Je to tady. Dlouho očekávaná finální tečka za celým příběhem, který tady straší už od roku 2021. Připadá vám to neuvěřitelný? Jo, mně taky, nejste v tom sami. Ač to možná zní nepředstavitelně, při psaní tohohle doslovu mám problém vůbec něco napsat - a není to tím, že by mě nenapadalo, co sem napsat, ale tím, že nevím, jak to napsat, protože mám v hlavě snad miliardu myšlenek se vším, co chci říct.

Nejdřív si hodíme nějaký statistiky. Nemůžu sice uvést, kolikátýho přesně byl položen základní stavební kámen - první slovo -, ale vím, že to bylo někdy v polovině března 2021. Tím pádem jeho celkový napsání trvalo dva a půl roku. Šíleně dlouhá doba. Jeho délka činí 355 stran velikosti A5 (v nijak extra formátované verzi) a 176 velikosti A4. Doslov samozřejmě nepočítám. Celkově obsahuje 100 403 slov. Hrozný čísla, co? Já pořád nějak nemůžu zpracovat, že se mi povedlo vytvořit něco tak dlouhýho. Díky svýmu rozsahu tohle dílo obsadilo první příčku, co se týče velikosti mých příběhů. Nic delšího na kontě nemám. A nevím, jestli někdy mít budu.

Původně ani nemělo jít o nic monstrózního, byla to oddechovka, kdy se předpokládalo, že kapitoly budou mít kolem 1500 slov, žádnej velkej stres, zkrátka jen boj sám se sebou. Jo a Miranda s Bryanem měli být jenom kamarádi. Haha. V další verzi se z nich stali kamarádi s výhodama. A pak mi došlo, že když spojím dva podobně zlomený lidi, přerodí se to ve vztah. Navíc ta chemie mezi nima je cítit na míle daleko. Ale to, že spolu začali chodit, samozřejmě nemohlo znamenat, že to budou mít jednodušší. Vlastně se tím všechno zkomplikovalo. A příběh se začal zvětšovat.

Moje plánování (který opravdu proběhlo, přísahám, mám celej papír s údajema, kdy se co mělo stát, v jaký části příběhu se co zvrtne, u některých je i konkrétní kapitola) nevyšlo úplně... podle plánu, takže se toho muselo dost změnit. Třeba Bryan neměl vůbec mít práci. Miranda měla mít super vztah s rodičema. Carol měla mít Bryana o trochu radši. Bryanova máma měla mít Mirandu ráda jako svoji dceru. Bryan měl začít brát léky o dost dřív (třeba tak ve dvacátý kapitole). Vlastně to mělo být svým způsobem víc sluníčkový. Jenže PTSD není sluníčkový. Fungování ve vztahu, ve kterým fungovat prostě neumíte, protože jste oba moc rozbitý, abyste to zvládli bez problémů, taky ne. Mrtví kamarádi taky ne. A syndrom přeživšího už vůbec ne. A tak musel příběh potemnět.

Jak je vidět, změnilo se toho dost. Ale největší změnou prošel konec. Měl snad milion variant. Vybrat ten, co nejlíp seděl k tomu všemu, aby platilo Finis coronat opus, mě stálo spoustu sil. Nebudu lhát, svým způsobem mi lehce zlomil srdce, protože... chudák Bryan, chudák Miranda, chudáci všichni. Jak to bude dál, si může každej představit sám. Nechci nikomu podsouvat svoje vize, tohle je na čtenářích. ;)

Příběh patří k tomu nejdelšímu a zároveň asi nejsložitějšímu, co mi kdy vzniklo pod rukama. Tolik načtených knih, tolik přečtených článků, listování příbalovýma letákama, v jednu chvíli mi připadalo, že to nebere konce. Ale stálo to za to. Mám neskutečně rozšířený obzory, mám za sebou spoustu zajímavých knih (díky, pane Harolde Coyle, vaše knížky budou mít navždy speciální místo v mém srdci). Sice moje peněženka nemá takovou radost, protože některý věci nebyly vůbec levný, ale aspoň mi teď pěkně zdobí knihovnu. (Ano, třeba Balistika se tam vyjímá úplně nádherně.)

Plánování příběhu zabralo docela dlouho. V mojí hlavě byl zhruba od napsání Ale vždyť jsou Vánoce..., což znamená od Vánoc 2020. Tehdy probíhal výzkum ještě v mírumilovné formě, ale s úderem dubna/května, a hlavně potom v čase, kdy se mi otevřela možnost díky vysoký zmizet do Brna a prolízt Moravskou zemskou knihovnu odshora až dolů, došlo na tu nejzběsilejší část. A teď zpětně z toho mám fakt radost. Bryan s Mirandou mi díky tomu přirostli k srdci tak, jako ještě skoro žádná mnou vytvořená postava.

Po plánování došlo na činy. Musel se napsat popis, první kapitoly, vytvořit cover. První dvě úplně v pohodě, třetí boj. Ta fotka na coveru je moje vlastní. Tímto zpětně děkuji lahvi balantýnky a chlebu, co byl zrovna v chlebníku u rodičů, za účast při focení.

Původně tam měly být ještě noviny, což by se dalo zařídit, aby tam bylo to, co chci, ale nechtělo se mi otravovat někoho, aby mi to vytisknul. A miska fazolí, samozřejmě. Jenže ty doma nebyly, takže miska byla přidána uměle.

Mimochodem, focení probíhalo docela vtipně. Můj kocour se totiž rozhodl, že chleba voní fakt pěkně, a tak se ho pokusí ochutnat, proto se ateliér musel přesunout z konferenčního stolku na jídelní.

Byly vytaženy žaluzie, aby na věci krásně dopadalo sluníčko.

Pozorní si jistě všimli, že na coveru ale žaluzie jsou. Jo, tady je vidět moje nepřemýšlení, protože ty jsou taky přidaný uměle. Ano, byly vytaženy nahoru a potom dodány zpětně. Nic neříkejte. Směju se sobě ještě teď. Jo a ty rádoby bannery jsou taky z reálný fotky, na kterou byly jen hozený dva efekty a voilá. (Ano, je to otočený, ano, já to vím, ano, trpím, ale ne, nemám energii to pořád přetáčet.)

Jenže někdy v červenci roku 2021 mi došlo, že by bylo cool k příběhu něco přidat. Hm, co by to bylo? Co třeba halabala náčrtky postav? Jo, to by šlo. Takže tady jsou. Když už vznikly, tak mi přijde škoda je sem nedát.

A tady je Bryan v zimě, než se mi povedlo zničit mu život!

Práce to dalo víc, než dokážu přiznat nahlas, protože je to dělaný myší v Malování. Ano, v Malování. Ano, myší. Kochejte se, jak je libo. Jo a fun fact: Jollyho se mi nejdřív povedlo nakreslit zrzavýho a až zpětně mi došlo, že je blond, takže musel být překreslenej. Ale stejně mi k němu ta zrzavá pořád jde líp, ehm.

Jo a ještě nějaký reálie: Celej příběh se odehrává v Západní Virginii. Bryan s Mirandou bydlí ve městě inspirovaným městečkem Sissonville. To „velký město", kam pořád jezdí, je Charleston. Bryanovi rodiče bydlí v Bridgeportu. A William V Cross Lanes.

Určitě by se hodilo napsat ještě strašně moc věcí. Jenže už takhle je to docela dlouhý. Proto poslední dvě věci:

Doufám, že pro vás jako čtenáře ten příběh měl nějakou hodnotu. Že za něco stál, že jste si z něj něco vzali. Jestli existuje nějaká palčivá otázka, na kterou se chcete zeptat celou dobu, tak teď je ta možnost. Ale já mám samozřejmě taky nějaký otázky, hah.

1) Přišlo vám to uvěřitelný? A tím myslím všechno, od nákupu léků, přes jejich vztah až po ten úplnej konec.

2) Je něco, co byste změnili?

Poslední věcí je poděkování. Protože tenhle příběh vznikal přes dva roky, tak se počet lidí, kterým chci tady na konci poděkovat, hodně změnil, respektive o dost klesl, což ale nevadí, aspoň zůstali ti nejsilnější. ;) Díky VoriCZ za to, žes mi pomohl rozebrat a dořešit ten konec. A díky, že jsi mi dovolil ti to celý vyspoilerovat. Potom jedno velký poděkování EmilyAdams07, protože tvoje komentáře vždycky stály za to. Díky, že jsi to vydržela až do konce.
Můžu děkovat ještě autorům všech těch knih, taky Českým drahám, že jedou z Prahy do Brna a naopak kolem tří hodin, takže se v jejich vlacích dalo perfektně psát, svýmu notebooku, že v průběhu neumřel a dovolil mi vytvořit tohle pidi monstrum, všem, co se mnou měli trpělivost, když došlo na zvedání se uprostřed konverzace, zdvižený prsty na znamení nerušení v toku myšlenek a odchod do pokoje ke psaní, vlastně děkuju i těm, který odešli během psaní, reálně mi to dost pomohlo. Děkuju sobě. A díky i vám, co se sem možná dostanete nějakou dobu po dopsání, co jste ještě ani nezačali číst, co jste přestali už na začátku nebo v polovině.

Vlastně poslední věc - mám v plánu Fazole vytisknout. V plánu je tak pět kopií, protože je zkrátka chci mít doma v pevné podobě a egoisticky si je dát na poličku vedle Co odvál čas. Bude to asi někdy na podzim, ideálně do konce roku. Takže kdyby náhodou někdo chtěl, stačí se ozvat. Cenu ještě přesně nevím, ale odhaduju to tak kolem tří stovek. :)

Tímhle to asi ukončíme. Nepodceňujte PTSD. A jestli máte pár peněz navíc, tak je pošlete nějaký nadaci, co se stará o veterány.

Na závěr mistrovský dílo od Five Finger Death Punch.

Díky, že jste tu byli. Buďte na sebe hodní. A zkuste nesbírat střepy, ať se nepořežete.

Quentin