví, které se tu stalo. To ti slibuju. Mám tě ráda..."

„Psst," přerušil ji tichý zvuk.

Překvapeně zvedla hlavu a rozhlédla se kolem. Nikoho ovšem neviděla. Znovu proto sklopila zrak a pokračovala v tiché promluvě: „Musím to zkusit..."

„Nezvedejte hlavu," ozval se tichý hlas.

Div, že dívka nenadskočila leknutím. Byla by trhla hlavou vzhůru, ale na poslední chvíli se zarazila, aby se neohrozila. Co kdyby ten někdo měl zbraň. To nemohla vědět a nesměla nic riskovat.

„Kdo jste? A co chcete?" vypálila nazpátek tiše ale rozhodně.

„Nezvedejte hlavu a ani nijak jinak nezpozorňujte, že je něco v nepořádku. Prosím," pronesl tichý hlas a dívka se zarazila při slově prosím. To slovo se na panství už nepoužívalo. To by někdo, kdo by jí chtěl ublížit nejspíš neřekl.

Proto se zhluboka nadechla a začala upravovat nervózními prsty květiny, které přinesla.

„Co ode mě chcete?"

Na okamžik se kolem ní rozeznělo ticho. Vítr jí svištěl kolem uší. Skoro, jako kdyby se jí to předtím jenom zdálo. Přesto se neodvážila zvednout zrak.

Pak ticho konečně přerušila další slova: „Nemusíte se bát, má paní. My vám neublížíme. Právě naopak, chceme vám pomoci."

„Kdo jste?" zasykla nejistě, protože slova byla pořád jen slova. A ona stále nevěděla, s kým má tu čest.

„Vaši věrní poddaní, lady Felicity," ozvala se rychlá odpověď a jí se při těch slovech ulevilo.

Nyní už si byla jistá bezpečím. Nepatrně zvedla zrak a uviděla klečet několik mužů v keři před ní. Znala je. Až moc dobře. Byl tam kovář Bac, který jí kdysi vyřezal malý mečík, když si myslela, že se musí naučit bojovat jako její otec, aby ji měl rád. Brzy jí to však matka zatrhla. Místo toho se musela začít chovat jako dáma. A hned za ním si všimla jeho dvou synů. V tu chvíli jen stěží zadržela slzy, které se jí draly do očí, když sledovala ty známé tváře. Tváře, které se na ni nedívaly s opovržením jako lidé na panství. Nejraději by se k nim vrhla a sevřela je v objetí, jenže věděla, že by je tím všechny prozradila, a to nesměla dopustit.

Proto sklopila zrak a vydechla: „Tak ráda tě vidím, Bacu."

„I my vás rádi vidíme živou. Měli jsme o vás velkou starost, lady Felicity. Zvěsti, které se k nám donesly, byly příšerné," odvětil kovář se zřetelnou starostí v hlase. „Je mi líto vašeho otce. Byl to dobrý člověk," dodal vzápětí procítěně a v těch byla znát úcta, již choval k jejímu otci.

Ta slova jí nalila novou dávku sil do žil. Konečně někdo, kdo chápal, jak strašná ztráta to byla. Stejně jako ona si ho vážili. Tak ráda by se nechala obejmout a utěšovat. Nikdo tady to neudělal. Nezeptal se, jak se cítí. Nikoho to nezajímalo.

„Ano, takovou smrt si otec nezasloužil. Bylo to hrozné. Celé panství je úplně zničené. A vy byste tu vůbec neměli být. Jestli na vás přijdou, zabijí vás. Okamžitě utečte daleko odsud, dokud ještě můžete..."

„Bez vás nikdy, lady! Vrátili jsme se pro vás," přerušil ji odhodlaně Bac a ona mu v hlase uslyšela rozhodný tón, který jí rozlil po celém těle naději.

„Dobrá, ale nyní to není bezpečné. Potřebujeme spojence, posily. Měli byste najít lairda Ferguse. Ten vám určitě pomůže. Stačí, když mu řeknete, že vás posílá dívka, která se s ním setkávala na utajené louce. Dívka, která mu nikdy neprozradila své jméno. A kdyby vám stále nevěřil, tak mu dejte tento přívěsek."

Pomalu si rozepnula přívěsek, který nosila téměř celý život, a tak si byla jistá, že si ho Fergus všiml. Dlouho si ho prohlížela, ale poté ho položila vedle květin.

„Dejte mu ho na důkaz svých slov. Věřte mi. Pomůže vám. Nyní by boj nedopadl slavně. Mohlo by nás to stát všechno. Nyní máme výhodu, kterou musíme využít.

Slyšela hlasité nadechnutí a teprve po nějaké době s povzdechem odpověděl Bac: „Má paní, tak tedy dobrá. Vaše slovo je nám rozkazem. Sice se mi nelíbí vás tu nechat s tím hrozným člověkem, ale udělám, co říkáte. Přivedeme posily, a pak přísahám na svou čest, se k vám vrátíme a zabijeme toho zmetka, který si dovolil zabít našeho lairda."

„Děkuji, Bacu. Nikdy vám to nezapomenu. Budu na vás čekat a vyhlížet. Ať je vaše cesta úspěšná."

A s těmi slovy se zvedla a bez ohlédnutí se vydala směrem k hlídači. Neotočit se ji však stálo mnoho sil. Dokázala to jen proto, že věděla, že by je tím ohrozila a zničila jedinou naději, jak získat svobodu. V duchu ovšem kováře a jeho syny vyprovázela celou cestu, než branou vešla zpátky na temné nádvoří.