Za dob mocného lairda Guonese, který panoval na panství blízko hranic Skotska s Anglií, byli lidé šťastní. Po dohodě mezi králi obou zemí se jejich domov stal bezpečným přístavem. Mezi sebou si pomáhali a panovala zde atmosféra míru.

Tento moudrý muž, jenž spory řešil s neuvěřitelnou lehkostí, byl otec malé roztomilé dívenky Felicity. Postava se mu vypínala do výšky a vzbuzovala tak respekt mezi jeho spojenci i nepřáteli. A i když se časem začala zakulacovat díky množství vypitého piva, stále si udržovala úctu poddaných. Ti ho milovali a byli mu oddaní na život a na smrt. Nejen z důvodu, že stále ovládal meč lépe než většina mužů v klanu. Dokázal rány rozdávat i se zavřenýma očima a jen tak někdo ho neporazil. Ale také pro jeho laskavost a dobrotu.

Na tváři mu často hrál úsměv, kterým na životních etapách okouzlil nespočet žen a v koutcích úst se mu rojily vějičky vrásek. Také jeho hnědé vlasy již ztratily dřívější lesk a protkaly je bílé nitky. Každá z nich představovala jedno dobrodružství, bitvu či jen hašteření mezi klany. Naznačovaly cestičku životem. Na rozdíl od jiných mužů byl na šediny nesmírně hrdý a často vtipkoval, že mu to díky nim sluší mnohem víc.

Tento laird vládl moudře a spravedlivě. Snažil se poddané chápat a najít nejlepší řešení jak pro ně, tak i pro sebe. Největší radostí mu však byla jeho dcerka.

„Ty moje malá copatá holčičko! Myslíš, že tě nenajdu?" smál se, když se honili po nádvoří.

Chichotala se a schovávala. Žuchnula za studnu, zaběhla za keř, ale otec ji vždycky našel, a když se mu to povedlo, udělal jediné. Zvedl ji do náručí a zatočil s ní. Odměnou mu byl dětský bezstarostný smích.

„Budeš mojí malou holčičkou napořád," zašeptal jí něžně do drobného zvědavého ouška.

Šťastně se k němu přivinula, až ho spletené vlásky do copů polechtaly na obličeji.

„Takhle se dámy nechovají, Felicity. A ty bys měl mít rozum. Jsi laird. Měl by sis své postavení konečně uvědomit," narušil atmosféru rodinné lásky mrzutý hlas dívčiny matky.

Otec s dcerou se na sebe podívali. Holčička se pokoušela tvářit, že ji neodpovídající chování mrzí, když však na ni tatínek spiklenecky mrknul, tvářička se jí rozzářila. Byl její kotvou a jediným člověkem, který ji opravdu miloval. Naopak matka nikdy nebyla nijak zvlášť srdečná. Nechávala ji s chůvou a jen v danou hodinu, kdy se to slušelo, ji navštívila. Pobozkala ji na líčko a zeptala se, jak se má. Dívenka tam nejistě postávala a pevně svírala panenku vyrobenou tím starostlivějším rodičem.

Matka se o ni začala zajímat teprve v době, kdy povyrostla a ona si uvědomila, co je její povinnost. Musí z ní udělat dámu. Rázem zapomněla na roky nevšímání. Nastala nečekaná změna. Ze dne na den byl konec dívčiny svobody. Už žádné otrhané šatstvo. Žena se vrhla na spásu dcery, aby z ní vytvořila kopii dokonalé dámy. Vytáhla ji z kupy hrajících si dětí a vyhubovala za naprosto nevhodné chování. Zatáhla ji do komnaty, kam dřív nesměla pod přísným zákazem vstoupit, ale nyní ji obestoupily služebné. Postavily ji na stoličku a začaly na ni tahat zvláštní křiklavé látky, až se Felicity vrtěla a chtěla utéct. Žena ji okřikla a neměla daleko k tomu, aby ji uhodila.

„Jsi dáma!"

Tím jediným oznámením si myslela, že je všechno vyřešeno. Dívenka ale nezapomněla na to, že se o ni do té doby nezajímala a nehodlala poslušně plnit její rozkazy. A tak jakmile se otočila, zmizela a schovala se tak, že ji matka nedokázala najít, ať už vyhrožovala komukoliv.

Otec naopak přesně věděl, kde je dívce konec. Pozdravil se s podkoním a jeho synkem Jankem, načež ji našel nahoře v seníku.

„Tvá matka tě všude hledá," pokáral ji jemně, když se vyhoupl do sena a pomalu se k ní vydal.

„Donedávna ani nevěděla, že existuju," odsekla zlostně.

„Má tě ráda," pokusil se ji hájit, ale Felicity dál vrtěla hlavou. Tolik let musela žít s pocitem, že není dost dobrá, aby ji matka milovala, a jediný důvod, proč se s tím nakonec smířila, byla láska otce.

Pohlédla mu do očí, a když v nich uviděla upřímnost a obyčejnou starost, zlost se rozplynula. Na něj se přeci nezlobila, takže dál neváhala a vrhla se mu do náručí.

„Nikdy nenechám nikoho, aby ti ublížil," zašeptal, když ji k sobě něžně přivinul a políbil do vlásků.

****

„Narovnej se! Usmívej se! Přece nechceš odradit tyto mladíky, kteří jsou tvou krásou okouzleni," rozplývala se matka, když byla Felicity starší a ony společně seděly v naklizené síni, kde kromě nich posedávali dva mladí muži se svými matkami.

Dívka obrátila oči v sloup nad těmi přesládlými slovy, která byla jako med zabalený v žihadlech. Manželka lairda se usmívala jen, když jí to něco přineslo. A to nyní mohlo. Hodlala ji provdat za toho, kdo nabídne nejvíc. Víc ji Felicity nezajímala. Brala ji pouze jako prostředek k získání bohatého zetě.

Nyní se mladá dáma s decentně položenýma rukama v klíně podívala na nápadníky. Oba působili nejistě a žádný z nich v sobě neměl tu správnou jiskru. Pro ni nebyl ani jeden. Toužila po pořádném muži, který by se nedržel maminčiny sukně a sám by si našel svou budoucí ženu. Nebyla ochotná se stát loutkou v rukou matky, a proto bylo zapotřebí se zbavit „ženichů". Při té myšlence se potutelně pousmála. Nemyslela si, že by to byl nějak složitý problém. A měla pravdu. O hodinu později oba panáčci uháněli pryč, zatímco matky nadávaly nad tou opovážlivostí. Dokonce se v té rychlosti zapomněly rozloučit podle společenských pravidel.

„Co jsi to, zatraceně, provedla?" křičela za ní matka, když se hnala ke stájím. Pro dnešní den měla dost povinností „dámy" a ještě víc jí stačila společnost drahé matinky.

„Dámy přece nenadávají!" pokárala ji, a pak se za pomoci Janka vyhoupla do sedla a rozjela se pryč.

„Vrať se! Nedovolila jsem ti odjet!" křičela za ní žena, která si nedovolila utíkat s pozvednutými sukněmi jako dívka. To by bylo proti chování dámy a ona byla tou nejsprávnější. Raději nechala dceru uniknout, než by si šaty pozvedla výš, než bylo vhodné.

Mladá lady nedbala na křičící osobu a v sedle si užívala svobodu, která jí mezi nápadníky chyběla. Plnými doušky. Milovala jízdu na koni mnohem víc než šití a drby. Vyšívání určitě nikam nezmizí, než se vrátí.

Tenkrát poprvé potkala mladíka, jenž ji uchvátil. Možná by se nikdy nesetkali, kdyby neujela v takovém spěchu a díky tomu se zbavila těch, kteří ji jindy doprovázeli. Mohl to být osud či náhoda, ale ať to bylo tak nebo jinak, změnilo jí to život. Nebyl milý, ale naopak mrzutý a arogantní. I tak jí rozezněl něžnou křivku v srdci.

Nalezla ho střílet po jelenovi. Překvapeně zarazila koně při pohledu na cizince v lese. Viděla ho zezadu a náhle zatoužila pohlédnout mu do obličeje. Byl to jen pocit. Nikdy nic takového nepocítila. Po chvíli váhání potichu seskočila ze zvířete a přidržela ho u sebe. Nechtěla ujíždět dál, ale naopak zůstat a poznat dotyčného.

Soustředěně kořist sledoval, a když chtěl vystřelit, vykřikla. Leknul se a minul, což bylo přesně to, co chtěla. Rozzuřeně se otočil, ale když ji před sebou uviděl, nevydal ze sebe ani hlásku. Zíral na ni. Nejspíš nečekal, že by ho mohla vyrušit žena. Vzápětí se ale vzpamatoval.

„Ty! Zatracená ženská, vyplašila si ho," zaburácel a tvářil se, jako kdyby chtěl vraždit.

To se jí na něm okamžitě zalíbilo a vykouzlilo jí na tváři úsměv. Tohle byl muž! Ten se určitě nedržel maminčiny sukně a šel tvrdě za svým.

„Já vím. Nechtěla jsem, aby ses trefil," odpověděla se smíchem, když se schovala za strom.

„Ženské!" odsekl a odplivl si. Rozčíleně se zadíval na místo, kde ještě před chvílí bylo zvíře. Kořist a jistota pochvaly od otce. Zavrtěl hlavou nad tou ztrátou. Mohl ho ulovit, kdyby...

„Nelíbím se ti snad, můj pane?" poškádlila ho, jakmile vyšla zpoza stromu a smála se do dlaní.

Zakabonil se snad ještě víc, když si ji prohlédl od hlavy až k patě. Ona se však nezalekla.

„Takové vyžle, nic na sobě nemá. Co by se mi mělo na takové divožence líbit?" usadil ji chladně, a vůbec ne galantně.

Ona se ale neurazila. Naopak se jí jeho neotřelost líbila. Dost měla poklon mladíků, které matky nutily, aby se jí dvořili. Ti jí odsouhlasili všechno. Tento mládenec, už skoro muž, byl jiný. Nesnažil se na ni zapůsobit. Spíš vypadal, že by byl nejraději, kdyby zmizela stejně, jako přišla. To ale neměla v úmyslu. Nehodlala zahodit náhodu, která jí ho postavila do cesty.

„No, ty také nevypadáš zrovna k světu," vrátila mu se smíchem, aby ho poškádlila.

Svou bezprostředností ho mátla. Tahle divoženka se nepřístupného výrazu nebála. Nepadala před ním do mdlob ani na kolena. Prostě si z něj nic nedělala, a to bylo tak rozčilující.

****

Brzy se tak na osudném místě scházeli pravidelně. Tedy spíš ho tam vždycky nalezla a on se dál tvářil, že by byl nejraději někde jinde. Přesto pokaždé, když přišla, tam byl a vítal ji zamračeným výrazem. Ona si z toho ale nic nedělala. Kdyby mu doopravdy vadila, už by se neobjevil. Mohl se mračit, jak chtěl, ale ji neoklamal. Zaujala ho stejně jako on ji. Proto mu věnovala sladký úsměv.

„Také mě rád vidíš, Fergusi. Konečně to přiznej!"

Nad těmi slovy se zakuckal. Očividně s nimi tak úplně nesouhlasil. Jeho naštvaný výraz se ještě prohloubil, ale jí to stejně přišlo roztomilé. Od jejího mínění ji neodvrátil, ani když jí to začal vysvětlovat: „Nejsem tu kvůli tobě! Jenom neustupuju a tohle místo jsem objevil první. Je na tobě, abys odešla."

Líbilo se jí, jak se snažil ukázat, kdo je tu pánem. Nebyl žádný slaboch. Posadila se na pařez a prohodila: „Mně se tu ale líbí. Asi chvíli pobudu."

Vrhl po ní naštvaným pohledem, ale ona opětovala úsměvem. Po několika setkání si byla jistá, že ač by to nikdy nepřiznal, byla mu její společnost příjemná. Ona sama se s ním cítila krásnější a šťastnější než kdy s bohatými hejsky. I přesto, že romantickými slovy neoplýval.

Netrvalo tedy dlouho a zamilovala se do něj. Úplně jí obsadil myšlenky. Když ji matka kárala, nechala ji a vzpomínala na hodiny strávené s ním. Stejně tak u vyšívání. Co však netušila, bylo, jaké jsou jeho city k ní. Byl uzavřený, zamračený a protivný. Umět číst v jeho výrazech nedokázala. Někdy by přísahala, že mu v očích zahlédla jakousi jiskru, ale když se podívala podruhé, nic tam nebylo. Srdce jí ale našeptávalo, že ji musí mít nějakým způsobem rád, jinak by se už nikdy nevrátil. Jen to dával najevo opravdu zvláštním způsobem, ale to se jí na něm právě líbilo. Že byl tak jiný než muži, které do té doby poznala.

****

Otci se o tajemném muži zmínila mezi řečí. Tehdy společně seděli v síni a on jí ukazoval nákresy oprav, které hodlal na panství provést pro větší bezpečnost. Služebné kolem nich vesele štěbetaly, zatímco matka se v komnatě věnovala povinnostem dámy.

„Otče, myslíš, že je správné se zamilovat do někoho jiného, než mi vybírá matka?" otázala se v jednu chvíli a přerušila tak nadšené vyprávění toho, co všechno vymyslel.

Odvrátil pohled od papírů a šokovaně na ni pohlédl. Takovou otázku od ní nečekal. Překvapila ho, ale i tak byla jeho odpověď okamžitá.

„Samozřejmě, holčičko. Lásce neporučíš. Sama si tě najde a pak, když přijde, už neodejde," ujistil ji s jemným podtónem a zamyšleně si ji prohlížel. Zatím si nevšiml, že by se kolem ní někdo motal. Bude si jí muset víc všímat. Pod jeho intenzivním pohledem se začala červenat.

„Jenom mě to tak napadlo. Ti mladíci, co je zve matka, nejsou ti správní," vyhrkla rychle na svou obranu.

Bylo jí jasné, že jako dcera lairda by se neměla potulovat po lese s cizím mužem. Otec by jí to nejspíš zakázal, nebo by trval na tom, aby si ji Fergus vzal. A to bylo něco, čeho se děsila. Kdyby se totiž přihnal na mýtinu, její milovaný by si ji určitě nevzal. Naopak by se naštval a už by ho nikdy neviděla. Už dávno pochopila, že se do ničeho nenechá tlačit. Proto bylo lepší, že o tom otec zatím neměl ani potuchy. Dozví se to včas.

U matky neváhala. Té by to nikdy neřekla. Jí na ní nezáleželo. Chtěla z ní akorát vytvořit svoji kopii dokonalé dámy a nic jiného ji nezajímalo. Klidně by jí zakázala jezdit na koni jen, aby ji udržela v bezpečí. Kdyby to věděla, hned by ji hnala do svatby s jiným. Tudíž žila ve sladké nevědomosti a rozčilovala se nad dceřiným nezájmem o nápadníky.

„Takoví milí mládenci. No, řekni něco, manželi! Holka už je na vdávání a ty jí toleruješ tohle odmítání."

Muž věnoval dceři spiklenecký úsměv a prohodil: „Ještě se tu neukázal ten pravý, že, Felicity?"

Odpovědí mu byl zářivý úsměv, zatímco žena rozčíleně pokračovala: „Prosím tě, nemohl bys jí přestat dávat do hlavy takové bezbožné myšlenky? Romantická láska neexistuje! Čím dřív to pochopí, tím líp pro ni." Ukázala na ně oba prstem a dodala: „Jste oba snílci! Že já se s vámi zlobím."

A s hlavou hrdě zvednutou vypochodovala z místnosti následována věrnou služebnou.

****

Stalo se to po roce, co se setkávali v lesích. Věděla, že to přijde a nebála se. Naopak se nemohla dočkat, protože byla do svého bručouna zamilovaná až po uši. Byl tím pravým.

Našla ho spícího na mýtině mezi stromy, která byla jejich místečkem. Tam se poprvé setkali a tam se také začal odvíjet jejich příběh. S úsměvem ho pozorovala. Spánek mu vyhladil vrásky, které mu vytvářely věčně zamračený výraz a on náhle vypadal přístupnější. Nedokázala se na něj vynadívat. Nikdy předtím neměla možnost si ho prohlédnout, aniž by o tom nevěděl. Musel být hodně unavený, když ho neprobudil ani její příjezd. Většinou byl jako správný bojovník neustále ve střehu.

Při pohledu do tváře zbavené masky nepřístupnosti pochopila, že s ním chce strávit celý život. Proto ho políbila a on ještě pohlcen spánkem, jí polibek vrátil a vzápětí, i když se probral, už nebyl ochoten přestat. Měl ji rád, i když to nikdy nahlas nepřiznal. Věděl, že to tak jednou dopadne stejně jako ona. Její poprvé se událo s tím pravým. Tím si byla jistá, když se k němu schoulila šťastná až do morku kostí.

„Jestli jsem z vážené rodiny, právě jsi mi zničil pověst," zašeptala.

Stále mu neprozradila své jméno. Čekala na tu správnou chvíli. Možná to byla tahle. Měla by mu dát šanci znát ho, aby ho jednou slyšela z jeho úst. Viděla, jak se zamračil, jako kdyby ho tahle možnost nikdy ani nenapadla.

„To tys mě svedla. Já ti nic nesliboval," ohradil se chladně, ale přece jenom zaváhal. Co když mluvila pravdu? Vždyť se s ní setkával tak dlouho. Záleželo mu na ní. Nechtěl jí ublížit.

„Máš snad jinou dívku?" otázala se smutně a touha říct jméno zmizela.

Mávl nad tím rukou a odsekl: „Mám na starosti důležitější věci než ženské. Vezmu si první, kterou uvidím."

Po těch slovech se rozzářila nadějí, vtiskla mu rychlý polibek a dodala s naprostou jistotou: „Budu tam."

Nenechá ho jiné. Nikdy! Milovala ho a jednoho dne se dočká toho, aby jí i on dal najevo, co cítí. Byla si jistá, že ač se tvářil, jako kdyby ho její přítomnost obtěžovala, že mu není lhostejná. Jinak by se už dávno neobjevoval.

„Třeba si vezmu nějakou hezčí dámu, která se nechová tak tajuplně jako ty. Jsem laird," zahučel sebevědomě. Nejspíš si myslel, že jí tím vezme vítr z plachet. To se ovšem nestalo.

„Ty jsi mi ale nabubřelý," dobírala si ho vesele.

Nebála se. Věděla, co chce. Rozhodně si ho nenechá ukrást jinou dámou. Bude za něj bojovat ze všech sil, protože jí v očích zářilo světlo lásky a doufala, že i v jeho kdesi za horami překážek září to samé.

V tu dobu ovšem ani jeden z nich netušil, že to byl jejich poslední společný den.