Život dál ubíhal i přesto, co se na panství odehrálo. Nikdo z okolí o masakru nevěděl, nebo se nezajímal. Nikdo jim nepřijel na pomoc. Bylo to, jako kdyby byli na světě sami.

Rogerova nadvláda se zdála neochvějná. Jakýkoliv pokus o vzpouru trestal chladně a bez jediné emoce. Zabíjel, popravoval a nutil lid sledovat, jak jejich druh umírá. Pomalu povstání přestávala. Vesničané si uvědomovali, že tím ničeho nedosáhnou. Leda vlastní smrti. Byli vždy odhaleni dřív, než mohli uspět, protože nový pán měl špehy všude. Jeho muži přímo čekali na nějaké pokusy o vzdor. Těšili se na to, jak je budou moct potrestat. A tak snahy osvobodit se ustaly. Jednotlivci postupně nechali pomstu dřímat pouze v srdcích.

Felicity, která každé potrestání sledovala, se snažila manžela uprosit za životy poddaných. Klečela před ním, prosila, ale jen se jí vysmál a donutil ji usednout po svém boku a sledovat to. A nebylo nic horšího než hledět na to, jak někdo trpí a vědět, že mu nemůžete pomoci.

Bylo to temné období. Děti už se dávno nehonily po vesnici. Ne, matky je hlídaly jako oko v hlavě. Nepouštěly je téměř od sukní a samy se držely ve skupinkách, aby nedaly žádný podnět mužům, kteří se po vesnici pohybovali.

Chatrné zásoby se ještě ztenčily, když jim bylo skoro vše zabaveno pro pána panství. Museli dělat chudší polévky a doufat, že když sklopí zrak, tak se nad nimi po čase smiluje a vrátí jim něco z úrody. Ženy se vrátily ke svým činnostem a snažily se zavděčit nepřátelským mužům. Vyráběly jim košile, dávaly jim to nejlepší, co jim zbývalo, aby se ušetřily dalšího násilí. Právě ony domlouvaly manželům, kterým se tahle změna zajídala. Klidnily je a prosily. Tohle byl jejich nový život a ony chránily rodinu.

Byla to doba, která zasela strach do všech srdcí. Nikdo si nebyl ničím jistý. Ani životem. Přesto se mezi vesničany nezapomnělo na pravého pána. Na moudrého lairda, který bojoval a padl při ochraně panství. Historky se mezi nimi šířily a dávaly jim naději, že se jednou vše v dobré obrátí. Ani na mladou dívku nezapomněli. I když klopili oči k zemi, když ji viděli, nebylo to z nenávisti, jak si myslela. Bylo to z beznaděje, že jí ani sobě nedokážou pomoci.

Všichni byli nesvobodní. Odejít z panství bylo zhola nemožné. Bránu pečlivě hlídali a nikdo, kdo neměl povolení od pána, nebyl puštěn. Už nehrálo roli, kdo kým byl. Postavení Felicity bylo stejné jako u rolníků. Pohyb měla omezený a neustále měla někoho za zády. Titul ji neochránil před bezprávím a utrpením. Bylo to jen slovo, které nemělo žádnou cenu ani moc. Jeho sílu odvál vítr stejně jako svobodu.

****

Po první noci, kdy měla štěstí a unikla z rukou manžela, následovaly další, které byly o to krutější. Muž tentokrát dokončil, co začal. Když usnul, dívka se odtáhla do nejvzdálenějšího kouta a nechala stékat slzy po tvářích jako tiché posly znající nejskrytější tajemství. Neodvážila se z hrdla vydat jediný zvuk, aby ho neprobudila a neupozornila na sebe.

Čas plynul a ona chodila v šatech horších než služky. Odmítala zvednout zrak, když procházela po nádvoří. Nechtěla vidět nenávistné pohledy. Nechala je napospas tyranovi a nezachránila je. Bála se vlastního muže i jeho poskoků, kteří ji sledovali na každém kroku. Četla jim v očích opovržení a jediné, co ji drželo nad vodou, byly myšlenky na děťátko. Stále častěji utíkala k myšlenkám na něj. Představovala si, jaké by to bylo, kdyby žili u Ferguse. Jak by byla šťastná.

Člověk dokáže snášet neuvěřitelné množství bolesti, ale musí mít důvod. Mlčky snášela manželovo ponížení. Udělala vše, co řekl a neuhnula, když ji udeřil. Jedině, když by ublížil dítěti, tak se postavila na odpor. Vlastně ani nežila, jen přežívala a zásadně se vyhýbala Jankovi. Kdykoliv ho zahlédla, změnila směr. Nechtěla ho vidět. Možná ji zachránil, ale to mohl udělat pouze kvůli špatnému svědomí. Nevěřila mu. Stále měla v živé paměti, jak se tenkrát zachoval.

Často také navštěvovala otcův hrob. Cestou nasbírala rozličné květiny a pak je tam položila. Dlouho pak u něj postávala a nechávala si větrem čechrat vlasy. Bylo to místo, kde mohla odhodit masku z tváře a svěřit se se vším, co ji trápilo. Sice se nikdy nedočkala odpovědi, ale jakýmsi zvláštním způsobem jí to pomáhalo. Na těch pár okamžiků cítila, jako kdyby tam s ní byl. Znovu tam stál s tím svým úsměvem a byl jí oporou jako matka nikdy. O té již neslyšela. Netušila, kde jí byl konec a v srdci jí to bylo jedno. Titulu matky se vzdala v ten den, kdy jim řekla, kde se schovává.

Na panství jí jako jediná opora zůstala Nana. Díky tomu, že na sebe obě nadávaly, je nechal Roger pospolu a nejspíš se tím tahem dobře bavil. To ona jí ošetřila každou ránu, kterou jí způsobil. Donesla jí, co potřebovala, aniž by vzbudila pozornost. Obě spojovala společná nenávist k Rogeru de Balanikovi, ale po neustálých popravách i ony přestaly plánovat útěk. Bylo to příliš riskantní.

****

„Má paní, musíte to už říct manželovi! Jinak to dítě zabije," zašeptala Nana, když jí mazala další rány, které jí muž způsobil. „Nechá vás na pokoji, jakmile to bude vědět," dodala důrazně, jakmile jí přejela po obzvlášť hluboké ráně.

Felicity ležela na posteli na břiše a měla oči zavřené. Nechtěla myslet. Myšlenky se stávaly jejím nepřítelem. V noci ji budily noční můry a nejhorší byl strach, že by snad mohla vzbudit muže oddechujícího vedle ní.

„Ještě ne! Musí uvěřit, že to dítě je jeho. Nesmí mít jedinou pochybnost," oponovala tiše a rozhodně. To byl také jediný důvod, proč se ještě nikde neschovala jen, aby se dostala z manželova útisku. Musel být přesvědčený, že jiná možnost než, že je dítě jeho, neexistuje.

„Brzo to na vás bude vidět. Nemůžete čekat. Prosím, věřte mi," prosila ji služebná. Nemohla snášet, jak se mladá lady ohrožovala. Opravdu věřila, že se manžel po té zprávě uklidní. I její vize to naznačovaly, ač nebyly tak jasné jako jiné.

V ten moment se na ni otočila Felicity se zoufalstvím vystupujícím z utrápených očí.

„Uvědomuješ si, že jestli tomu neuvěří, dítě i mě klidně zabije? Musíme si být jisté! Musím ochránit to jediné, co mi zbylo. Jediná jiskřička naděje, která mi roste pod srdcem. Ztrátu dítěte..." na konci se zadrhla. Upřela zrak na zeď, než dodala tiše: „To už bych neunesla."

****

Zdálo se jí, jako kdyby v posledních dnech všude viděla Janka. Pokaždé se zdálo, že k ní zamíří, ale ona ho vidět nechtěla, proto se mu vždy vyhnula. Zahnula jinam, nebo se s někým dala do řeči. Netoužila od něj nic slyšet. Ano, udělal jednu dobrou věc, ale to neodčiní to, co udělal předtím. Zradu jejího otce i jí. Stejně to nejspíš udělal jen kvůli špatnému svědomí.

Zrovna procházela mezi jednotlivými domky, aby sehnala oblíbený mok svého manžela, když za sebou uslyšela jeho hlas: „Má paní?"

Ignorovala ho a pokračovala odhodlaně dál.

„Lady Felicity!" ozval se znovu a najednou ucítila jeho ruku na své. Ohromeně se po něm otočila a sklopila zrak na jejich spojené ruce. Hruď se jí divoce dmula, když se na něj obořila: „Co si to dovoluješ?"

Pokusila se mu vyvinout, ale on ji držel pevně. Prudce k němu znovu zvedla zrak, ale to už se svět kolem ní rozostřil. Náhle se všechno točilo. Zasykla a zakývala se, než se jí podlomily nohy a ona už nic necítila. Propadala se do tmy.

****

„Co to s ní kruci je? To se mě snaží nějak obměkčit? Jestli to jen hraje, tak uvidí," začal k ní pomalu pronikat hlas manžela, jakmile se vynořila z černočerné tmy. Stále ale nedokázala otevřít oči, jako kdyby byly zaklíněny kameny. Zvuky k ní však doléhaly naprosto zřetelně. Obzvlášť chlad z manželových slov.

„Uklidněte se, pane. Vaše paní omdlela, protože..."

„Mluv k věci, ty kůže líná. Snad nechceš, abych si posvítil na tvého muže? Copak si nepamatuješ, jak dopadl Calm?"

Byla by se při tom tónu přikrčila, protože vždycky znamenal, že po něm bude následovat bolest, ale nedokázala se pohnout. Neměla kam uniknout. Strach ji pohltil, když si uvědomila, že nic necítí. Nikdo se jí nedotkl. Byla dokonale zmatena. Dokud jí nedošlo, že slova nepatřila jí.

„Pamatuji a vy byste měl vědět, že jsem vaše oddaná služebnice, která vás vždy vyléčila. Podle všech příznaků je vaše drahá choť v očekávání. Proto omdlela."

Jakmile k ní ta slova dolehla, nevěděla, zda by měla cítit radost nebo strach. Tajemství vyplulo na povrch a ona se mohla jen modlit, aby manžel nepojal žádné podezření. Držela pevně zavřené oči a zoufale naslouchala. Chtěla slyšet každý hlásek, zvuk a souhlásku. Několik vteřin kolem ní vládlo absolutní ticho. Jen silou vůle dál strnule ležela, avšak touha obejmout si břicho, aby chránila dítě, byla opravdu silná.

„V očekávání? Seš si jistá?" ozval se konečně Roger nebezpečně tichým hlasem.

On tomu nevěří! Nevěří, prolétlo jí hlavou a dech se jí div nezarazil. Prosím, Bože, nedopusť to! Musí uvěřit.

„Jistě. Poznám ženu, která čeká dítě," ohradila se neznámá žena.

„A čí je?" zeptal se s chladným podtónem, který by uhasil i ten nejžhavější žář.

Felicity zamrazilo. Obestřela ji hrůza. Tohle prostě nemohla být pravda. Moje dítě nedostane. Nikdy! Budu se za něj bít.

„Můj pane, mohu být tak smělý a promluvit?"

Jako kdyby nebylo dost trýznění ze strany chotě, musel se přidat Janek. Jenže tady nešlo o to, že mu nevěřila a nenáviděla ho za to, co provedl, i když jí jednou pomohl a donutil pochybovat. V tuhle chvíli jí totiž došla jedna důležitá věc. Janek musel vědět, že se scházela s Fergusem v lesích. Šok, hrůza a bezmoc ji zachytily do svých spárů. Určitě mu to nyní řekne, aby si pojistil pozici u zbožňovaného pána.

Nejraději by vyskočila a vrhla se na něj, aby mu nedovolila promluvit, ale byla příliš slabá. Dokázala sotva zakývat prsty. A tak se zhluboka nadechla a očekávala slova, která jí vezmou poslední jiskřičku naděje. Potom už Roger nikdy neuvěří, že by dítě mohlo být jeho.

„Tak mluv, jestli máš co říct, ale dobře si to promysli. Vzal jsem tě mezi své muže a zatím jsem toho rozhodnutí nelitoval, ale vše se může změnit. Proto važ slova," pobídl ho její manžel rozvážně.

Felicity nepatrně pohnula rukou a v obranném gestu si ji položila na bříško.

„Doufám, že mi odpustíte, pokud budu netaktní a řeknu vám, že vaše otázka je velmi nelichotivá. Možná jste se neseznámili zrovna za nejlepších okolností, ale vaše nevěsta byla panna, jak jste sám dokázal po svatební noci prostěradlem. Dítě tudíž nemůže být nikoho jiného než vaše. Nebo jste ji snad viděl s někým jiným? Co já vím, tak tu akorát všechny dokonale přehlíží."

Myslela si, že se musela přeslechnout. To nemohl říkat Janek. Ten přeci nenáviděl otce. Zradil je. Jak je tedy možné, že něco takového vyšlo z jeho úst? To je nějaký druh mučení? Bude ji tou informací držet v šachu?

„To jsou jistě moudrá slova, Janku. Ovšem je velice zajímavé, že ji obhajuješ zrovna ty. Co když krev na prostěradle nebyla pravá? Co když pannou nebyla? Třeba se již v době, kdy jsme se neznali, stýkala s někým jiným," vyrážel ze sebe Roger podezřívavě a nakonec udeřil tím nejsilnějším kalibrem: „A nebyl jsi to snad ty? Proto ta plamenná obhajoba?"

Nechápala, co se to kolem ní dělo. Janek ji obhajoval a manžel ho podezříval z toho, že jsou milenci? Pomátl se na rozumu? Nyní už určitě mladík odkryje karty. Nenechá se kvůli nějakému vydírání spojovat s dcerou muže, kterého nenáviděl. A tak odevzdaně čekala, až se vše zhroutí.

Uslyšela posměšný smích a poté jasný hlas: „Jistě, chápu vaši nedůvěru a jsem jí polichocen, můj pane. Nesnažím se obhajovat dceru toho nenáviděného muže, ale nedokážu být nespravedlivý. Nikdo nemůže za to, komu se narodí. Zrovna ji nemusím, ale jedno vím jistě. V době, kdy jsem zde sloužil, se chovala hůř než jeptiška. Trávila čas jenom se svým otcem. Takže mohu s důvěrou říct, že není jiná možnost než, že jste otcem vy."

„Zajímavé. A přísahal bys i na svou smrt?"

Nevěřícně otevřela jedno oko, aby viděla, že se jí to nezdá. Dělo se tu něco, čemu mozek odmítal uvěřit. A když se rozhlédla, všimla si obou mužů, jak stojí naproti sobě. Měřili se chladnými a neproniknutelnými pohledy, jako kdyby hledali slabinu toho druhého. Napětí v místnosti ještě vzrostlo, když Roger přiložil Jankovi meč na krk. Stěží zadržela výkřik, který se jí dral z hrdla. Obzvlášť, když mladík klidně stál se zbraní, která se mu zapichovala do kůže a díval se druhému muži zpříma do očí.

„I na svou smrt. Klidně mě zabijte."