„Vstávejte! Snad si nemyslíte, že se budete celý den válet v posteli," probudil ji řev drahého manžela.

Vyčerpaně rozevřela oči a uviděla, jak nad ní stojí. To ji okamžitě probralo. Překulila se na druhou stranu postele a pozorně ho sledovala. Co když nyní? Co když ji chce zabít? Myslí si, že jsem to na něj narafičila? Vyděšeně ho pozorovala, ale nevypadal, že by jí chtěl ublížit. Jen se houpavě pohyboval po komnatě a nakopával věci kolem sebe, a přitom se držel za hlavu.

„Neslyšela jste mě? Vypadněte z té postele!" zařval a ohnal se po ní rukou. Ona však uskočila, slezla z postele a začala se rychle oblékat.

Roger rozčíleně prohrábl postel, ale jakmile tím pohybem odkryl prostěradlo potřísněné krví, ustal v pohybu. Na okamžik na něj jen hleděl, jako kdyby se snažil vybavit tu chvíli, kdy se to stalo. Jenže neměl velkou trpělivost, protože vzápětí zatřásl hlavou a na rtech mu zahrál sebevědomý úsměv. Prudkým trhnutím prostěradlo stáhl, zmuchlal do kuličky a rozešel se s ním v podpaží ke dveřím.

„Marque!" zakřičel, když je rozevřel.

Felicity stála v rohu komnaty, aniž by vnímala chlad vycházející z podlahy. Ani nemukla, aby na sebe neupozorňovala. Zatím věřil, že noc proběhla, a za to mohla děkovat nebesům.

„Ano, pane?" vyhrkl muž, který přiklusal na zavolání a zůstal stát ve dveřích, odkud na ni nepokrytě zíral. Zrudla rozpaky a překřížila si ruce na hrudi. Ten odporník se zachechtal, protože mu bylo jasné, proč to udělala. Neměl však čas se jí věnovat, protože mu pán panství do rukou vrazil prostěradlo a přikázal: „Vyvěste to prostěradlo na hradbách, aby všichni viděli, že jejich paní patří jenom mě a já jsem nyní jejich právoplatný pán."

Žena těžce polkla při těch chladných vítězných slovech. Takové ponížení. Veřejná hanba i přesto, že se to nestalo. Jednou se to ale stane. Měla co dělat, aby manželovu pohůnkovi látku nevytrhla, ale ovládla se. Nesměla zbytečně provokovat. Čím tišší bude, tím lepší pro ni samotnou.

„Svlékněte si šaty!"

Až nadskočila při tom příkazu, když se dveře zabouchly a poskok zmizel ve změti chodeb.

„Ale vždyť jste chtěl, abych se oblékla..." ani nestačila domluvit a už jí na tváři přistála facka. Všechno začínalo od znova.

„Řekl jsem snad něco, ne? Nerozuměla jste mi?"

Podruhé už nezaváhala. Svlékla si oblečení, i když se jí ruce třásly. Stěží se přinutila zůstat jenom ve spodničce. Čekala, že se na ni každou chvíli vrhne a dokončí to, co v noci začal. On se k ní ale otočil zády a otevřel truhlu. Stála tam a zírala na něj. Co tam hledá? Snad ne bič? Při té představě ji polil studený pot. Jen při vzpomínce na poslední setkání s ním ji drtil strach. Sotva se jí rány zahojily, aby je necítila při každém kroku.

Téměř bezmyšlenkovitě ustoupila. Bosá chodidla ji studila. To čekání bylo horší, než kdyby se na ni znovu vrhl. Nejistota ji sžírala. Bála se neznámého. Bylo jednodušší čelit známému utrpení.

„Tady to je."

Na chvíli zavřela oči, aby se připravila. Když je ale otevřela, překvapeně zůstala zírat na oděv v mužových rukou. Nechápavě zamrkala, aby se ujistila, že se jí to nezdálo. Ale když zaostřila, stále viděla to samé.

„Šaty?" dostala ze sevřeného hrdla. To nebylo nic z toho, co si představovala. Nechápala, co za hru to tu s ní hraje? Nějaká nová strategie?

„Jistě, ode dneška je všechen váš majetek můj a vám bude stačit něco skromnějšího," pronesl na vysvětlenou.

S tím sebral šaty a klidně dovnitř povolal další muže a přikázal jim odnést všechny truhly s jejími věcmi. Felicity to jen šokovaně sledovala. Nedokázala se pohnout.

„Ale to jsou mé osobní věci," vydechla rozrušeně, když se trochu probrala. Donutila nohy k pohybu a vrhla se ke truhle nehledě na nedostatek oblečení. Byla však surově zastavena a shozena na zem, že si div nevyrazila dech při tvrdém dopadu na podlahu.

„Už vám to nepatří. Vlastníte pouze tyto šaty. Vše ostatní si musíte zasloužit," poučil ji nevzrušeně.

Do očí jí vstoupily slzy, když to sledovala. Jak bez lítosti vše odnášejí. Jako kdyby jim to bylo úplně jedno. Pro ni byly věci v nich ukryté srdci drahé. Měla v nich dárky od otce a Ferguse. Povzdechla si a sevřela ruce do pěstí.

„A už žádné střevíce. Budete chodit bosa na znamení toho, že mi patříte, a že jste nikdo. Žádná paní panství. Něco mnohem míň. Někdo těsně nad otrokem," dodal ostře, jako kdyby si tím chtěl něco dokázat. Následně se ušklíbl a prošel kolem ní ke dveřím, které hlasitě zabouchl.

Ještě nějakou dobu se ani nehnula. Podvědomě očekávala, že se zase vrátí. Když se tak ale stále nedělo, klekla si na zem a šaty, které tiskla k srdci jako poslední ochranu, rozestřela po zemi. Naděje pohasla. Byl to šat z drsné a kousavé látky dobrý tak leda pro otrokyni. Znovu ji ponížil. Ranil. Duše se jí rozdírala na kousky a uvnitř ní se rozpaloval vztek. Vztek, který nemohl napovrch.

Pomalu vstala a nedbala na slzy stékající jí po tvářích na znamení vlastní vnitřní bolesti. Bez jediné myšlenky se oblékla. Stejně jako tělo bez duše došla k chladnému oknu. Vyhlédla z něj a zahleděla se do dálky. Do dálky, kde se snad schovávali vesničané, se kterými se kdysi setkala.

****

Nedbala na pohledy, které ji sledovaly ze všech stran. Klidně pokračovala dál přes nádvoří a snažila se nevnímat bolest v chodidlech. Cítila každý kamínek, větvičku, písek. Přesto držela hlavu hrdě zdvihnutou a kousala se do rtu, aby nevydala ani sten.

Jak procházela, nerozhlížela se kolem sebe. Hleděla přímo před sebe, protože se bála toho, co by mohla vidět. Třeba nenávistné pohledy poddaných. V tu chvíli by něco takového nezvládla. Měla co dělat, aby ovládla vlastní rozbouřené nitro a nedávala najevo to, co doopravdy cítila.

Jakmile došla k Rogerovi, který stál s věrnými před stájemi a hlasitě se něčemu smáli, pokorně se uklonila.

„Můj pane?"

Muž ustal v hovoru a přejel ji chladným a vypočítavým pohledem. Nehnul ani brvou, aby jí řekl, aby vstala z úklony. Naopak ji v ní nechal delší dobu, než bylo přípustné. Vychutnával si svoji převahu. Ale ona se nenechala vyprovokovat. Klidně vydrží celý den v úkloně.

„Proč mě vyrušujete?" vyštěkl, když se nedočkal očekávané reakce.

„Chci dát květiny na otcův hrob."

Po těch slovech na ni upřel zamyšlený pohled, než odpověděl: „Až splníte své povinnosti. Pak tam můžete jít."

Sevřela ruce do pěstí a zhluboka dýchala, aby ovládla ostrou odpověď. Chtěla jít hned. Rozloučit se s otcem. Konečně. V duchu křičela, ale navenek jen vydechla. Vztekání se bylo k ničemu, a tak s těžce získaným klidem pronesla: „A co po mně žádáte, můj pane?"

Roger se škodolibě zachechtal společně se svými nohsledy. Někteří z nich ji sledovali chladnými pohledy, jiní chtivými a další dávali rady ohledně té nejodpornější práce.

Zadržovala vztek a zlost, když plnila úkoly svého pána. Byla pokořená ponížením, ale nevzepřela se. Vždycky se na poslední chvíli zastavila, sklonila hlavu a pokračovala. Musela se zde naučit přežívat. Najít způsob, jak Rogera dostat do dobré nálady, i když se jí to zdálo jako nemožný úkol.

Když jí pak dovolili jít k otcovu hrobu, byla by padla na zem a brečela vyčerpáním. Chodidla měla do krve rozedřená a téměř padala únavou. I tak se ale vzchopila. Odhodlaně se vydala za dvěma hromotluky, kteří ji tam měli dovést. Když vyšli branou ven z panství, stočila zrak k dalekým lesům a volným lánům. Jako kdyby na ni dýchla svoboda. Nejraději by si pozvedla sukně a rozeběhla se pryč od neštěstí a bolesti. Než to ovšem mohla uskutečnit, zaznělo: „Tady to ještě není. Pokračujte dál."

Po těch slovech by ho nejraději bodla nožem, který sebrala v kuchyni. Ta touha byla tak silná, že zbraň sevřela a div se o ni nepořezala. Nůž ji lákal, jako kdyby k ní promlouval. No tak, dělej a uteč. Nechytnou tě. Budeš volná a s Fergusem.

To už se ale ozval nový hlas a přimrazil ji k zemi: „Co se to tady děje?"

Hbitě se otočila a zadívala se na Janka. Zlost se jí navalila až do hlavy, že si myslela, že to nerozdýchá a vrhne se na něj. Zhluboka oddechovala. Musela uvažovat chytře. A jediná možnost, která přicházela v úvahu, bylo pokračování v cestě. Proto si odhodila vlasy z tváře a prošla kolem obou mužů. Nedbala na bolest a naopak usilovala o to jít co možná nejrychleji a v dostatečné vzdálenosti od muže, jenž jí připomínal tu největší ztrátu.

****

Felicity nevěřícně hleděla na bezejmenný hrob. Zamrkala, ale stále se nic nezměnilo. Museli se splést, prolétlo jí hlavou, než se k nim otočila, aby se dožadovala vysvětlení.

„Museli jste mě dovést špatně. Tohle je hromadný hrob!" pronesla co nejklidněji ke dvěma strážcům, kteří za ní stáli jako dvě sochy. Janka úplně ignorovala.

Menší z mužů se nervózně ošil, ale druhý sebou ani nehnul, když odpověděl: „Jsme zde správně. Váš otec je pohřben přesně na tomto místě."

Pocítila, jako kdyby ji do hrudi udeřila drsná rána. Zalapala po dechu. Oči jí nevěřícně putovaly po místě, kde stála. To přece nemohli udělat. Nemohli otce jen tak hodit do téhle odporné, nechutné... jámy, kdesi mimo jeho právoplatné místo.

„Můj otec byl laird! Měl by být pohřben na důstojném místě. Ne v něčem takovém! Jak jste to mohli dopustit? To snad nejste křesťané? Vy..."

„Něco snad není v pořádku?" ozval se za ní náhle hlas manžela, který samozřejmě nemohl přijít v tu nejméně vhodnou chvíli.

A ona přestala myslet. V hlavě měla vymeteno. Nedokázala se soustředit, či uklidnit. Jediná rozumná myšlenka by ji právě nyní zabila. Jako šílená vytáhla prudkým pohybem ukradenou dýku a s výkřikem plným nenávisti se na muže vrhla. Napřáhla ruku, aby bodla, ale nebyla dostatečně rychlá. Manžel jí s vervou ruku odklonil stranu, zatímco ona se zuřivě bránila. Chtěla ho vidět na zemi umírat. Stejně jako otec. Taky mu nikdo nepomohl. Nikdo! Zneuctili ho. Toužili vymýtit jeho existenci, ale to se jim nepovede. Ona to nedovolí.

„Vy netvore! Jak jste něco tak odporného mohl udělat? Jak s něčím takovým můžete žít?" ječela na něj.

Vší silou se mu bránila, ale neměla šanci. Byl daleko silnější. Když jí pak ruku, v níž svírala zbraň, stiskl takovou silou, až zasténala, upřela na něj plamenný pohled. Byla si skoro jistá, že jí tu ruku klidně zlomí. Nezáleželo mu na tom. Šel si jenom za tím svým. Do očí jí vhrkly slzy zoufalství, když nechala nůž vyklouznout ze sevření.

„Rozumné rozhodnutí," konstatoval, ale ruku jí nepustil. Zasténala bolestí. Už téměř slyšela praskání kostí a kousala se do rtu rozhodnutá neprosit o milost, když ji konečně pustil a ona se sesunula na zem.

„Tohle bude mít důsledky, Felicity. Jste moje žena a já nebudu tolerovat jakoukoliv neposlušnost," zašeptal, když se k ní sklonil a než se nadála tvrdě ji udeřil do břicha. Zasténala a skulila se do klubíčka. Pokoušela se sebrat, zatímco ji pozoroval, ale nešlo to. Místo od rány jako kdyby sežehly plameny, které nechtěly ustoupit. Hlavou se jí honily nenávistné myšlenky, že až po několika minutách k ní pronikla další informace. Ta nejdůležitější. Dítě. Při tom uvědomění ji obestřela hrůza. Položila si ruku na břicho. Co když... Lehce si ho ohmatávala a čekala na jakékoliv znamení. Cokoliv. Jen aby věděla, že je v pořádku. Přestala vnímat svět kolem sebe. Vnímala jen každý pohyb vlastního těla a čekala na zázrak.

„Tak vstávejte! Nebo vám mám vrazit ještě jednu?" zařval na ni, zatímco nad ní rozkročeně postával.

Nevšímal si jejího utrpení. Bylo mu to jedno. Už viděla, jak se napřahuje k další ráně, proto se překulila doprava a pomalu se postavila. Teprve tehdy pocítila své znamení. Jakési pohnutí. Ulevilo se jí a pocítila nový příval síly. Donutila se pevně stát, aby čelila manželovi. Ten si ji zamračeně prohlížel.

„Kdybyste mě neustále neprovokovala, tak bych vás nemusel trestat," pronesl najednou zarmouceným hlasem, jako kdyby mu to snad bylo líto.

Ona mu to ale nevěřila. Byla to jen další z jeho her a ona se nehodlala nechat nachytat. Raději sklopila zrak a poslušně pronesla: „Ano, pane."

Překvapeně na ni pohlédl. Pravděpodobně takovou reakci nečekal, ale okamžitě se ovládl.

„Chápu váš zármutek, má drahá, a proto vám vaše nepřístojné chováním odpouštím. Jsem přece jen také člověk. Proto vám vyhovím i přes vaši neomalenost, kterou jste se mě hluboce dotkla. Snad díky mé velkorysosti zpytujete svědomí."

Zvedla hlavu. Varovný zvon se jí rozezněl v uších a duši ochromila maličkatá naděje. Nechtěla tomu věřit. Už poznala, že když jí nabídne prst, vzápětí musí udělat něco, co nemůže zvládnout. Přesto nedokázala potlačit plamínek odbojné radosti, když si manžel přivolal menšího z mužů a tiše s ním promluvil. Dotyčný se vzápětí vydal rychlým krokem pryč. Dívka přeskakovala pohledem z odcházejícího muže na Rogera. Vůbec netušila, co mělo přijít.

A tak, když se o něco později vrátil, překvapeně zírala na krumpáč v jeho rukou. Nechápala, co to mělo znamenat. Vrhla pohled po manželovi, který se na ni záludně usmíval.

„Jak jsem řekl, budu šlechetný, protože chápu váš zármutek nad blízkou osobou..."

Při těch slovech jen stěží ovládla ušklíbnutí. On to chápe? On, který způsobuje bolest a utrpení?

„... proto mám návrh. Dám vám možnost otce důstojně pohřbít. Ovšem můj jemnocit skončí se zítřejším jitrem. Jestli do té doby nebude jáma vykopána, nechám tělo vašeho otce pohodit v lese, kde ho roztrhá divá zvěř. Jen vy sama bez pomoci musíte vykopat hrob. Je tedy ve vašich rukách, zda bude odpočívat v hrobě, nebo roznesen po okolí. Ráno přijdu zkontrolovat, jak se vám dařilo," dovysvětlil chladně a vložil jí nástroj do rukou.

Bez dalších slov se otočil a vydal se zpátky k panství, zatímco za sebou zanechal naprosto šokovanou dívku, která jen roztřeseně hleděla na krumpáč.