Felicity v noci vstala z postele a klesla na kolena před měsíční září, která k ní pronikala malým zamřížovaným okénkem. Sepjala ruce a modlila se.

„Bože, nikdy jsem o nic neprosila. Byla jsem vždy poslušna tvým příkazům, ale nyní, prosím, vyslechni mé přání. Ochraň mé dítě! To jediné po tobě chci. Prosím."

Ještě několikrát prosbu opakovala a pak zůstala dlouho sedět na ledové zemi. Hlavou se jí honily vzpomínky na otce. Jak se s ním smála, hrála na honěnou, a jak jí vždy dokázal pomoci. Po tváři jí nezadržitelně stékala slza za slzou.

„Mám tě ráda, otče," zamumlala do ticha místnosti.

V jednu chvíli se jí dokonce zdálo, jako kdyby na rameni pocítila dotek. Překvapeně sebou trhla a zvedla zakalený zrak vzhůru. Avšak nic tam neviděla. Přelétla očima celou místnost, ale stále nic. Jen se mi něco zdálo, uklidňovala se. Ticho kolem ní jí vrátilo potřebný klid.

Zrovna se chystala vstát, když se ozval děsivý šepot: „Felicity."

Vylekaně vypískla a rychle se na zemi obrátila, aby viděla přízrak, který na ni promluvil. Každá částečka v těle jí ztuhla, jak se bála toho, co přijde. Zvedla zrak směrem k oknu a dech se jí zadrhl v hrdle, když opravdu uviděla siluetu. Postava tam tiše stála a z ní přitom pohledu spadl veškerý strach. Nechápala to. Jak to? Proč se cítila v bezpečí? Opravdu už blázní? Jenže vzápětí jí to došlo. Pochopila, co tělo a mysl poznalo mnohem dříve než ona. Zjištění ji udeřilo do hrudi jako šíp. Byla to jediná osoba, která pro ni představovala přístav míru.

„Otče!" dostala ze staženého hrdla. Na víc nečekala a vrhla se mu do rozevřené náruče. Slzy jí stékaly po tvářích, když se k němu tiskla.

„Má milovaná," vydechl jí do vlasů. Chvíli bylo slyšet jenom bušení srdce, než pokračoval: „Nyní mě pozorně poslouchej. Jsem na tebe nesmírně hrdý, protože jsi vyrostla v silnou ženu, která ví, co je správné. Připomínáš mi mě samého v tvém věku a nic by mi nemohlo udělat větší radost. Proto mi, prosím, slib, že ochráníš své dítě. Bolest, která tě svírá a zatemňuje ti mozek, odezní, ale dítě tu bude navždy. Je to plod tvé lásky a bude ti dávat sílu zvládnout krutý svět. Nenech nikoho, aby ti ho vzal. Kéž bych se mohl dožít okamžiku, kdy bych mohl vidět svého vnuka, ale to nemohu."

„Jak to? Jak to že tu jsi? Viděla jsem přeci..." vydechla Felicity zmateně. Viděla ho na té zemi... Tohle nebylo možné. Přesto jí to v tuto chvíli bylo jedno. Jediné, co chtěla, bylo už ho nikdy nepustit z objetí.

Po chvíli jí jemně zvedl bradu a zamumlal: „Jsi má nejdražší dcera a já ti to říkal tak málo, jak tě mám rád. Miluju tě celým srdcem a navždy budu, i když nebudu moci stát po tvém boku. Musíš být nyní silná a neztratit víru ve svém srdci."

Ještě nějakou dobu si leželi v objetí. Ona by tak dokázala být do skonání věků, ale nebylo jim přáno. Otec se jí něžně vymanil i přes její protesty a udělal jí křížek na čele.

„Mám tě rád, na to nikdy nezapomeň," zašeptal a zmizel.

V ten moment sebou trhla a probudila se. Překvapeně se kolem sebe rozhlédla a přitom si uvědomila, že leží na zemi. Pomalu se posadila. Vypadalo to stejně jako v tom snu, ale chyběla zde jedna důležitá osoba. Znovu padla na zem a rozvzlykala se. Na pár chvil si myslela, že se stal zázrak a otec přežil a přišel ji zachránit.

****

Roger rázně vstoupil do místnůstky, kam nechal umístit lady Felicity. Nic mu nezabrání v tom, aby ji učinil svou ženou. Na jednu stranu obdivoval, s jakým odhodláním mu vzdorovala. Nikdy neměl v lásce snadno vyhrané bitvy. Tohle místo stejně bylo dávno jeho a ona si to brzy uvědomí.

Spokojeně se usmál, když viděl, jak sebou trhla a okamžitě vyskočila na nohy. Hrdě se narovnala a oči jí metaly blesky. Otočil se na Janka, který se nečekaně stal velkým přínosem k jeho věrným. V prvních chvílích se obával, že je nějak zradí, ale ten mladík se vyznamenal a byl schopnější než polovina jeho mužů. Úkoly plnil s dokonalou přesností.

„Přiveď ji," přikázal mu.

Dotyčný pokývl hlavou a zmizel. Zatímco on znovu upřel na nechápavě zírající Felicity. Zašklebil se.

„Tak, jak jste se, má drahá nevěsto, rozhodla?" otázal se nevzrušeně a udělal krok směrem k ní.

„Rozhodla? A v s čím? Jestli se mi líbí vaše pohostinnost? To bohužel říci nemohu, protože některé vaše mravy odporují skoro i zákonům. Myslím, že bych se raději vydala na návštěvu k mým příbuzným," poznamenala klidně a v obličeji se jí při těch slovech nehnul ani sval.

Odpovědí jí byl shovívavý úsměv. Než se ale nadála objevil se u ní a pevně ji sevřel kolem pasu. Pokusila se mu vykroutit, ale sevření bylo ocelově pevné.

„Copak máte na vybranou?" otázal se mile a skoro něžně ji pohladil po tváři. Otřásla se odporem nad tím dotykem. Do úst se jí nahromadily žaludeční šťávy a musela se zhluboka nadechnout, aby se ovládla.

„Jistě. Nemohu si přeci vzít vraha svého otce."

„Špatná odpověď, lady. Ale nevadí, máte štěstí, že mám dnes dobrou náladu. Pro vás to znamená, že budu laskavý. Dám vám poslední neodolatelnou nabídku a jsem zvědav na odpověď," pronesl chladně a zatáhl ji za vlasy tak silně, až jí zvrátil hlavu dozadu. „Takže si to promyslete," dodal mrazivě.

Pustil ji jako kus nepotřebného hadru a ona se sesunula na zem jako hadrová panenka. To už se rozletěly dveře a Janek dovnitř vtáhl ženu, ve které dívka vmžiku poznala osobu, již už nikdy víc nechtěla vidět. Z očí jí vyšlehla nenávist, když před ni na kolena padla matka.

„Co si to dovolujete? Co to má být? Slíbil jste mi svobodu!" osopila se na šklebícího se Rogera. Sama v podřízené pozici, ale stále nepokořena i přesto, že vlasy dříve dokonale upravené jí létaly neuspořádaně kolem hlavy a šaty už také zažily lepší časy.

Muž k ní pomalu poklekl.

„Až se mnou budete mluvit jako se svým pánem, poté si své zacházení rozmyslím."

„Jsem lairdova manžel..." začala protestovat, když ji necitelně kopl do břicha, až se zhroutila na podlahu.

Felicity jen stěží zadržela vyjeknutí hrůzy a na okamžik zavřela oči, aby se vzpamatovala. Rychle je však zase otevřela, protože Rogera sténající matróna víc nezajímala. Nevzrušeně ji překročil, jako kdyby byla jen ležící pes u nohou pána. Někdo naprosto bezvýznamný, kým je opovrhováno a na kom nikomu nezáleží. Ten pohled se dotknul dívčina srdce až tak, že v něm objevila něco podobného lítosti, ale ten matný pocit vyprchal, když se na ni upřel zkoumavý zrak. V ten okamžik zpozorněla.

„Ach, setkání matky a dcery. Jak dojemné, že?"

Podíval se po mužích, kteří se začali pochechtávat a šuškat si mezi sebou oplzlé řeči. On se k nim samozřejmě přidal, a když se dost vynasmáli, znovu se jí věnoval.

„Nechtěla byste svoji matku obejmout?" otázal se velkoryse. Ta slova vyzněla, jako kdyby stáli v místnosti plné lidí a nezávazně si povídali. Bylo jí z něj zle. Z té jeho přetvářky, kdy se tvářil, jak jí chce dopřát, co ona chce, ale jen si užíval, jak s ní manipuloval. Nikdy nepoznala tak skrz naskrz prohnilého člověka.

„Nechci, ale děkuji," odvětila chladně a ani se na ni nepodívala.

„Ach, dcerka se nám zlobí, že jste ji zaprodala za svoji svobodu. A... hups... stejně ji nemáte. To zjištění musí, mé drahé dámy, opravdu bolet," pronesl vypočítavě.

Starší žena do morku kostí ponížená se pomalu posadila a snažila se překonat drsnou bolest z nešetrného kopnutí. Jakmile se na ni ovšem muž podíval, okamžitě sklopila zrak, dostatečně poučená minulou zkušeností.

Roger se rozesmál. Byl to další důkaz síly a moci, kterou měl. Roztáhl ruce v přátelském gestu a pronesl k dívce: „Tak tedy, má drahá snoubenko, dám vám neuvěřitelně velkorysou nabídku, protože jsem štědrý muž. Jak ostatně všichni vědí. Dobře poslouchejte, dám vám vaši vytouženou svobodu. Budete volná a budete moci jít, kam vás nožky zanesou a abyste toho dosáhla, stačí, když splníte jediný můj požadavek. Pokud ho však nesplníte, stanete se mou ženou již zítřejšího dne."

Pocítila příval naděje, nevěřícnosti a odhodlání. Daná slova ji pozvedla ze dna zoufalství, které kolem ní spřádalo své sítě. Musí to splnit. Za každou cenu. Je to jediná možnost, jak se odtud dostat. Vrátí se k Fergusovi, vezmou se a navždycky budou spolu s jejich děťátkem šťastní. Nechala se unést lákavými představami, že úplně přestala vnímat svět kolem sebe.

„Lady?" vyrušil ji z romantického snění cynický hlas.

Zmateně zamrkala řasami a jakmile si uvědomila, kde je a co se děje, hrdě nadzvedla bradu. Pohlédla mu do očí. Bude bojovat, co to dá. Nenechá si svobodu proklouznout mezi prsty.

„Co musím udělat?"

Laskavý úsměv ji vyděsil víc než jeho chladný a nemilosrdný výraz. Při tom pohledu vůbec netušila, co od něj může čekat. Nevěřila tomu, že by se jí najednou tak lehce vzdal, ale nechtěla ani pomyslet na možnost, že tenhle požadavek nebude moci splnit.

Roger došel k jednomu ze svých mužů, vzal od něj pistoli a vložil jí ji do rukou. Překvapeně sklopila zrak na dlaně, ve kterých se stkvěla.

„Stačí, když zastřelíte svoji matku," řekl a samolibě se usmíval.

Vyděšeně vyjekla a o krok ustoupila, zatímco matka zbledla jako stěna.

„To přece nemůžete myslet vážně!" vypískla starší žena a vyskočila na nohy, ale na jediný pohyb Rogerovy ruky byla zase sražena na zem a zadržena.

„Dávám vám slíbenou svobodu, drahá. Když to přežijete, jste volná, a když ne..." vysvětlil jí nevzrušeně a zbytek nechal vyznít do ztracena.

Felicity vyděšeně hleděla na klečící matku a poté sklonila zrak k rukám. Několikrát v nich obrátila zbraň, která se jí každým okamžikem zdála těžší a těžší. Jako kámen, který ji stahoval na dno jezera. Měla zastřelit vlastní matku? To přece nemohla! Nebyla vrah. V mžiku se otočila a než se někdo třeba jen nadechl, upřela hlaveň na Rogera.

„A co když zastřelím vás?" prohodila chladně s pistolí mířící mu na srdce.

Muž se uchechtl a klidně si prohlížel zbraň, která ho mohla během vteřiny připravit o život

„Než byste se k tomu odhodlala, vaše ruka by byla zlomená a pistole z vašeho dosahu. Mí muži by byli ihned u vás. Být vámi zvážím, koho je výhodnější zabít. Kdo by vám dal takovou příležitost?"

Věděla, že má pravdu, že by to byla chyba. Že by si tím nijak nepomohla. Už teď skoro cítila ruce jeho poskoků na zádech. Odevzdaně sklopila ústí.

„Přece vás ona sama zaprodala nepřátelům. Nechala by vás v mých rukou nadosmrti trpět, jen kdyby sama mohla žít někde v bezpečí a víc by se o vás nestarala," ponoukal ji Roger dál.

Po těch slovech pevněji sevřela pistoli a namířila ji na matku. Ta se šokovaně nadechla a vyhrkla: „Felicity, drahoušku, víš přeci, že bych ti nikdy záměrně neublížila. Jsi moje dítě, má krev..."

„Tak, proč? Proč jsi mě prozradila? Proč jsi mi nedala šanci na záchranu? Proč jsi zradila i otce? Ani jednu slzu jsi pro něj neprolila. Jen jsi kolem něj prošla, jako kdyby to byl cizí mrtvý člověk. Pane na nebi, vždyť to byl tvůj manžel! Jsi naprosto bezcitná! Nenávidím tě!" dostávala ze sebe dívka rozzuřeně a pistole se jí v rukou rozčílením roztřásla.

„Kdybys na mém místě stála ty, udělala bys to samé."

Vysílala k ní prosebné pohledy v sevření pevných pažích.

„Jsi jediné dítě, které mám a já tě z celého srdce miluji," vydechla poslední srdceryvnou bombu.

Felicity šokovaně zamrkala, když ta slova zazněla. Tolik let je toužila slyšet. Doufala, že jednou bude pro svou matku dost dobrá, že jí řekne, že ji má ráda. A najednou to bylo tady... jenže necítila nic. Už bylo pozdě. Ještě před několika dny by za to dala nevím co. Dnes však bylo vše jinak. Daná slova nebyla z čistého srdce, nebyla myšlena vážně. Jednalo se pouze o marný pokus zachránit si život.

„JÁ bych své dítě chránila za každou cenu a nikdy bych ho nevydala netvorovi. Raději bych za něj položila život!" odsekla chladně, hrdě zvedla bradu a posunula prst o další kousek na poušti. „A jelikož bys na mém místě udělala totéž, jistě mé rozhodnutí pochopíš," dodala výsměšně.

Ve tváři starší ženy se objevil šok, když jí došla dceřina slova. Zbledla a byla by se skácela na zem, kdyby ji muži pevně nesvírali.

„Prosím, Felicity. Ušetři mě! Prosím tě, na kolenou..."

V té osobě plazící se jí u nohou téměř nepoznávala tu ženu, která ji celý život neměla ráda a nikdy nebude. Z očí jí vytryskly slzy a ruka se jí roztřásla.

„Vystřelte! Dělejte! Stačí jen jedna rána a tohle utrpení skončí. Pak si budete moct jít, kam jen budete chtít," zatlačil na ni Roger a vzápětí dodal výhružně: „Buď vystřelíte nyní, nebo jste promarnila příležitost. Počítám..."

Přes slzy matku ani pořádně neviděla. Tak moc chtěla zmáčknout kohoutek a být svobodná.

„Deset, devět, osm..." přes oponu jako by zdálky slyšela nenáviděný hlas, který odpočítával vteřiny, které ji dělily od momentu, kdy se stane vrahem a bude volná, nebo se navždy uvězní v rukou krutého uchvatitele panství.

Prudce o krok přistoupila k matce a chladně pronesla: „Sbohem."

V místnosti jako kdyby se ochladilo ještě o několik stupňů. Napětí by se dalo krájet. Všichni na ni upírali zrak a ona byla odhodlaná zmáčknout spoušť. Jakmile však posunula prst, aby dílo dokonala, rozezněl se kolem ní známý hlas: „Opravdu chceš, aby z tebe udělal stejnou zrůdu jako je on, moje drahá holčičko? Necháš ho, aby tě donutil vykoupit svobodu krví? Ty víš, že by sis to nikdy neodpustila. Ty nejsi vrah. Máš to nejzlatější srdíčko, jaké znám."

„Tři, dva..."

„Mám tě rád, holčičko," vydechl ještě poslední slova milovaný hlas a pak už byla zase sama. Hlas otce zmizel stejně rychle, jako se objevil.

V době, kdy z úst věznitele vyšlo číslo jedna, odhodila zbraň a zoufale klesla na zem. Z hrdla se jí vydralo sípavé: „Nemůžu! Já prostě nemůžu! Ať vás nenávidím sebevíc, nedokážu se kvůli vám stát vrahem!"

Muž ji nevzrušeně pozoroval, než se sehnul a sebral pistoli. Zamyšleně si ji protočil v rukou a teprve po dlouhé chvíli napjatého ticha pronesl: „Věděl jsem, že to nedokážete." A když sebou při těch slovech trhla, dodal výsměšně: „Ale už dlouho jsem se tak dobře nepobavil."

Víc si jí ani matky nevšímal. Kývnul mužům a vydal se ven z místnosti. Každý jeho krok zněl dívce jako umíráček. Nikdy neměla naději na svobodu. Byla to jen hra, která jim oběma měla ublížit. Když ucítila závan vzduchu, jak ji nedbale překročil, otřásla se hrůzou.

Teprve ve dveřích se otočil a chladně přikázal: „Vyhoďte tu bábu před brány." Načež se usmál směrem k Felicity. „My se uvidíme u oltáře.