Podzemní cesta vedoucí z domku byla plná nástrah. Musela se brodit odporně páchnoucí vodou a raději se nedívala pod nohy, protože se obávala, že by začala hystericky křičet a utíkat, kdyby věděla, čím se brodí.

„Klid. Hlavně klid. Nedívej se nikam jinam než před sebe," mumlala si sama pro sebe, aby si dodala odvahy. Přece jen celý život žila jako dáma, tak nebyla zvyklá na takové cesty.

Zdi byly potaženy odporným slizem, který musel být starý stovky let stejně jako samotná cesta. Vzduch uvnitř byl téměř nedýchatelný a každý krok se zdál vyčerpávající.

„Fuj. Kristepane," vyjekla.

Něco jí přeběhlo přes nohu. Stěží zadržela výkřik, který se jí dral ze rtů. Na chvíli zastavila a zavřela oči. Snažila se uklidnit, ale místo toho se otřásla znechucením. Ani si nechtěla představovat, co to mohlo být.

V jiném případě by se otočila na patě a utíkala do bezpečí, jenže nyní nebyl čas na zbabělost. Nešlo o ni, ale o rodinu a pro tu by šla klidně až na konec světa jen, aby se ujistila, že budou v pořádku. Proto si rukou sevřela sukni a pokračovala dál. Nehodlala se nechat zastrašit zápachem, chladem ani studenou vodou, kterou se musela brodit. Nebyla přece žádná rozmazlená dámička.

Netušila, jak dlouho šla, když uviděla dveře. Zastavila a zírala na ně. Chvíli nevěřila vlastním očím. Bylo to jako znamení shůry. Vyčerpaně se vyhoupla na suchou zem a opřela se do nich. Na okamžik se jí hlavou mihla obava, že by mohly být zamčené, ale to se nestalo. Pod rázným stiskem dveře povolily a otevřely jí cestu do jejího domova.

****

„Tak to vy jste byl pánem tohoto panství?" dolehlo k ní, když proklouzla kolem schodiště a těsně se stihla schovat před hlídkujícím mužem za kamennou sochu. Její úkryt byl z jedné strany kryt sochou a z druhé chladnou zdí. Jen z pár úhlů mohla být viděna.

Zpozorněla, protože jediný muž byl hoden tohoto označení. Pevněji se přitiskla k soše a zadívala se před sebe. Srdce se jí zastavilo šokem, když tam uviděla dva hromotluky, kteří na zem shodili otce.

Jakmile pohlédla na zloducha stojícího nad ním jako nějaký soudce, pojal ji hrozný strach. V očích neměl ani náznak slitování. Vlasy byly černé jako úhel. Postava působila mohutným dojmem a dávala tak najevo, že by dokázal každého, kdo se mu postaví, porazit jedinou ranou. Už jeho pohled v sobě nesl zlo a z každého slova odkapával chlad a nezájem.

Odtrhla zrak a znovu vyhledala otce. Ten se na zemi hrdě narovnal a pronesl hlasem, jenž v sobě neobsahoval ani špetku poníženosti, ale naopak oplýval sebevědomím kralujícího pána panství: „Ano, to jsem já. A vy budete ten ubožák, který bez jediné příčiny napadl mírumilovný klan."

Černovlasý nepřítel nevzrušeně hleděl na muže u nohou a ve tváři se mu na okamžik objevila povýšenost a nenávist, než se zase zatvářil chladně a nedbale. Díky tomu jí však bylo jasné, že nebude mít slitování a právě to ji donutilo jednat. Bez rozmyslu se se chtěla vrhnout mezi nájezdníky.

Než ale udělala krok na světlo, byla vtažena zpět a na ústa jí dopadla horká dlaň. Dostali mě! Nikdy nezachráním otce. Oba dnes zemřeme, prolétlo jí hlavou, když se pokoušela uvolnit kopáním a trháním z pevného sevření.

„Uklidněte se! Jsem přítel. Kdybyste tam teď vtrhla, otci byste nepomohla," zaslechla přes hrůzou bušící srdce známý hlas. Hlas podkoního Janka, který ji vždy ve stájích vítal s úsměvem na rtech.

Jakmile se uklidnila, pustil ji a ona se k němu prudce obrátila.

„Něco udělat musím! Nemohu jen tak hledět na to, co mu udělají," vyhrkla zoufale.

Soucitně na ni pohlédl, než odpověděl:

„Pokusím se něco udělat, ale vy mi slibte, že za žádnou cenu neopustíte svůj úkryt. Slibte mi to!"

Vážně mu opětovala pohled, než to slíbila. Na víc nečekal a chtěl zmizet, ale ještě ho chytila za ruku a dodala tři slova: „Prosím, zachraň ho."

Janek na ni dlouze pohlédl, než rychle kývl a rozeběhl se pryč. Felicity se zoufale zapřela prsty do sochy a nedbala na bolest.

„Máte dost odvahy na to, že jste mým zajatcem, lairde. Mohl bych to obdivovat, nebo považovat za drzost, kterou je nutné potrestat. Co byste mi poradil?" pokračoval v promluvě chladný cizinec.

Otec na něj upřel tvrdý pohled a plivl mu k nohám.

„Myslím, že to si budete muset rozhodnout sám. Vy jste vetřelec, který si myslí, že je nepřemožitelný," odsekl.

Následně pohledem přejel jejím směrem, až zakotvil na soše, za kterou se schovávala. Projel jí závan naděje a opatrně vykoukla, aby se setkala s jeho ohromeným pohledem. V očích se mu v té chvíli objevil příval nekonečné bolesti a ruka mu zaškubala, jako kdyby se jí chtěl naposledy dotknout. Dokonce i ona pocítila závan smrti.

Vzápětí málem vykřikla, když se otec sesunul na zem pod nečekanou ranou přemožitele. Zalapal po dechu a pokusil se zvednout, ale to už do něj znovu kopl. Felicity si dala do úst pěst, aby nekřičela nahlas. Otec po té surovosti zůstal ležet a na krku se mu objevila špička meče.

„Myslím, že jsme si nerozuměli, lairde. Vy tu nejste proto, abyste si ze mě utahoval. Vaše sílo je nyní mé a už mi ho nikdo nevezme. A tak je jasné, jak to dopadne. Opravdu nerad něco takového dělám, ale nemohu nic ponechat náhodě. Snad mě chápete." Na rtech mu pohrával posměšný úsměv, když lehce dodal: „A ještě poslední otázku. Máte dceru nebo syna, o kterých bych měl vědět? Vaši drahou choť již samozřejmě zadrželi. Takže o ni se bát nemusíte."

Sledovala otce a oči se jí zalévaly slzami, když se pokusil posadit, ale byl sražen zpět na zem. Z úst mu vytékal pramínek krve, když silným hlasem pronesl: „Copak si myslíte, že bych dovolil, kdybych děti měl, aby se vám dostaly do rukou? Nikdy!"

Měřili se hrdými a odhodlanými pohledy, které byly až děsivě vyrovnané svou silou. Ani jeden nechtěl ustoupit, protože oba byli rozhodnutí být tím, kdo zvítězí. Jak je tak sledovala, bála se čím dál víc a skoro zapřísahávala Janka, aby si pospíšil. Musí ho přeci zachránit. Dal slib!

Ticho se prodlužovalo a stávalo se děsivějším. Nikdo se nepohnul. Poskoci přemožitele stáli v pozoru. Prostě jen čekali na rozkazy jako nějaké loutky. Vtom se to stalo. Vůdce se pohnul a zvedl meč nad hlavu. Otec pohlédl směrem k ní a ona, když s hrůzou pochopila, k čemu se chystá, byla odhodlaná mezi ně vtrhnout beze zbraně jen, aby ho zachránila. Znovu. On však zavrtěl hlavou a v očích se mu objevil rozkaz vůdce. Rty naznačily: „Uteč!" těsně před tím, než se ozvalo zasténání a zbraň mu projela tělem.

Padla na kolena pod silou rány jejímu srdci. V hlavě jí hučelo při pohledu na krvácejícího otce. Na muže, který jí ukázal, co je to láska oddaného rodiče. Nikdo nepadl vedle něj, aby ho ošetřil. Nikdo. Jen tam stáli a hleděli na něj. Ve tvářích neměli ani náznak soucitu.

Najednou otec obrátil hlavu směrem k ní a ona zahlédla zaškubání rukou, jako kdyby je chtěl zvednout. Sama zvedla tu svou, aby ho mohla symbolicky chytit a ústy mu poslala poslední slova: „Miluju tě, otče."

V očích se mu zaleskla slza, která si pomaličku hledala cestu po tváři dolů a v tu chvíli, kdy dopadla na zem, oheň života vyhasl. Byl konec. Už nikdy neuvidí jeho rozesmátý obličej, ani neuslyší škádlivá láskyplná slova. Vrahové, křičela bezhlasně a chtěla se na ně vrhnout, ale slib ji držel na místě. Divoké hoře jí zachvátilo srdce a zhroucená za sochou v sobě drtila vzlyky.

„Přiveďte tu ženskou," proniklo k ní a vytrhlo ji ze dna zoufalství.

Hlava vyletěla vzhůru a před očima se jí zatmělo. Opřela se o sochu a zhluboka dýchala, aby slabost překonala. Bylo toho na ni příliš. Ještě ráno byla plná zamilovanosti a nyní? Cítila takovou bolest při pohledu na otcovy otevřené oči, které na ni hleděly, ale už ji neviděly.

Náhle ji z šoku probral přibližující se hluk. Sotva se rozkoukala a už dovnitř vtrhli další zlověstně vypadající ničemové. Tváře měli naplněné radostí z ubližování. Prvnímu se přes tvář táhla dlouhá jizva, jež byla ošklivě rozšklebená. Nejspíš kvůli nedostatku péče. Při pohledu na dalšího se zachvěla. Chyběl mu kus ucha, zatímco třetí v pořadí měl tak černé zuby, že se to zdálo nemožné. Jako kdyby i vzhled ukazoval jejich prohnilé duše.

„Tenhle ničema tvrdí, že se k nám chce přidat, pane," ozval se voják s jizvou.

Vypadal, že právě on je nejblíž temnému pánovi. Uklonil se mu, a když dostal pokývnutí, udělal pár kroků stranou. Dívka společně s ostatními napjatě čekala, kdo jako první přešel k nepříteli. Hněv v ní rostl. Otec pro ně položil život, ale jiní raději při nejbližší příležitosti přeběhli na druhou stranu. To už spatřila toho, kdo je zradil. Vedli ho mezi sebou dva muži temného pána. Někoho, koho by v té pozici nečekala. To vědomí ji udeřilo jako blesk z čistého nebe. Byl to... Janek. Při pohledu na toho, kdo jí ještě před chvílí sliboval, že zachrání otce a nyní stál na straně toho, kdo ho zabil, se její vůle hroutila. To ne. Určitě se spletli. On by je nezradil, vždyť chtěl pomoci, dušovala se v duchu a s malou nadějí čekala na jakýkoliv důkaz věrnosti.

„Čmuchals?" otázal se ho vrah a pozorně si nově příchozího prohlížel. Očividně se nezdál být přesvědčený.

Janek se vyškubl strážím a hrdě se narovnal. Muži zabručeli na protest, ale nechali ho být. Mladík si ostentativně oprášil kabát, přičemž tělu jejího otce nevěnoval ani pohled.

„Doufal jsem, že ho zabijete. Po tomhle toužím celá dlouhá léta své služby. Chtěl jsem vám za to vyjádřit své díky."

Srdce jí zaplavila hořká chuť zrady. Nevěřícně hleděla skrz slzy na muže. Pořád tomu odmítala věřit, ale když mladík klesl na kolena k otci, dotkl se jeho krku a chladně konstatoval:

„Je mrtvý, parchant."

A něco dalšího odporného mu udělal na čele, zhroutilo se v ní naprosto vše. Zrádce! Jen si s ní pohrával. Chtěl ji dostat z cesty, aby Roger mohl dokonat tu odpornou smrt. Oklamal ji a sám se hrdě hlásil k novému vládci panství. Hrůza ji celou obestřela a ona se stěží dokázala udržet a nevrhnout se na něj. Nenávist jí proudila žilami při pohledu na jeho chladný výraz. Hodil se k nim. Stejně jako oni se dokonale přetvařoval. Ruce se jí třásly, až je musela sevřít do pěstí, aby ji to nezlomilo.

„Líbíš se mi. Jak se jmenuješ?"

Janek uctivě sklonil hlavu.

„Janek, podkoní, pane. Co pro vás mohu udělat dál?"

„Výborně, výborně. Buď vítán v mých službách, Janku. Osvědčil ses. Budeš velikou posilou mezi mými muži," zkonstatoval Roger a pokynul mu.

Felicity pocítila tak silnou nenávist, že kdyby pohled uměl zabíjet, již by tam ležel mrtvý. Hrůza jeho činu a smrt otce ji přibyla k podlaze. Byla zničená. Nedokázala myslet. Před sebou stále viděla události, které vedly k odchodu toho, kdo ji celý život provázel a dával jí najevo svou lásku.

Zhluboka se nadechla a zahnala tak slzy hromadící se jí v očích. Odhodlaně zvedla zrak. Musí pryč. Otec si to tak přál. Bylo to jeho poslední přání. Už sice nemohla zachránit jeho, ale sebe ano. Otočila se a zkontrolovala, zda je vzduch čistý. Na chodbě se však pohybovalo příliš mnoho ozbrojených mužů. Úplně ji tu odřízli. Nemohla jít ani dopředu, ani dozadu. Sice ji zatím nemohli vidět, ale také to znamenalo, že tu byla uvězněná.

Znovu se tedy otočila zpátky k místu toho hrozivého dění. A rovnou mohla vidět, jak dovnitř dovlekli matku. Zachvěla se předzvěstí další bolesti. Žena šla jako dáma mezi vězniteli. Hlavu hrdě zvednutou. Na tváři chladnou masku. Nehodlala se nechat pokořit ani dát najevo jedinou emoci, kterou by mohli použít proti ní. Za to ji dívka obdivovala. Vypadala tak klidně, jako kdyby procházela mezi poddanými a ne muži, kteří je napadli a chtěli si podmanit panství. Co ji ale trochu překvapilo, bylo, že prošla kolem otce a ani nemrkla. Prostě nic. Ani zákmit ve tváři.

„Co ode mě chcete?" prolomil ticho její povýšený hlas dřív, než promluvil někdo jiný.

Odpovědi se jí nedostalo, jen přilétla facka a ona zavrávorala. V té chvíli kmitla zrakem do strany a setkala se tak s uplakaným pohledem dcery. Tvář rudá od surové rány zazářila překvapením, než i to zmizelo za hradbou chladu. Zhluboka se nadechla, aby takové ponížení ustála.

„Lady, nyní jsem tu pánem já a rozhodně si nepamatuji, že bych vás vyzval, abyste promluvila. Drzost a neposlušnost na svém panství nestrpím. Jsem sir Roger de Balanik, váš nový pán. Budete mluvit jen, když vás vyzvu. A ještě jednu věc si ujasněme," pronesl muž plným znechucení a jasné převahy.

Přešel k ní a dřív, než si uvědomila, co chce udělat, jí sevřel hrdlo.

„Jen trochu přitlačím a je po vás, navíc to tu ani nezasviníte jako váš manžel. Takže, proč bych vás neměl tady a teď zabít?" zamýšlel se nahlas a pak se ohlédl svých pohůncích. „Není už nejmladší, takže rozkoše nám moc nenabídne," pronesl urážlivě, když jí jedním prudkým pohybem rozerval živůtek.

Matka vyděšeně vyjekla a rukou si ho přitiskla zpátky na hruď.

„A uklízení se také nezdá být její kratochvílí," dodal posměšně, když jí zvedl ruku bez jediného mozolu do výšky.

Věrní se odporně zasmáli a Felicity zoufale sledovala ponižovanou matku. Nejraději by se vrhla mezi ty supy a zachránila ji, ale zdravý rozum ji i přes zármutek varoval, že by je tím zabila obě.

„Mohu donutit poddané, aby vás na slovo poslouchali. Nebudete s nimi mít žádné problémy," pokusila se získat výhodu, ale muži se jí jen vysmáli.

„To dokáží bič a popravy také. Jestli nic lepšího nemáte..."

Žena horečně přemýšlela a nevšímala si výsměšných pohledů. Bojovala o život a všichni v místnosti to věděli.

„Mám! Mám. Něco mnohem lepšího," vyhrkla náhle mezi posměšky, kterými ji ostatní častovali. Hrdě zvedla bradu, aby navrátila vzezření alespoň trochu z dob jejího panování a důrazně dodala: „Když vám to prozradím, necháte mě žít. Chci na to vaše slovo."

„Když to bude taková nabídka, že s ní budu spokojený, tak už váš mizerný život nebude v ohrožení."

Felicity sledovala matku a nechápala, co mohla chtít nabídnout za svobodu. Co by jim za to stálo? Bohatství ukryté v podzemí? Nebo měli snad ještě něco jiného významného? Něco, o čem neměla ani ponětí? Nedokázala přijít na cokoli, co by mohla říct. Přesto zoufale doufala, že se mýlí. Že matka má opravdu co nabídnout. Jak sama moc dobře věděla, v krizových situacích byla neuvěřitelně schopná.

To už dáma zvedla bradu.

„Dám vám svoji dceru. S ní můžete mít dědice, a díky tomu budete mít na tohle panství právoplatný nárok."

Dívka v tu chvíli pocítila takovou zradu, že ji to málem srazilo na kolena. Vlastní matka ji zaprodala. Chtěla ji využít, aby získala svobodu. Místo, aby své dítě chránila do poslední kapky krve, bez jediné výčitky ji vyměnila za malou možnost života. Bolest jí zatemnila mysl, když matka dodala:

„Je schovaná za tou sochou."

Po těch slovech se roztříštila na kousíčky. Poslední plamínek naděje zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Už nebylo pochyb, že je to konec. Nedostane se pryč. Neuteče a nezachrání poddané. V ten moment neměla co ztratit. Proto vyběhla z úkrytu, ze zdi strhla meč a vrhla se proti ohromeným mužům.

„Chyťte ji živou. Nezraňte ji!"

V uších jí hučelo, když se poprvé rozmáchla. Nebojovala za sebe, ale za otce, jenž si na prsou hřál zmiji, která je oba za svobodu zradila. Bylo jí jedno, co se s ní stane. Vlastně by uvítala zasáhnutí meče, které by ji poslalo za otcem. Muži se ale drželi zpátky a neohrožovali ji. Máchala kolem sebe zbraní, která ji stahovala k zemi, ale nehodlala přestat. Jen tak ji nedostanou. Nevzdá se bez boje.

Po nějaké době si uvědomila, že takhle jim jde naproti, že jen čekají, až se unaví, aby ji zbavili zbraně. Nikdy to nebyl rovný boj. Oni ji potřebovali živou, ale takovou radost jim neudělá. A tak obrátila meč proti sobě. Zaslechla jakýsi výkřik, ale než zbraň protrhla kůži, byla jí vyražena. A zároveň s tím všechno kolem ní zčernalo.