Carol sedící na jednom z křesel vypadala jako ztělesnění zloby a zvědavosti. Neustále si přesedala, ale zároveň z něj nespouštěla pohled a hodnotila ho podle všeho, co dělal. Už u ní měl nálepku voják, který sloužil s Peterem, idiot, co se hroutí v obchodě a záporák bydlící u její nejlepší kamarádky. Na jednu stranu na tom vlastně už nemohl být o moc hůř. Ale ani líp.

Neodvažoval se dojít si pro cigaretu, i když na ni měl neskutečnou chuť. Ve svém momentálním rozpoložení by mu Carol nejspíš ukousla hlavu. Možná taky kouří, napadlo ho. Jenže chtělo se mu to riskovat? Rychle k ní zvedl pohled a dospěl k názoru, že ne.

Vařil jim oběma čaj, protože ho rodiče vychovali tak, aby návštěvě vždy nabídnul něco k pití, a tmavovláska k jeho zklamání nabídku přijala a poručila si i spoustu cukru. Už chápal, proč si s Mir tolik rozumí.

Čas, kdy se ohřívala voda a on předstíral, že u ní musí stát a dávat pozor, strávil přemýšlením nad tím, co jí vlastně řekne. Nebude Mir vadit, že všechno ví od něj, a ne od ní? Nerad by naštval i ji...
Do toho byl neskutečně unavený a náladu měl na bodu mrazu. Děsilo ho, že se během dne klidně může objevit další záchvat. A tentokrát s ním nebude nikdo, kdo mu pomůže. Co když se mu třeba zastaví srdce?

Radši popadl dózu s cukrem a nasypal do jednoho hrnku celé čtyři lžičky. Při představě, jak to asi musí chutnat, se oklepal. Ale teď nebyl čas na to někoho soudit. Teď se musel psychicky připravit na výslech, z něhož se mu možná zase udělá zle. Jako by to jednou za den nestačilo.

Vrhl letmý pohled ke skříňce s whisky. Bylo teprve pár minut po poledni a on už měl dvě sklenky v sobě, ale jedna navíc přece neublíží. Minimálně nezhorší jeho momentální stav. A když nemůže mít cigaretu, pomůže aspoň alkohol. Jen tu abstinenci bude muset zase odsunout, ale to nevadí.

Otočil se zády k výhledu do obýváku, aby ho Carol neviděla, a nalil si sklenku plnou skoro až po okraj. Přičichl si k lahvi a slastně přivřel oči. Voněla úžasně, i když šlo o jednu z těch levnějších. Nechutnala sice nejlépe, ale tohle to vynahrazovalo. Lahev pro jistotu pořádně zavřel a schoval ji zpátky do skříňky, aby ho nenapadlo si z ní i loknout. Už tak měl ve skleničce trojnásobnou porci.

Konvice zapískala, voda byla hotová. Se zaléváním čajů si dal pěkně na čas. Napadlo ho, že v kuchyni ještě počká, než se vylouhují, ale při pohledu na Carol, která si zase netrpělivě přesedla, si to rozmyslel. Kdyby se tu ještě chvíli schovával, s největší pravděpodobností by za ním došla. A konfrontaci s ní na tak malém prostoru se chtěl vyhnout. Proto popadl oba hrnky a odnesl je do obývacího pokoje. Pro skleničku se musel ještě vrátit.

„Díky."

Překvapilo ho, že to vůbec řekla. Měl o ní docela špatné mínění - buranka, co nezdraví, neděkuje, je nepříjemná na cizí lidi, je dost od rány a hlasitá. Možná taková nebyla, ale on ji po těch setkáních nedokázal vidět jinak. Na druhou stranu, ona o něm taky neměla nejlepší obrázek. A tak, když si sedal naproti ní, se začal bát, co přijde vzápětí.

Nejdřív si jen přehodila levou nohu přes pravou. Následně si prohrábla vlasy a zamíchala si čaj. A potom ho probodla pohledem.

„Nelíbí se mi, jak se tu vyznáš," řekla jednoduše. Osten výčitek jej píchl jen lehce.

„To chápu."

„Jak dlouho spolu jste?"

Moc se s tím ochomýtáním okolo nezabírala, šla rovnou k jádru věci. První pozitivum, které na ní našel.

„V podstatě od tý večeře."

„Panebože," hlesla jen a zavrtěla hlavou. Vlastně ji trochu chápal. Kdyby mu Jolly tak dlouho tajil, že s někým něco má, asi by neskákal radostí do stropu. Na druhou stranu mu přišlo, že to Carol docela přehání.

„Myslel jsem, že ti to řekla."

No výborně, teď to ještě hodil na Mirandu, jako by to byla její chyba. I když... nebyla to pravda? Kdyby jí to řekla, Carol by ho teď nezpovídala. A kdyby jí zase před večeří řekla, že byl voják, tak by Carol z té večeře neodešla a byla by tam celou dobu a s Mirandou by se nevyspal, čímž pádem by se ani nedali dohromady a on by se patrně upil u sebe doma k smrti a našla by ho až jeho matka, což jí opravdu nepřál... Takže bylo vlastně dobře, že Mir Carol všechno hned neřekla.

„No, tak evidentně ne."

Natáhl se pro sklenku a rychle se napil. Vážně nechutnala dobře. Měl co dělat, aby se nezašklebil. Tahle situace byla čím dál nepříjemnější a zbytečnější. Proč to vlastně seděli a bavili se? Nestačilo by říct „jo, spíme spolu dost dlouho" a poslat ji domů?

„To mě mrzí." Tak tohle bylo ještě hořčejší než ta levná whisky. Možná by měl přestat lhát, aby nemusel tolik předstírat.

„Jo, to určitě," ušklíbla se a pohodila vlasy. „Aspoň mi nelži, díky."

„Promiň," hlesl a znovu se napil toho nedobrého alkoholu. Tentokrát své zhnusení nijak neskrýval.

„Když ti to nechutná, tak proč to sakra piješ?"

Zvedl k ní pohled a rozpačitě pokrčil rameny.
„Je to whisky."

„No a?"

„Jsem zvyklej ji pít, i když není tak dobrá."

Namotala si pramen vlasů na prst. „No a proč zrovna whisky?"

„Tak... je to taková lidská ambrózie."

„Ty seš fakt divnej," zasmála se a konečně se opřela. „Asi chápu, co na tobě Mir vidí. Ale můžu tě ujistit, že my dva kamarádi nebudeme."

Prohlédl si ji a pomalu přikývl. Rozhodně s ní nemohl nesouhlasit. Ani jeden tomu druhému nijak extra nepadl do oka. Bude mnohem lepší se snažit na sebe moc nenarážet. Jenže pokud všichni bydleli ve stejném městě, mohlo se dost dobře stát, že by si Mir mohla přát, aby se trochu spřátelili.

„Můžu se na něco zeptat?"

Ztuhla. Takhle výměna rolí, kdy vše neměla v rukou, se jí asi moc nelíbila.
„Zkus to a já možná odpovím."

„Kde vlastně bydlíš? Někde tady, nebo...?"

Viditelně se jí ulevilo. Dokonce se pousmála. „Já bydlím tady, hned za radnicí. Co, chceš někdy přijít na návštěvu?"

„Ne. Jen mě napadlo, jestli Miranda nebude chtít, abychom se občas sešli všichni tři, když už o nás víš."

Tentokrát ji rozesmál.
„Toho bych se nebála, neni blbá. Teda, aspoň pokud jde o tohle," řekla a přejela ho pohledem.

Tak počkat, na co narážela? Chtěla ho urazit? Vyprovokovat? Nebo zase jen něco špatně pochopil? Nechtěl dělat unáhlené závěry, ale ona mu pomalu nedávala jinou možnost.

„Jak to myslíš?" ptal se, když se natahoval pro svůj čaj.

„No, nechci bejt zlá, ale," zase si prohrábla vlasy, „myslela jsem si, že dvakrát do stejný řeky nevstoupí. Vlastně ji v tomhle nechápu."

„Proč?"

„Ale no tak, nedělej, že ti to nedochází. Byla vdaná za vojáka, a to manželství jí pořádně vyždímalo. Měla na starosti jeho dceru, která byla podle mýho názoru pěknej spratek. A ty seš taky voják. Jak může vědět, že to tak nedopadne i teď?" řekla a podívala se mu do očí. „Kde je ta jistota, že to s tebou nebude stejný?"

Téma, které právě načali, mu nebylo vůbec příjemné. Pevněji sevřel hrnek a pozoroval čaj. Třásly se mu ruce, takže se čeřil.

„Tak já nemám dítě -"

„O dítě tady vůbec nejde," utnula ho příkře. „Jak mám vědět, že po vztahu s tebou nebude vypadat jako po tom s Peterem? Evidentně chlastáš. A taky kouříš, všimla jsem si, jak furt čumíš na ty cigarety. Máš panický záchvaty v obchodě. Ty nejseš člověk, co by byl ta opora, kterou ona potřebuje. Nebo snad jo?"

Přešla do útočného módu, a to ho stresovalo. Do toho asi nevědomky zvyšovala hlas, a protože i normálně ho měla trochu vyšší, působil nyní skoro jako infrazvuk, co se zabodával do uší. Mimoděk se přikrčil a stiskl hrnek tak pevně, až se bál, že se mu roztříští v rukách. Bodla by cigareta, ta by ho uklidnila. Jenže v téhle debatě si ji vzít nemohl.

„Myslím, že sama Mir nejlíp ví, koho potřebuje."
Říct to nahlas ho stálo dost sil. Navíc se bál, že jeho odpověď rozpoutá hurikán. Všechno záleželo na Carol, a to se mu vůbec nelíbilo.

„A já si myslím, že zrovna ty o tomhle nevíš vůbec nic. To já jí znám už několik let a vím o ní všechno."

Kdy se z téhle konverzace stala hádka? Vždyť to vypadalo, že se zvládnou bavit jako normální dospělí, a ona najednou otočila o sto osmdesát stupňů a začala ho napadat.
Když o ní víš všechno, tak proč ti neřekla, že spolu spíme a jsme? Tak moc to chtěl povědět a uzemnit ji. Jenže to přece nešlo. Miranda by zase musela celou tuhle situaci napravovat a zbytečně by se trápila.

„Nemusíš se hned chovat zle," řekl jen a napil se čaje. Pořád se mu trochu třásly ruce, ale zatím se poměrně držel. Pokud tuhle konverzaci brzy ukončí, tak to dopadne dobře.

„Já nejsem zlá, jen ti říkám, jak to je. Vy dva se znáte chvíli, tak se netvař, že o ní víš všechno."

„Nikdy jsem to netvrdil."

Probodla ho pohledem. „Doslova před chvílí jsi řekl, že Mir ví, co potřebuje."

Povzdechl si. Kdy se naposledy hádal se ženou? S Mirandou se zatím nepohádali. Pokud nepočítal tu debatu po chvíli, kdy spálil svatební oznámení. A s Christy se hádal dřív. Před válkou, než odjel. A než ona odešla za jiným. Bodlo ho u srdce a roztřeseně se nadechl.

Zatraceně, na tohle teď nesmí myslet. Carol toho využije a nazve ho slabochem a řekne Mir, aby ho nechala, protože ji neochrání, a on bude zase sám a bude muset dát výpověď, protože přece nemůže pracovat u jejího příbuzného, a nebude mít na hypotéku a jídlo a dojdou mu peníze a skončí na ulici a neštěkne po něm ani pes a bude Mirandu vídat na ulici a ona bude dělat, že ho nezná, a -

Stáhlo se mu hrdlo. Musel se natáhnout pro cigaretu. Neskutečně rychle, tak, jak to asi nikdy předtím neudělal, ji vyndal z krabičky a strčil si ji do pusy. Zapalovač vytáhl z kapsy během setiny sekundy a už cvakl a jemu v puse plápolala cigareta a on se konečně zhluboka nadechl.

„To si snad děláš prdel," ozvalo se z protějšího křesla.

Ještě jednou potáhl a teprve poté se na ni podíval. Ruce měla založené na prsou, obočí zvednuté a nevěřícně vrtěla hlavou.

„Co?"

„Já tu říkám, jak je debilní, že kouříš, a ty si tu vážně zapálíš, když u tebe sedím? Snad nemyslíš vážně, ne?"

Zabořil se hlouběji do křesla. Sice nezvedla hlas, ale měl pocit, že ho každou chvilku rozsápe. Asi se nezachoval nejlíp, ale nehodlal se před ní sesypat, protože ve své momentální náladě by se do něj pravděpodobně akorát pustila, aby mu sdělila, že nic nevydrží.

„Promiň," zamumlal a vyndal cigaretu z pusy. Nechtěl ji típnout, ale myslel si, že by ji tak třeba tolik nedráždila.

Nadechla se. Pak zavrtěla hlavou. „Chtěla jsem ti říct, ať už jdeš do prdele, ale nechci bejt mrcha. Ach jo, my dva se fakt nebudeme moct vídat nějak často... Víš co? Podej mi taky jednu."

„Jednu co?"

Protočila oči. „Jednu tvojí ledvinu. Cigaretu přece!"

Její změna nálad ho vyváděla z míry. Nechápal ji. Jak mohla v jednu chvíli nadávat na kouření a v další si zapálit taky? Raději jí ale jednu podal společně se zapalovačem.

Když si potáhla, naklonila se k němu a ťukla svojí cigaretou o tu jeho. Nedůvěřivě ji pozoroval a měl co dělat, aby neucukl.

„Tak na start novýho nepřátelskýho kamarádství, který budem před Mirandou krýt."

Musel se pousmát. A pak si s ní taky přiťuknul.