Bál se toho, co přijde. Celý nervózní neustále kontroloval hodiny, jestli už by neměl vyrazit, a snažil se nepřemýšlet nad tím, co všechno se může pokazit. Jít s Mirandou ven k vodě byla jedna věc. Ale jít s ní na hřbitov, kde bude oplakávat muže, zatímco on se bude pokoušet zapudit myšlenky na její tělo, to byl krok vedle. Celé uplynulé dva dny si vyčítal, že to odsouhlasil. V danou chvíli se to zdálo jako dobrý nápad, ale od té doby, co si až moc začal všímat toho, že se kolem něj motá žena - a ještě pěkná -, si měl chuť zpětně vrazit facku.

Psychickou přípravou na ono setkání strávil až podezřele moc času. Kupodivu se nesnažil upít k smrti a všechno zaspat, za celé dva dny měl jen jednu sklenku whisky. A i přes všechnu snahu měl nyní, půl hodiny před setkáním, strach, že něco pokazí. Několikrát ho napadlo, že to zkrátka zruší. Vymyslí si nevolnost, únavu, kocovinu, cokoliv, jen aby nemusel jít. Jenže tenhle plán měl několik mušek - zaprvé mu to jeho chlapská hrdost nedovolila a zadruhé - a to především - neměl Mirandino číslo.

Přecházel po pokoji a snažil se uklidnit. Na jednu stranu si říkal, že z toho dělá jen velkou vědu, no tak ho pobláznila, však už půl roku s nikým nebyl a jistá frustrace byla znát, na druhou se však cítil strašně zle. Kdyby šlo o kohokoliv jiného, ale zrovna Peterova manželka... Mohl si vybrat jakoukoliv jinou holku z města, a on začal trávit čas zrovna s ní. Měl na sebe vztek. A taky na Petera. Kdyby neumřel, kdyby tady teď byl, neřešil by tohle dilema. Nic z toho by se nestalo. Žil by si svůj spokojený, alkoholem protkaný poustevnický život, nenáviděl by se se sousedem a všechno by bylo v pořádku. Zatracený Peter. Byla to jeho chyba, určitě.

Zakouřil by si, ale nechtěl si dráždit plíce před odchodem ven. Už takhle věděl, že bude kašlat jako o život. Rychle si ještě strčil do kapsy kapesníky. Když se obouval, napadlo ho, jestli by měl jít znovu k Jollyho hrobu, nebo počkat s Mirandou u toho Peterova. Obojí mu připadalo pěkně pitomé. Ale kdyby náhodou existovalo nějaké nebe, odkud by na ně ti prevíti, co už měli klid, koukali, Peter by byl určitě radši, kdyby šel za Jollym. Když nad tím tak přemýšlel, nedokázal určit, jestli by mu jednu vrazil, kdyby zjistil, jak přemýšlí nad jeho ženou. Vždycky se zdál být takové klidné a vstřícné povahy. Ale zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Nad tou představou se ušklíbl.

Při zamykání si jednou rukou kontroloval kapsy, jestli má drobné, aby nešel úplně s prázdnou. Mohl by je položit tentokrát i na Peterův hrob. Cestou k paní Delové mu však něco došlo. Na tom hřbitově nebyl pohřben jen její manžel, ale i dcera. Tudíž to pro ni bude dost drsný zážitek. Co když se tam sesype? Nebo po něm bude chtít, aby pronesl nějaký rádoby hluboký proslov na počest zemřelým? Při tom pomyšlení se mu roztřásly ruce. Ale ne, zvládne to. Ať přijde cokoliv, doprovodí ji na hřbitov, tam položí květiny a mince, a pak ji dovede zpátky domů. Víc toho po něm nikdo chtít nemůže.

Ulice, po níž procházel, se hemžila lidmi. Nelíbilo se mu, kolik jich tam bylo, ale statečně zatnul zuby a kličkoval mezi nimi. Přestože bydlel v menším městě, na téhle hlavní ulici se jich vždycky vyrojilo jak much. Podíval se na telefon a zjistil, že musí přidat do kroku. Nějak moc se doma zamyslel a teď měl už jen minutu na to, aby došel k domu paní Delové. Přestože mu do zad nepálilo slunce tak jako minulý týden, docela se zpotil. Bylo dusno, blížila se bouřka. Nádhera, takže nejen návštěva hřbitova, brečící vdova, ale ještě liják, který je pravděpodobně potká po cestě. Naštvaně zafuněl a popoběhl. Čím dřív přijde, tím dřív se dostane zase zpátky domů.

Dorazil pozdě. Miranda už postávala pod stromem, přenášela váhu z jedné nohy na druhou a v rukách křečovitě svírala černou kabelku. Ačkoliv se o takové věci nijak moc nezajímal, překvapilo ho, že si vzala tuhle místo té, kterou měla běžně. To bylo nutné, aby z ní vyzařoval smutek na míle daleko? Nervózně si prohlédl, v čem přišel. Celý v černém, to se přece počítalo, nebo ne?

„Dobrý den. Koukám, že máte smuteční kabelku," pokusil se odlehčit atmosféru. Marně. Vzhlédla k němu, jako by si teprve teď všimla, že přišel, a unaveně se pousmála. Než sklopila pohled, všiml si, že má zarudlé oči, patrně od pláče.

„Dobrý den. Můžeme jít?"

Přikývl. „Jistě. Promiňte, že jste musela čekat."

„V pořádku, stojím tu nanejvýš dvě minuty."

Pomalu vykročili směrem k onomu proklatému místu. Nabídl by jí rámě, ale přišlo mu to nevhodné. Už tak po nich někteří místní zvědavě pokukovali. Klapot podpatků rozléhající se ulicí ho uklidňoval. Když se na něj soustředil, přestal myslet na všechno ostatní.

„Budete chtít koupit kytici i pro Jollyho?"

Pohlédl na ni. „Upřímně nevím. Nevypadáte na to, že byste tam zvládla být sama..."

„Jedna další zastávka mě nezabije," odpověděla tiše.

„Možná nějaký dvě růže bych mu tam hodit mohl. Byl jsem tam nedávno, tak aspoň zkontroluju, jestli to tam někdo nerozkopal."

Zašklebila se, jako by kousla do citronu. „Lidé jsou v tomhle hrozně zlí. Když jsem ještě chodila Peterovi pravidelně zapalovat svíčky, vždycky mě děsilo, kolik hrobů je zničených."

„Občas za to může vítr. Pokud pozůstalí nechodí nijak často, může to tam tak vypadat klidně půl roku. Ale většinou to tam někdo pravidelně obchází a to nejhorší uklízí."

„Navštěvujete ho často?"

Vysmrkal se a otřel si oči, které mu zase začínaly slzet. „Tak jednou za dva týdny, občas za tři. Častěji to nezvládám."

Nezeptala se, jestli to nezvládá časově nebo psychicky. Jen pomalu přikývla a sklopila zrak ke svým botám. Rozhlédl se a zjistil, že za malý moment už budou moct spatřit květinářství. Přemýšlel, jestli má dost peněz, aby si mohl dovolit kytku a zároveň dodržel tradice.

Když došli ke dveřím obchodu, Miranda několikrát popotáhla. „Mám vám vzít nějaké růže?"

„To je v pohodě, já je -"

„Šetřete si peníze na hroby," přerušila ho mile a zamrkala. „Koupím dvě rudé. Nebo červené? Moc se v těch symbolech nevyznám, promiňte."

„Tak díky..." Zrozpačitěl. Nebyl zvyklý, že by za něj někdo něco platil, a připadal si nepatřičně. „Červené budou stačit. Pro Petera je vemte taky, klidně přidejte i rudé. A pro Ellen lilie."

„Vysvětlíte mi někdy, co to znamená?" zeptala se tak tiše, že ji sotva slyšel.

„Klidně hned cestou domů."

„Děkuju," hlesla, pousmála se a zmizela v květinářství.

Zatímco na ni Bryan čekal, smrkal a prohlížel si hřbitovní bránu. Tušil, že jakmile tam vkročí, ona se rozbije jako skleněná panenka. Úplně viděl, jak se zhroutí, až dojde k hrobu své dcery. A co bylo nejhorší - bál se, že až uvidí Peterův hrob, bude mu minimálně vnitřně naprosto stejně. Jenže se bude muset sebrat, potlačit pláč i výčitky, vzít Mirandu kolem ramen a odvést ji domů. Moc se mu nelíbila tahle role opory. Nebyl na ni zvyklý.

Paní Delová vyšla ven, náruč plnou květin, a zase popotahovala. Rychle k ní přiskočil a vzal kytice pro Jollyho s Ellen. Tiše mu poděkovala, přehodila si kabelku přes rameno a šouravým krokem se vydala k protější bráně.

K Peterovu falešnému hrobu došli společně. Když jí chtěl Bryan dát prostor, nechat ji o samotě a mezitím navštívit Jollyho, jemně ho chytila za loket. Třásla se po celém těle a pohledem ho prosila, aby neodcházel. A tak zůstal. Díval se, jak mu pokládá květiny na hrob, jak se vnitřně hroutí. Když vzlykla, taktně odvrátil zrak a pro jistotu vyndal kapesník. Z nějakého důvodu mu v tuhle chvíli nebylo stejně, jako když se zde stavoval minule. Možná to bylo tím, že věděl, že si nemůže dovolit se sesypat. Ale i tak to byl nezvyk.

Strávili tam několik minut. Miranda klečela u náhrobního kamene a něco šeptala, Bryan si připravoval mince. Když se paní Delová zvedla, opatrně je vyskládal, zase od nejmenší po největší. Potom se narovnal, zhluboka vydechl a věnoval pohled osobě stojící vedle něj. Popotahovala, ale nebrečela. Jen tam stála jako nějaká pohřební víla, bílá jako měsíc, s třesoucími se rty a zarudlýma očima.

„Chcete tu ještě být?" zeptal se tiše, aby ji nevyděsil.

Zavrtěla hlavou. Když se odtamtud přesouvali k Jollymu, odkašlala si.

„Víte, občas se mi stává, že sedím doma, kouknu se na hodiny a napadne mě, že by se měl každou chvíli vrátit. A pak mi dojde, že je mrtvý. To jsou asi ty nejhorší chvíle."

„Byla jste někdy u jeho skutečného hrobu?"

„Jen asi třikrát. Je to daleko a cesta domů pro mě představovala velké riziko. Se slzami se špatně řídí," pousmála se smutně a otřela si nos.

U Jollyho se nezdrželi nijak závratně dlouho. Jen tam položil květiny i mince, přejel prsty po jeho jméně a slíbil, že přijde zase za dva týdny. Paní Delová to vše sledovala se značným odstupem a vlhkýma očima.

Nejhorší část představoval hrob mladičké Ellen. Když spatřil datum smrti, měl pocit, že ho někdo kopl do břicha. Teprve dvanáct let. Co za stvůru jí mohlo ublížit? Vždyť byla tak mladá. Měla teď běhat za klukama, chodit na hřiště a řešit problémy se školou, ne hnít pod drnem.

Miranda vypadala, že těch pár kroků, aby mohla k náhrobnímu kameni položit kytici lilií, neudělá. Stála na místě, otírala si slzy, které nepřestávaly téct, lilie svírala tak pevně, až je skoro zpřelámala, a třásly se jí ruce. Bryan ji pozoroval a neměl nejmenší tušení, co by měl udělat. Už přemýšlel, jestli neříct, že tam ty kytky klidně dá, když prolomila tíživé ticho.

„Ten den, co zmizela, jsme se..." ostře se nadechla a sklopila pohled k zemi, „strašně jsme se pohádaly. Řekla jsem jí, že se chová jako rozmazlený fracek. Ona mi to oplatila tím, že prý nikdy nebudu její máma. Nikdy mě neměla ráda," zašeptala a popotáhla.
„Ale já ji chápu. Byla jsem pro ni cizí. Když mi řekli, že ji našli mrtvou, nevěřila jsem jim." Vzhlédla k němu. „Nevěřila jsem tomu, dokud nebyla v rakvi."

„Je mi to líto," hlesl. Nevěděl, co jiného říct.

„Mně taky."

Udělala tři kroky, přidřepla si a pomalu k náhrobnímu kameni položila kytici. Chvíli jen pozorovala vytesané jméno a datum narození.

„Promiň," šeptla ubrečeně a zvedla se.

Bryan jí podal kapesník. Neustále pohledem bloudil k dívčině hrobu. Nechápal, jak mohl tak mladý člověk umřít. Děti se přece měly dožívat dospělosti. A dospělí je měli chránit. Ne jim ubližovat.

K východu šli poměrně rychle. Jakmile se Miranda trochu sebrala, což jí pár minut trvalo, chtěla být co nejdřív pryč. Bryan takové rozhodnutí jen podporoval. Přestože se opravdu snažil, i na něj atmosféra hřbitova nehezky zapůsobila a cítil, že kdyby zůstali o několik minut déle, taky by si musel stírat slzy z tváří.

„Povíte mi to s těmi květinami?"

„Ah, jistě. Nevím, jestli to řeknu přesně, ale matka chvíli dělala v květinářství, tak mě maličko zaučila. Takže, nejdřív rudé růže, ty znamenají smutek. Červené lásku, respekt a odvahu. A lilie nevinnost a čistotu, proto se dávají na hrob dětem."

„Je to docela děsivé."

„Co?"

„Že tak pěkné květiny mají tak temnou symboliku," poznamenala tiše.

Zbytek cesty proběhl v tichosti. Bryan si jen občas otřel zarudlý nos, takže oba vypadali, jako by se právě vraceli z pohřbu.

„Děkuju, že jste mě doprovodil. Moc si toho vážím," řekla, když stáli před jejím domem.

„To byla maličkost. Jsem rád, že jsem mohl pomoct."

„Nepřijde mi, že šlo úplně o maličkost."

„Jak myslíte. Každopádně nemáte zač."

„Jestli chcete, pojďte dovnitř. Mám v lednici víno."

Ačkoliv by pozvání jindy přijal, teď chtěl být taky chvíli sám. Potřeboval klid, při němž by se mohl vyrovnat s celým dneškem. Zatímco ona už se vybrečela na hřbitově, jeho to teprve čekalo.

„To je dobrý, teď určitě chcete být sama."

„Nevyháním vás."

„Já vím, ale radši vás taky nechám vydechnout. Tak se mějte pěkně."

„Vy taky. Ještě jednou děkuju za doprovod."

Zamával jí, otočil se na patě a pospíchal
domů. Za to, co dneska zvládl, si zasloužil minimálně tři pendreky. Měl ze sebe radost. Když to takhle půjde dál, možná se za chvíli dokáže zařadit mezi normální lidi.

Hola hej, věděli jste, že na konci tohohle příběhu vás čeká překvapení? Jestli ne, tak teď už to víte!
Co říkáte na Bryana s Mirandou? Jestli máte jakoukoliv připomínku k čemukoliv, tak se nebojte podělit.

Q.