„Má paní, neplačte! Dítěti to neprospívá," šeptala Nana, zatímco jí pomáhala do svatebních šatů.

Felicity s touhou hleděla z okna na lány a pole, po kterých by nejraději uháněla tak dlouho, až by padla do náručí Fergusovi. On by ji ochránil. Po tvářích se jí rozutekly slzy. Neunikne svému osudu. Z téhle místnosti, hradu, či brány pro ni není úniku. Každý muž ji bedlivě sledoval, aby neprovedla žádnou hloupost.

Nyní se ohlédla a uviděla za sebou shluk mlčenlivých žen, které mu sloužily. Určitě měly za úkol poslouchat všechno, co řekla, aby ho o tom mohly informovat. Po chvíli od nich odvrátila pohled a shlédla na Nanu, která jí upravovala šaty. Ač věděla o jejím nejdůležitějším tajemství, stále se nikdo nehnal, aby ji i dítě zabil. Vypadalo to, že opravdu dodržela slovo.

Jakmile byly šaty zapnuty až ke krku, hrdě se narovnala a rozhodným gestem si otřela uplakané oči. Pláčem nic nespraví. Osud měla jenom ve svých rukou a ona udělá cokoli, aby dítě ochránila. Zhluboka se nadechla a otočila se k davu služebnic. Ty okamžitě poklekly, když sestoupila ze stoličky. Jako kdyby byla královna, pomyslela si uštěpačně. Opak byl pravdou. Nebyla ničím víc než zajatkyní.

„Má paní, musíte dnes v noci svého muže přesvědčit, že jste stále panna. Sehnala jsem vám zvířecí krev, ale zbytek musíte sehrát sama," zašeptala jí těsně u ucha Nana, když se k ní nachomýtla a hbitými prsty jí upevňovala závoj. Otřásla se. Ta noční můra nikdy neskončí. Naopak teprve začíná. Jemně se setkala s rukou služebné a nechala do té své vklouznout lahvičku.

„Co se to tu děje?"

V hrůze zůstala zírat na Rogera, který k ní přicházel razantními kroky. Div tekutinu neupustila, když ji rychle schovávala do záhybů sukně.

„Ženich by neměl nevěstu vidět před svatbou. Nosí to smůlu, můj pane," pronesla káravě.

Uchechtl se a došel až k ní. Uchopil ji za bradu a poznamenal: „Chci vidět svou nevěstu a také ji uvidím. To si pamatujte."

Přejel ji důkladným pohledem od hlavy až k patě. Zamrazilo ji. Musela se zhluboka nadechnout, aby se uklidnila. Obešel ji a pak se podezřívavě podíval na Nanu, která stála se stále sklopenou hlavou nedaleko od ní.

„Nemáš co na práci, holoto?" okřikl ji nevrle.

Rychle se uklonila a začala sbírat poházené věci. Muž ji chvíli pozoroval, než se pohledem vrátil k Felicity.

„Zdá se, že jste si tu brzy našla spřízněnou duši."

Skoro mu odsekla, že snad s jedním člověkem zde může mluvit, ale když si všimla jeho vražedného záblesku v očích, rozmyslela si to. Došlo jí totiž, že on nechtěl, aby s ní kdokoli sympatizoval. Toužil po tom, aby byla sama a nikdo se jí neodvážil pomoci. Jestli nyní řekne, že je služebná milá a pomáhá jí, už ji nikdy neuvidí. Proto pevně sevřela darovanou lahvičku a na tvář nasadila opovržlivý výraz.

„Spřízněnou duši? Tuhle? Ta neustále mele o tom, jak se mám podvolit a nedělat problémy. Že by mi kdejaká záviděla být na mém místě. Zbavte mě jí. Nejde ji poslouchat!" odpověděla tvrdě a v duchu se modlila, aby to Nana pochopila.

Služebná měla ve tváři vepsaný šok, než to skryla. Za to muž se naprosto rozzářil. Přesně tohle chtěl.

„Skvěle, Nano. Budeš se tedy starat o to, aby mé paní nic nechybělo. Je vidět, že si budete náramně rozumět."

Došel k dívce a objal ji i přes protesty. Jen stěží přetrpěla objetí a v duchu se modlila, aby neobjevil lahvičku. To by byl její i Nanin konec. Ze všech sil se ji snažila držet z dosahu jeho rukou.

„Tak tedy, uvidíme se u oltáře," konstatoval a pohladil ji po tváři. Trhla sebou, ale on se jen zachechtal a pak ji drsně chytil za bradu. „Žádné hlouposti, lady. Sleduji vás," dodal výhružně.

Chvíli jí hleděl do očí, než ji pustil a vyhnal všechny služebné. Felicity hleděla za Nanou a jenom doufala, že prohlédla její lež. Nyní jí to nemohla vysvětlit. Kdyby to udělala, zničila by to, co se jí již povedlo.

„Váš doprovod za chvíli dorazí a dovede vás do mé čekající náruče."

Po těch slovech se otočil a se smíchem se vydal k odchodu. Vzápětí tak mohla slyšet zvuk natolik známý, že ji vlastně vůbec nepřekvapil. Zaklapnutí závory. Jako kdybych snad měla šanci utéct, prolétlo jí hlavou cynicky.

****

Čas ubíhal a stále nikdo nepřicházel. Netušila, jak dlouhá doba utekla, ale čím déle to trvalo, tím hůř se cítila. Nechtěla si ho vzít a udělala by vše proto, aby unikla, ale to čekání jí nahánělo strach. Začínala se obávat, že se na ni chystá ještě něco mnohem horšího, než si dokázala představit. Vždyť ani netušila, kdo ji měl odvézt k oltáři. Otec to být nemohl a ona neměla už nikoho, koho by v této pozici ráda viděla. Určitě to bude jeden z jeho poskoků. Jen při té představě se otřásla. Byli stejně odporní jako jejich pán.

Náhle byla z myšlenek vytržena hlukem. Uslyšela hlučné kroky, které se blížily k její komnatě. Hrdlo se jí stáhlo. Pane na nebi, bylo to tady. Donutí ji si vzít to monstrum, které jí zabilo otce. Navždy bude uvězněna v manželství bez lásky a bude žít po boku muže, kterého ze srdce nenávidí.

Jakmile se kroky zastavily přede dveřmi, zatajila dech, protože zároveň s tím se ozvalo sundávání závory. Při tom zvuku se jí zamotala hlava. Jak se okamžik svatby blížil, tím víc se bála. Milosrdná mlha ji opustila a ona si naplno uvědomila, že není cesty zpět. To už se dveře rozevřely dokořán a ona pohlédla do očí muže, kterého už nikdy nechtěla vidět. Zrak se jí zamžil nenávistí, když dovnitř sebevědomě vstoupil Janek.

„Vypadni... ty zrádce! Hned!" dostala ze sebe nenávistně a o krok ustoupila.

Dělalo se jí zle. Měla si vzít netvora, který neznal slitování a doprovod jí dělal ten, jenž ji zradil. Její život snad už nemohl být horší a potupnější. On však na daná slova nedbal a pokračoval k ní.

„Nemohu. Musím vás odvézt k oltáři," odpověděl klidně a ve tváři se mu nepohnul ani sval, když se setkal s jejím odporem. Zdál se být srovnaný s tím, co měl udělat.

Znovu ustoupila a zrakem hledala po komnatě jakoukoliv zbraň.

„Nikdy! Ty se mě nedotkneš! Jak se jen na sebe můžeš podívat? Po tom všem, co jsi provedl? Je mi z tebe zle..." syčela na něj všechen odpor a zlost.

On však byl jedním skokem u ní a lehce ji zadržel. Sevřel ji kolem pasu, až vyjekla hrůzou. Snažila se mu vykroutit, přičemž ječela: „Nesahej na mě! Je to jako bys mého otce zabil ty, svýma vlastníma rukama! Jak se cítíš? Co to udělalo s tvým svědomím?"

Jankovi konečně zacukal sval ve tváři, když se k ní naklonil a zasyčel: „Děláte si to jen horší. Je to rozkaz vašeho manžela. A proto vás odvedu do kostela, ať už se vám to líbí nebo ne." Načež jemněji dodal: „Nechci vám ublížit."

Po těch slovech si odfrkla a zlostně se mu vykroutila.

„Jistě. Jak si slíbil, pomohl jsi mi. Kvůli tobě jsem šťastnou nevěstou. Děkuju," dostávala ze sebe vztekle. Prošla kolem něj s pozvednutými sukněmi. Už ho nechtěla ani vidět. Nenávist jí sžírala myšlenky. Při pohledu na něj viděla umírajícího otce a jeho zlá slova. Kdyby měla po ruce pistoli, pokusila by se mu ublížit stejně jako on jí. Zradil její důvěru. Zavinil, že otce nezachránila, protože čekala, že to udělá on.

Vyšla na chodbu a na okamžik se zarazila, protože všechno kolem ní bylo vyzdobeno na radostnou událost. Když si to prohlížela, chtělo se jí smát. Byl to výsměch. Lež, která měla překrýt pohromu, která se zde udála. Ona nebyla radující se nevěstou, jež se nemohla dočkat svého ženicha. Zhluboka se nadechla a bez dalšího pohledu pokračovala v cestě. Za sebou moc dobře slyšela Jankovy kroky, ale mlčela. Neměla mu už co říct.

„Lady Felicity," zavolal na ni, ale ona jenom přidala do kroku vyprázdněným domem.

Sešla schody a na pár chvil pohlédla oknem ven. Tak ráda by se rozeběhla a utíkala do bezpečí. Než ale mohla udělat byť jediný krok, stál před ní její doprovod. Odvrátila zrak a tvář se jí zkřivila. Koutkem oka si všimla, jak zatnul ruce v pěst, než jí nabídl rámě.

„Mám vás odvézt k oltáři. Ani jeden po tom netoužíme, ale čím víc se budete vzpírat, tím to bude horší," pronesl rozhodně a dál před ní stál s nataženou rukou.

Dívka na ni hleděla, jako kdyby to byl jedovatý had, který ji každou chvíli uštkne. Odmítala se vdávat a rozhodně se nehodlala nechat k oltáři odvézt jím. Nikdy! Čím déle čekala, tím víc se Janek mračil. Hleděla na něj bezvýrazně a ruce si založila na hrudi. Ještě se uvidí, kdo tohle kolo vyhraje. Ona se nepodvolí. Už ji donutili se vzdát své svobody, vidět smrt blízkých, ale její ruka se nedotkne zrádce. Všechno v ní vřelo. Cítila, jak se jí ruce rozpalují a cloumá jimi síla silnější než hlas rozumu.

V tu chvíli ustoupil strach svírající ji kvůli svatbě. Ustoupil dokonce i zármutek a zůstal jen vztek, který se jí rozhořel v nitru. Naplnil ji od hlavy až k patě a ona měla pocit, že jestli něco okamžitě neudělá, vybuchne a roztříští se na tisíce kousků, jež nikdo neslepí dohromady.

„Nevzpírejte se mi! Bude to jen horší," pronikla k ní jeho další slova.

Pohlédla mu přímo do očí, když odpověděla: „Nic už horší nebude."

Vlastní slova jí zněla v hlavě a ona si začínala uvědomovat, jak jsou pravdivá. Neměla naději na šťastný život a oba to věděli.

„Nenávidím tě. A vždycky budu," zašeptala tiše s očima upřenýma do jeho. Poté se odvrátila. „Než s tebou, to se raději k oltáři dovleču sama."

To už si ale založil ruce na hrudi.

„Nechcete, abych vás dovedl k oltáři, protože se bojíte. Jste zbabělá. Stejně jako vaše matka!" popíchl ji a ona v tu chvíli viděla rudě. Přirovnání k matce bylo, jako kdyby ji přirovnal k sobě.

Rozzuřeně ho propálila pohledem. Dlouhé vteřiny na sebe hleděli v zápalu nenávisti, vzteku a bezmoci, než natáhla ruku jeho směrem. Hlavu však od něj měla odvrácenou. Nehodlala se na něj dívat. Ona se ho rozhodně nebojí. Nenávidí ho. V tom je zásadní rozdíl. Chytil ji za nataženou ruku a ona měla co dělat, aby neucukla.

„Hodná holka," uslyšela, ale mlčela. Rezignovala.

Nečekaně rychle došli ke kapli. Všude kolem postávali Rogerovi muži a sledovali je ostražitými pohledy. Chtěli se ujistit, že jim kořist na poslední chvíli neunikne. Dívce na tváři zahrál hořký úsměv.

Jakmile vešli do stánku božího, na prahu se zastavila. Dech se jí zadrhl při pohledu na muže stojícího u oltáře. Muže, kterého nenáviděla ještě víc než toho po svém boku. Stála a zhluboka oddechovala. Potřebovala se uklidnit. Začínala se jí zmocňovat hrůza. Opravdu musí udělat další krok? Prohlížela si usmívajícího se Rogera a slyšela jenom šíleně bušící srdce. Vždyť do té doby se na ni ani jedinkrát neusmál. Způsobil každou zkázu v jejím životě. Nic nenaznačovalo, že by si ji chtěl vzít, protože se mu líbila. Chtěl ji jen, aby ovládl celé panství.

Nejistě očima přelétla osazenstvo. Většinu tvořili muži budoucího manžela a mezi nimi bylo posazených pár vesničanů. Hrbili se a ani nezvedli oči od podlahy. Sevřelo se jí nad tím srdce. Měla tu pro ně být a místo toho, aby je chránila, jim dávala tyrana, který neměl slitování. Těžce polkla a nohy se jí podlomily nad hrůzností budoucího činu. Ucítila, jak ji Janek podepřel dřív, než si někdo mohl všimnout selhání.

Ještě pár okamžiků si dodávala odvahy, než se narovnala v ramenou. Nesloží se tu. Neudělá jim takovou radost. A proto s nasazenou maskou chladu přešla tu neuvěřitelnou dálku a vložila ruku do Rogerovy dlaně. Jediné, co mohla udělat, bylo se pomodlit, aby dokázala najít cestu ven. Zpět ke svému milovanému lairdovi i s jejich dítětem.

Pán panství jako první učinil své povinnosti za dost, a pak byla na řadě ona. Několik vteřin zůstala ticho a jen hleděla na kněze, jako kdyby ho prosila o pomoc. On ovšem vzápětí raději ucukl pohledem. Bál se o svůj mizerný krk a nehodlal pro ni hnout prstem. Jakmile si to uvědomila, hořce se ušklíbla. A tohle má být boží pomoc, pomyslela si. Víc už na zázrak nečekala a zaslíbila se tyranovi, který se vítězně usmíval, a zároveň v tu samou chvíli v duchu pronesla: „Miluju tě, Fergusi."

Po obřadu nikdo neprovolával slávu. Všude panovalo mrtvolné ticho, které přesně vyjadřovalo její pocity. Se slůvkem ano odevzdala do manželství i své nenarozené dítě a nyní musela bojovat za jeho budoucnost.

Svatební hostinu prožila jako v mlze. Nevnímala hluk kolem sebe, který dělali muži jejího manžela. Nevnímala ani obsluhující poddané. Už v kostele jí bylo jasné, že ji musí nenávidět za to, co jim provedla. Vyhýbali se jí pohledy, protože je zklamala. Místo, aby je bránila klidně i za cenu smrti, vzala si nepřítele. Sama byla zrádkyně svého lidu. Jenže ona musela chránit děťátko. Nedokázala by ho zabít. Už nyní ji držela nad vodou vidina úsměvu toho drobečka.

Manžel si jí nevšímal. Naléval si další a další pivo. Nálada se mu každým okamžikem zlepšovala. Jeden korbel dobrého moku mu vykouzlil širší úsměv. Jak by také ne. Konečně měl vše, co chtěl. Nic mu nebránilo v cestě.

Felicity usrkla vína a zatoužila se v něm utopit. Zrakem přeletěla místnost, ale Janka nikde nezahlédla. Zbabělec, někde se schovává, prolétlo jí hlavou nenávistně. Ani se nedokáže dívat na to, k čemu přispěl.

„Drahoušku, už je čas. Ženy tě odvedou do komnaty," vyrušil ji z myšlenek manželův hlas, když se k ní naklonil.

Při těch slovech jí naběhla husí kůže a jen stěží na tváři udržela neutrální výraz. Drahoušku? Bylo to, jako kdyby se jí vysmíval. Tolik mu toužila odporovat, ale mělo to cenu? Mohla buď důstojně odejít, nebo rozzlobit manžela a být okamžitě potrestána.

„Ano, můj pane," zašeptala a chtěla vstát. Než to ovšem stihla, chladná a odporná ruka se položila na její a zarazila ji. Překvapeně na něj pohlédla, a tak se nabodla na zamyšlený pohled.

„Nějak jsem vaše slova neslyšel."

Zhluboka se nadechla. Na jazyku se jí formovala drzá slova, ale věděla, že je nesmí říct. Musí být pokorná, aby přežila... Jazyk jí rozhořčeně kmital a toužil se prodrat skrze sevřené zuby, které jí bránily v hlouposti, za niž by byla okamžitě potrestaná. Zavřela oči. Věděla, že to řekl jen, aby ji ještě víc ponížil a donutil se před ním plazit. Konečně otevřela oči, dokonce nasadila lehký úsměv.

„Omlouvám se. Říkala jsem ano, můj pane. Mám to snad ještě jednou zopakovat?"

V očích mu problesklo překvapení, než ji pustil.

„Počkejte na mě v komnatě."

A s těmi slovy ji propustil. Na víc nečekala a rychle se vydala pryč, přičemž si jemně ohmatávala zápěstí. Ještě si však všimla, že se za ním vynořil Janek a naklonil se k němu. Odfrkla si. Samozřejmě, že nemohl chybět, aby stál svému pánovi po boku. S tím se od nich odvrátila a hnala se do chvilkového bezpečí.