Felicity se courala mokrou loukou a na tváři zamilovaný úsměv. Byla tak strašně moc šťastná. Nejraději by zpívala a tancovala. Všechno v nejbližším okolí, jako kdyby zářilo. Tráva kolem ní se vlnila jako magické bytosti a slunce svítilo nebývalou silou. Do ticha přerušovaného jen bzučením hmyzu se zachichotala. Po dnešním dni cítila, jako kdyby byli propojeni. Něco se v ní změnilo. Už se nebála. Ne! Nechtěla nic jiného než být s ním, a to navždy.

V tu chvíli se rozhodla, že další den zatrhne matce další příval nápadníků a řekne jí, že si ženicha vybrala sama. Při představě jejího šoku nezadržela zasmání.

„Tobě nic říkat nemusím, viď? Ty už všechno víš," zašeptala s hlavou skloněnou ke koni, kterého vedla za uzdu. Zařehtal a pohodil ocasem. Bylo to, jako kdyby jí rozuměl a svým způsobem odpovídal. Ještě pár okamžiků stála a zhluboka dýchala, aby si užila ten pocit svobody, než pokračovala cestou k panství. Jakmile se přiblížila k domovu, rozeběhla se k vesnici. Nerozhlížela se kolem sebe a jen běžela, zatímco zvíře jí poslušně klusalo po boku. Toužila se o radost podělit s každým, koho potká. Těšila se, až otce spraví o té úžasné zprávě a nemohla se dočkat matčina výrazu.

Najednou byla vytržena ze zamilovaných představ. Překvapeně zamrkala a teprve tehdy se kolem sebe pořádně rozhlédla. V ten moment, kdy upřela zrak na vesnici, ve které už skoro byla, se prudce zastavila. Stála u prvního domku a něco bylo hodně špatně. Jiný den všude vládl ruch, lidé neustále někam pobíhali a spěchali. Nyní se zdála podivně tichá a nikde ani živáčka. Po zádech jí přejel mráz.

Nebylo slyšet ani ptáky zpívat, a když zahlédla, jak z nedalekého stromu padá lístek, bylo to pro ni jako zlé znamení. Lístek se houpal ve větru ze strany na stranu, jako kdyby se bránil neviditelným silám a trvalo dlouho, než konečně dopadl na zem. Odvrátila pohled.

Sotva to udělala, zaslechla zakřupání. Nestačila se ani nadechnout a zpoza jednoho domku vyšel hromotluk se skloněnou hlavou. Toho muže nikdy předtím neviděla. Šok, hrůza a strach ji ochromily. Neznámý svým vzezřením působil hrozivě a jí jen hlavou běhaly myšlenky na to, co jí všechno udělá. Byla sama. Neměla zbraň. Věděla, co by měla udělat. Utéct a schovat se. Jenže měla nohy jako z rosolu, vrostlé do země. Skoro nedýchala, když se zastavil a začal se otáčet. Jako kdyby tušil její přítomnost. Je se mnou konec, křičela v duchu a nutila se k pohybu. Už viděla hrozivou náušnici v pravém uchu. V hlavě jí hučelo a strach zahalil všechny smysly. Pouze čekala na konec, který musel nutně přijít. Až ji uvidí, spustí poplach a nic dobrého se nestane. Pokusila se znovu soustředit na zvednutí nohou. Jen pár kroků, prosila úpěnlivě, když se muž najednou odvrátil na druhou stranu a rozešel se pryč.

V ten samý moment byl šok porušen. Kůň vycítil nebezpečí a vzpíral se jí tak dlouho, až se probrala. V pudu sebezáchovy se vrhla za první domek a zatáhla za něj i zvíře. Přikrčila se a zakryla mu nozdry. Sama téměř nedýchala, když naslouchala zlověstným krokům. Zdálo se jí, že se zastavily. Pomalu se posouvala podél zdi ke vzdálenější straně. Počkala a naslouchala. Těch několik vteřin vyčkávání bylo příšerných. Když se kroky začaly vzdalovat, zoufale se opřela týlem o zeď domku. Zavřela oči a snažila se uklidnit rozdivočelé srdce.

„Psst!"

Překvapeně sebou trhla a vyděšeně se nadechla. Co to je? Co se to děje, prolétlo jí hlavou. Dál se opírala o domek. Možná doufala, že tak zmizí všem z očí a bude v bezpečí. Bála se podívat směrem, ze kterého se hlas ozval. Děsila se toho, co by tam uviděla. Když se zvuk ovšem ozval znovu, prudce otevřela oči a otočila se. To, co zahlédla ji šokovalo. Před ní se totiž rozhrnulo křoví a v jeho stínu se objevila stará známá tvář, která jí naznačovala, aby ji následovala. Vykulila oči, ale neváhala a vrhla se tam.

A tak o chvíli později seděla mezi uprchlíky nedaleko vesnice, zatímco koně nechala uvázaného za nedalekým stromem.

„Co se stalo? Proč jste tu? Proč je vesnice prázdná?" vyhrkla, jakmile přehlédla celou společnost a objevila další tři vesničany a dvě ženy, které na klínech houpaly děti a tiše je prosily, aby neplakaly.

Muži zkontrolovali, zda se hlídka nepřiblížila. Načež se k ní nahnul Douglas s krátkými tmavými vlasy, které se mu nyní lepily k hlavě a oči postrádaly tu vzácnou jiskru, s níž často škádlil svou ženu a zašeptal: „Přišli ráno a začali to tu drancovat. Zachránili jsme se jen proto, že jsme v tu dobu byli v lese. Když jsme se pak vraceli, naše ženy nás zastavily a společně jsme se schovali. Ti, co neměli takové štěstí a neutekli... byli odvedeni na hrad."

Felicity se zastavilo srdce při těch bolestivých slovech. Přehlédla ztrhané tváře kolem sebe, ve kterých ještě včera viděla smích a radost. Nyní v nich vládl jenom strach a nejistota nad jejich osudy. Najednou svět, který znali, byl napaden a oni nevěděli, co se stalo a stane s blízkými. Viděli jenom spoušť kolem sebe. Mlčenlivou vesnici naplněnou cizími nájezdníky.

Povzdechla si. Tohle se nemělo nikdy stát! Jaké monstrum mohlo napadnout klan, který nic neprovedl? Otec si vždy zakládal na mírovém řešení, ale když to nešlo jinak, boj dokázal s přehledem vyhrát. Měli skvělou obranu, a proto nechápala, co se stalo, že se cizinci bez námahy dostali dovnitř. V tom muselo být něco víc. Při pohledu do dětských očí naplněných strachem pocítila novou vlnu vzteku na muže. Jen tak sem vtrhli a zasévali paniku.

Po nějaké době se zadívala do dálky, směrem k panství, a v ten moment jí došlo ještě něco. Byli na hradě. V jejím domově, kde byli všichni, které měla ráda. Zachvěla se. Bylo to mnohem horší, než si původně myslela. Tady nešlo o vesnici a vesničany. Ohrožen byl celý klan.

„Pane na nebi! Je tam otec!" vyjekla, ale rychle si zakryla ústa, aby je neprozradila. Zdusila v sobě další výkřik, přičemž zírala do dálky, jako kdyby tím mohla zjistit, jak na tom byl otec. To však bylo nemožné, a tak ji nejistota kousek po kousku obepínala. Co když...? Ne! Nechtěla ani pomyslet na to, co jí našeptával vnitřní hlásek.

„Ne, určitě se nedostali dovnitř. Panství je dobře ozbrojené..." pokoušela se uklidnit.

„Pronikli branou, má paní. Tady Joska to viděl na vlastní oči. Je mi to líto," tichá slova chasníka, kterému do očí spadaly pískovité kadeře, jí vzala veškerou naději. Zatočila se jí hlava. Ne, tohle nesmí být pravda. Z nejkrásnějšího dne se nemůže vyklubat něco tak strašného.

„Otec nikomu nikdy neublížil, s klany neválčí. Ne pokud to není bezpodmínečně nutné. Proč by ho někdo napadal?" mumlala zoufale a obavy o otce i matku každým okamžikem sílily.

„Nebyli to Skoti. Neměli plédy, byli to Angličané," přerušila ji tiše jedna z chlácholících žen.

Felicity na ni upřela nechápavý pohled a zavrtěla hlavou. Měli přece s anglickou stranou dohodu. Neměli nejmenší důvod je napadnout. Otec slib daný králi nikdy neporušil.

„Angličané? S těmi přece neválčíme."

Každá částečka těla se proti tomu nařčení bránila.

„Nájezdy se dějí dál, i přesto, že panovníci s válkou přestali. Oni nad tím přimhouří oči. Co je jim po nás prostých lidech? Nic," odplivl si poslední z mužů, který do toho okamžiku mlčel. Další dva zahučeli na souhlas.

Hleděla na tváře okolo sebe a vsakovala do sebe jejich strach a zoufalství. Domov, který znali, byl napaden a blízcí odvedeni. Nikdo netušil proč. Jisté však bylo, že nebezpečí kroužilo kolem nich. Důkazem toho byl muž na stráži, kterého měla tu čest potkat ve vesnici.

Jenže ona nemohla zůstat a nevědět, co se stalo s milovanými lidmi. Nedokázala by tu sedět a čekat. Zešílela by. Povinnost k rodině jí velela ujistit se, že jsou v bezpečí.

„Dá se odtud dostat nějak nepozorovaně do hradu?"

Po té otázce se na ni upřely šokované pohledy a tmavovlasý vesničan vyhrkl: „To nemůžete! Je to příliš nebezpečné. Na hradě vás nic dobrého nečeká. Tady jste v bezpečí."

Věděla, že má pravdu. Že by bylo rozumné utéct a schovat se, jenže strach ukrytý v nitru jí zatemňoval mozek. Nemohla je tam nechat. Prostě ne. Proto rázně uchopila Douglase za ruku, a když šokovaně pohlédl na jejich spojené ruce, vydechla: „Já musím!"

Ta dvě slova řekla naprosto všechno. Nebylo co dodat. Byla protkána tolika emocemi, jako bolestí, starostí a láskou, že se dotkla všech okolo. V ten okamžik nikdo nedokázal promluvit a porušit ticho naplněné tím nejdůležitějším. Neuvěřitelnou odvahou riskovat život pro své nejbližší.

„Je tu stará tajná chodba... ale přesto vás, má paní, žádám, abyste tu zůstala. Jestli vás chytí..." pronesl oslovený muž nejistě. Stále váhal. Nechtěl nechat tu jemnou dívku jít vstříc nebezpečí, ale když viděl, jak jí oči zajiskřily odhodláním, ukázal jí, kde přesně se domek nachází. „Támhle to jest. Druhý domek zprava. Buďte opatrná a ať vás Bůh provází."

Sklonil hlavu v gestu úcty. Felicity ho opětovala.

„Schovejte se v lesích a za žádnou cenu se nevracejte, dokud pro vás nepřijdu já nebo otec!"

Věnovala jim poslední pousmání a rozeběhla se. Jakmile se přiblížila k domkům, prozkoumala okolí, ale nikde se nic nehnulo. Proto se zhluboka nadechla. Teď nebo nikdy, dodala si odvahu a vrhla se k tomu nejbližšímu. Neohlížela se, pouze se modlila.

Když se konečně dostala k tomu správnému, otevřela dveře a vpadla dovnitř. Vběhla tam tak překotně, že málem spadla, jak zakopla o něco tvrdého. Na poslední chvíli zdusila výkřik a zachytila se dveří. Následně se vrhla na průzkum obydlí, přičemž ignorovala nepořádek způsobený narušiteli. Poházené věci, rozervané pokrývky... a něco daleko horšího. Při pohledu na krev, která byla na zemi, se jí zvedl žaludek. Ze slabosti se opřela o stůl. Jak se jí však třásly ruce a točila hlava, zavadila o misku. Ta se s výrazným řinkotem zřítila na podlahu. Dívka na místě ztuhla.

„Co to bylo? Slyšels to?" zaslechla z venku a hned na to se rozezněly spěšné kroky.

V tu ránu na nic nečekala a pátrala po místě, kam se schovat. Nemusela hledat dlouho, protože jakmile zahlédla pytle s moukou, věděla, co musí udělat. A tak, když se ozvalo zaskřípění dveří, ležela namáčknutá mezi pytli a téměř nedýchala.

„Ať jsi, kdo jsi, vylez ven! Stejně tě najdeme," zachraptěl hlas bez jediného náznaku slitování.

Felicity se ani nehnula. Nemohli si být jistí, zda tu někdo opravdu je. Nebyla tak hloupá, aby na něco takového skočila a nechala se zajmout. Jestli ji chtějí, budou se muset víc snažit. Ona o svůj život bude bojovat do posledního dechu.

„Nikdo tu není, brachu. Vždyť jsem to říkal. Všechny, kteří zbyli, odvedli na hrad."

„A co ten zvuk?" protestoval druhý muž a ona by přísahala, že měl hlas naplněný jistotou, že se mu to nezdálo.

„Tu misku asi shodil vítr," byl odbyt nevzrušenými slovy.

Ozvalo se zavrčení dávající najevo nesouhlas. A ona si byla jistá, že ten muž to nenechá být. Skoro před očima viděla, jak si klekl a začal misku zkoumat. Těžce polkla. Ticho bylo nekonečné. Slyšela jen nejasné a tlumené zvuky. Tak už jdi! Nikdo tu není, snažila se mu v duchu dostat do mysli. Pytle s moukou ji tlačily a vzduchu neměla nazbyt. Začínala se ji zmocňovat panika, že se udusí. S rukou připravenou k zacpání úst, aby neječela, se pokoušela uklidnit.

„Jdeme. Ať to bylo cokoliv, tak tady už to není," uslyšela, zatímco se pravidelně nadechovala a vydechovala.

Málem omdlela úlevou. Konečně. Úzkost pomalu začínala mizet. Naslouchala odcházejícím krokům i zavírání dveří, ale i tak se nehnula. Mohla to být past. Venku totiž stále neslyšela žádné hlasy a bála se nejhoršího. Dál nehnutě ležela. Takže, jakmile zavrzalo prkno v podlaze před pytli, nestihla se ani zhrozit a už jí meč proklál ten nejbližší těsně nad hlavou. Dech se jí zadrhl. Oči vytřeštěně zírala na zbraň, která ji o vlásek minula.

Teprve po nekonečně dlouhých minutách byl meč vytažen ven. Felicity, která z toho čekání málem zešílela, si byla jistá, že se zbraň zabodne znovu a tentokrát přesně, a tak se snažila připravit na nadcházející bolest. Nic z toho se však nestalo. K její úlevě nejspíš zkouškou prošla. Ještě počkala, než ze sebe pytle shodila a vyčerpaně se sesunula na zem. Z hrdla se jí vydraly divoké vzlyky. Tlumila je třesoucí se dlaní. Hrůza toho, co se mohlo stát, ji dokonale ochromila.