Felicity ležela na zemi a nedokázala se ani hnout. Bolest v celém těle ji stravovala a nepolevovala. Slzy jí jako cestičky z bludiště zasychaly na bledých vyčerpaných lících. Prolila jich tolik, že na další neměla sílu. Netušila, jaký den je, ani kolik jich proležela na chladné podlaze.

Ze začátku se probouzela pouze na pár okamžiků a pak zase upadala do teplé náruče temnoty. Tak a pořád dokola. Nejdříve neslyšela žádné hlasy, jako kdyby byla na světě sama a jí to vlastně nevadilo. Samota se zdála přímo lákavá.

Neměla ani tušení, že pán panství přikázal, že k ní nikdo nesmí. Za její ošetření by následoval krutý trest. Chtěl jí tím ukázat, že on tu všechny a všechno ovládá a bez jeho svolení jí nikdo nepomůže. Jenže pro ni to v tuhle chvíli trest nebyl. Vůbec to na pokraji vědomí a nevědomí netušila. Vnímala pouze tmu a bolest. Znovu.

Později se k ní začalo něco pomalu dostávat. Jakási slova, kterým nerozuměla. Doteky rukou, pocit tepla a zmenšující se bolest v zádech. Mysl se na to však nedokázala dlouhodobě zaměřit. Naopak chladná zem jí dávala jasně najevo, že se nestal zázrak a ona je stále vězněm ve vlastním domě. Nikdo nebojoval, aby nevinné panství zachránil a společně s ním i ji. Marná naděje povadla stejně rychle jako vzklíčila.

Nedokázala se soustředit. Jediné, co chtěla, bylo už se neprobudit. Chtěla se do temnoty kolem ní zavinout a nechat se jí objímat. Tady k ní nedokázala proniknout realita a všechny její důsledky. Byla tu jen ona sama.

„Lady Felicity?" pronikl jí do vědomí lidský hlas.

Tehdy poprvé ho uslyšela naprosto zřetelně. Už se nejednalo o nezřetelné mumlání, jenž vzdáleně připomínalo slova. Ne, nyní tomu rozuměla, ale přesto se tělo nedokázalo pohnout. Pokusila se zahýbat prsty, ale nic necítila. Jako kdyby byla uvězněna uvnitř nějaké mlhy.

Najednou se ocitla ve vzduchu, až se jí zadrhl dech a vyšel z ní zvuk podobný zasténání. V uších jí to znělo jako ten nejhlasitější výkřik. Přesto sebou řasy nezakmitaly a nedovolily očím, aby se podívaly. Dál zůstávala v dobrovolném zajetí chladu a očekávala jen jedno. Další bolest a tu prokletou otázku. Vezmete si mě? Slyšela ji tolikrát, kolikrát se jí do masa zaryl bič. Věřila, že znovu přišel on, aby jí ukázal, jak je proti němu bezmocná.

„Má paní?"

Hlas zněl ochraptěle a tiše. Nedokázala ho k nikomu přiřadit. To už cítila, jak ji pokládá do něčeho měkkého. Přesto v ní hořel strach, co se každou chvíli stane. Připravovala se na nadcházející bolest. Mohla ji jen přetrpět a doufat, že ji k sobě zase vezme lákavá temnota. V jednu chvíli se ještě bála a pak to přišlo. Dotek chladné ruky. Ledové a hrozivé... Nevypuklo však to, co čekala. Rány ani bití. Naopak pocítila, jak jsou jí opatrně sundávány obvazy a poté na rány roztírána mast, jež jí přinášela chladivou úlevu. Srdce jí vynechalo úder. Druhý a třetí. Pro tuto chvíli byla v bezpečí. Strach ustoupil do pozadí.

Nyní nevadilo, že se nedokázala hnout, když nemusela bránit vlastní život. Mohla si dovolit slabost. Přesto toužila vědět, kdo jí pomáhá. Zasténala při snaze se otočit. Pohyby okamžitě ustaly.

„Odpočívejte," ozval se hlas znovu a pak už byla opět ukotvena v tichu.

Poslední, co ho ještě přerušilo, bylo bouchnutí dveří. Ten, kdo ji ošetřil, nechtěl, aby ho viděla. Zmizel dřív, než mohl zjistit, že raněná se stejně nedokáže pohnout. Byla slabá jako moucha. Přesto se bolest po ošetření zmírnila a ona se uvolňovala, až ji temnota znovu přivítala ve svém království. Odplula tam načerpat nové síly.

****

Stále měla před očima otce. Viděla jeho úsměv a naslouchala všem těm láskyplným slůvkům, která jí věnoval. Pak však najednou vše dobré nahradil poslední okamžik, kdy ležel na zemi proklán mečem a ona tomu jenom přihlížela. Nic neudělala, aby tomu zabránila. Nechala je, aby ten hrozný skutek provedli. Netvoři. Výčitky ji pronásledovaly od chvíle, kdy se dokázala soustředit i na něco jiného než spalující bolest zad.

Kdyby, to jediné slůvko ji mučilo. Kdyby třeba neposlechla Janka, mohl otec ještě žít. Kdyby prozradila Fergusovi své jméno, určitě by hnul nebem i zemí, aby je zachránil. Věděl by, že by jen tak nepřestala chodit na jejich společné místo. Jenže ona si hrála na tajemnou a nyní za to platila. Těch kdyby byla spousta a pořád dokola se jí míhala myslí. Nedala jí na chvíli pokoj.

Ležela na tvrdé posteli a snažila se moc nehýbat, aby odlehčila zádům. Každým dnem se rány zlepšovaly, i když už se znovu nikdo neobjevil, aby ji ošetřil. Zároveň však, když ležela zády ke dveřím, zoufale naslouchala všem zvukům a neustále sebou trhala, protože netušila, co se za ní děje. Proto se nakonec posadila. Drtila zuby o sebe, když se nadzvedla a jakmile seděla rovně jako svíčka, bolest jí rozehřála celé tělo. Přesto se cítila mnohem lépe, když měla přímý výhled na dveře. Potřebovala mít v případě potřeby možnost se bránit.

Na otevření dveří se připravovala několik dní, ale stejně ji to zaskočilo. Překvapeně vyjekla a vyskočila na nohy. Při tom prudkém pohybu zasyčela bolestí a na obranu natáhla ruce před sebe. Nepodlehne a nebude prosit o milost, protože na to Roger právě čekal. K jejímu překvapení však dovnitř nevstoupil on, ale neznámá žena. Felicity se zarazila a podezřívavě si ji prohlížela. Co se to dělo? Nějaký nový trest? Bude mě mučit ona? Hlavou se jí honilo milión otázek. Pro jistotu se napřímila, jak jen jí to tělo dovolilo, aby nedala najevo jediný náznak strachu, který ji celý svíral.

„Co tu chcete?" vyrazila ze staženého hrdla.

Žena v prostých šatech a s vlasy spletenými do copu pokračovala beze slova k ní. Tvář měla prostou jakéhokoliv výrazu. Dívka o krok ustoupila. Nevěděla, co by si o služebné měla myslet. Mohlo se jednat o léčku. Dál držela ruce před sebou. Byl to chabý pokus o obranu, ale nic lepšího než své paže neměla.

„Chci vědět, kdo jste a co tu chcete!"

V tu chvíli se neznámá zastavila a upřela na ni klidný pohled. Hleděly si do očí, než konečně nově příchozí pronesla tónem plnícím rozkaz: „Mám vám pomoci s koupelí. Pán chce, abyste byla řádně připravená na svatbu."

Ohromeně vydechla a chytila se za hruď. Ne, svatba! K ničemu takovému nesvolila. Neřekla ani jednou ano. Po žádné z ran bičem to ze sebe nedostala. Tak, co to mělo znamenat?

„Nikdy! Odejděte! K ničemu takovému jsem nedala souhlas," vyjekla a sevřela dlaně do pěstí. Stála jako socha a z očí jí sršelo odhodlání. Nepodvolí se.

Ženu však těmi slovy nezarazila. Dál klidně vytahovala káď doprostřed místnosti, jako kdyby je ani neslyšela. Felicity ji zoufale pozorovala. Nic nechápala. Myslela si, že ji nyní začne přemlouvat, že to musí udělat. Že jiná možnost není a ona si bude usilovně stát na svém. Nic z toho se ovšem nestalo.

Mladá dáma nejistě přešlápla z nohy na nohu. Ticho se stávalo každou vteřinou nesnesitelnější.

„Tak už něco řekněte!" vyletělo z ní, když už to nedokázala déle snášet.

Služebná zvedla hlavu a pohlédla na ni, ale stále nepromluvila. To už si začínala myslet, že se ji tím snaží vyděsit, aby nakonec souhlasila se vším. Jenže to se nestane! Jen kvůli mlčení nezahodí poslední naději, že se stane zázrak.

Zrovna jí to chtěla vmést do tváře, když se k ní neznámá mlčky vydala. Vzduch v místnosti se změnil. Bylo jasné, že čas ticha právě skončil. Kolem nich se vzedmul prach, jak se k ní blížila. Tentokrát však dívka necouvla ani o krok. Zůstala stát a hrdě jí hleděla do očí.

„Má paní, vy si ho musíte vzít! Jiná možnost není," místností se rozlehla melodická slova, který v sobě nesla náznak konce. Konce naděje. Udeřilo ji to přímo do srdce.

Pokusila se od ní uskočit a křičet, že vždycky je nějaká možnost, ale služebná ji lehce zadržela a položila ji ruku na břicho. To ji na místě zmrazilo.

„Máte velice hrdé srdce, má paní, ale už nechráníte jen sama sebe," dodala rozhodně.

Felicity na ni zůstala nechápavě zírat. Co to říká? Vždyť ona je sama. Všechny, které milovala, ztratila. Nezůstal jí už vůbec nikdo. Přesto, když pohlédla do jejích očí, četla v nich pravdu. Nevymýšlela si. Daná slova myslela smrtelně vážně. Jenže, kdo by zbýval? Na panství už nikdo z rodiny nebyl, Fergus žil kdesi daleko v lesích. O nikom dalším nevěděla.

Rázně se jí vytrhla, aby se zbavila dotyku, který ji pálil.

„Lžeš! Jsem zde sama! Nikdo už mi nezbyl," rozhořčeně vyjekla.

Napětí v místnosti bylo hmatatelné. Jiskřilo to mezi oběma ženami, ale než to mohla neznámá vysvětlit, otevřely se dveře. Obě ztuhly. Dovnitř nakoukl muž, jehož lady již několikrát viděla. Byl to jeden z věrných nového pána. Ten s těmi černými zuby a zlým pohledem. Obě je podezřívavě sjel pohledem, a teprve poté položil přede dveře vědra plné vody.

„Všechno v pořádku? Nemáme pomoci?" otázal se chladně a oči se mu zaleskly v naději, že dostane kladnou odpověď. Všechno na něm naznačovalo touhu ubližovat, až ji z toho mrazilo. Neviděla v něm ani náznak slitování.

„Nic se neděje," odvrkla nevzrušeně služebná.

V tu chvíli ji mohla potopit. Říct, že dělá problémy, ale ona to neudělala. Místo toho, když se dveře zabouchly, pustila Felicity a vydala se zpátky ke kádi. Jako kdyby se nic nestalo. Jenže už bylo rozehráno a dívka chtěla odpovědi. Dotyk, který ji děsil, musel být vysvětlen.

„Jste těhotná! Čekáte dítě, lady Felicity. Musíte myslet hlavně na něj," pronesla služebná jakoby nic, když k ní stála zády a zkoušela teplotu vody.

Po těch slovech se jí zatočila hlava. Dítě? To nebylo možné. V tuto chvíli bylo příliš brzy, aby to mohl kdokoli vědět, i kdyby to byla pravda. Se svým milým se spustila jen jednou jedinkrát. Při jejich posledním setkání. Příliš brzy... Přesto své mysli nedokázala zakázat představu malého děťátka spínajícího k ní malé ručky. Nohy jí vypověděly poslušnost. Klesla na zem. Služebná byla rázem u ní a jen tak tak ji stihla zachytit, takže na podlahu pouze lehce dosedla. Pevně ji u sebe přidržela.

„To není možné! Tak brzy to nemůže být poznat, i kdyby to náhodou byla pravda..." zasyčela Felicity a drsně ji chytila za košili.

Neznámá vypadala, že snahu vzdá. V očích se jí mihla kapitulace, jako kdyby si na něco vzpomněla, ale pak se vrátilo odhodlání. Vážně se jí zahleděla do očí.

„Je to pravda. Přísahám na svůj život." Načež, když viděla, že dívka otvírá ústa k dalšímu protestu, dodala odhodlaně: „Tyhle věci poznám. Je to jako dar nebo prokletí, které mám od narození. Jsou to jakási prozření. Vím věci, které nikdo jiný nevidí. Vím, že to zní neuvěřitelně a asi se tomu těžko věří, ale je to tak. V tomto případě nemůžu mlčet. Jde o malé nevinné děťátko. Dětský život je posvátný. Vím, že je to těžký, ale opravdu jsem si jistá, že v sobě nosíte dítě jiného muže. Mohutného a věčně zamračeného Ferguse, se kterým jste se setkávali na louce mezi skotským a vaším panstvím."

Felicity po těch slovech zbledla a špatně se jí dýchalo. Neměla by tomu věřit. Neměla. Znělo to nemožně, neuvěřitelně, vymyšleně, ale to co říkala o jejím setkávání s Fergusem. To nemohla jen tak vědět. Jenže věděla. V očích jí četla upřímnost a strach. Strach prozradit něco, co ji odlišuje od ostatních. Za takové řeči by ji kdekdo považoval za čarodějnici. A i přesto riziko jí svůj „dar" prozradila, aby ochránila cizí nenarozené miminko, a to u ní rozhodlo.

Tím se ovšem všechno změnilo. Do světa nejistoty a bolest se dostal nemožný paprsek naděje. Dítě. A ne ledajaké. Miminko, které bylo její a muže, od něhož byla krutě odtržena. Dovolila si se zasnít, jaké by to bylo, kdyby se nic z tohohle zlého snu nestalo. Jak by měli s Fergusem svatbu a společně založili milující rodinu. Po tváři jí stekla osamělá slza. Nebyla sama, a to znamenalo jediné. Musela se postarat o bezpečí jak své, tak i nenarozeného neviňátka. Příliš dobře si uvědomovala, že kdyby Roger zjistil, že je těhotná s jiným mužem, bez milosti by je zabil.

Touha chránit dítě, o kterém ještě předchozí den ani nevěděla, se v ní probudila, jako kdyby se náhle zvednul do oblak prach z cesty. Mysl jí zaplnila starost o život rostoucí v ní. Bylo to stéblo držící ji nad vodou. Nedovolí nikomu, aby jí ho sebral.

Pohled se jí samovolně zavrtal do ženy před ní. Nyní pro ni nebyla tou, která jí prozradila tu neuvěřitelnou zprávu, ale nebezpečím. Pro ni a její dítě. Věděla o něm. Mohla to říct svému pánovi. Možná se jen snažila těmi šarlatánskými slovy potvrdit to, jestli to je pravda nebo ne a jakmile odtud odejde, vymění její tajemství za odměnu, pochvalu, či cokoli, co chtěla. Při té představě se jí zatmělo před očima. Musela ochránit svoji nitku naděje. A tak se na šokovanou služebnou vrhla. Jedním skokem ji shodila na podlahu a rukama ji chytila pod krkem.

„Co to..." vyjekla šokovaně, než jí Felicity pevněji sevřela. Žena vyděšeně odtlačovala dívčiny prsty z krku, ale strach o dítě dal mladé lady neuvěřitelnou sílu.

„Nikdo se to nedozví. Svému pánovi to neřeknete. Nikdy! Nezabijete mé dítě!" zasyčela se zoufalým podtónem.

Služebná valila oči a pokoušela se uvolnit šílené ruce, aby se mohla nadechnout.

„Prosím, nechte toho," dostala ze sebe, když stisk na okamžik povolil, ale vzápětí zase ustala v mluvení a bránila se. Vykopla nohou a drsným kopem zasáhla protivnici, která sebou trhla a uvolnila sevření.

Felicity se nestihla ani vzpamatovat a navrch dostala druhá strana. Schytala další ránu do hrudi, zatímco k uším jí doléhala důrazně pronesená slova: „Neřeknu. To. Rogerovi. Slyšíte?! Tomu parchantovi? Nikdy!"

Ona jí však nebyla ochotná naslouchat. Nevnímala nic jiného než, že musí ochránit dítě, a to za každou cenu. Proto se vyhnula další ráně a vrhla se na ni. Chtěla ji povalit pod sebe, když se jí do vědomí prodral ten zoufalý a zhnusený tón: „Nenávidím ho! Stejně jako vy!"

Překvapeně uvolnila sevření a zamrkala. Znovu slyšela daná slova a nechala je v sobě proudit, aby se jí rozbouřená mysl uklidnila.

„Kdyby mě nedonutil, nesloužila bych mu. Nenávidím všechno, co představuje," dodala hlasem naplněným odporem, zatímco si prohmatávala zarudlý krk a obezřetně ji sledovala.

Felicity se kousla do rtu. Vůbec nevěděla co dělat. Důvěřovat někomu v tomto prostředí pro ni bylo zhola nemožné. Hleděla na ženu, která jí oplácela upřímným pohledem, i když ji málem uškrtila. Rty jí zaškubaly v úsměvu při vzpomínce. Rychle se však vzpamatovala a raději se zeptala: „Proč bych vám měla věřit, že to svému pánovi nepoběžíte hned říct? Za nějakou odměnu či svobodu?"

„Protože kdybych mu to říct chtěla, neřekla bych to nejdřív vám. Nevarovala bych vás přece!"

„Možná ses nejdřív potřebovala ujistit," oponovala dívka.

Odpovědí jí byl překvapivě uznalý pohled protivnice.

„Líbí se mi, že nejste důvěřivá. Mohu vám však přísahat na svůj život a čest, že to neudělám. Nikdy tohle tajemství neprozradím. Pán totiž raději trestá, než chválí."

Podala jí ruku na smíření. Tím by se smazalo všechno, co se tu právě odehrálo. Felicity si nataženou dlaň zamyšleně prohlížela. Měla by jí věřit, ale po předešlých událostech to nějak nedokázala. Ne po zradě Janka. Přesto si uvědomovala, že služebná dělala nemožné pro to, aby jí uvěřila. Mohlo se jí to vymstít, nebo naopak mohla získat neocenitelného spojence. To ukáže čas. A tak se rozhodla riskovat.

„Věřím ti. Doufám, že toho jednoho dne nebudu litovat," dostala ze sebe ochraptěle, když jí pevně stiskla nabízenou ruku.

Víc o tom, co se tam právě stalo, nemluvily. Pustily se do práce. Mladá lady se nechala vykoupat podle pokynů, protože obě věděly, že pro ni není naděje na to uniknout před manželstvím. Musela se Rogerovi podvolit, aby kdy uvěřil, že neviňátko v jejím těle bylo jeho. Zaplula pod hladinu, aby skryla slzy, které se jí rozutekly po tvářích. Čekala dítě s mužem, kterého milovala, a už nyní ho musela zaprodat ďáblu, aby vůbec mělo šanci spatřit krutý svět. To bylo tak nespravedlivé!

Teprve, když byla služebná hotová a již na odchodu, ji chytila Felicity za ruku. Překvapeně se k ní otočila.

„Jaké je vlastně tvé jméno?"

Odpovědí jí byl lehký úsměv a úklona s dokonalou grácií.

„Jmenuji se Nana."