Jeho pravá ruka sebou nečekaně škubla. Nůž se rychle pohnul. Na zdi se objevila krvavá skvrna. Zaklel.

„Ne, zatraceně, není to krev, je to zasraná marmeláda, tak si to konečně uvědom," zamumlal sám k sobě, natáhl se pro papírovou utěrku a flek setřel.

Pokaždé, když ten džem viděl, se neubránil tomu, aby se otřásl. Vážně to vypadalo jako krev, kdyby v tom teda nebyly cucky ovoce. Musel svůj pohled vždycky na pár sekund upřít na sklenici a číst si složení, aby se přesvědčil, že opravdu na toastový chleba nemaže kusy nějakého člověka. Bylo to směšné a stupidní. Ale světlé těsto jen zdůrazňovalo červenost marmelády a připomínalo mu sníh potříštěný krví.

Zhluboka se nadechl a pokračoval v činnosti. Potřeboval si pospíšit, jestli má vše stihnout, než se Miranda vzbudí. Chyběl mu ještě čaj. V ideálním světě by rychle doběhl do obchodu a koupil tam něco dalšího, ale s jeho štěstím by se probudila a všechno by přišlo vniveč. Ani nevěděl, proč to dělá. Vážně si myslí, že jedna snídaně do postele vše zachrání a ona mu odpustí a dovolí dál pít, přestože slíbil pravý opak?

Včera večer mu řekla, že teď to s ním odmítá řešit, protože jsou oba po práci unavení, takže by se akorát pohádali. Navíc si to prý potřebovala promyslet, což mohlo znamenat cokoliv od „budeme dělat, že se to nestalo, a ty s tím přestaneš" až po „vrať mi klíč, máš tři hodiny na to, abys odsud vypadnul". Sice včera tvrdila, že by ho neopustila, ale to neznamená, že on nemá opustit ji... Navíc si to přes noc mohla vážně rozložit v hlavě a dojít k názoru, že takové řešení bude jednodušší než si ho vydržovat doma.

Namazal druhý kus a nůž položil do dřezu. Měl by ho umýt, aby tu nezůstal. Teprve při jeho otírání mu došlo, že tady je myčka. Dal vařit vodu na čaj. Opřel se zadkem o linku a založil si ruce na hrudi. Dal by si pivo. Vychlazené, hezky hořké a ledové z lednice. Úplně viděl rosu stékající po okraji plechovky. Zavrtěl hlavou, aby ten obrázek vypudil. Teď pít nesmí. Navíc tady ani nic není. Aspoň v to doufal. Vážně tu Miranda nic neměla?

Nenáviděl se, když prolézal veškeré skříňky a třikrát otevřel lednici. Panebože, od bez toho chlastu vážně nevydrží ani jeden den. Potřetí lednici zavřel a šel zalít čaj. No, tím pádem měl hotovo. A nedokázal se zbavit té chuti na alkohol. Bylo to jako svědění vzadu v lebce.

Došel k oknu, otevřel ho a zapálil si jednu cigaretu. Moc se to nezlepšilo, ale musel jednu závislost nahradit druhou. Kouřil rychle, aby čaj nevychladl, ale náležitě si to užíval. Pak si ve dřezu umyl ruce a vypláchnul pusu. Do pravé ruky vzal hrnek a v levé svíral talíř. Mise záchrana vztahu pomocí snídaně do postele právě začala. Doufal, že bude úspěšná.

Když otevřel dveře, Miranda stále ještě spala. Děkoval za to všem vesmírným entitám, na které si vzpomněl. Sice by ji asi překvapil, i kdyby byla vzhůru, ale nechtěl to riskovat. Možná by ho odhalila jen podle toho, jak se plížil k ložnici.

Odložil hrnek i talíř na noční stolek vedle brýlí. Přemýšlel, jestli ji vzbudit, anebo počkat, až se probere sama. Do té doby by jí i mohl vystydnout čaj, a to byl zbytečný minusový bod. Opatrně se posadil na matraci. Už natahoval ruku, aby jí poklepal na rameno, ale zarazil se.

Okna nebyla pořádně zatažená, a tak se jeden tenký paprsek probojoval až dovnitř. Klestil si cestu po podlaze, přes Bryanovu zamotanou peřinu a Mirandina záda až k jejímu loktu. Bryan z ní nedokázal spustit pohled. Ve spánku vypadala tak klidně a uvolněně. Jakmile ji probere, vhodí ji zpátky do tohohle krutého světa, kde se lidé hroutí, partneři lžou, manželé jsou trháni zaživa na kusy a děti vražděny uprostřed lesů.

Sledoval její vlasy rozházené po polštáři, pravou ruku položenou na místě, kde předtím ležel, levou, která se svezla z postele. Odhrnutá peřina ukazovala její nahá záda. Jako anděl, co se snesl z nebe, aby ho neustále zachraňoval. Takhle si ji chtěl pamatovat.

Setrval tak ještě pár minut, potom si povzdechl a zvedl se. Nestálo za to ji budit teď. A stejně si potřeboval zařídit pár věcí, takže bude lepší, když to udělá co nejdřív a ona se vzbudí se snídaní u postele, když už ne v ní.

Popadl džíny, které se válely na zemi, vyplížil se z ložnice, potichu za sebou zavřel dveře a došel do obýváku. Rychle se oblékl. Bylo sedm ráno, ideální čas. Prohledal prádelní koš, vyndal z něj nejméně zapáchající tričko a natáhl ho na sebe za chůze. Potom na papírek napsal, že se vrátí kolem druhé hodiny odpolední, a připevnil ho na lednici. Sebral telefon a vyšel ven.

Vedro ho zase udeřilo jako facka, ale tentokrát na to nedbal. Čůrek potu mu stekl od podpaží až k boku, kde se konečně vpil do volného trika. Všechna trika teď byla Bryanovi volná. Ještě nepatřil k těm nejhubenějším, ale pomalu se blížil.

Snažil se vnímat okolní svět, aby nevběhl pod auto, ale zdálo se to příliš těžké, protože každou volnou sekundu se v duchu vracel zpátky do ložnice, kde spala Miranda a netušila, co se chystá udělat. Možná začne panikařit, až ten vzkaz najde. Bude mu volat. Oh, telefon. Až skončí, bude si ho muset vypnout.

Na přechodu se rozhlédl a přeběhl silnici. Slunce se zatím neukázalo v plné parádě, ale už ho cítil na svým zádech. Postačí hodina a skoro ho usmaží zaživa. Vytáhl telefon z kapsy, našel vhodné číslo v kontaktech a zavolal. Spadl do hlasové schránky. Nevadí, znova. Tentokrát mobil zazvonil dvakrát.

„Ježíši Kriste, víš, kolik je, do háje, hodin?"

Přidal do kroku. „Ale jistě, je přesně sedm hodin a osm minut. Ráno, samozřejmě."

„Co do prdele chceš?"

„Potřebuju, abys mě někam odvezla."

„Miranda tě snad může hodit, ne? Nebos jí zabil a chceš schovat tělo? Jestli jo, tak stačí říct a přijedu ti ustřelit koule."

„Po ránu jsi pěkně sprostá. Uděláš to pro mě?"

„Proč neřekneš Mir?"

„Protože prostě nechci, aby tohle věděla. Ublížilo by jí, kdyby zjistila, že nejela taky, jenže zároveň by jí ublížilo i to, že by jela."

„Šmarjá, co máš v plánu?"

Povzdechl si a začal po kapsách hledat klíče. Jednou rukou to šlo těžko.

„Potřebuju dojet za rodičema. Slibuju, že celou cestu neceknu ani slovo."

„Proč nejedeš autobusem?"

„Trvalo by to tak pět hodin a v tomhle vedru bych asi zdechnul." A stálo by to peníze, kterýma teď musím fakt hodně šetřit.

„Ne že by mi to vadilo... Rodiče nemůžou přijet za tebou?"

„Chtěli by mluvit s Mir, a to by nedopadlo dobře."

„Ty máš snad odpověď na všechno."

Konečně je našel a odemkl. Zabouchl dveře a v botách se vydal do obývacího pokoje. Vysunul šuplík. Lahví alkoholu tam měl víc než dost. Zhluboka se nadechl.

„Carol, prosím. Jsem dokonce na kolenou, ty to sice nevidíš, ale fakt klečím. Hodíš mě tam? Jsi moje jediná naděje." Ne tak úplně, ale volání své poslední naději se chtěl hned z několika důvodů vyhnout.

Ticho na druhé straně zavánělo chladným odmítnutím.

„Bryane, seš kretén. A fakt tě nesnášim. Řekni mi jedinej důvod, proč bych tě měla vozit do nějaký prdele?"

Popadl lahev whisky a došel s ní do kuchyně. Zastavil se nad dřezem a pár vteřin jen těkal pohledem mezi kohoutkem a zlatavou tekutinou. Potom lahev odšrouboval a celou vylil do umyvadla.

„Protože chci věci napravit, dokud to jde."

„Tak tos měl začít už dávno."

Telefon ohluchl. Bryan se na něj nevěřícně podíval.

„Do hajzlu."

Vážně se na něj vykašlala? Vlastně se jí nedivil, ale tajně doufal, že se jí ho třeba zželí a řekne si, že jednu jedinou věc by pro něj mohla udělat. Jenže takhle je solidně v prdeli, protože se k rodičům nedostane včas a volat jim, aby pro něj přijeli, se rovnalo sebevraždě. Ledaže...

Došel ještě pro zbytek lahví a každou z nich vylil. Celé tělo se mu u toho vzpouzelo, dostal příšernou žízeň a roztřásly se mu ruce, ale dokázal to. Veškerý alkohol byl pryč. Do poslední kapky. Opřel se o linku. Zapálil si cigaretu. Potom vzal do ruky telefon a zavolal na číslo, u kterého doufal, že už ho nikdy nebude muset vytočit. Tentokrát stačilo jen jedno zazvonění.

„Ahoj, co se děje?"

Děkoval bohům, že se o tu linku opřel. Cítil, jak se mu z jejího hlasu trochu podlomila kolena.

„Ahoj. Jak jsi na tom teď s časem?"

Zasmála se. „Záleží, co bys potřeboval."

„Hodit k našim. Je to poměrně akutní."

„Aha, jistě. Řeknu to Nathanovi a dojedu pro tebe."

Zamračil se. „Jemu nevadí, že bys se mnou jela čtyři hodiny v autě?"

„Bryane, prosím tě, je to dospělej chlap. Navíc jsem si ho vzala. Ví, že tak snadno mu neuteču."

„Dobře, tak jo."

„Za půl hodiny jsem u tebe. Buď před domem, ať nemusím dlouho čekat."

„Jasný, díky."

„Nemáš zač."

Odložil telefon za sebe a zavřel oči. Jestli na tohle přijde Miranda, tak mu práskne dveřma před nosem a už ji neuvidí, leda by jako nějaký stalker čekal v křoví vedle jejího domu, až se vrátí z práce. Kdyby jel s Carol, bylo by to o tolik jednodušší, jenže ta ho poslala do háje. Kdo jiný než Christy mu zbyl? Mohl jet sám, ale nechtěl Mirandu připravit o auto. Se svým štěstím by zazmatkoval, napálil to do stromu a udělal z něj vrak. Což by ji stálo spoustu peněz, protože bez auta se nedostane do práce.

Sedl si na zem a začal si prstem kroužit po koleně. Půl hodiny do odjezdu, tím pádem vyjedou ve tři čtvrtě. Bude mít šest a čtvrt hodiny na to všechno stihnout. Čtyři hodiny zabere cesta. U rodičů tím pádem může být nejvýš půl hodiny. Potom si během patnácti minut popovídá s Christy, pak zajde do obchodu a potom hezky sem. Pak dojde k Mirandě, omluví se jí, že byl celý den pryč, popovídá si s ní a možná dojde i na sex. A všechno bude v pořádku.

Po dvaceti minutách, kdy jen seděl a přemýšlel, co ho dneska ještě čeká, se zvedl, došel do ložnice a vyměnil své momentální triko za nějaké sice zatuchlé, ale čisté z prádelníku. Při jeho vytahování rukou zavadil o krabičku, která se nacházela na úplném dně. Vyndal ji a pozorně se na ni zadíval.

Za tenhle prsten utratil spoustu peněz. A za chvíli sem měla přijet žena, které jej chtěl původně dát. Jenže s jiným prstenem a příjmením někoho úplně jiného. Došlo mu, že ho vlastně nikdy neviděl. Možná se jí na něj zeptá. Zajímalo ho, kdo si ukradl její srdce tak dobře, že kvůli němu utekla.

Ten prsten by měl prodat. Dostal by za něj docela dost. Jenže mu to nepřipadalo fér. Neplánoval jej ihned navléknout na prst Mirandě. I když musel uznat, že by to dost věcí vyřešilo a ulehčilo... Ale nechtěl ji teď zbytečně stresovat. Tušil, že by v momentálním stavu ani neřekla ‚ano'. Nejdřív se musí začít chovat jako poctivý partner.

Podíval se na mobil – zbývaly dvě minuty do odjezdu. Tentokrát se nezdržoval zakrýváním krabičky, jen ji vhodil dovnitř a zasunul šuplík s oblečením. Potom si znovu zkontroloval, že má vše, co potřeboval – doklady, mobil, peněženku naditou spoustou peněz, klíče od obou domů, propisku a kapesníky. Naposledy se rozhlédl po svém domě a povzdechl si. Teď nebyl čas na sentiment. Vyšel před dům a zamknul za sebou.

Christy přijela přesně včas. Nasedl k ní do auta a doufal, že cesta proběhne hodně rychle. Usmála se na něj.

„Moc ráda tě vidím."

„Já tebe taky." Nelhal. Ale doufal, že odjedou co nejdřív a Miranda si jich nevšimne.

„Držte si klobouky, právě vyrážíme," řekla vesele a rozjela se.

Zpočátku oba mlčeli. Bryan se snažil zpracovat fakt, že právě jede se svou bývalou skoro-snoubenkou k vlastním rodičům, od kterých naposledy utekl hned poté, co se matka navážela do jeho nové přítelkyně, která o tomhle neměla ani tušení. Až dojedou na místo, tak ho otec zabije. A matka zabije Christy, pokud zjistí, že sedí v autě. Rozhodně ji nemínil brát dovnitř. Zaprvé nechtěl, aby slyšela, co budou řešit, zadruhé by se tím prodloužila doba jeho pobytu tam, a on potřeboval všechno vyřídit rychle, a zatřetí nebyl až takový blázen, aby ji tahal s sebou.

Díval se z okénka a snažil se soustředit na to, co rodičům řekne. Čím začne, jak se dostane k jádru a jak skončí. Bylo nutné, aby ho oba pozorně poslouchali, jenže s tím, jak často matka vyšilovala, když šlo o jeho bezpečnost, pochyboval, že mu to vyjde. Bude ji muset nějak usměrnit. Anebo usadit. Netušil, co z toho si vybere, ale věděl, že nic jiného mu nepomůže.

A do toho se pokoušel ignorovat fakt, že je Christy tak blízko a jedou spolu autem a kdyby chtěl, tak jí může rukou přejet po holém stehně, protože měla minisukni. Možná si to vzala schválně, možná hrábla po první věci, co měla v šatníku, těžko říct. Ale stálo ho spoustu sil si jí nevšímat. Vlasy měla pořád krátké a růže na rameni vesele zářila.

„Tak co, jak se teď máš?"

Ta otázka ho zastihla nepřipraveného. Zamrkal a podíval se na ni.

„Vlastně ani nevím. Ale konečně mám léky."

„Alergie, nebo něco jinýho?"

„Na hlavu. Teda na poruchu. Kterou mám."

Protože právě stáli na semaforu, pořádně si ho prohlédla. Nakonec se zamračila.

„Fungujou? Nebo je to placebo?"

„Ale jo, fungujou. Svým způsobem," otočil se zpátky k okénku. Lidé na ulici zase někam pospíchali. Tiskli se k sobě a zároveň nadávali na každého, kdo přišel moc blízko, protože bylo vedro. Nějaká žena táhla za pravou ruku vřískající dítě.

„A s tou Mirandou dobrý? Nerozešli jste se?"

Na moment zavřel oči. Kolik jí toho asi tak má říct?

„Ne, pořád jsme spolu. Jen je to teď složitější. Co ty a Nathan?"

„Nemůžu si stěžovat. Snažíme se o miminko," pravila vesele.

Bryan měl pocit, že mu někdo právě prostřelil díru do hrudníku. Dalo by se říct, že měl radost, že je šťastná, opravdu ano. Ale současně jej to ničilo, protože to byl další důkaz, že ona už je dál a opravdu se k němu nevrátí. Nikdy. Ani za milion let. Protože s tím svým bude mít dítě.

„Tak to hodně štěstí." Byl na sebe pyšný, že nezněl otráveně ani nepřejícně.

„Vy ho zatím neplánujete?"

Neudržel se a zasmál se. Ježíši, ona si myslela, že má někdo jako on šanci vychovat dítě? A v Mirandině věku už by tam bylo tolik rizik.

„To fakt ne. My dítě mít nebudeme."

Věnovala mu pobavený pohled. „To jsem si říkala taky. Uvidíš, že možná ještě změníte názor."

„Ne, vážně ho mít nebudeme." Byl si tím stoprocentně jistý. Šance na potomka byla nižší než nula procent. Nebylo možné, aby jej měli. Zkrátka ne.

„Dobře, vzdávám se, tak teda ne. Bydlíte spolu aspoň?"

„Bydlíme."

Tím rozhovor skončil. Už na tak dlouho nepromluvili. Bryan se potřeboval soustředit na přípravu na rozhovor a veškeré snahy bojkotoval, takže to Christy po třetím pokusu vzdala a věnovala řízení plnou pozornost.

A najednou byli na místě. Bryanovi se stáhnul žaludek, když ten dům viděl. Naposled odsud utekl a rozhádal se s matkou. Teď sem přijel vyjednat spoustu věcí. A usmířit se.

„Sice nevím, proč jsi sem chtěl hodit, ale držím ti palce."

Otočil se na ni a poprvé za celou dobu se upřímně usmál.

„Děkuju. Za půl hodiny bych měl bejt zpátky, počkáš tady?"

„Ne, ujedu a už mě nikdy neuvidíš," zasmála se a poplácala ho po rameni. „Už jdi, ať to stihneš. Počkám tu."

Odepnul pás, zhluboka se nadechl a vyšel ven. Z pylu mu trochu slzely oči, takže si je otřel kapesníkem. Několik dalších kroků. Z nervozity se mu rychle rozbušilo srdce. Ještě by teď mohl dostat infarkt, to by byla krásná korunovace jeho života. Vypnul telefon. Setřel si pot z čela, stoupl si před vchodové dveře a zazvonil. Buď otevřou, nebo to vyřídí bez nich.

Zaslechl kroky. Tiché nadávání. Otec. Rázoval si to ke dveřím a asi plánoval příchozího počastovat několika jadrnými výrazy. Bryan se připravil na nasupený pohled a nadávky na jeho jazyku. Rychle se nadechl, když uslyšel odemykání zámku.

„Co sakra chce– Bryane?"

Pousmál se. „Ahoj, tati. Můžu na chvíli dovnitř?"

Starší muž ustoupil ze dveří. „Ale jistě, jistě, pojď dál. Počkej, řeknu to mámě. Co že seš tady?"

„Potřebuju s váma něco vyřídit."

„Jistě. No já jdu pro mámu."

Zul si boty a sledoval otcova vzdalující se záda. Potom za sebou zavřel dveře a odplížil se do obývacího pokoje. Nechtěl budit extra rozruch, ale věděl, že matka se na něj vrhne, hned jak zjistí, že se tu ukázal. Určitě se zase bude ujišťovat, jestli je v pořádku. A on zase nebude vědět, co jí na to říct.

Posadil se na pohovku a prohrábl si vlasy. Bodla by cigareta. Ještě víc by se hodilo pivo. Nebo whisky. Při pomyšlení na alkohol se ostře nadechl a radši si prohlédl vitrínku s fotkami. Měli ho tam snad v každém věku. Ale ta nejnovější byla přes čtyři roky stará. Vyfocený v uniformě na jejich zahradě, s přihlouplým úsměvem na tváři a naivními představami v hlavě. Tehdy si myslel, že zachrání svět. Teď doufal, že ho několika lidem nezničí.

Kroky na schodech ho donutily odvrátit pohled. Narovnal se. Matka z těch schodů málem sletěla. Řítila se k němu svou maximální rychlostí a nemotorně ho objala.

„Ach, Bryane, vůbec jsem tě tu nečekala!"

„Přijel jsem jen na skok," zahuhlal do jejího břicha. Pustila ho.

„Proč tak krátce? Přijela s tebou ta Miranda?"

„Protože si chci jen krátce popovídat a pak zase musím odjet. A ne, Miranda tu není."

„Vy jste se rozešli?"

Protočil oči. „Ne."

„Dobře, tak aspoň počkej, než ti uvařím kafe, bez něj to není pořádný rozhovor, pak nám můžeš všechno říct."

„Mami..."

„Jen seď, já hned přijdu."

„Mami."

„Dvě minuty, než se uvaří, snad –"

Stoupnul si. „Proboha, poslouchej mě."

Tentokrát zmlkla. Vzhlédla k němu a ustaraně si ho prohlédla. I ve svém zuboženém stavu byl o hodně vyšší než ona, ale musela si všimnout, jak se mu propadly tváře. Jaké má pod očima kruhy. Bylo otázkou vteřin, než přejde do ochranářského módu a začne mu nabízet jídlo.

„Sedněte si, chci s váma něco probrat."

Netušil, čím to bylo, že se oba rodičové posadili a vážně mlčeli. Možná mu v hlase zůstala stopa po velitelském tónu. Možná se báli, že se zhroutí, když neposlechnou. Možná se ho báli.

Bylo mu to jedno. Hlavně že zmlkli.

„Mami, tati, chci se omluvit za tu poslední návštěvu. Nebylo to ode mě fér, vyletěl jsem. Měl jsem toho plný zuby, nebylo mi nejlíp a holt jsem si to vybil tady. Mrzí mě to."

Matka k němu natáhla ruku. „Zlato, to je v –"

„Mami, prosím tě, nech mě domluvit. Mirandu mám fakt rád. Miluju jí a chci s ní strávit zbytek života," při těch slovech se na chvilku zasekl a musel si odkašlat, „takže bych byl rád, kdybyste jí brali jako člena rodiny. Rád bych, aby se tu cítila vítaná, klidně i beze mě. Aby nevadilo, že za váma přijede sama."

Tentokrát se ozval otec. „S tím podle mě nebude nejmenší problém. Jestli ti nevadí, že bude spát ve tvým pokoji."

„To je mi jedno, ať spí klidně tam. Ale ještě jednu věc jsem chtěl... Kdyby se mi náhodou něco stalo, zkuste na ní dát pozor, prosím," podal otci malý papírek, „nechám vám tu její adresu i telefon." Na konci mu nepřirozeně klesl hlas. Odvrátil se od rodičů a podíval se na fotografii ve vitríně. Debilní úsměv a ideje v hlavě. Chtěl zachránit svět.

„Bryane, ty máš nějakou vážnou nemoc?"

Tolik starosti v jedné otázce. Svěsil ramena a horko těžko se podíval na svoji matku. Ženu, která nad ním nezlomila hůl ani po tom všem, co prožil a udělal. Otevřela mu svou náruč, ačkoliv zabil strašně moc lidí a dost jich přišlo o život i jeho zapříčiněním. Nikdy mu nevyčetla, že tam kdokoliv z kluků umřel. Neptala se. Nenaléhala. Trpělivě čekala, až za ní přijde sám a všechno jí poví. A on nikdy pořádně nepřišel. Protože věděl, že i přes veškerou snahu by to nepochopila. Neměla nejmenší šanci. Stejně jako otec. Oči se mu zalily slzami, ale sklopil pohled k zemi, aby to nepoznali.

„Nemám žádnou vážnou nemoc."

„Tak proč by se ti mělo něco stát?"

„Protože svět je hnusný místo a ještě dneska mě může srazit auto. A protože s mojí smůlou mi na dům spadne meteorit," pousmál se, aby svému prohlášení ubral na vážnosti.

„To sou ale blbý vtipy," zachmuřil se otec. Dokonce ani on se nezasmál, a to bylo špatné znamení. Bryan čekal, že tím vše trochu odlehčí. Nestalo se.

„Ale mluvím vážně. Člověk v týhle době neví, co ho zítra potká. S tím vším stresem mě může hned tady klepnout pepka. Slíbíte mi, že na ni případně dáte pozor?"

Otec protočil oči a potom se usmál. „Slibuju, ale ne že okamžitě uděláš nějakou krávovinu a hodíš nám ji na krk, aby ses nemusel starat."

„Neboj. Mami?"

Matka ho sledovala, jako by mu viděla až do žaludku. Dlouhou minutu mlčela a dívala se mu do očí. Chtěla odhalit všechno, co před ní tajil. Jenže neměla nejmenší šanci. Neuhnul pohledem a dal si záležet, aby nic nepoznala. Nakonec si povzdechla.

„Když já jí nemám moc ráda."

Klesl na kolena a vzal matku za ruce. „Mami, prosím. Neříkám, že ji máte brát jako vlastní dceru, jen se třeba zeptat, jestli něco nepotřebuje a tak. Udělej to pro mě, prosím."

„Dobře, slibuju," vydechla zklamaně.

„Děkuju."

Postavil se a zkontroloval čas. Zbývalo pět minut, ale raději vyrazit dříve, než na konci nestíhat. To si nemohl dovolit.

„Už budu muset běžet. Rád jsem vás viděl."

„Vážně se nemůžeš zdržet ani o kousek dýl?"

„Bohužel, ještě musím oběhat pár věcí kvůli práci."

„Aha, dobře, dobře. Tak tě aspoň vyprovodíme. Kdo tě vůbec přivezl?"

Už stál u dveří a obouval si boty. Mohl by předstírat, že tu otázku neslyšel, a tak se vyhnout výslechu. Znělo to jako dobrý nápad, kdyby se matka nezeptala znovu. Tentokrát už nešlo lhát.

„Vezla mě Christy."

Slyšel, jak se nadechla. Okamžitě varovně zvedl ukazováček.

„Nic neříkej. Všechno jsme si vyjasnili a v rámci možností jsme se usmířili."

„Bryane, ty jsi fakt idiot."

„Díky, tati."

Otevřel dveře a otočil se v nich čelem k rodičům. Zničehonic jej přepadla šílená lítost a vděčnost. Měl je rád, tak šíleně moc, i když se choval jako blbec a nedával to najevo. Nikdy jim nechtěl ublížit. Jenže když člověk nechce lidi úplně zničit, musí jim občas šeredně ublížit.

„Mám vás rád," hlesl a rychle je objal. Nesvíral je nijak dlouho, protože věděl, že jinak by se rozbrečel.

„Však my tebe taky. Někdy přijeďte oba na návštěvu."

„Dobře, tati. Ahoj, mami."

„Ahoj, zlato."

Zamával jim a urychleně se odvrátil. Několika dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi vchodovými dveřmi a autem. Otevřel dveře spolujezdce. Zapnul si bezpečností pás. Věděl, že za žádnou cenu se nesmí otočit.

„Jeď, prosím."

Christy nic neříkala. Rozjela se a nechala jeho rodný dům za sebou. Mlčela celou dobu, po kterou se díval z okna a zhluboka dýchal, aby se uklidnil. V jednu chvíli mu položila ruku na koleno a povzbudivě ho stiskla, ale nevnímal ji.

Neustále se vracel k tomu, co jim řekl. Zdálo se mu, že to ani za nic nestačilo. Že si zasloužili mnohem víc. A hlavně se pořád vracel k té svojí debilní fotce, kterou měli vystavenou ve vitríně. Věděl, že žádná novější neexistuje. Věděl, že to bude přesně ta, která bude zvěčněná už napořád. Věděl, že se na ně bude už navěky usmívat, tou dobou ještě šťastně a naivně. Věděl, že lepší už ani nemůže existovat. Ale věděl, že se mu její podoba vypálí do mozku a nezbaví se ji do konce života.

Objal se rukama a potlačil další chuť brečet. Teď se musel sebrat a přestat se chovat jako troska. Kterou sice byl, ale momentálně to z něj nemělo sálat na míle daleko. Promnul si obličej, strčil si mezi rty cigaretu – nezapálenou – a podíval se, kde jsou.

„Nevoz mě až domů, vyhoď mě prosím tě tady ve městě. Potřebuju si toho ještě dost vyřídit."

„Nemám jít s tebou? Vypadáš hrozně."

„Ne, já to zvládnu." I on zaslechl ten chlad, který rezonoval celým jeho sdělením. Christy pokrčila rameny a dojela s ním na nejbližší parkoviště.

„Tak jsme tady, mladej pane."

„Díky. Já jen... děkuju. Za všechno. Za dnešek. A i za ty předchozí roky. Chci jenom, abys věděla, že ti to všechno odpouštím. Vážně všechno."

„Bryane..."

Podíval se jí do očí. „Mám tě rád, Christy. A všechno ti to odpouštím." Potom se k ní naklonil tak bleskově, že nestihla ucuknout, dal jí lehkou pusu na čelo a odtáhl se. Vystoupil z auta a zabouchl za sebou dveře. Když odjížděla, mával jí. Neviděla ho – dívala se strnule dopředu.

Rozhlédl se, aby zjistil, kde se vlastně nachází, a vydal se k nejbližší známé budově – lékárně. Tady si před několika týdny vyzvedl léky, které mu měly změnit život. A ony to opravdu dokázaly. Změnily mu život. Pomohly mu k tomu uvědomit si spoustu věcí. Donutily ho jednat.

Zničily mu šanci na dobrou práci, dohnaly ho k alkoholismu a rozbily mu vztah. Ale taky mu pomohly vymyslet cestu z toho všeho, za což jim byl nejvíce vděčný. Nyní už zbývalo vyřídit několik nejdůležitějších záležitostí. A pak? Pak stačilo jen počkat, až se konečně přestane usmívat a z hlavy si vymaže veškeré naivní ideály, že zachrání svět.