Miranda se zády opírala o čelo postele a zírala před sebe. Nevěděl, co se jí odehrává v hlavě, ale bylo mu jasné, že v tom figuruje Peter. Hlavu měl položenou na jejím stehně, hladil ji po předloktí a sledoval, co dělá. I ve tmě si všiml, že se trochu třese. Ale neupozorňoval ji na to, teď se nehodilo ji rušit. Popotáhla. Maličko se pohnul, aby věděla, že tady s ní pořád je. Nic však neříkal. Sklonila se a pousmála se na něj.

„Už je pozdě," zašeptala.

Podíval se jí do očí. „Já vím."

Nemluvili nahlas. Jako by jakýkoli hluk mohl upozornit vetřelce na jejich skrýš v ložnici, jako by je nesměl nikdo slyšet. Jako by je nesměl slyšet Peter.

Zase se narovnala. Tentokrát mu začala pravou rukou prohrabávat vlasy. Když to udělala, měl co dělat, aby spokojeně nezamručel. A tak se jen zhluboka nadechl a přivřel oči. Tma a ticho ho uspávaly. Už takhle byl unavený z celého dne, a teď mohlo být tak půl jedné ráno. Radši se přetočil na bok, čelem k ní, aby se trochu probral.

Viděl, že brečí. Natáhl ruku a jednu slzu setřel. Zachvěla se, ale nepodívala se na něj.

„Nesnáším tenhle den."

Přikývl. Chápal, jak jí je. Cítil se tak při narozeninách jakéhokoliv z kluků. A hlavně Jollyho. Ach, Jolly. Zítra za ním musí zajít taky, i kdyby jen na skok. Poslední dobou zapomínal jeho hrob čistit. Určitě teď vypadal... vypadal...

Trhnul sebou. Usnul. Evidentně jen na moment, protože Miranda pořád měla prsty zamotané do jeho vlasů a nevypadala, že by si něčeho všimla. Několikrát zamrkal. Musí zůstat vzhůru. Ona ho potřebuje, takže nesmí usnout a nechat ji v tom. Na tohle jsou dva.

„Nechceš zkusit jít spát?"

Zavrtěla hlavou. „Teď stejně neusnu."

„Dobře," šeptl a snažil se neznít zklamaně.

Byl vyčerpaný, ale stejně pořád mrkal a posouval si hlavu nebo ruku o několik milimetrů, aby se probral. Miranda stále koukala před sebe, občas pohledem zalétla k němu, jako kdyby kontrolovala, jestli ještě neodpadnul. Doufal, že si jeho pokusů udržet se mermomocí vzhůru nevšimla.

I přes veškeré snahy ale usínal. Sice jen na pár sekund a hned se probral, ale připadal si za to neskutečně zle. Jednou určitě vypnul na pár minut, protože ho probralo tiché „Spíš?".

„Ne, jen přemýšlím."

„Měl bys ale jít spát. Je pozdě."

„Tak pojď taky," zamumlal a modlil se, aby přijala. Neměl ponětí, kolik je hodin, ale bylo mu jasné, že po zbytek noci se při smyslech neudrží.

„Já jsem v pohodě."

Proti tomu se toho dalo namítnou opravdu hodně, ale neudělal to. Trochu se posunul, aby našel tu nejvíc nepohodlnou pozici.

„Tak budeme ještě vzhůru."

„Já nemám ponocování vůbec ráda. Je to nezdravé a člověku vlastně k ničemu není. Normálně chodím spát docela brzo, to víš moc dobře."

Čekal, jak bude pokračovat, a kousl se do rtu, aby neodpadl.

„Jenže dnes je to... je to těžké. Nejradši bych se opila a vlastně dělala, že tenhle den neexistuje. Minulý rok jsem to vlastně udělala a pak jsem si to vyčítala, tak jsem chtěla dneska zkusit jinou taktiku, ale tohle taky nevychází a já už nevím, co mám dělat, a chci, ať už je sakra pondělí a tohle všechno pryč, ať na to nemusím myslet. Pořád se vracím k tomu dni, kdy jsem to zjistila."

Slova se z ní valila bez přestávky, jako by celou dobu přemýšlela, jak mu tohle všechno říct.

„Zazvonili, dostali kafe a potom mi oznámili, že je můj muž po smrti. Ellen vlastně tou dobou byla ve škole. Naštěstí přišli až po Vánocích, takže je neměla zkažené víc než obvykle. Seděla jsem v tom křesle a nemohla jsem dýchat. Pak jsem jim poděkovala a poslala je pryč."

Pohladil ji po rameni, aby jí dodal jistotu. Netušil, jestli to potřebuje, ale zdálo se to lepší než nic.

„Koukali na mě hrozně divně, jako kdyby čekali, že chytím hysterický záchvat a začnu rozhazovat věci kolem. Ale já nemohla. Vlastně jsem nemohla brečet, nemohla jsem dýchat, nemohla jsem si odpoledne stoupnout před Ellen a říct jí, že táta nežije. Odkládala jsem to dva dny. Potom mě našla brečet v koupelně."

„Hrozně mě to mrzí. Neumím si představit, jaký to je, když přijdou k tobě domů," hlesl ochraptěle. Únava už zase přicházela.

„Udělali to nejlepší, co mohli. Nevyčítám jim to, vlastně se vážně snažili. Nabídli mi psychologa a kněze, toho jsem odmítla. K psychologovi jsem chvíli chodila, ale potom mi už nedokázal pomoct. Oba jsme věděli, že jen potřebuju rozchodit Peterovu smrt, a tak jsem odešla. Měl delší blond vlasy a strašně tlusté brýle. Taky to vlastně býval voják, ale střelili ho do nohy. Líbil by se ti. Mluvil podobně jako ty, a když zjistil, že jsem zase nejedla, tak mě zpražil úplně stejným pohledem, jaký používáš, když udělám nějakou blbost. Myslím, že se jmenoval Dean, ale nejsem si..."

Víc slov už neslyšel. Na chvíli se probral, když ještě dokončovala svoje vyprávění, a bylo to dost dlouho na to, aby se stihl zastydět, ale ne dost na to, aby se udržel vzhůru. Zbytek noci se nesl v neustálém buzení se, vyčítání a nechtěném spánku. Když se to stalo popáté, všiml si, že má pod hlavou polštář místo Mirandina stehna.

Ona ležela vedle něj, pozorovala ho. Natáhl k ní ruku a propletl si s ní prsty. Pousmála se a možná něco řekla, jenže to se k jeho uším už nedostalo. Vzbudil se ještě dvanáctkrát, pokaždé byla vzhůru.

Ráno bylo jedno z těch nejtěžších, jaká kdy zažil. Už při otevření očí měl pocit, že na něj dosedla neviditelná tíha, která rozhodne nezmizí, ať se bude snažit sebevíc. Bylo mu, jako by na něj spadly sutiny celého tohohle domu. Prudce vydechl, ve snaze si ulevit, ale celé se to akorát zhoršilo.

Miranda už v posteli neležela. Její polovina byla sice neustlaná a zválená, ale taky chladná. Vstala minimálně před hodinou. Vsadil by klidně všechny životní úspory, že za celou noc nezamhouřila oči. Nepřekvapilo by ho, kdyby ji našel sedět nad hrnkem kávy, s obrovskými pytli pod očima a bledou pokožkou.

Zhluboka se nadechl - málem se mu to nepovedlo, ta síla mu vytlačovala vzduch z plic - a posadil se. Svěsil nohy na zem. Podlaha byla studená. Do ložnice skoro nepronikalo sluneční světlo. Muselo být hodně brzy. Radši nechtěl vědět, jak dlouho spal. Tipoval to na dvě hodiny celkově, a to maximálně.

Zuby si čistil pomalu. Prohlížel si u toho koupelnu. Tady se včera zhroutil úplně ukázkovým způsobem. Je to tak, už mu hrabe. A vlastně není divu, když pořádně nejí, teď už ani nespí, pije a kouří. Ztráta soudnosti byla jen otázkou času.

Opláchl si obličej a vůbec mu to nepomohlo. Cítil se pořád stejně unaveně a mizerně. Kdo by byl čekal, že studená voda nevyřeší jeho problémy a nepomůže mu k lepšímu psychickému stavu. Ušklíbl se.

Miranda opravdu seděla v křesle a srkala kávu, ale nevypadala tak hrozně, jak čekal. Byla bílá jako stěna, což ještě zdůrazňovalo její černé oblečení, ale pytle se neobjevily, jen dva krásně fialové kruhy. Když pokládala hrnek na konferenční stůl, třásly se jí ruce.

„Dobré ráno. Spala jsi vůbec?"

Otočila se na něj a unaveně se pousmála. „Nešlo to."

Povzdechl si. Ale ne, lepší bude nechat to být. Nemusí jí opakovat, jak je spánek důležitý, sám se na něj taky v podstatě vykašlal.

„Kdy vyrazíme?"

Trhla sebou. „Asi co nejdřív. Ať tam není nával."

Oba věděli, že tam nával nebude. Nebude tam skoro nikdo. Lidé ve městě sice rádi opěvovali své hrdiny v místních novinách - kterým se Bryan s Mirandou po celý týden vyhýbali -, ale pokud šlo o činy, kam se počítalo i přinesení květiny na hrob, tak dotyčný najednou neexistoval. Bryan se otřásl při myšlence, že kdyby tam umřel, jeho a Jollyho hrob by zůstaly absolutně opuštěné. Bylo to k pláči. Umřeli, aby tihle, co seděli pořád doma, mohli žít, a oni jim ani nesmetli listí z náhrobního kamene.

„Dobře, tak já se převlíknu a asi můžeme jít..."

Když si na sebe bral sako, modlil se, aby aspoň trochu foukalo, jinak se upeče zaživa. Miranda už čekala v chodbě. V rukách drtila svou černou kabelku. Kousala si ret, levou špičkou boty poklepávala o podlahu.

„Připravená?"

Zvedla k němu pohled a on měl okamžitě chuť ji obejmout, nepustit a zařídit, aby se už nikdy nemusela dívat takhle a nic ji netrápilo. Nakonec jí jen povzbudivě stiskl rameno.

„Už to chci mít za sebou," řekla a otevřela dveře.

Vedro. Venku bylo příšerné vedro. Bryan se ihned zpotil. Pokud se alespoň maličko neochladí, tak zpátky dojde o pár kilo lehčí. Anebo se možná propotí tak moc, až zmizí z povrchu zemského a konečně bude mít klid. Ano, to by bylo asi nejlepší. Pohledem zalétl k Mirandě, co šla vedle něj, a zastyděl se, že ji tu přece nemůže nechat samotnou.

Miranda šla překvapivě rychle. Očekával, že se jim cesta protáhne, protože se potáhnou pomalu jako želvy, ale ona nasadila pořádné tempo. Ne že by mu to vadilo. Natáhl své dlouhé nohy a užíval si, že se konečně nemusí hlídat a dávat si absolutní pozor, jestli mu stačí. Klidně by ještě zrychlil, ale nechtěl ji zabít. V té dlouhé černé sukni a halence jí taky muselo být docela teplo.

„Před hřbitovem se nesmíme držet za ruce," hlesla, a ještě přidala do kroku.

Zmateně zamrkal. „Proč?"

Podívala se na něj, jako by byl naprostý idiot. To moc často nedělala. „Protože jestli tam budou novináři, tak nás rozcupují zaživa. Takže nejdřív půjdeš k Jollymu a třeba až za tři minuty se přidáš ke mně."

„Mir, prosím tě," povzdechl si, „určitě tam nikdo nebude. Co by tam dělali?"

Tentokrát se prudce zastavila. Než mu to došlo, udělal ještě tři kroky. Otočil se na ni. Evidentně překročil nějakou pomyslnou hranici, protože vypadala vytočeně.

„Bryane, novináři jsou jako supi. Kdy má Peter narozeniny, tady ví snad každý, a jsou tu osoby, co toho využijí. Ne k tomu, aby mu přinesli kytku nebo mi popřáli upřímnou soustrast, ale k tomu, aby se plížili ke hřbitovu, kontrolovali, jestli tam přijdu, a případně mě vyzpovídali. Takže jestli nás dva uvidí spolu, máme problém. Nevadí mi lidi na ulici, ale vážně nestojím o to, aby naše fotka byla na té debilní titulce."

Stál tam a pozoroval ji. Tohle znělo jako hodně přitažené za vlasy. Proč by jí novináři nemohli dát pokoj? Vždyť už vyzvěděli, co mohli. A navíc špehování na hřbitově... Byli by toho schopní? Tohle se mu zdálo moc i na místní tisk.

„A jsi si jistá, že -"

„Ty mi nevěříš." Skoro to vyštěkla.

Měl co dělat, aby neprotočil oči. Vážně se pohádají tady a teď, kousek od hřbitova a v den Peterových narozenin? Vždyť si to nedávno hezky vyříkali, nemohli se zase chytit. Určitě to bylo jen tou únavou a stresem. Bylo toho na oba moc, navíc ani nespali, a teď byla jakákoliv maličkost stejný problém jako obrovská krize.

„Nejde o to, že bych ti nevěřil. Jen si to neumím představit. To je všechno," rozhodil ruce a udělal krok k ní. Ucouvla.

„Bude lepší, když půjdeš první. Já přijdu o chvilku později, aby to nebylo podezřelé."

Zmučeně se na ni podíval. Opravdu mu tohle musí provádět? Ale rozhodl se jí to víc neztěžovat. Udělá, co chce, a možná to dopadne dobře. Třeba má vážně pravdu.

„Tak fajn."

Zastrčil si ruce do kapes kalhot a vydal se ke hřbitovu. Neměl u sebe kytky, bude muset nějaké koupit. Doufal, že v nějaké kapse najde pár zapomenutých drobných, jinak by mu zbývalo akorát natrhat luční kvítí, které se plazilo podél zídek.

V květinářství nakonec koupil čtyři růže - dvě červené a rudé. Prodavačka se na něj smutně usmívala. Zastavil se před vstupní branou. Nebyl tu dlouho. Někde vzadu v mysli se objevil strach, že najde Jollyho hrob rozkopaný a celý zničený a bude muset sehnat peníze na opravení. Cítil na sobě něčí pohled. Rychle se otočil. Byla to jen Miranda. Postávala na konci ulice, dělala, že něco hledá v kabelce, ale celou dobu se na něj dívala.

Už neotálel a vešel na hřbitov. Zase ho ovanula ta známá zima. Schoulil se do sebe a po paměti došel k Jollymu. Nečekalo ho žádné nepříjemné překvapení. Našel tam sice hromadu listí, nějakou hlínu a ptačí trus, ale to patřilo k běžné hřbitovní módě.

Přidřepl si a položil pod zlatavý nápis dvě růže. V krku se mu zadrhl vzlyk, ale potlačil ho. Nesměl brečet, nesměl dát najevo slabost, teď se potřeboval sebrat a dojít za Mirandou, která se už určitě hroutila. Jedna slza mu utekla, ale vztekle ji setřel.

„Přijdu zase příští týden. Promiň, že jsem na tebe teď tak moc kašlal. Dělo se toho hrozně moc... Někdy ti to povím," zamumlal provinile.

Odpověď nepřišla, ačkoliv každou buňkou v těle doufal, že zaslechne to jeho pobavené „prosim tě, v klidu, však o nic nejde, teď se starej o svoji holku, já ti nikam neuteču". Ticho ho rvalo na kusy, jako by si při každém jeho nádechu bralo kousek jeho těla a odnášelo ho pryč. Bolelo ho na hrudi.

„Ach jo, Jolly, kéž bys tu byl. Ty bys tuhle situaci zvládal tak stokrát líp jak já."

V poslední době si nedovoloval na kluky moc myslet, protože věděl, že se blíží Peterovy narozeniny a Miranda ho bude potřebovat. Jenže teď byl sám, a přestože Miranda určitě čekala u hrobu svého manžela a netrpělivě ho vyhlížela, mohl si aspoň na chvilku dovolit myšlenku na to, jak šíleně moc mu chybí. Tak moc chtěl Jollyho obejmout, dát si s ním večer whisky a povědět mu o všech šílených věcech, co se staly. O Christy, o Mirandě, o rodičích, o té nové práci. Dal by cokoliv za to, aby ho mohl ještě na jeden den vidět.

Roztřeseně se nadechl a narovnal se. Pár minut uplynulo, byl čas vrátit se do běžného funkčního režimu a nabídnout Mirandě rameno k vyplakání. Tak se to slušelo a tak to muselo být.

Naposledy se podíval na Jollyho hrob, tiše se s ním rozloučil a vydal se na místo, kam se mu vůbec nechtělo. Jak se dalo čekat, Miranda už tam stála. Chvěla se jí ramena. Když za sebou zaslechla kroky, nepatrně se otočila. Jakmile k ní přišel, opřela se o něj.

„Jak se má Jolly?"

„Neptal jsem se," odpověděl tiše a v danou chvíli se opravdu zastyděl, že se nezeptal. „Co Peter?"

„Určitě si hraje s Ellen a mají čajový dýchánek i s jejími plyšáky."

Kdo by tušil, že tak nevinná a na první pohled zábavná věta v sobě může skrývat tolik bolesti? Bryan se pod tou tíhou trochu nahrbil. Jako by mu na záda sedl obrovský pták a vyčkával na moment, kdy mu bude moct otevřít hrudník a vyklovat srdce.

„Tak všechno nejlepší, Pete," řekla Miranda a položila mu na hrob kytici s několika růžemi. Pak vzala Bryana za ruku. „Chtěla jsem ti to říct někdy jindy než na tvoje narozeniny, ale jsem teď s Bryanem."

„Ahoj, Petere," hlesl a snažil se si nepřipadat hloupě.

„Doufám, že se máš dobře. Dej pozor na Ellen. Já zase někdy přijdu. Mám tě ráda, Pete."

Mám tě ráda, Pete. Chtěla původně říct „miluju tě", ale přišlo jí to před Bryanem nevhodné? Říkala mu tohle, když s ním spala? Když se s ním loučila a on odjížděl?

Bryan odvrátil hlavu od toho prokletého zlatavého data. Potřeboval vypnout svoji hlavu, protože to, s čím teď přišla, nebylo fér ani k jednomu z nich. Jasně že mu to říkala, vždyť to byl její manžel. Musí se s tím zkrátka už smířit, že je prostě... náhrada. Ta myšlenka mu vrazila pěst do břicha, pronikla až do masa, až k orgánům, a sevřela mu žaludek železným stiskem. Natáhla se ještě kus a pošimrala ho na hrudi.

„Potřebuju ven."

Musel Mirandu pustit. Udělalo se mu zle a hrozilo, že se pozvrací. Ze hřbitova v podstatě vyběhl a nestaral se o to, co si ona bude myslet, nebo jestli se tu vážně v nějakém křoví neschovává novinář, co jen čeká na příležitost ho ponížit. Teď bylo nutné se dostat pryč, tam, kde na něj nebudou zírat mrtví, kde ho neuvidí Miranda, kde bude v bezpečí.

Hned jak zaběhl za bránu, zamířil k nejbližšímu křoví a předklonil se.

Seš jenom náhrada, Bryane. Víš to moc dobře.

Nezvracel, jen si musel několikrát odplivnout.

Představuješ záplatu na její zlomený srdce.

Byla mu zima, a zároveň se příšerně potil.

Nikdy nebudete mít to, co měla s Peterem, protože tebe takhle prostě nevidí.

Něco se mu obtočilo kolem těla a drželo ho to pevně jako matka svírající dítě.

Jsi jen záchranář, pomoc, kterou využije, a až se dá dohromady, tak tě odkopne.

Objal se, aby se tolik netřásl.

Možná tě podvede, stejně jako Christy. Ne že by sis to nezasloužil.

Vlastně měla jeho hlava pravdu. Zasloužil by si to.
Za to, že nemůže být normální.
Za to, že je mu ze všeho zle.
Za to, že tam kluky nechal.
Za to, že nezachránil Petera.
Za to, že nedával pozor a nechal zabít Jollyho.
Za to, že včas nezakřičel na poplach.
Za to, že svoje kamarády vyměnil za cizí děti.
Za to, že nedokázal Mirandě pomoc.
Za to, že tam tehdy neumřel taky a neschytal to místo Petera.

Přinášel jí do života jen to nejhorší. Ona se mu snažila pomoct, pořád měla naději, že se to s ním zlepší, že všechno přestane a bude jim dobře. Jenže on věděl, že se nic takového nestane. Roznášel akorát smrt a zkázu - Christy ho opustila, s polovinou rodiny ukončil vztahy, Miranda se kvůli němu pohádala s rodiči a s Carol, zničil jí milosrdnou iluzi o Peterovi, rýpal se v jejích ranách, nutil ji řešit jeho problémy, přidělával jí starosti.

Musel to vyřešit. Rychle, včas a účinně. Než kvůli němu umře i ona. Začne tím, že si zařídí ty léky. A pak se pokusí ukončit to napětí mezi sebou a rodiči.