Felicity znovu zabodla do tvrdé země. Pot se z ní řinul, ale byla odhodlaná za každou cenu vykopat hlubokou jámu, aby otec dostal šanci na klidný odpočinek. To ovšem nebylo jen na ní. Ruce se jí třásly námahou. Nikdy nic takového nedělala.

Zoufale se ohlédla po svém strážci, který se opíral o strom a chladně ji sledoval. Nehnul ani prstem, aby jí pomohl. Pouze hlídal, aby neutekla. Zabodla nářadí do hlíny a ze všech sil tlačila. Musela přidat. Jinak to nestihne. Představa, jak tělo otce hodí divé zvěři, v ní vyvolávala vlnu nenávisti a bezmoci. Copak ta muka nikdy neskončí, honilo se jí hlavou vyčerpaně. Nebyla na takovou tvrdou práci stavěná. V šatech ušpiněných od hlíny stála nad malou prohloubeninou, kterou se jí zatím podařilo udělat. Bylo to zoufale málo na to, kolik dostala času na splnění úkolu.

„Zatraceně," zasykla rozčíleně.

Na chvíli se opřela o krumpáč a zadívala se do dálky. Ach, Fergusi, proč jen jsem ti tenkrát neřekla, kde žiju? Proč jsem mlčela? Vždyť bys mě mohl právě teď zachránit, prolétlo jí hlavou při vzpomínce na časy, kdy se zajímala jen o to, jak bude svého Skota škádlit. Odpovědí jí však bylo pouze tiché šustění větru a listí. Kolem ní byla příroda svobodnější než ona sama. Ona byla uvězněná v temné kleci beznaděje.

„Takhle se asi papínek svého hrobu nedočká, když to flákáte. No, slyšel jsem, že mají nejradši nohy."

Po těch slovech se otřásla odporem a touha udeřit pohůnka manžela byla tak silná, že jí zbělely prsty, jak silně svírala rukojeť. Zhluboka oddechovala, aby se uklidnila. Tím činem by si nepomohla. A tak se přemohla a vyzývavě se usmála.

„Potom by sis měl, pane, dávat pozor, aby tvé nohy nezůstaly dlouho někde v lese. Divá zvěř by se na ně určitě třásla nadšením."

A s tím se znovu vrhla do práce. Moc dobře za sebou slyšela nadávky, ale když se k ní nevrhl, ani nic víc neřekl, tváří jí na krátký okamžik prokmitl úsměv. Aspoň malé zadostiučinění.

****

„Vypadni, Marque! Jdu tě vystřídat," ozvalo se po nějaké době, kterou strávili v mlčení a ona v tvrdé práci.

Jakmile uslyšela ten hlas, prudce zvedla hlavu, až se jí vlasy rozlétly do všech stran, ale to ji nezajímalo, zatímco upírala zrak na nevzrušeně se přibližujícího Janka. Bylo jí, jako kdyby dostala pěstí do břicha. On jí tu ještě chyběl. Nepotřebovala při kopání cítit na svých zádech jeho pohled. To už by raději přežila celou noc Marqueho. A právě ten se odlepil z místa a podezřívavě si prohlížel přicházejícího muže. Očividně ani jemu se nelíbilo, kdo ho měl vystřídat.

„To tě tu mám s ní nechat samotného?" otázal se dost nevěřícně.

Odpovědí mu byl samolibý úsměv a rozhození rukama. Očividně ho nedůvěra vůbec nezasáhla.

„Tak to tvůj pán nařídil. Já jen plním rozkazy," odvětil nevzrušeně a přesto mu v hlase zazněla větší autorita, než by tam měla být.

Ovšem druhého muže, jako kdyby právě to přesvědčilo, protože po něm vrhl poslední pohled a přikývl. Následně k němu došel, ukázal na něj prstem a tvrdě prohodil: „Sleduju tě."

A pak odcházel do příjemnějšího prostředí, než které vládlo venku.

Felicity se zhluboka nadechla a vrátila se k práci. Nehodlala na nového strážce více pohlédnout. Naopak se usilovně soustředila na mechanické pohyby. Potřebovala vykopat dostatečně hluboký hrob. To byl její jediný úkol. Ten nejdůležitější.

Čas rychle utíkal a ani jeden z nich nepromluvil. Sice za to byla vděčná, ale na druhou stranu se i bála. Zpod řas sledovala, jak se klidně opřel o strom jako původní strážce a již brzy na sobě pocítila jeho pohled. Rychle se sehnula a zabodla krumpáč. Tentokrát se dostala hloub, a to jen proto, že si představovala, že je to obličej Janka. Nová síla ji obestřela a ona pracovala usilovněji.

„Nechcete pomoci, lady?" když se ozval, byla dokonale zaskočena. Už si myslela, že nepromluví.

Rozzlobeně odsekla: „Nikdy. Od. Zrádce."

Janek sebou trhl, ale už vzápětí se sebevědomě ušklíbl.

„Už se opakujete. Měla byste vymyslet něco nového."

Při té zjevné provokaci trhla hlavou a před očima se jí zatmělo vzteky. Přestala se ovládat a ohnala se po něm zbraní. Muž se ovšem lehce uhnul a udělal krok stranou.

„Nezajímá mě, co říkáš! Zradil jsi mě i mého otce. Už nemáš právo po mně cokoli požadovat," zasyčela.

„Myslel jsem, že jste chytřejší, lady Felicity."

To byla poslední kapka. On mě tu bude kritizovat? On, který raději přeběhl na stranu nepřítele, než aby se dostal do nebezpečí? Vyhrabala se z díry a vrhla se na něj. Zuřivě kolem sebe máchala krumpáčem. Muž však bravurně uskakoval, jako kdyby vždy odhadl každý její krok.

„Proč myslíte, že jsem se dal k nepříteli?" otázal se jí tvrdě, když se skrčil a vyhnul se tak další ráně.

Felicity sice netušila, jak se bojuje s takovým krumpáčem, ale jedno věděla jistě. Když mu s tím dá co největší ránu, minimálně ho to bude dost bolet. Proto pokračovala ve svém dosavadním odhodlání.

„Protože jsi lhář, zbabělec a zrádce. Raději si zradil svůj lid, než..."

Janek mrštně uskočil, sebral klacek a zazubil se.

„Zajímavá teorie. Měl bych si ji zapamatovat na horší časy," zareagoval a dál se uhýbal. „Přece pro slávu a uznání," pronesl po chvíli ticha se zvláštním podtónem, ale ona neměla šanci nad tím víc přemýšlet, protože to už jí rychle vyrazil z rukou lopatu a zamával vlastní zbraní před nosem.

„Měla byste se vrátit k práci, nebo se sem rozjede Marque," dodal a o kousek ustoupil, aby naznačil, že v této šarvátce nehodlá pokračovat.

Ona ale naopak měla chuť bojovat, aby mu ukázala, že se ho nebojí, a že se nenechá zastrašit, jenže si uvědomovala, že potřebuje všechny síly na téměř nemožný úkol. Nemohla je tedy vyčerpat na to, aby ho potrestala za zradu. Stejně proti němu neměla šanci. A tak se zaměřila na něco jiného.

„Jak to víš, že by se sem rozjel?"

Zkřivil rty do chladného úsměšku, když se sehnul a podal jí krumpáč.

„Tohle je zkouška. Nechali mě vás hlídat, aby věděli, zda vám pomůžu v útěku nebo ne."

Dál držel ruku nataženou jejím směrem. Felicity na něj vyzývavě hleděla. Založila si ruce na hrudi.

„A pomůžeš, Janku?" otázala se posměšně ve snaze ho vyprovokovat.

V tu chvíli se zadíval k polím a lesům, až se jí zazdálo, že se mu v očích zaleskl smutek a touha po něčem víc. Po něčem, co zde nemohl mít. Jenže už vzápětí měl znovu pohled nečitelný, když se na ni podíval.

„Nemohu vám pomoci, má paní. I kdybych chtěl, byla by to chyba. Vím, že muži uvnitř hradu čekají na každý náš krok. Než bychom se dostali za první strom, chytili by nás. Vás by odvezli zpátky a mě na místě zabili. Takže nemohu, protože na to čekají."

Zamrazilo ji a rozhlédla se kolem sebe. Najednou se jí zdálo, jako kdyby na sobě cítila tisíc očí. Samozřejmě, že nikoho neviděla, ale pocit přetrvával. Přesto chtěla jeho slova odbýt s tím, že je věrný Rogerovi a nikdy by se mu nezpronevěřil. Mlčela však. Něco na těch slovech bylo, ať už byl zrádce nebo ne. Na útěk nebylo vhodné místo ani čas. Proto mu vyškubla krumpáč a vrátila se k práci.

„Nemám čas se zbytečně vybavovat," pronesla rozhodně a znovu zabodla nářadí do hlíny.

****

Když se uprostřed noci rozpršelo, Felicity byla na konci sil. Ruce ji tak pálily, že nedokázala téměř udržet krumpáč. Nedařilo se jí vzchopit ani nadávkami nebo vzpomínkami na otce. Unaveně padla na zadek uvnitř stále dost mělké jámy a nechala na sebe dopadat chladné kapky deště. Kéž bych dětství trávila prací místo věcmi, které jsem nemohla využít. K čemu mi to všechno bylo? Nějaké vyšívání? To mi tady bylo k ničemu. Stejně tak konverzace s gentlemany.

Jakmile padla na zem, neměla už sílu vstát. Nedokázala se ani hnout. Tělo i mysl pomalu odplouvaly do nevědomí. Lákalo ji slibované teplo a klid. Spánek ji vábil a sliboval, že zapomene na všechnu bolest. Jenže to přijmout nemohla! Musela se vzchopit. Pro otce, aby měl místo na poslední odpočinek, připomínala si důrazně, ale byla to jen slova. Tak slabá a nedůležitá. Příslib odplutí do zapomnění ji lákal mnohem víc.

„Otče, omlouvám se."

I ona ho zradila. Neudělala jednoduchou věc, která mu mohla dopřát klidný odpočinek. Oči se jí zavíraly. Lákaly ji teplé prsty spánku. Najednou však měla pocit, jako kdyby letěla. Vznášela se a náhle ji i déšť přestal bičovat tělo takovou silou. Pokusila se otevřít oči, ale nešlo to. Prostě ne. Chvíli marně bojovala, ale pak to vzdala a konečně odplula do říše snů.

****

Roger nechápavě přecházel kolem vyhloubené jámy, a přitom vrhal pohledy na ženu. Ta se opírala o krumpáč a klidně mu je oplácela. Nemohl jí nic vytknout.

Felicity si po očku prohlížela kolem shromážděné muže, ale Janek mezi nimi nebyl. Na okamžik se zamračila. Věděla, že usnula, a když se probudila, jáma byla vyhloubena. Nemohl to udělat nikdo jiný, než on! Ale proč? Myslí si snad, že mu za to odpustí, že je zradil? To rozhodně ne! Ale přesto část její mysli začínal mít pochyby. Neviděla jediný důvod, proč by měl noc strávit kopáním jámy, když otce nenáviděl.

„Takže jste to dokázala. Udělala jste, co jsem vám přikázal," prolomil Roger ticho a zamyšleně si ji prohlížel.

„Budete tedy muset splnit slib, který jste učinil," pronesla tiše a s pokorou. Nechtěla znovu pocítit jeho hněv, a tak se musela naučit svá přání formulovat s opatrností.

Pomalu se k ní rozešel. Zůstala stát na místě, i když měla nutkání ustoupit, ale to by byla zbabělost. Jen by tím v něm posílila pocit vítězství. Zastavil se těsně před ní. Ticho se nepříjemně táhlo. Nikdo si nedovolil promluvit. To už si vzal do rukou pramínek jejích vlasů. Přesto neuhnula a dál stála jako sloup.

„A nikdo vám nepomáhal, má drahá?" otázal se lhostejně, ale ona tušila, že se ji snaží nachytat při lži, protože nevěřil, že by to sama zvládla.

V hlavě se jí rozezněly varovné zvony. Ať už nenáviděla Janka sebevíc, ač z něj byla v současnosti zmatená, nehodlala ho za žádnou cenu udat. Tím by podepsala rozsudek sama sobě, tak i svému otci.

Proto pozvedla bradu a dostatečně rozčíleně pronesla: „A kdo by mi tak pomáhal, můj pane? Co si pamatuju, tak celou noc jsem tu byla s mužem, který mě zradil. Myslíte, že zrovna on by se obtěžoval mi pomáhat? Natož v něčem pro mého otce? To bych se uprosila a stejně by to bylo marné. A jak dobře víte, nikdo jiný tu nebyl."

S těmi slovy sjela vražedným pohledem Janka, který se během rozhovoru přidal k početné skupince. Jen se samolibě usmíval, a když se na něj manžel podíval, odvětil: „Nepomáhám rozmazleným holčičkám. Natož když je má loajalita úplně jinde. Navíc, jestli jste si nevšimli, tak pršelo. V takovém počasí bych se už vůbec neobtěžoval. Stačilo, že jsem tu s ní musel mrznout."

Roger pokyvoval hlavou a pak se naposledy zadíval na vykopanou jámu, jako kdyby ta mu mohla říct, co se v noci stalo. Jenže to nemohla. Naštěstí. Po nekonečně dlouhé době konečně nařídil, co slíbil a dívku zalila úleva od hlavy až k patě, když ta slova, která pro ni znamenala celý svět, slyšela.

„Pohřběte ho tam."

Dokázala to. Otec bude řádně pohřben. Jeho duše nalezne nekonečný klid. Sice se jí nepovedlo vyhnat Rogera, ale jedna malá věc se jí zdařila a zrovna ta, která byla jejímu srdci nejbližší. Dlouho se však neoddávala pocitům úlevy, radosti a nadšení, protože k ní muž natáhl ruku a otázal se: „Půjdeme?"

Věděla, že by měla poslechnout, protože ho dnes už provokovala až dost. Jenže ještě nebyla ochotná opustit toto místo. Potřebovala se sama rozloučit s otcem. Sama bez zvědavých a slídivých očí.

„Ráda bych počkala, až bude můj otec řádně pohřben. Chtěla bych se s ním sama rozloučit. Pokud dovolíte."

Čekala, že nastane hněv, vztek, ale měla štěstí, protože Roger se na ni pouze dlouze zadíval. Pak se zachechtal, čímž ji naprosto šokoval, stejně jako když po smíchu následovalo nevzrušené přikývnutí.

„Při obědě vás však čekám po svém boku, Felicity."