Zablokoval si rameno a krk. Jeho noční eskapáda měla za následek, že po probuzení nedokázal otočit hlavu vlevo a každý pohyb levé ruky jej bolel. V takovém stavu se mu poklízelo neskutečně těžce. Na vysávání se vykašlal, jen tak ledabyle otřel prach v obývacím pokoji a vynesl odpadky. A nepřetržitě větral, což vedlo k tomu, že neustále kýchal a zároveň sykal bolestí. Zle se mu už naštěstí neudělalo.

V poledne do sebe dokázal dostat trochu chleba a zaléval ho notným množstvím čaje. Ačkoliv měl chuť, whisky si zatím nenalil. Bál se, aby neskončil stejně jako v noci. Převlékl si propocené oblečení a dal si rychlou sprchu. Přemýšlel nad tím, že bude ledová, jenže si to taky velmi rychle rozmyslel. Složit se ještě psychicky, zvlášť když měla přijet Miranda, nepotřeboval. To by si rovnou mohl na čelo napsat „bez tebe nezvládnu normálně fungovat, neodcházej, prosím".

Když se viděl v zrcadle, zděsil se sám sebe. Boule na pravé straně čela se krásně vybarvila, měl i modřinu na lícní kosti. Kruhy pod očima měly děsivou barvu, v levém oku mu praskla žilka a bělmo se tak zbarvilo dočervena. Kůže byla tak bledá, až se bál, jestli se mu to nezdá. Tričko, které mu dřív bylo volné jen trošku, na něm viselo. Opatrně si promnul obličej. Tohle nevyšlo. Zuby si čistil dlouho, aby z pusy dostal veškeré pozůstatky po včerejšku.

Do Mirandina příjezdu zbývalo dvě a půl hodiny. Pozavíral okna, udělal si další čaj a uvelebil se na gauči. Chtěl si připravit, co všechno jí řekne, nacvičit si projev, aby ho nezaskočila a on mohl říct všechno, co potřeboval, ale vyčerpání si vybralo svou daň, a tak se dvakrát přistihnul, že usnul. Nakonec mu zbyla půlhodina. Čas akorát tak na to se opít, vykouřit pár cigaret a zapečetit dveře, aby se nedostala dovnitř a nemusel čelit následkům svého jednání. Byl dospělý a stejně se bál toho, co nastane. Netušil, jestli se zvládne zachovat racionálně a nezhroutit se jí k nohám s prosbou na rtech, aby ho vzala zpět.

Ačkoliv se vnitřně vzpíral, nakonec zvítězil strach s nervozitou - jednu sklenku whisky si dal. Druhou jen dolil, ale neupíjel. Lepší bylo nechat ji na čas zúčtování, aby se měl čím odreagovat a na co se soustředit, až se mu rozpadne veškerá jeho snaha pod rukama a on zjistí, že právě ztratil důvod žít. Na takové momenty byla whisky ideální. Poslední stéblo záchrany před šílenstvím. Poslední teplý pramínek naděje. Aby byl šťastný alespoň chvilku před tím, než si prostřelí hlavu.

Několik posledních minut strávil u otevřeného okna, kde střídavě kašlal a kýchal. Potřeboval alespoň nějaký kontakt s vnějškem, když se tu měl na pár hodin zavřít s Mirandou a hrát si na dospěláka. Netušil, co udělá, až si oficiálně oznámí, že je konec. Nechtěl si to představovat, ale nějak vnitřně tušil, že k tomu dojde. Nedivil se jí, sám cítil, že poslední dobou to bylo divné, nepřirozené, jako by si byli naprosto cizí. Na druhou stranu potřeboval zjistit, co se stalo, co se změnilo, čím si tohle zasloužili. A samozřejmě se s ní nechtěl rozloučit. Stále doufal, že tímhle rozhovorem něčeho dosáhne, nejlépe pokračování toho všeho. Kdo by na jeho místě nedoufal?

Zařinčel zvonek. Trhl sebou a rozbušilo se mu srdce. Projel jím strach, instinktivně se přikrčil, ale vzápětí si uvědomil, že se nic neděje. Jen někdo zvoní. Miranda. Ačkoliv měla klíče, zvonila. Asi tím chtěla dát najevo, že už mezi nimi nic není. Uzavřít tu celou kapitolu a dělat, že se nikdy neudála. Horko těžko se přinutil dojít otevřít. Když ji viděl, bodlo ho u srdce.

Dlouhá rudá sukně, bílá halenka, rozpuštěné hnědé vlasy, brýle na špičce nosu. Chtěl tam jen stát a obdivovat ji, dívat se na ni, sledovat, jak se jí pod halenkou dmou ňadra, pozorovat, jestli se jí rozšiřují zorničky, když se na něj zase kouká ona. Jenže to nešlo. Neměl na to právo, a tak ustoupil, aby mohla vejít.

„Ahoj."

„Ahoj."

Žádná hřejivá slova, žádné objetí, žádné doteky, žádné zarudlé tváře. Jen se plaše usmála, vešla dovnitř a zula si boty. Potom zůstala stát na místě, ani do obýváku nešla sama. Netušil, proč to dělá. Snažila se mu ukázat, že s ním jedná jako s cizím člověkem? Nebo prostě jen zapomněla, kudy se tam jde? Byla zdvořilá? Chtěla ho vyprovokovat?

Myšlenky mu vířily hlavou, když sám vykročil k obývacímu pokoji. Možná jí měl nabídnout čaj nebo vodu, ale, zatraceně, věděla, kde je kuchyně, a mohla se obsloužit sama, byla tu už několikrát.

„Máš otevřené okno."

Zněla překvapeně. Dělala si snad starosti? Kdyby si chtěl něco udělat, udušení na alergii by určitě nezvolil, protože by to bylo dlouhé, otravné a velmi pravděpodobně neúspěšné.

„Jo, to víš, větral jsem." Neměl v plánu říct to tak chladně, ale nedokázal si pomoct. Potřeboval k tomu všemu přistupovat s odstupem, alespoň trochu, jinak by ji hned objal a už nikdy nepustil. Jen se nezdálo jako nejlepší nápad se k ní hned chovat hnusně, ale co se dalo dělat.

Celá nesvá se posadila na gauč. Nevěděla, kam s rukama, a tak je složila do klína a okamžitě je zase volně položila vedle sebe. Potom si upravila vlasy a hned nato si posunula brýle. Bryan jí to nemínil usnadňovat. Pomalu došel zavřít okno, dával si pozor na každý krok. Chvíli se ještě díval ven na zahradu. Vytáhl cigaretu a strčil si ji mezi rty, ale nezapálil ji. Posadil se naproti ní a pohodlně se opřel, tedy tak pohodlně, jak mu to bolavý krk a ruka dovolovaly. Cítil se kvůli tomu hrozně, ale věděl, že nesmí ukázat slabost, jinak to nezvládne.

„Chtěla jsi něco probrat."

Střelila po něm pohledem a odkašlala si. Byla nervózní.

„Máš pravdu. Chtěla jsem vyřešit nás dva. To, co se dělo. A taky co bude dál. Co se ti stalo?"

„Jen malá nehoda, nic důležitýho. Čím chceš začít?"

„Je mi to jedno. Máš něco, co bys mi rád řekl?"

„Asi ne. Nevím. Záleží na tom, co mi řekneš ty." Vytáhl si cigaretu z pusy a začal si s ní hrát.

Povzdechla si. „Bryane, takhle se nikam moc nedostaneme. Ale jestli mám začít, tak fajn. Určitě sis všimnul, že... se náš vztah nevyvíjí zrovna ideálně. Poslední dobou jsme se chovali oba odtažitě."

„Přesněji od doby, co ses vrátila od mámy."

„Ano, to je pravda," řekla a taky se opřela. Působila víc uvolněně.

„Proč?"

Zase se napjala. „Víš, já se snažila ji tímhle moc nezatěžovat, protože celou situaci s Peterem nezvládla úplně nejlépe. Když zjistila, že existuje Ellen, málem ho zabila a domlouvala mi, ať ho opustím, protože mi zatajil obrovskou věc. Ale potom mu přišla na chuť a nakonec si ho oblíbila a měla ho ráda. Jeho smrt ji zasáhla skoro jako mně. Byl pro ní jako syn, kterého sice měla, ale nevyvedl se podle jejích představ."

Ostře se nadechla a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Chtěl ji vzít za ruku, protože věděl, jak těžké pro ni je tohle řešit, ale nemohl si to dovolit.

„Takže jsem s ní o tobě vůbec nemluvila. Jenže v sobotu mi volala Carol. Byla docela hysterická a vlastně mě skoro seřvala za to, že jsem jí o nás dvou neřekla. Jedním dechem dodala, jak to zjistila, takže jsem si dělala starosti, jestli jsi v pořádku. Máma mě ale slyšela. A já musela všechno vysvětlit. V té chvíli jsem... vážně jsem si říkala, že to pochopí, že bude ráda, že jsem šťastná."

Pousmála se a podívala se na něj. V očích se jí zaleskly slzy.

„Jenže ona nechápala absolutně nic. Myslela jsem si, že to, co předvedla po objevení Ellen, bylo maximum, jenže tenhle víkend byl stokrát horší. Řekla mi, že jsem úplně blbá, když zase lezu do vztahu s vojákem. Jakmile zjistila, že jsi znal Petera, tak se pokřižovala a pronesla, že se určitě v hrobě obrací, protože jsem ho takhle podvedla. Celý zbytek doby, co jsem tam byla, mi říkala, jak se na to mám vykašlat, že takhle šťastná nikdy nebudu, že jsem Peterovi nevěrná, že ze mě jen sosáš peníze, že se uchlastáš k smrti a stáhneš mě s sebou," uhnula pohledem, „takže jsem byla pod konstantním tlakem a ta situace s Carol tomu nepomohla."

Věděl, že by potřebovala obejmout. Viděl, jak se jí chvěla ramena, jak se nahrbila. Tak rád by to udělal. Místo toho si povzdechl.

„To mě mrzí. Ale mohla jsi mi to říct."

„Já chtěla, vážně. Jenže potom jsem si vzpomněla, že jsi všechno pověděl Carol za mými zády, ani ses nezeptal, jestli jí to můžeš říct, nepočkal jsi na mě, prostě jsi jí to řekl. Naštvalo mě to, takže jsem dospěla k tomu, že tohle vyřeším sama, bez tebe. Carol jsem nic říct nemohla, ta se urazila, a na tebe jsem zase měla vztek já."

Přehodila si nohu přes nohu.

„Taky mi došlo, že v něčem má moje máma pravdu - hodně piješ. Bojím se, že se ti něco stane. Jak jsem celé ty dva dny poslouchala, co všechno je s tebou špatně a co jsem zase udělala špatně já, začínala jsem tomu pomalu věřit. Vážně jsem si myslela, že jsem Peterovi nevěrná, že dělám něco, co bych neměla."

„Nechtěl jsem to Carol prozradit. Říkal jsem jí, ať to vyřeší s tebou, ale naléhala. Je mi líto, že ti to pak vyčetla, ale já se vážně snažil. A nemám pocit, že bych tak moc pil, a Peter by byl určitě rád, že jsi šťastná. I když si taky občas přijdu blbě za to, že dělám něco za jeho zády."

„Tak jsi měl víc odmlouvat, nebo prostě odejít. Bryane, víš, co mi na tom vadí? Že je to moje nejlepší kamarádka a takovou důležitou věc se dozvěděla od tebe, od někoho, koho vlastně nezná, a ne ode mě. Chtěla jsem jí to říct, až bude pořádná příležitost, aby jí to neublížilo, ale tys mi tuhle možnost vzal."

Podíval se jí do očí.

„Promiň."

Svěsila ramena a zhluboka vydechla.

„Nejhorší je, že když tě vidím, tak se na tebe nedovedu dál zlobit. Prostě to nejde. Ale abych se k tomu vrátila, tak jsem mámě začala věřit. Potom jsem přijela a doufala jsem, že mi to... nějak vyvrátíš. Jenže ty ses choval chladně, držel sis odstup. Bála jsem se tě na cokoliv zeptat a chtít po tobě ujištění, protože jsem měla pocit, že cokoliv udělám, bude to špatně," ostře se nadechla.

„A tak jsem se víc uzavírala a potvrzovala si, co říkala máma. Ten večer, co jsem pro tebe jela do Woodswillu se všechno zlomilo. To, jak ses choval, jak ses tvářil, jak... jak sis vzal jeho tričko, všechno to na mě spadlo. Jako bych dostala obrovskou facku. Věděla jsem, že musím pryč, a tak jsem se rozhodla pro Carol, protože ona by mě nikdy nenechala na holičkách."

„Pomohlo ti to?"

„Nejsem si jistá. Usmířila jsem se s ní, to ano. Ale ani ona se k našemu vztahu nevyjádřila zrovna lichotivě. Stokrát se mě zeptala, jestli jsem si tím vážně jistá. Když zjistila, co si myslí máma, dala jí za pravdu. Byla jsem v pasti. Řešily jsme to několikrát a vždycky to skončilo tím, že mi řekla, ať si dělám, co chci, ale pak nebrečím, když bude mít pravdu. Vážně jsem nevěděla, co mám dělat. Ale došlo mi, že tohle musím vyřešit s tebou, proto jsem tady."

„Aha." Na víc se nezmohl. Sklopil pohled ke svým dlaním a začal si zase hrát s cigaretou. Netušil, jak se má v takové chvíli správně reagovat. Tohle s Christy nikdy neřešil.

„Víc mi k tomu neřekneš?"

„Já nevím, co víc říct. Mrzí mě to. Mrzí mě, že ses takhle cítila, mrzí mě, co ti ty dvě řekly, mrzí mě, že jsem to Carol prozradil. Neměl jsem v plánu se k tobě chovat chladně a je mi líto, že to tak dopadlo, ale bylo toho na mě prostě moc. Nebylo to ode mě fér."

„Bryane, já to nechci vzdát. Ale potřebuju vědět, že o to stojíš. Že ti můžu věřit, že se na tebe můžu spolehnout. Potřebuju vědět, že nebudu litovat toho, že jsem ti dala šanci."

Podíval se na ni. „A jak ti to mám dokázat?"

Posunula si brýle na nose a opětovala mu pohled. „Přestaň, prosím, pít. A dojdi si k doktorce, abys dostal léky."

To znělo jako rozumná podmínka. Jen netušil, jak se popere s tím alkoholem. Sklenička na uklidnění tu pro něj byla poslední záchranou a nedávno se zase uchýlil k pravidelnějšímu pití. Co udělá, až to přestane zvládat? Když se nebude moct napít, čím se uklidní? Cigareta by mohla stačit, ale co když mu jednou nepomůže? To jako bude muset jít na uklidňující procházku? Nebo si sežene sedativa pro koně?

„Bryane?"

Zamrkal. Ztratil se v myšlenkách a ani jí neodpověděl. Musela už ztrácet trpělivost.

„No... zkusím to."

Tentokrát se pousmála. „Víc po tobě asi teď chtít nemůžu. Máš ty něco?"

„Asi jen to, abys mi říkala, když se něco bude dít, ať to vyřešíme. Chápu, že jsi ten útěk ke Carol potřebovala, ale byl bych rád, kdyby se to nestávalo často."

„Neboj. Ještě něco?"

Zavrtěl hlavou, čehož vzápětí zalitoval. Potřeboval si zapálit. Byl tohle úspěch? Dohodli se právě, že budou pokračovat? Nebo jen vzletně zaobalili rozchod? Netušil, co se momentálně stalo a děje. Kouření by mu urovnalo myšlenky a třeba by se i dobral výsledku bez toho, aby se musel trapně ptát. Ale hodilo se teď kouřit? Nepokládala by to za urážku? Jeho vlastní hlava ho vyčerpávala. Hledal problémy tam, kde nebyly, a pořád něco řešil. Nemohl si chvíli užívat klid, ne, zkrátka musel jet na plné obrátky a všechno zpochybňovat. Zavřel oči. Byl tak unavený. Co by se stalo, kdyby teď prostě usnul?

„Já jednu věc mám."

Zmoženě otevřel oči a zaostřil na ni. Usmívala se. Proč se usmívala? Chtěla mu zakázat i kouření? Jestli ano, tak se mohl rovnou jít oběsit.

„Povídej."

„Obejmi mě."

Nejprve mu vůbec nedošlo, co řekla. Jen se na ni díval a mrkal. Trvalo pár sekund, než mu doteklo, co se právě stalo.

„Jako teď?"

„Ano, teď."

Rychle se zvedl, udělal dva kroky a už před ní klečel a objímal ji kolem pasu. Při natažení levé ruky tiše sykl. Mirandu ale držel pevně. Voněla jako jaro, sladce a svěže, jako naděje, jako šance na nový začátek. Obličej jí zabořil do břicha a pořádně se nadechl. Boule na čele se ozvala, ale ignoroval ji, protože, Kriste, tohle tak dlouho nedělal. Tak dlouho ji necítil, tak dlouho si jí ani nedotkl, tak dlouho neměl možnost jí dát najevo, že bez ní nevydrží.

Prohrábla mu vlasy a zasmála se. „Tohle mi chybělo."

„Mně taky," zamumlal.

Byla zpátky. Konečně.