Na začátku bych chtěla moc poděkovat za krásné otevření k příběhu, které je nahoře v médiích a je od velmi talentované @Wp_Girls_Circus a poté bych chtěla dodat, že tento příběh je o postavě, kterou jste mohli poznat již v mé knize Jak milovat Skota 2 a je to takový můj osobní experiment, zda dokážu napsat dílo bez humoru, vážné s co nejlepšími popisy a věrohodné. Doufám tedy, že někomu se dílko zalíbí.

Ležel na zemi a cítil, jak se mu tělo otřásá v křečích, které nemohl ovlivnit. Bolest se zakusovala do každého svalu, snažila se proniknout hloub a hloub. Nedokázal s ní bojovat zbraní ani rozumem. Naprosto ho převálcovala. Čelo měl orosené námahou dostat ze sebe tu bolest. Jenže něco takového nebylo možné. Věděl to i přesto, že tomu odmítal uvěřit. Jeho duše nechápala, že se děje něco tak hrozného. Nyní ne. Ne v tuto chvíli a na tomhle místě.

Cítil, jak mu ruka instinktivně sevřela trávu kolem sebe. Nehty se zabodávaly do hlíny ve snaze si tím ulevit či pomoci. Jako kdyby ho příroda mohla zachránit. Pociťoval na čele vánek, ale ten ho neochlazoval. Naopak se zdál být poselstvím smrti. Tak blízké a děsivé. Zrovna v dobu, kdy doufal... Věřil, že se vše změní a on začne nový život. Jenže to byla planá naděje, která neměla dlouhého trvání.

Ničeho nelitoval až na to, že nedokázal splnit slib, na kterém záleželo nejvíc. Slib, který toužil dodržet, ale osud mu do cesty postavil nepřekonatelnou překážku. Bolest, jež ho rozežírala zaživa. Bylo to, jako kdyby mu tělem proudila kyselina a hledala si místečka, která by ožehla spalujícím žárem a klidně pokračovala dál, aby ho doslova zničila zevnitř.

Vedle sebe cítil přítomnost té, kterou miloval. Věděl, že zklamal její důvěru. Slíbil jí ochranu, ale už nyní věděl, že to nemůže dodržet. Byl na konci sil. Tělo mu ochabovalo pod náporem bolesti, která se nedala déle snést. Týrala ho s radostí, zatímco on bojoval s jedinou myšlenkou na milovanou osobu. Snažil se ji donutit, aby ho tam nechala. Ale její ruka a slzavá slova odmítala. Nechtěla ho opustit. Tady uprostřed ničeho. Mezi svobodou a vězením. Toužil kvůli ní boj vyhrát, ale nezáviselo to jenom na něm.

A najednou to bylo zde. Poznal, že ho země ani trsy trávy neudrží mezi živými. Naposledy pohlédl do její tváře a pronesl slova, jež mu ležela na srdci. Vyprahlá ústa téměř nedokázala promluvit. Neslyšel vlastní hlas, jak mu hučelo v uších, ale doufal, že mu rozuměla. Jeho mysl odplouvala pryč a tělo se náhle zdálo tak neznámé, cizí, patřící někomu jinému. Poslední záchvěv bolesti a pak bylo jen ticho. Prázdnota a naprostá nicota. Zemřel.