Zezdola se ozývalo cinkání nádobí a tlumené hlasy. Natáhl se k nočnímu stolku, aby se podíval, kolik je hodin. Deset. To znamenalo, že rodiče už chystají věci na oslavu, ale nikdo ještě nestačil přijít. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Po tom včerejším sesypání se nechtěl rodiče vidět. Dokázal si představit ty lítostivé obličeje. A po včerejšku k nim opravdu měli důvod. Jen doufal, že před ostatními, co se dostaví, se nezmíní, jak moc v háji jejich syn je.

Pomalu se posadil. Pískalo mu v uších, hlava mu třeštila, jako by strávil předchozí noc v klubu, a pálily ho oči. Stejné nepříjemné následky jako vždycky, když probrečel půlku večera. Promnul si obličej a postavil se. Potřeboval se trochu srovnat, než sejde dolů. Jenže zapálit si teď cigaretu by se rovnalo rozsudku smrti, protože rodiče nesnášeli, když kouřil u nich doma. Radši se odploužil do sprchy a doufal, že na něj zase nepřijde jeho obvyklá nálada.

Štěstí mu kupodivu přálo. Sprcha ho dostatečně probrala i dala dohromady, v košili a svátečních kalhotách tolik nevynikalo, jak moc je hubený, a dokonce se přistihl u myšlenky, že se vlastně i trochu těší, až přijde matčina sestra, protože díky jejím historkám by konečně mohl i na chvíli vypnout a nemyslet pesimisticky.

Dolů skoro seběhl. Jeho původní domněnka se potvrdila - v domě zatím žádní návštěvníci nebyli. Matka chystala stůl v jídelně, otec se jí snažil nemotat v cestě a dával šampaňské do lednice. Bryan se ve dveřích do kuchyně zarazil a pořádně se rozhlédl, aby zjistil, kolik jídla ho po celou oslavu bude strašit. Kupodivu toho nebylo tolik. Matka jako vždy připravila v podstatě rodinný oběd a dort pro oslavence. Přemýšlel, čemu se vyhne raději. Možná tomu obědu, napadlo ho, když kolem něj procházela matka, aby mohla otci podat maso na gril.

„Je ti líp?" zeptala se, když ho zase obcházela.

„Jo, je... Dík za ten včerejšek..."

„To nic nebylo, víš, že za námi můžeš kdykoliv přijít."

„Hm... Kdy dorazí ostatní?" Přešlápl a podíval se na ni. Rovnala ubrousky na stole, z některých se dokonce pokoušela seskládat labutě. Nešlo jí to, většina se rozpadla. Rád by jí pomohl, ale jemu samotnému se neskutečně klepaly prsty.

„Za půl hodiny. Říkala jsem jim, že na jedenáctou to bude nejlepší, protože přijdou tak akorát na oběd. A neboj, odjedou chvíli po třetí."

„Tátova sestra opravdu přijede?" Na konci mu přeskočil hlas, takže zněl, jako by se měl rozbrečet. Starostlivě se na něj podívala.

„Ano, přijede. Ale bude zaměstnaná tou spoustou jídla, takže tě podle mě nechá být."

Jen aby, pomyslel si, když se pomalu sunul na zahradu. Venkovní horko ho udeřilo jako facka. Otec postávající u grilu na něj zamával. Už se k němu chtěl vydat, když ucítil pečící se maso. Zarazil se, zavřel oči a snažil se zhluboka dýchat. Do krku se mu nahrnula žluč. Před očima měl zase trosky, mrtvé lidi a ohořelá těla. Znovu je cítil. Jako by byl zpátky a ty tři roky vůbec neuplynuly. Přísahal by, že dokonce vdechoval prach vznášející se nad sutinami.

Na záchod doběhl přesně včas. Kolena se ještě ani nedotkla ledových dlaždiček a už se mu zvedl žaludek. Nesnášel, když zvracel, ale zároveň měl pocit, že v danou chvíli z něj odchází všechno špatné a zůstane jen slabá, unavená, ale čistá schránka. Ucítil něčí ruku na rameni. Vzápětí mu někdo dal mokrý ručník za krk. Když se mu v zorném poli objevily hnědé vlasy, okamžitě ho popadl iracionální strach, že tam s ním je paní Delová.

„Bude to dobrý, hlavně to dostaň všechno ven," šeptala mu matka do ucha a hladila ho po vlasech.

Když se přestal kroutit v křeči, spláchl a opřel si čelo o mísu. Snažil se zhluboka dýchat, nemyslet na spálené lidi a uklidnit se. Matka sahající mu na rameno tomu vůbec nepomáhala. Z posledních sil se pokusil ji odstrčit, ale nenechala se.

„Zvládnu to sám," hlesl a polkl, aby se znovu nepozvracel.

„No dobře... Ale kdyby něco, tak zavolej."

Sotva znatelně přikývl. Jakmile se za matkou zavřely dveře, sesunul se na podlahu. Dlaždice ho chladily na rozpálené tváři, udržovaly ho při vědomí. Ležel tam několik minut, kdy jen pravidelně dýchal, občas zavřel oči a počítal do stovky a zase zpět k nule. Nechtěl se vracet zpět k rodičům, hlavně ne na zahradu. Jenže tušil, že mu nedovolí, aby se zašil v pokoji a tam zůstal až do zítřka.

Opatrně se postavil, opíral se o zeď a nakonec vrávoravě vyšel z koupelny. Lehce mu hučelo v uších, ale i přesto slyšel hlasy několika lidí vycházející ze zahrady. Už byli tady. A on bude muset vyjít ven, aby je pozdravil. Při té představě se mu udělalo mdlo a musel si na chvíli sednout na podlahu. V ten moment dovnitř vešel otec, celý rozjařený z přítomnosti rodiny. Jakmile spatřil Bryana choulícího se u stěny, zbledl.

„Co se stalo?"

„Nic, jen... to maso."

„Co je s ním?"

Bryan se neubránil protočení očí. Jeho tátovi vždycky věci docházely poměrně pomalu. „Smrdí to jak spálený lidi."

Otec se zatvářil, jako by ho někdo kopl do břicha, a potom se nervózně podrbal na plešce.

„Promiň, to mi nedošlo. Tak... Tak tam nechoď, až se to sní, navedu je dovnitř, ať tam nemusíš."

„Díky," zamumlal jeho syn a přitáhl si kolena k tělu. Teď bude vypadat jako totální magor. Úplně viděl to nadšení v očích zbytku rodiny, až jim rodiče oznámí, že musí odejít z příjemně prosluněné zahrady, protože mají tak trochu za syna cvoka.

Radši se zvedl a došoural se alespoň ke gauči. Věděl, že se musí dát dohromady. Lidi znamenají hluk, obzvlášť když tam jsou děti. Navíc matka přinese dort. Vytáhl z kapsy krabičku s cigaretami a jednu si strčil do pusy. Nezapaloval ji, jen ji převaloval mezi rty, až se mu část tabáku ocitla na jazyku.

Seděl tam takhle dlouho. Nedokázal určit, jaká doba to byla, ale rozhodně nešlo o pár minut. Cigareta se mu nakonec celá rozpadla a musel tabák sklepávat z gauče. Jen doufal, že matka si toho nevšimne. Když už si chtěl vyndat druhou, protože nevěděl, co dělat s rukama, a něco tvrdého k pití, čím by se mohl uklidnit, se v domě nenacházelo, vešlo osazenstvo dovnitř. Když je otec vedl okolo obývacího pokoje do jídelny, kývl na Bryana, aby se k nim připojil.

Celý nesvůj tedy skupinku o šesti lidech následoval. Ve chvíli, kdy si ho všimli, se kolem něj nadšeně shlukli. Jeho dvě sestřenice, obě ještě docela mladé, ho objímaly kolem pasu a říkaly, že se na něj moc těšily. Matčina sestra Jane měla slzy v očích a opakovala, že je moc ráda, že se vrátil domů. Její manžel se na něj jen povzbudivě usmíval a snažil se držet svou ženu kolem ramen, aby se na chudáka Bryana nevrhla. Oproti tomu otcova sestra, velká tak moc, že se skoro nevešla do mezery mezi jídelními židlemi a zdí, si ho měřila pohledem a ušklíbala se. Nic však neřekla. A Bryan se čím dál víc děsil momentu, kdy tu pusu otevře.

Matka všechny hosty dokázala usadit až příslibem přípitku a velkého dortu. Každý zaujal místo u stolu dle svého výběru. Bryan si chtěl sednout mezi otce s matkou, aby byl v bezpečí před ostatními, jenže otcova sestra Mona poprvé promluvila.
„Chci sedět vedle našeho oslavence, dlouho jsem ho neviděla."

A tak skončil vedle ní. Z levé strany se na něj soucitně dívala matka, z druhé se na něj naopak tlačila tlustá, zpocená žena, kterou by nejradši vyhodil ze dveří. Ale statečně se držel, snažil se aspoň trochu usmívat a uklidňoval se pomyšlením, že za chvilku přijde přípitek.

„A co, jaký to je bejt zpátky doma?" ptala se Jane.

„Těžký. Ale aspoň mi furt není zima."

„A kde jsi byl, Bryane?" vypálila hned mladší ze sestřenic, dvanáctiletá Olivia.

Ošil se a loupl pohledem ke kuchyni, kde matka připravovala skleničky. Pořád ale nevycházela.

„Na výletě."

„Ale no tak, je přece dost stará na to, abys mohl vážně říct, kde jsi byl," ozvala se osoba po jeho pravici. Zlostně zaskřípal zuby a pod stolem stiskl ruce v pěst. Nehodlal na rodinné oslavě, která se měla nést v alespoň trochu optimistickém duchu, vyprávět o válce.

„Jak říkám, byl jsem na výletě."

Otec už se nadechoval, aby situaci uklidnil, ale Mona byla rychlejší. Zatvářila se nechápavě a potom pronesla větu, za níž ji měl Bryan chuť uškrtit.

„Netušila jsem, že válka pro tebe znamená výlet."

Atmosféra u stolu znatelně zhoustla. Dvojice děvčat se na Bryana dívala překvapeně, skoro až obdivně. Otec si odkašlal a oznámil, že půjde zjisti, kde se zdrželo to šampaňské. Bryan hypnotizoval desku stolu a snažil se zbavit představy, jak své vlastní tetě vráží facku. Potom se zhluboka nadechl, zamrkal a podíval se na ni.

„Máš pravdu. Výlet to nebyl. Pokud není normální, že na výletě pohřbíváš kamarády."

Mona za zarazila, lehce zbledla a sklopila pohled ke stolu. Ale neomluvila se. A to Bryana vytáčelo nejvíc.

„Nese se přípitek!"

Konečně před každým přistála podlouhlá sklenka. S každým cinknutím napětí v místnosti trochu opadlo. Když pak matka všem nalila a pokynula, aby se postavili, většina osazenstva se dokonce usmívala.

„Tak na tebe, Bryane, ať ti slouží zdraví," pronesl slavnostně otec. Pozvedli sklenky, pokývali hlavami a připili si. Když už matka chtěla lahev se šampaňským odnést do kuchyně, Bryan ji zastavil a nechal si pití u sebe. Nehodlal riskovat, že bez něj někoho praští.

Následoval dort. Voněl pěkně, to brunet nepopíral. Jenže ta představa, že se naprosto zbytečně peče dort, když už předtím snad všichni jedli, mu zkazila náladu. Přesto se s falešným úsměvem postavil, došel až k němu a sfoukl svíčky. Třicet malých plápolajících tyčinek. Necítil se na třicet, spíš na šedesát.

Po rozkrájení dortu se usadil zpět na svoje místo. Usrkával šampaňské, cítil, jak mu zatemňuje mozek, a snažil se ignorovat mlaskající Monu. Znechucovala ho vším, co dělala, ale při jídle ji nesnášel nejvíc. Vydávala nechutné zvuky a jako bonus toho snědla vždycky nejvíc. Nepřekvapilo ho proto, když zjistil, že polovina dortu skončila v ní. Sám nejedl. V momentálním stavu by do sebe nedokázal nic dostat, žaludek se mu kroutil nervozitou, a když už si pomalu říkal, že by si třeba kousek vzal, mozek mu připomněl, že ještě před nedávnem klečel u záchodu.

Najednou se mu do uší zabodl nepříjemný vysoký zvuk, až se na židli přikrčil. Někdo zvonil. Matka už se zvedala, ale zastavil ji.

„Já tam dojdu."

Postavil se. Osoba znovu zazvonila, takže sebou cukl, ale jinak na sobě nedával nic znát. Když sahal na kliku, už si připravoval řeč, kterou návštěvníka odežene. Otevřel a málem zapomněl, jak se dýchá.

Stála tam, jiná než předtím, a přitom pořád stejná. Zrzavé vlasy měla nyní ostříhané na mikádo, brýle vyměnila za kontaktní čočky a na rameni měla vytetovanou růži. Ale pořád to byla ona.

„Christy, co... co tady děláš?" zachraptěl a o krok ustoupil.

„Přišla jsem ti popřát. Jen předat dárek, žádný oslavy, vím, že to nemáš rád."

„Ale proč, vždyť... vždyť jsi -"

„Odešla? Jo, to sice jo, ale i tak bych ti to chtěla dát. Původně to mělo bejt k Vánocům, ale, no, však víš."

„Já od tebe nic nechci," řekl unaveně. Alkohol, který vypil, si začal vybírat svou daň. Ztěžkl mu jazyk a pohled se mu lehce rozmazal.

„Ale já ti to stejně dám." Udělala krok vpřed, aby mu mohla do ruky vtisknout malou červenou krabičku ovázanou mašlí, ale ucouvl.

„To je dobrý, dárek už jsem od tebe dostal."

Nechápavě nakrčila obočí. Na čele se jí vytvořila malá vráska. Dřív miloval, když se takhle tvářila.

„Cože?"

„Přece to svatební oznámení, to jako dar stačí."

Povzdechla si. „Bryane, já ti to chtěla říct, ale bylo to těžký. Bylo mi tě hrozně líto, ale zároveň mě to ničilo, protože jsi mě tahal ke dnu a já začala upadat do depresí."

„Radši mi pověz, jak dlouho."

„Jak dlouho co?"

„Jsi mě podváděla."

Zarazila se. Zrudla. Nadechla se, aby něco řekla, ale potom se kousla do rtu.

„To mi jako odpověď stačí," zamumlal naštvaně a zavřel dveře.

Než zaklaply úplně, zaslechl její tiché „promiň". Potom se opřel o zeď a zavřel oči. Doléhal k němu hluk z jídelny. Věděl, že by se měl vrátit k ostatním, ujistit je, že o nic nešlo, a strávit s nimi zbytek dne, ale neměl na to sílu.

Dokázal jen vyjít schody, zhroutit se na kolečkovou židli a začít se na ní pomalu otáčet. Tam a zpět.