Všechno v pokoji bylo na svém místě. Tak, jak to tam před lety zanechal, když odcházel. Pokryté slabou vrstvou prachu, což značilo, že matka zde pravidelně uklízela. Snad doufala, že se její zlomený syn jednoho dne vrátí zpět a znovu se stane tím malým nevinným chlapečkem.

S povzdechem položil sportovní tašku na zem a sedl si na svou starou kolečkovou židli. Vážně s ničím nepohnula ani o centimetr. Dokonce i ty erotické časopisy, zmuchlané v rohu pokoje v malé škvírce mezi zdí a skříní, nechala na místě. Proboha, takových let už to bylo. Odešel odsud jako mladý a nezkušený kluk, s nadějnými vyhlídkami na život a elánem v krvi, a vrátil se jako troska.

„Už sis vybalil?" ozvalo se z chodby ustaraným hlasem.

„Ještě ne," řekl tak tiše, že to sotva slyšel on sám, natož osoba za dveřmi. Zatočil se na židli.

„Jsi v pořádku? Nevěděla jsem, jestli tu mám nějak uklízet, tak jsem to nechala takhle," rozhodila matka nervózně rukama a prohlédla si ho. „Dáš si s námi dole čaj?"

Vzhlédl k ní. Tohle přesně byl důvod, proč původně nechtěl jezdit – ta starost a strach v jejích očích. Strach, jestli neudělala, neřekla něco zle, jestli se jen nenadechla ve špatnou chvíli. Pod jeho pohledem se lehce oklepala. Jako by se ho bála. Nuceně se pousmál.

„Za chvilku jsem u vás." Znovu se zatočil.

Jakmile se vzdálila, složil si tvář do dlaní. Co ho to napadlo sem jet na víkend? A to ještě tvrdil, že možná zůstane déle. Ani za nic, už takhle pro něj ty tři dny budou hotový očistec. Otec se ještě nějak ovládal, a když ne, odcházel si do kuchyně luštit křížovky, ale matka, ta své pocity skrývat neuměla a dávala dost dobře najevo, jak moc se o něj bojí. Zvlášť po tom zjištění ohledně Christy se to ještě zhoršilo, protože měla pocit, že musí svého malého chlapečka chránit stůj co stůj. A jako bonus měl zítra oslavu narozenin, což znamenalo, že přijde ještě alespoň matčina sestra i s rodinou a pokusí se je všechny rozveselit historkami z dovolené u moře. Měl chuť zalézt do postele a zůstat tam až do odjezdu. Rodiče by to pochopili. Ale když už sem ty dvě hodiny jel...

Zaklel a postavil se. Brečet může večer, teď se půjde socializovat. Alespoň maličko. Donutil se sejít do obývacího pokoje, kde už na kožené pohovce seděli oba rodičové a o něčem tlumeně mluvili. Když si všimli, že stojí na schodech, zmlkli. Otec po něm hodil jeden starostlivý pohled.

„Co se děje?" zeptal se jich nervózně a přešlápl.

„Ale nic, jen –"

„Jak moc by ti vadilo mít na oslavě i moji sestru?" přerušil otec matku v polovině věty.

Bryan jeho sestru nesnášel celým svým srdcem. Byla nepříjemná, tlustá, nenažraná, drzá, hlasitá a nadávala mu za to, že je hubený. Když byl mladší, na rodinných setkáních do něj cpala spoustu jídla navíc, a když odmítl, vlepila mu takový pohlavek, až mu luplo za krkem. Rodičům o tom nikdy neřekl, protože jakmile si na ni začal stěžovat, matka několikrát zopakovala, že tetička Mona je chuděra nemocná a musí na ni být hodný. A zítra by tuhle sádelnatou příšeru měl mít na oslavě, o kterou se stejně neprosil. Promnul si obličej.

„Je to nutný?"

„Naposledy tě viděla před osmi lety. Když se dozvěděla, že jsi tady, prohlásila, že musí přijet a pozdravit tě."

„Já ji vidět nechci."

„No tak, Bryane, seš dospělej, jedna ženská tě přece nerozhodí."

„Robe, nech ho, vidíš, že nechce, tak ho nenuť..."

„Tak hele," začal otec a stoupl si před něj, „moje sestra přijede a bude tady tak maximálně dvě hodiny. To zvládneš, ne?"

Jenže já bych nejradši byl sám s nějakou lahví, ne na pitomý oslavě, kde se stejně nebude slavit, natož s ní. Zhluboka se nadechl a přešlápl.
„Zkusím to. Ale když v půlce vypadnu, necháte mě bejt."

„Platí."

Sešel poslední tři schody, prošel okolo otce a posadil se na opěradlo gauče. Matka mu podala šálek čaje. V tu chvíli si připadal zase jako ten malý kluk, okolo kterého neustále pobíhali rodiče a ptali se, jestli něco nepotřebuje. Ale jen do chvíle, než mu pohled padl na jakousi buchtu na stole. Vyschlo mu v krku. Sklopil pohled k hrnku ve svých rukách. Najednou si uvědomil, že zítra ho čeká ta oslava. A bude tam jídlo. Spousta jídla.

„Děje se něco?" zeptala se matka a starostlivě mu položila ruku na koleno. Věděl, že ten její soucit ho jednou zabije.

„Ne, jen přemýšlím nad zítřkem."

„Bude to dobrý, uvidíš. Třeba se ti udělá líp."

Ušklíbl se a vzhlédl k ní. „Ty tomu fakt ještě věříš?"
Přestože to neměl v úmyslu, znělo to chladně. Viděl, jak se napjala a v očích se jí zaleskly slzy. Takže ona vážně doufala, že mu ta pitomá šaškárna pomůže.

„Ty snad ne?"

Zamíchal si čaj. Bylo mu jasné, že když odpoví upřímně, zraní ji, protože pozná, že on už to se sebou vzdal. Zatímco ona snad každý den doufá, že z něj jednou zase bude ten veselý kluk, co lezl po sousedových stromech a honil toulavé kočky, on nad sebou zlomil hůl a plánovat zbytek života strávit v nějaké temné kobce s pravidelným přísunem alkoholu. A možná proto, že v tom týdnu už ublížil jedné ženě, která se sice nacházela dvě hodiny cesty autem od něj, ale vzpomínka na to, jak ji rozbil, se mu stále objevovala před očima, se raději nadechl a pokrčil rameny.
„Jak kdy," hlesl nakonec.

Všiml si, že otec se zase vypařil z místnosti. Určitě si šel luštit křížovky a tiše brečet nad zpackaným osudem svého jediného dítěte. Dělal to vždycky, když přijel. Začal se cítit provinile, že vůbec jezdil. Kdyby zůstal doma, jeho rodiče by si nepřipadali takhle. Zase něco pokazil jen tím, že se objevil.

„Upekla jsem na zítřek dort. Nemusíš ho jíst."

Udělalo se mu ještě hůř. Teď mu bude vyčítat, že pro něj napekla a on to odmítá jíst. Vztekle se zvedl, položil hrnek na stůl a vyšel ven na zahradu. Do očí ho udeřilo jarní slunce. Aby se uklidnil, zhluboka se nadechl, čehož vzápětí litoval, protože se rozkašlal. Zatracená alergie, zaklel v duchu, když se prodíral nízkými keři na odlehlou část zahrady, kam nebylo kvůli kdejakému chroští odnikud vidět. Jakmile došel na své oblíbené místo, kde se jako malý schovával před výpraskem, posadil se.

Přestože neustále posmrkával, otíral si nos a skoro se pekl v tmavé mikině, konečně úlevně vydechl. Tady na něj nikdo nekoukal vyčítavě, nikdo ho nelitoval, nikdo před ním nebrečel. To posvátné ticho se mu líbilo. Nepatrně se pousmál. Přesně tohle momentálně potřeboval – skrýt se před světem.

Když zvedl pohled od svých tkaniček, které bez přestání rozvazoval a zavazoval, všiml si obrovského černého mraku, který se neúprosně blížil. Povzdechl si a opřel se o kmen zakrslého stromku. Nechtěl se zvedat a vrátit se k rodičům, kteří se zase zeptají, kde byl, jestli mu něco není a jestli nechce nějak pomoct. Každá minuta v jejich přítomnosti byla utrpením. Měl je rád, ale nesnášel, co mu způsobovali.

A nejhorší na tom všem bylo, že ani nevěděl, co od nich chce. Když si ho nevšímali, cítil se, jako by jim už nebyl dost dobrý. Když se mu naopak věnovali, měl chuť zmizet, protože ho zasypávali svojí láskou a starostlivostí. Rozčilovalo ho, že se neumí rozhodnout.

Potřeboval s někým probrat, jak mu je. Cítil, že to ze sebe musí dostat, jinak snad praskne. Jenže před nimi s ničím takovým začít nemohl, akorát by jim tím ublížil. Úplně viděl, jak si matka otírá neustále tekoucí slzy hedvábným kapesníkem, tiskne mu ruku a nakonec se naplno rozbrečí a vzlyká, že si tohle její chlapeček nezasloužil, zatímco otec ztuhle sedí v křesle, neví, kam s rukama, rozhlíží se po místnosti a poté ho jen poplácá po rameni, načež odejde do kuchyně. To jim nemohl udělat. A za psycholožkou měl jít až za dva dny, a to jen na hodinu, protože nebyl jediný člověk s problémy.

Zase ho obklopila samota. Vážně nemá ani člověka, se kterým by mohl probrat, jak se cítí. Všichni ostatní mají aspoň jednoho kamaráda, za nímž v případě nouze přijdou. Jenže on nikdy nepatřil mezi ty ukecané a populární kluky, se všemi kamarády se nějak víc přestal bavit před odchodem do armády a ti, s nimiž si opravdu rozuměl, leželi pod drnem. Zavřel oči a roztřeseně se nadechl. Tohle zvládne, nezačne brečet.

Na ruce mu přistála první kapka. Další ji následovaly hned vzápětí. Vzhlédl a zjistil, že mrak se přesunul přímo nad něj. Pokud se co nejdřív nezvedne, promokne na kost. Popotáhl, pomalu se postavil. Nechtěl dovnitř. Věděl, že jakmile se za ním zavřou dveře, sesype se.

Přesto znovu prolezl keři, přičemž si roztrhl kalhoty, a vrátil se k rodičům. Oba k němu vzhlédli. Matka od pletení, otec od knihy. Oba se nadechli, aby něco řekli, jenže to nestihli. Když se setkal s jejich pohledy, rozbrečel se jako malé dítě. Svezl se na podlahu, hlavu skloněnou, a nepřestával plakat.

Matka zareagovala první. Přispěchala k němu a začala ho hladit po vlasech. Na něco se ptala, ale nerozuměl jí. Když neodpovídal, pevně ho objala. Otec mu rukou přejížděl po zádech.
V tu chvíli si konečně, poprvé po čtyřech měsících, nepřipadal sám.