Příběh matky Felicity

„Každý z nás má v sobě příběh, který nás dělá tím, kým jsme."

Milovala večírky. Zbožňovala pocit, že se může vznášet uprostřed tanečního parketu v náručí nějakého gentlemana v nejkrásnějších šatech. Vždy nosila jiné, a co nejoriginálnější, aby zastínila ostatní dívky v jejím věku. Nepřátelila se s nimi. Naopak je přehlížela. Nemohla se kamarádit, nebyl to jen večírek. Jednalo se o trh s krásnými tvářemi a bohatými rodiči a nejvyšší nabídka získala vše.

Vždy toužila být tou, která uchvátí vévodu či někoho výše postaveného. Celý život se snažila chovat jako správná dáma, aby se jí přání splnilo. Matka na ni mohla být hrdá. Rozhodně jí nedělala ostudu. Ji nikdy s mládenci v tmavém koutě nenašli. Ne, hlídala si pověst jako oko v hlavě. Stala se pro ni tím nejcennějším. Věděla, že pouze s ní získá vysněného šlechtice, který ji zahrne bohatstvím a vážeností.

„Vypadáte kouzelně, má paní," slýchávala od mladíků, ale stále se žádný nevyjádřil.

Nechápala, čím to může být. Ona se tak snažila, tak, jak to, že ošklivá Mary měla dávno hraběte a ona pořád čekala? Bylo to urážející. Čím víc tomu dávala, jako kdyby nápadníky spíš odháněla. Matka ji uklidňovala, že se najde ten pravý, že musí vyčkat. Jenže ona již čekala dlouho. Chtěla mít konečně svoji pohádku!

Byla zoufalá, naštvaná, a tak se poprvé po letech nehlídala a rozeběhla se do zahrady, aniž by dbala o svoji pověst. Příliš zaměřená ne emoce, než aby se hlídala. Dostala se až ke kašně, kde se zastavila, aby se vydýchala. Po tvářích jí stékaly slzy rozzuření. Proč ne já? Copak se málo snažím? Něco snad dělám špatně? Nerozuměla tomu. Pro její dívčí srdíčko to byla bolestivá rána být stále odmítána. Nechtěla toho přece tolik.

„Lady? Jste v pořádku?" vyrušil ji náhle tichý ale pevný hlas.

V tu chvíli si uvědomila, že bez rozmyslu vyběhla do zahrady, aniž by se kolem sebe řádně rozhlédla. Nejistě polkla a zadívala se na hladinu vody. Vypadala hrozně. Oči měla napuchlé od pláče a i z účesu se jí uvolnilo pár pramínků. Tiše zasténala. Vůbec nevypadala reprezentativně na setkání se šlechticem, který stál kousek od ní.

„Není vám něco?"

Ten zvláštní přízvuk ji lákal a volal. Tohle zvládne. Musí. Pomalu se otočila a na tváři vykouzlila nejkrásnější úsměv, který si každý den zkoušela doma před zrcadlem a vždy přitom šeptala: „Však on přijde. Hrabě, který chce pravou dámu."

Nyní poprvé pohlédla na šarmantního dlouhovlasého muže před ní. Zdál se tak mohutný, až ji to překvapilo. To nebylo obvyklé. Jeho tvář však obsahovala takovou jiskru a pokušení, že ji okamžitě zaujal.

„Nic mi není. Jen menší slabost, pane," zamumlala skromně a poklonila se. Musela si napravit reputaci. Už si další chybu nemohla dovolit.

Neznámý si ji prohlížel s jiskřivým úsměvem, když jí vzal ruku do své a na dlaň jí věnoval něžný polibek. V tu chvíli se málem vznášela nad zemí. Byla naprosto okouzlena. Přesně na tohle tak dlouho čekala.

„Vypadáte rozkošně. Smím znát vaše okouzlující jméno?" otázal se a ona se opájela tou pozorností. Konečně se jí věnoval někdo, kdo vypadal jako správný šlechtic a uměl se vybraně chovat.

„Beth," zašeptala a tím zpečetila svůj osud.

Během toho večera si stihli navzájem propadnout. Oba toužili po protějšku, i když každý z jiného důvodu. A tak, když se jí představil jako laird, nevadilo jí, že o tom nikdy neslyšela. Byl to titul, a to ji jediné zajímalo. Studiu nikdy nevěnovala moc pozornosti, hlavní pro ni bylo chování dámy, což se v tomto případě ukázalo jako chyba.

Dvě zamilované duše si užívaly večírků nejdříve jako snoubenci a později jako manželé. Než skotský pán řekl své ženě, že se musejí vydat na jeho panství, kde začnou společný život. Zpočátku si dívka neuvědomovala, že se něco mění. Myslela si, že se pouze přesune do jiného domu, v němž bude pořádat plesy a navštěvovat ostatní dámy. Starat se o domácnost. Jenže to se šeredně spletla. Už při cestě začínala její zamilovanost ustupovat, jak podstupovali nepříjemnou cestu a krásně nablýskané domy mizely kdesi v dáli. Přesto se nenechala odradit. Tiskla se ke svému milému. S tím překoná cokoli. V tu chvíli tomu věřila. Byla přece manželkou lairda. To něco znamená.

Když poprvé uviděla zanedbané panství plné nečesaných a bujarých Skotů, začínala se jí zmocňovat panika. Tohle rozhodně nebylo to, po čem toužila. Ovšem při pohledu do milovaných očí a při naslouchání jeho slibům, že všechno bude dobré, mu uvěřila. Pokusila se v chladném podnebí v nehostinném sídle zabydlet. Snažila se kvůli jejich lásce. Pokoušela se zapomenou na sny o bujarých večírcích, které by na počest různých známých chystala.

Jenže panství bylo tak strašně odlehlé, že skoro nikdo nejezdil na návštěvu a mladá choť se stávala čím dál osamělejší. Manžel se snažil jí pomáhat a nenechávat ji samotnou. Opravdu ji miloval. Chtěl, aby byla spokojená. Nechával jí vozit krásné šaty a zpočátku to i fungovalo. Ovšem, když je mohla nosit leda pro svou potěchu, protože neměla nikoho, kdo by se s ní o módě bavil, začalo ji to sužovat.

Byla společenská a s obhroublými Skoty, kteří žili jen pro sebe, nedokázala najít společnou řeč. Mohla uspořádat jednu slavnost za rok, a to pro její dušičku bylo neskutečně málo. Toužila po něčem jiném. Nechtěla se zahrabat zde, kde někteří ani něco jako společenská pravidla neznali. Láska pomalu ochabovala pod náporem zoufalství. V mladistvé mysli se začínalo ujímat zrnko nenávisti a zahořklosti.

„Jsi nádherná," lichotil jí muž a svíral ji v náručí, ale ona už necítila to nekonečné bušení srdce.

Jeho láska nedokázala překonat hořké zklamání z nového života. Přesto se ještě snažila tvářit, že to zvládá. V hlavě jí však zášť postupně zaplňovala volná místečka a usazovala se tam. S každým dnem, kdy je nikdo nenavštívil, kdy muži u večeře pohazovali kosti psům a nedbali na pořádek. Všechno se to v ní kupilo. Opravdu se pokoušela to zvládnout a ve chvílích s manželem se jí to i dařilo. Milovala ho a on ji. Společné projížďky jí vždy nabily novou nadějí. Jenže jich bylo tak málo. Tak málo okamžiků, které ji vytrhly z ponurých myšlenek.

A když jí laird nedovolil jet po roce na letní sezónu do Anglie, jak slíbil, všechno padlo. Jediná naděje se rozplynula ve vzduchu, a to jenom kvůli tomu, že byla v očekávání! Dítě jí překazilo možnost vrátit se alespoň na nějakou dobu do prostředí, které milovala. Zatímco manžel zářil nadšením po té zprávě, ona ne. Kdyby nebylo toho mimina, mohla by odjet a třeba přesvědčit manžela, aby tam už zůstali. Nyní to však nebylo možné. A zraněné srdíčko vidělo jedinou příčinu toho všeho. Dítě!

Nedokázala se těšit z radosti svého muže. Ten ji často objímal, staral se o její zdraví a dával jí k jídlu jen ty nejvybranější dobroty. Pomalu ale jistě v ní rostl plod, ale stejně tak i hořkost a postupná nenávist k manželovi. To on ji donutil přijet na tohle bohem zapomenuté místo. Zavrhnout své sny kvůli jeho povinnostem. Kdyby k ní byl tehdy upřímný, nikdy by s ním neodjela. Vždyť on ani slůvkem nenaznačil, jak je Skotsko osamělé místo.

Už neskrývala nespokojenost a zahořklost. Odbývala manžela a dceru si, když se narodila, jednou pochovala, a pak ho donutila, aby sehnal chůvu.

„Já tomu nerozumím, drahá, co se to s tebou děje?" ptal se jí, když držel v rukou drobnou holčičku a mohl na ní oči nechat.

Ona však jen seděla u zrcadla a nevzrušeně si kartáčovala vlasy. Nepodívala se na něj ani na dítě. Za všechno mohli oni dva. Vzali jí všechno, co milovala a co ji dělalo tím, kým byla.

„Je tak krásná," rozplýval se, zatímco ona musela zavřít oči, aby se uklidnila. Copak se mohla radovat? Když tu byla uvězněna?

„Nesnáším to tu. Nic se tu neděje, žádné společenské události. Miluju Anglii! Chtěla jsem tam jet. Potřebovala jsem to," odsekla náhle rozčíleně. Konečně to ze sebe dostala. Co ji tak tížilo.

Manžel na ni zůstal zírat. Takový výbuch od ní nečekal.

„Víš přece, že jako laird mám povinnost ke svému klanu. Nemůžu ho jen tak opustit. Už tak jsem byl dlouho mimo, do teď doháním, co jsem zanedbal. Věř mi, Skotsko je opravdu krásné místo. Jen mu dej šanci. Časem se třeba do Anglie zase podíváme," snažil se ji konejšit, ale ona se již nedala. Tak dlouho mlčela a pokoušela se přizpůsobit. Teď ale už nemohla.

„Já se tam chci vrátit ale teď a napořád. Tohle místo mě ubíjí! Snažila jsem se, ale už nemůžu," slova naplněná chladem z ní přímo tryskala.

Byl v šoku z těch slov naplněných nenávistí. Překvapeně na ni hleděl, přičemž v náručí svíral dítě, které jako kdyby zvýšené hlasy probudily, a tak začalo plakat.

„Jsi jen přecitlivělá po tom porodu. Jen, co si pochováš Felicity, bude to lepší," prohodil odhodlaně, a přitom houpal holčičku, aby ji uklidnil.

Pokusil se k manželce přiblížit, ale uhnula před ním a dítětem a odsekla: „Nechci si ji pochovat. To se na dámu nehodí. Ty bys taky neměl."

A s tím odešla z komnaty.

Od té doby bylo vše jinak. Pryč byla usměvavá dívka, kterou si vzal. Stala se s u ní osamělá žena, která trávila čas pouze se svou služebnou. Přestala se snažit a vídat se s lidmi. Oblékala se do nejlepších šatů a účes vždy vypadal majestátně. Nehodilo se to do jejího osamělého života ani na skotské panství, ale jí to přinášelo klid na duši.

Dceru začala navštěvovat pouze v určité hodiny. Občas se v ní vzedmula ztracená mateřská láska, ale brzy zmizela pod nánosy nespokojenosti a nenávisti, kdy jí podvědomí našeptávalo: „Ona za to může. Nebýt jí a tvého manžela byla bys v Anglii. Ti dva tě tu drží, zatímco sami jsou spokojení a jen ty jsi nešťastná."

A tak se z ní stala žena, která zatrpkla na vlastní osud.