Tma, bolest, tma, bolest. Přesně tato slova se jí objevovala v mysli neustále dokola. Kolem byla nicota a bolest. Smějící se obličeje. Chtěla otevřít oči, ale jako kdyby na nich měla kameny. Tma. Bolest. Už to nemohla déle snést.

Když se tma rozestoupila, prudce se vytrhla ze snu a rozevřela oči dokořán. Zmateně zamrkala. Upírala zrak na strop, který nikdy předtím neviděla. Zmocnil se jí strach, a tak chtěla vyskočit na nohy, ale jakmile si vzpomněla na předešlé události, zůstala bez hnutí ležet a pouze naslouchala každému zvuku v místnosti. Byla si téměř jistá, že tam nikdo nebyl.

Proto se o několik minut později pokoušela dojít ke dveřím a zkusit štěstí. Toho dne však nebylo na její straně. Nacházela se v malé místnůstce zavřená a ani okno nebylo možné použít k útěku. Zoufale si opřela hlavu o studenou zeď a do očí jí vstoupily slzy při vzpomínce na otce. Znovu měla před sebou jeho poslední chvíle a bolest z ní přímo tryskala. Sesunula se na zem a vyrážela ze sebe srdceryvné vzlyky.

„Proč se to muselo stát? Proč nám?"

Otec nikdy nikomu bezdůvodně neublížil. Takovou smrt si nezasloužil. Nemohla uvěřit, že je opravdu pryč i přes tu hrůznou podívanou. Stále kdesi hluboko v srdci doufala, že se před ní vynoří s tím dobráckým úsměvem, pohladí ji po vlasech a řekne, že jeho holčička vyrostla nějak moc rychle. Při té představě se i přes slzy pousmála.

„Á, takže naše dáma se konečně probrala z mrákot?" přerušil jí myšlenky z reality chladný hlas.

Okamžitě vyskočila na nohy, ale udělala to příliš rychle. V hlavě se jí znovu ozvala bolest. Jakmile tlak ustal, upřela nenávistný pohled na vraha. Když viděla na jeho tváři samolibý úsměv, nejraději by se na něj vrhla a strhala z něj kůži holýma rukama. Nyní však už rozumně uvažovala. Nesměla se nechat zaslepit bolestí. Otec by nechtěl, aby zahodila život. Ne, chtěl by, aby se pokusila přežít. A tak myšlenky na ublížení naznačoval třas rukou, jinak se ani nehnula.

„Co ode mě chcete?" vyrazila ze sebe hlasem plným opovržení a nenávisti.

„Otoč se!" přikázal jí chladně, zatímco si poklepával o nohu jezdeckým bičíkem.

Vykolejilo ji to. Čekala všechno, ale něco takového ne. Otočit se? Copak to byla nějaká nová forma ubližování?

„Cože?" dostala ze sebe nechápavě.

Muž ovšem vypadal klidně, jako kdyby ho ptaním nerozčilovala. Možná se tím bavil. Na tváři mu totiž stále hrál nevzrušený úsměv, se kterým ji pozoroval.

„Chci vidět, jak má nevěsta vypadá," uráčil se jí to konečně vysvětlit a naznačil rukou, aby splnila daný rozkaz.

Toho ale nebyla schopná, protože byla příliš v šoku z toho, co slyšela. Vzít si ho? Osud přece nemohl být tak krutý!

„Nikdy! Nikdy si vás nevezmu! To radši umřu," rozhorleně vykřikla pod vlnou těch nejhorších představ.

Sotva ostrá slova vyslovila, byl u ní a nešetrně jí trhl vlasy, až jí tím zvrátil hlavu dozadu. Zasyčela bolestí a do očí se jí draly slzy, ale dál na něj upírala vzdorný pohled.

„Nyní jsem tu pánem a ty, děvenko, si mě vezmeš. Je jen na tobě, jestli budeš mít každičký kousíček kůže pokrytý modřinami nebo ne. Mně nikdo odporovat nebude. Rozuměla si?" zasyčel jí u ucha a tentokrát mu hlas pulzoval zlostí.

Felicity měla pocit, jako kdyby měla každou chvíli omdlít, jak měla vyvrácenou hlavu. Těžce dýchala, když hleděla do zlých očí Rogera. Otevřela ústa, aby mu odpověděla. Opravdu moc chtěla říct, po čem toužil. Otvírala je s tím úmyslem, ale přesto se nedokázala vzdát vzdoru, ač tušila, že by měla. Jenže všechny ty ztráty ji donutily k tomu, aby místo pokorných slov plivla s tou největší dávkou nenávisti:

„Nikdy si vás nevezmu!"

Nevěřícně zasyčel. Nastalo peklo. Daná slova zapálila v muži příval hněvu. Oči mu zářily touhou ubližovat. Udeřil ji, až padla na kolena. Nestačila se vzpamatovat a ucítila na zádech palčivou bolest. Vykřikla šokem, hrůzou a nevěřícností. Ohromeně se ohlédla, když se jí bičík zabodl podruhé do zad. Vypískla a pokusila se vyskočit na nohy, snažíc se ignorovat bolest, jakou ještě nikdy nezažila. Jenže muž si stoupl tak, že ji vlastní sukní držel na zemi a pokrýval hýčkané tělo surovými ranami. Rána ji sežehla krutým plamenem bolesti. Palčivé utrpení se každou ranou zhoršovalo a zdálo se nemožné to vydržet. Nejraději by křičela na celé panství, ale když svým křikem způsobila jeho radostný smích, kousla se do rtu odhodlaná nevydat ani hlásku, i kdyby si měla prokousat celá ústa.

Bičík dopadal dál s nekonečnou zuřivostí. Dívka do té doby opatrovaná, nikdy nepoznamenaná jediným pohlavkem, ranou či jiným zraněním, zažila drsnou lekci života. A to ještě netušila, že přijdou další. Mnohem horší.

****

„Nyní jsem pánem tohoto panství! Budete mě nazývat svým vládcem, protože váš laird je mrtev. Už mu nenáleží vaše věrnost, ale mně. A každý, kdo by se mi pokusil vzdorovat, ho bude bez milosti následovat. Jste mí poddaní a jste mi povinni být poslušní. Jinak bude následovat trest," pronášel Roger de Balanik ke shromážděným lidem, přičemž se nadouval jako páv. Byl sám se sebou spokojený.

Povyšoval se nad všemi těmi lidmi. Někteří měli lehká zranění, proto se opírali o zdravé druhy a se vzdorem v očích hleděli na muže, jenž napadl jejich panství. Jiní byli tak těžce zraněni, že se ani neudrželi na nohou či při vědomí. Ženy plakaly a modlily se za jejich duše, přičemž děti jim do sukní schovávaly uplakané obličejíky.

Po celém nádvoří se ovšem nacházel mnohem horší výjev, který nenechal nikoho chladným. Sousedská rivalita zmizela v nenávratnu při pohledu na zemi posetou mrtvolami. Byla to tak děsivá scéna, že matky dětem zakrývaly oči, aby je toho ušetřily, když nemohly odejít.

V odchodu jim bránili nastoupení vojáci nového pána. Obličeje měli pokryté jizvami a na tvářích kruté úsměvy. Snad doufali ve vzpouru, aby mohli dál způsobovat bolest. Zkoumavými pohledy sledovali dav a občas výhružně zvedli zbraně. Po prvních pokusech se ale vesničané o nic nepokoušeli. Obzvlášť, když uviděli Janka bok po boku jejich nepřítele. Bylo bolestivé to sledovat. Odvraceli od něj tedy pohledy, stejně jako od Rogera.

Náhle však někdo z davu získal ztracenou odvahu a zvolal rozhodně: „A kde je lady Felicity?"

„Co jste jí udělali?"

Slova několika odvážlivců probrala lid z hrůz a apatie. Rázem se mezi nimi rozšířil šepot stejně jako vzdor. Myšlenka na mladou lady jim vlil odvahu do žil, a tak se vrhli na strážce. První odvážlivci za svou opovážlivost však zaplatili vysokou cenu, pořádným ztlučením. Ostatní se proto zarazili. Dlouho vzdorně hleděli do očí těch násilníků, kteří jen čekali na další krok a škodolibě máchali zbraněmi.

Starý mlynář, jehož syn ležel na zemi mezi mrtvými, byl jediný, kdo se nenechal zastrašit a opravdu se na ně vrhl. Jeho duše zlomená tou nejhorší ztrátou nezastavila. Nebál se. Chtěl bojovat a pobít ty, kteří mu vzali toho, koho miloval.

„Za lady Felicity," stačil ještě vykřiknout, než ho zasáhla kulka přímo mezi oči. Ve tváři se mu objevil úžas, šok i smíření, než padl na zem vedle svého syna nadobro mrtvý. Několika horlivým synkům se zablesklo v očích, ale moudřejší hlavy jim položily ruce na ramena a zadržely je před zbytečnou ztrátou života.

Roger přelétl pohledem vzdorné poddané a krutě se usmál. Jak on miloval tyhle nenávistné, ale zároveň bezmocné výrazy. Měl nad nimi moc. Nad jejich životem a smrtí.

„Lady se vede velmi dobře," pronesl skoro až děsivě laskavým tónem.

Vesničané na něj vrhali pohledy plné nevěřícnosti, zlosti a znechucení. Někdo si dokonce odplivl. Tomu nikdo nevěřil. Všemi svými dosavadními činy dokazoval přesný opak.

„Chystá se na naši svatbu," dodal po chvíli, kdy je s chutí pozoroval, jak si mezi sebou šuškají, a teprve poté vynesl na světlo poslední triumf, který zničil jakoukoliv naději. Ani jejich paní jim nepomůže. Ne. Byla plně v jeho moci, a to byl opojný pocit. Přes rty mu přeběhl škodolibý úsměv.

Davem projela vlna překvapení a šoku. Tohle nikdo nečekal. Svatbu. Jako kdyby se ještě víc zatáhlo a panství pohltil další kousek temnoty. Lady Felicity byla stejně bezmocná jako oni a brzy nebude pomoci jí ani jim.

****

Matka Felicity přecházela po komnatě sem a tam. To je ale nehoráznost, takhle se mnou zacházet, rozčilovala se v duchu. Hodiny ubíhaly a nic se nedělo. Stále byla sama v místnůstce, která se hodila tak leda pro tu nejspodnější lůzu. Byla dáma! Měli by s ní tak zacházet. Vždyť jim dala pojistku celého panství a oni co? Šoupli ji do téhle malé špeluňky. Svoboda v nedohlednu.

Nervózně popošla ke zdi a opřela si o ni hlavu. Vítala chlad, který jí díky tomu prostupoval. Na okamžik se vrátila v čase. Zavzpomínala na mládí. Jenže stejně rychle tu vzpomínku odhodila. Její bývalé já by jí nepomohlo. Musela si poradit sama stejně jako vždycky. To správná dáma dělala. Dokázala najít cestičky i tam, kde se zdálo, že už jí není pomoci. Jistě, občas váhala, zda je to správné, ale vždy nakonec následovalo jasné rozhodnutí. Když něco chtěla, musela myslet především na sebe. Nesměla se ohlížet dozadu. To jí nikdy nic dobrého nepřineslo.

Pomalu se nadechla a zase vydechla. Duševní klid byl zpátky. Na tvář nasadila neprostupnou masku. Byla odhodlaná dál bojovat. Jednou sem někdo bude muset přijít a ona bude připravená. Dostane svobodu, po které tak dlouho toužila. Zasnila se. Vzpomněla si na své nejhlubší přání. V tu chvíli její rysy ztratily ostrost, kterou získala v průběhu života a znovu vypadala jako dáma na společenských večírcích. Byl to sice jen okamžik, ale i tak jí dodal sil.

A tak, když se dveře po nekonečné době otevřely, byla nachystaná. V póze velké dámy a s rukama položenýma v klíně seděla na posteli. Přelétla pohledem muže, kteří vstoupili a rozestavěli se po malé místnosti a poté pokynula tomu hlavnímu. Jejich veliteli.

„Řekněte mi jediný důvod, proč bych vás neměl na místě zabít."

Ženu zamrazilo při těch bezcitných slovech. Strach se jí zakousl do vědomí.

„Dala jsem vám pojistku celého panství!" vyjekla rozčíleně. Vždyť udělala, co mohla, aby ho přesvědčila, že musí žít. Copak to nestačilo? Bylo to snad málo?

Pozvedl překvapeně obočí při jejím výkřiku a ona zbledla. Znovu se projevila jako hlupačka. Dáma by přece nikdy nedovolila emocím vylézt na povrch. Takhle jen ukázala slabost. Se strachem ho pozorovala. Nemohla šanci na svobodu takhle promarnit. Tohle jí osud nesmí udělat. Tentokrát ne!

Tiše ji pozoroval jako lovec kořist, a přitom si vytáhl dýku. V očích se jí mihla hrůza, ale víc na sobě nedala znát. Stále se snažila vypadat, že ji nic nerozhodí. To se mu líbilo. Nenechala se tak lehko zastrašit jako jiné před ní. Pohrával si se zbraní v rukou.

Matka Felicity nedokázala spustit zrak z ostrého nástroje a jen stěží se dokázala nadechnout. Nechápala, jak se všechno mohlo tak zvrtnout. Už dávno měla být pryč. Kdesi v bezpečí. Ale místo toho byla dál zde.

„Třeba bych vaši dceru našel sám," konstatoval suše a konečně přerušil děsivé a napjaté ticho. Jenže to nebylo vše. V ten moment také ustal v hraní si se zbraní a mrštil dýku směrem k ženě. Té se z hrdla vydral děsivý výkřik, který se rozlehl celou komnatou a dostal se i ven mezi podružený lid.