Příběh Nany

„Někdo se silný narodí, někdo se silným musí stát, aby přežil a některá tajemství mají cenu života."

Žít je krásné, ale když skrýváte něco, o čem nikdo nesmí vědět, není to jednoduché. Nana to tak měla od narození. Vypadala jako ostatní. Blonďaté vlasy do půli zad a už jako malá holčička se usmívala na celý svět. Jenže její maminka znala krutou pravdu. Už, když se jí narodila, tušila, že nebude mít jednoduchý osud. A později při sledování dcerčiných krůčků poznávala, jakou měla pravdu.

Stalo se to, když bylo dívence pět let. Hrála si venku na louce s další venkovskou holčičkou, když ustala v činnosti. Pocítila něco podivného. Naplnil ji pocit, že ví, že se druhé dívce přihodí něco zlého. Vyděsilo ji to. Netušila, jak by něco takového mohla vědět, když jenom seděly na louce a splétaly z lučních květin věnečky. Vylekaně ten svůj upustila a zírala na kamarádku jako ve snu.

„Co se děje, Nano?" vyhrkla ta, když si všimla upřeného pohledu.

„Něco se ti stane!" zamumlala zděšeně. Byla příliš malá na to, aby chápala, že něco takového nesmí dávat najevo před nikým cizím.

„To není vtipný," ohradila se věnečková princezna zamračeně.

Jenže ta, co daná slova vyslovila, jen vrtěla hlavou. Snažila se ji přesvědčit, že to není žert, ale ona jí neuvěřila. Pohled milé dívenky se rázem změnil v chladný a nenávistný, když se rozeběhla z louky pryč. Byla vyděšená touhle hloupou hrou. Stejně jako Nana která zažila své první prozření, byla příliš malá, aby pochopila, co se tam vlastně stalo.

Něco, co se muselo nadosmrti skrývat a střežit jako to největší a nejděsivější tajemství, pokud člověk nechtěl skončit na hranici. V tu chvíli to pro ni bylo jako blesk z čistého nebe. Nikdy nic takového nezažila, a pak najednou v sobě pocítila tolik pocitů, které ji mátly a děsily. Chtěla kamarádu varovat, ale jen jí tím ublížila. Něčemu takovému by neuvěřil ani leckterý dospělý, natož malá holčička.

Nejhorší na tom všem ovšem bylo, že o dva dny později byla daná dívka nalezena v lese mrtvá, nejspíše roztrhaná divou zvěří. To už bylo na Nanu příliš. Měla strach sama ze sebe a z toho, co se uskutečnilo. V tu chvíli se rozhodla svěřit matce, které věřila ze všech lidí nejvíce. Žily pouze ony dvě v malé chaloupce. Otec jí zemřel již dávno na neznámou nemoc a matka od té doby věnovala pozornost jen a jen jí. Když vběhla do světnice, žena ji sevřela v náručí a na zátylku ji zamrazilo. Tušila, že přišlo to, čeho se obávala.

„Maminko, já... něco cítila... něco špatného... že se stane a ona umřela," šeptala zoufale bojící se vlastních pocitů. Nechtěla to cítit. Strach a vinu. Kdyby se třeba víc snažila ji přesvědčit o nebezpečí, mohla ji zachránit.

Matka ji sevřela ještě pevněji, jako kdyby jí dodávala odvahu, stejně jako sobě. Poté jí jemně zvedla bradu a donutila ji se na ni podívat lesknoucíma očima, které byly plné slz šoku, hrůzy a nechápavosti. Jak moc toužila své dítě ušetřit toho, co bylo jeho osudem. Jenže už při porodu věděla, že je něco špatně. Něco, co vídávala tak často u vlastní matky a doufala, že se to vyhne její sladké holčičce. Nyní však bylo pozdě. Nemohla udělat nic, aby to zastavila. Jediné, co jí zbývalo, bylo pomoci, jak nejlépe uměla.

„Já vím, že se cítíš hrozně, zlatíčko. Musíš mi ale věřit, že ty jsi udělala všechno, co jsi mohla. Víš, někdy nemůžeme udělat nic, i když víme, že se má něco stát. Prostě musíš mlčet, i když je to těžké. Ty pocity, které si cítila, to bylo prozření. Cítila jsi něco, co nikdo jiný nemůže. Někdy se s tím člověk narodí. I tvá babička tím trpěla a celý život to skrývala," snažila se jemně vysvětlit třesoucí se dívence, která se jí držela, jako kdyby byla její jedinou nadějí. To vědomí a stisk jí lámal srdce. Nechtěla, aby se musela celý život omezovat a hlídat si každý krok a slůvko. Přála jí svobodu. Jenže ten, kdo byl obdařen prozřením, byl navždy vězněm svých vidění.

„To... přece není možné," vydechla holčička, ale to, co cítila tam na louce, jí říkalo pravý opak. Sama věděla, že to nebylo nic normálního.

„Mrzí mě to, zlatíčko. Bohužel to tak ale je a ty si musíš zapamatovat, že s tím nemůžeš nikdy na nikoho vyrukovat. Lidé neuvěří něčemu, co nevidí, nebo na co si nemohou sáhnout. Musíš to držet v sobě," pokračovala žena dál a tón hlasu měla čím dál důraznější. Tohle bylo důležité. Přivinula si ji k sobě ještě blíž a zašeptala: „Kdyby o tvých schopnostech věděli, zničili by tě. Slib mi, že to nikdy nikomu neřekneš!"

Nana na ni zmateně hleděla, ale když viděla tu bolest, se kterou to maminka říkala, toužila jen po tom, aby se zase usmívala a netrápila se. V ten den se jí změnil jak život, tak i myšlení. Uzavřela se do sebe. Už nebyla tou veselou dívkou. Rozhodla se nést své prokletí a s tím spojenou ztrátu svobody, které se zbavila ve chvíli, kdy pronesla: „Slibuji."

****

Žít s tím však nebylo vůbec jednoduché. Srdce jí krvácelo, když sledovala, jak muži odcházejí do bitev a jen ona věděla, že už se nikdy nevrátí. Že po nich zůstanou vdovy se zlomenými srdci. I přesto, že již byla starší, to břímě ji drtilo. Jak se jen mohla smířit s tím, že nemohla nic dělat? Že je nemohla varovat, aby zůstali u rodin? Proč jen o tom měla vědět, když jim nepomohla? Tolikrát otvírala ústa, aby vyhrkla varování, ale vždycky ji zarazil slib darovaný mamince.

A tak dál mlčky snášela prozření. Ta nebyla vždycky zlá. Někdy naopak působila radost jako třeba, když viděla příchod dlouho očekávaného potomka. Nebo když sledovala návrat milého jedné vesničanky, jež přestala již doufat, z boje. Taková ovšem nebyla příliš častá. To břemeno ji vysávalo. Občas se neozvalo několik měsíců nebo i let, a tak si vydechla, ale pak se zase vrátilo a ona se snažila jen přežít.

Postupně z ní vyrostla kráska, která se však moc často neusmívala. Zůstávala vážná a ostražitá. Bála se s kýmkoliv sblížit, aby neviděla, že se mu něco stane, a pak by musela mlčet. Mladíci se za ní otáčeli, ale ona se jim vyhýbala, jako kdyby je jen tím mohla uhranout.

Jednou však slib daný matce porušila. Bylo to v době, kdy se naprosto bezhlavě zamilovala. Věřila, že mladík, jenž se jí vytrvale dvořil a ne neznal jako odpověď, je její druhou polovinou. Že jí rozumí a cítí se stejně odstrčeně jako ona. Byla šťastná jako už dlouho ne. Najednou zmizel věčný strach a mysl se naplnila vzpomínkami na chvíle strávené s ním. Jeho pozornosti jí popletly hlavu a ona zapomněla na opatrnost. Přece před mužem, jehož milovala, nemohla nic skrývat. Proto také nedbala na slabý hlásek rozumu, který ji varoval, a svěřila mu své nejhlubší tajemství.

Myslela si, že láska překoná všechno. Nástrahy, starosti či prokletí. Jak jen se mýlila. Tak moc věřila, že má jednou za život štěstí, ale opak byl pravdou. Ta chyba ji málem stála život. Ten „dokonalý" muž důvěrná slůvka roznesl po celé vesnici a poštval proti ní všechny obyvatele. Nemiloval ji. Jen si s ní chtěl užít, a k tomu se dozvěděl něco, díky čemuž se stal zajímavým a oblíbeným. Snažil se přece ochránit nevinné vesničany. Udělal z ní děsivou čarodějnici, která je každým svým nádechem ohrožovala. Rázem všichni zapomněli na to, že ji znali celý život, a že nikdy nikomu neublížila. Jako kdyby ji viděli poprvé. Chtěli jen vymýtit zlé sily z vesnice.

Tenkrát jí život zachránila jediná dobrá duše, která se danými slovy nenechala omámit a běžela varovat matku. Te, když vyslechla, co se na ni chystá, se málem zhroutila. Toho se celý život bála. Jenže neměla čas se hroutit. Musela být silná. Nemohla dopustit, aby jejímu dítěti někdo ublížil. A tak uprostřed noci vzbudila Nanu.

„Musíš utéct! Hned! Chtějí tě upálit. Tady už nejsi v bezpečí," šeptala, zatímco s ní zoufale třásla.

Dívka ještě zmatená z probuzení jí nerozuměla. Brzy jí však všechno došlo. Kdo za to mohl. Srdce se jí nadobro zlomilo ve chvíli, kdy ji matka vyváděla tajnou cestou z vesnice. Teprve na cestě daleko za ní se Nana otočila na svou průvodkyni a pronesla: „Pojďte se mnou, maminko!"

Oči i slova ji doslova prosily. Starší žena však jen zavrtěla hlavou. Nemohla utéct, její úkol zde ještě neskončil.

„Zdržím je, jak nejdéle to půjde, zlatíčko. Ty mi jen slib, že utečeš a už se nikdy nevrátíš!"

Obě věděly, že tohle je jejich poslední okamžik. Už nikdy se nepotkají, a to vědomí opravdu bolelo. Matka zůstávala, aby jí dala šanci. Ona utíkala, aby přežila. Dlouze si hleděly do očí, než se jí dívka vrhla do náručí a po tvářích se jí rozutekly zoufalé slzy. Poslední objetí, než se nadobro rozešly.

Rozeběhla se pryč s rancem, ve kterém měla poslední vzpomínky na matku. A i když se toužila otočit, neudělala to. Pak už by nedokázala odejít. Už neměla nic. Lásku, domov ani bezpečí. Stala se vyhnancem s prozřením, které nebylo ku pomoci, ale spíše ke škodě.

****

Utíkala celý den i noc. Ze strachu ze smrti se nedokázala zastavit a ohrozit svůj život. Les se stal jejím přívržencem, přítelem a ochráncem. Nejen kvůli pronásledování, ale i mnohem později, když na ni již všichni dávno zapomněli. Zůstala v něm skryta. Sbírala lesní plody a živila se pouze dary přírody. Klid a mír, který kolem ní panoval, ji uklidňoval a navzdory ztrátě domova se cítila klidnější. Prozření téměř vymizela. Jak nežila mezi lidmi, nic ji netrápilo.

Prožila několik let spokojená a v bezpečí. Nemusela v sobě skrývat tajemství někoho jiného. Nesvírala zoufale ústa, aby někoho nevarovala. Přesto jí kontakt s lidmi chyběl. Toužila mít někoho, s kým by si mohla popovídat, nebo prostě jen cítit přítomnost toho druhého. To v lese postrádala. Proto se rozhodla dát lidem druhou šanci. Určitě na světě existuje místo, kde by mohla být šťastná. Kde by stačilo jen neprozrazovat prozření a žít v klidu a míru. Vše uchystala pro brzký odchod. K němu již ale nedošlo.

Procházela se zrovna venku a sbírala maliny a borůvky, když uslyšela výkřiky a smích. Všude kolem ní zněly hlasy a ržaní koní. Někde poblíž musel probíhat hon. Nikdy dřív se nevypravovala tak daleko. Jenže chtěla získat co nejvíc věcí, než odejde do města. Nyní litovala, že tak riskovala. Hlasy zněly čím dál blíž. Nadzvedla si sukně a utíkala, i když věděla, že neunikne.

„Hej, braši, pohleďte. Kohopak to tu máme?"

Při těch chladných slovech na ni prozření zaútočila plnou silou. Jen útěk tě zachrání, plížilo se jí vědomím, ale nohy již nemohly. Vtom do ní někdo narazil a ona se rozplácla na zemi. Vyděšeně se obrátila na záda a hleděla na muže, kteří se kolem ní rozestoupili. Tváře měli chladné a nevzrušené.

„Co tu děláš, ženská?" zahřměl ten s černými vlasy a zlým úsměvem.

Cítila z něj jen chlad a zlobu. Nic dobrého v jeho nitru nenašla. A to nebylo dobré znamení. Než ovšem mohla něco říct, byla prudce vytažena na nohy a udeřena.

„Na něco jsem se tě ptal!"

„Žiju zde v lesích," vydechla vyděšeně.

„A víš koho ten les je? Můj! Nemáš právo zde žít bez mého svolení a já ti nic takového nedal," dostalo se jí nepřátelské odpovědi a ona náhle věděla, že už nikdy nic nebude jako dřív. Život v lesích skončil. Navždy. A ne tak jak ona sama chtěla.

„Já... nevěděla..." začala koktavě, ale jeho to nezajímalo. Znovu ji udeřil a nechal spadnout na zem.

„Kdo ví, kolik si toho nakradla."

Otřásla se. Vždyť ona si brala jen to, co jí dala sama příroda. Nikomu nic neukradla. A také mu to hnedka řekla.

„Žila si v mém lese. Všechno, co si tu našla, jen moje. Nesnáším zloděje," dodal a klekl si, aby se dotkl její tváře, až se otřásla. „Většinou jim uříznu ruku," zašeptal tak, aby ho slyšela jen ona.

Zajíkla se nad těmi krutými slovy. Přece nemohl být tak zlý. Jenže byl ještě daleko horší. Odvlekl ji na své sílo, využil jí tělo i mysl. Stala se jeho milenkou i špiclem. Nechtěla, ale měl nad ní moc. Tak velkou a zároveň tak mocnou. Byla nenáviděna jím, ale i ostatními služebnými, kterých si nevšímal. Jako kdyby bylo o co stát. I ve chvíli, kdy ji zradil milovaný muž, to nebylo tak hrozné jako nyní. Tehdy měla naději na nový život. Nyní nesměla ani opustit sídlo.

Trpěla pod Rogerovým dohledem, až do dalšího prozření. Na pár okamžiků ztuhla a zírala do dálky, kde viděla, co se stane její největší sokyni na panství. Když se probrala, uviděla na sobě podezřívavý pohled muže. Přesto nepromluvila. Neřekla k tomu ani slovo, ale od té chvíle jí dával ty nejpodřadnější práce co nejdál od sebe a ona za to byla vděčná. Jako kdyby i jeho tenkrát zasáhlo její vidění. Jako kdyby se bál, že její přítomnost způsobí jeho smrt.

V ústranní si spřádala svoji nenávist k němu. Vzal jí život a udělal z ní majetek, a to mu nikdy nezapomněla. Zatímco on na ni téměř zapomněl, jak ji nevídal. Stejně jako na pocity a záblesk před očima, které z ní tehdy cítil. Sešla z očí, sešla z mysli.