Slunce ho pálilo do zad. Litoval, že si vzal tmavé tričko, protože mu teď bylo šílené vedro a při každém kroku cítil dva malé pramínky potu sjíždějící mu přes lopatky až ke kalhotám. Jít na procházku se mu už nezdálo jako tak dobrý nápad.

Přestože měl chuť otočit se na patě a vrátit se domů, jen se vysmrkal a pokračoval v cestě. Potřeboval na chvíli vypadnout, jinak by se zcvoknul. Od odjezdu matky nevystrčil nos z domu, i když jí při jejích pravidelných každodenních telefonátech tvrdil opak. Věděl, že kdyby zjistila, jak na tom je, neváhala by a hned přijela. Jenže tohle si musel vyřešit nejdřív sám se sebou.

Neustále se rozhlížel kolem sebe. Prohlížel si lidi, co šli naproti němu, posedávali na lavičkách nebo na trávě v malém parku, a přemýšlel, jestli někdy dokáže žít jako oni. Bez problémů vstát, udělat si obyčejnou snídani, jet do práce. Při pomyšlení na práci se ušklíbl. Čas ubíhal a množství peněz na účtu se neúprosně zmenšovalo. Sice dostával jakožto veterán měsíční kompenzace, ale ty mu nepokryly ani celou hypotéku, a to do toho nepočítal jídlo. A peněz ze železné zásoby pomalu ubývalo. Zbývaly mu nějaké dva, v nejlepším případě tři měsíce. Do té doby se musí rozhodnout, jestli se plně pověsí na krk rodičům, nebo začne dobrovolně trpět v zaměstnání.

Zavrtěl nad tím hlavou a přidal do kroku. Nebylo dobré se teď něčím zatěžovat. Mohlo by to skončit zle – a tentokrát by ho při zhroucení nikdo nezachránil. Slíbil si, že jakmile se vrátí domů, podívá se po něčem, co by ho nemuselo úplně zničit. Jen si nedokázal představit, co by to bylo. Pracovat s lidmi nemohl, ale sezení v kanceláři se mu taky příčilo. I když tam by měl svůj klid.

A dost, pomyslel si a prohrábl si vlasy. Na přemýšlení nad budoucností bude mít dost času doma. Teď bylo hlavní se v pořádku vrátit. Zaslechl zahřmění. Cukl sebou a rozhlédl se. Někteří zvedli pohled k nebi, jiní se urychleně zvedli a pospíchali se schovat a další ten zvuk asi ani nezaregistrovali. Bryanovi se z pomyšlení, že by ho venku zastihla bouřka, udělalo zle. Jestli mu bude hřmít nad hlavou, daleko nedojde.

Radši sklopil pohled k zemi a popoběhl. Vzduch ztěžkl a lepil se mu na patro, stejně jako potem promočené triko. Nesnášel tyhle momenty před bouří. Deptala ho ona nejistota, že ví, že něco vypukne, ale netuší kdy. Připomínalo mu to ohlášené nepřátelské operace s nejasnými údaji. Tam taky jen čekali na nevyhnutelné a modlili se, aby vše proběhlo hladce.

Jak se ztratil v myšlenkách, nezaregistroval, že na něj někdo volá. Až když ucítil lehký dotyk na levém předloktí, trhl sebou a prudce otočil hlavu. Miranda se plaše usmívala.

„Dobrý den. Volala jsem na vás, ale asi jste mě neslyšel."

„Promiňte, zamyslel jsem se," zamumlal. „Potřebujete něco?"

Přenesla váhu z jedné nohy na druhou a posunula si brýle o kousek výš. „Ne. Totiž, vlastně ano. Víte, moje kamarádka Carol... Pamatujete si na ni?"

„Ano, jistě, na tu bych přece zapomenout nemohl."

„No, tak ona by vás ráda poznala. Nějak víc. Tak mě napadlo, jestli byste... se někdy nestavil na večeři."

Nervózně si odkašlal. Večeře s dalšími lidmi? Vždyť nezvládal jíst ani sám, natož při pohledu na ostatní, co se cpali o sto šest. A ještě by měl potkat tu hroznou holku? Doufal, že už ji nikdy neuvidí, a teď by se měl upsat k tomuhle utrpení. Tolik to chtěl odmítnout.

„Nevím, jestli se úplně cítím na jídlo s dalšími lidmi."

„Můžete si dát třeba jen trošku... Moc by mě potěšilo, kdybyste přišel."

Ta skrytá prosba na konci ho rozhodila. Nepřipadalo mu to jako dobrý nápad. Na druhou stranu, když jen ze zdvořilosti ušpiní příbor a nechá si nalít nějaké dobré pití, třeba by to nemuselo dopadnout až tak zle. S alkoholem v krvi by mu ani tolik nevadila ona třetí osoba. Ale zdálo se to jako velký krok. Vzhledem k tomu, jak špatně snášel poslední události, se bál, že další neúspěch by nezvládl.

„Kdy by ta večeře byla?"

„Děkuju, jste moc hodný," vyhrkla a stiskla mu levou dlaň. Snažil se ten dotyk nevnímat a jen se usmál. „Hodil by se vám pátek? Třeba v sedm hodin?"

„Dobře, v sedm budu u vás."

„Ještě jednou děkuju. A nebojte, udělám něco, co sníte i vy."

„To přece nemusíte."

„Nezvu vás na večeři, abyste tam pak byl hlady."

„Ale však sama víte, že můj jídelníček je značně... omezený."

„A to vadí?"

Nechápal ji. Netušil, proč se snaží mu pomáhat. Věděl jen, že mu tím neskutečně kazí jeho snahu držet si od ní odstup. Protože jakýkoliv její projev dobré vůle končil tím, že musel začít myslet na vlastní rodiče, mrtvé kamarády nebo Christyinu svatbu, jinak by to dopadlo hodně špatně.

„Podle mě ano, přece jenom se s tímhle množstvím jídla nic moc extra vymyslet nedá."

„Nechte se překvapit," odpověděla s úsměvem a vykročila. „Můžu vás doprovodit domů?"

„Klidně, stejně jdeme stejným směrem."

Šli vedle sebe jako dva cizinci. Pokaždé, když se jeden jen o kousek přiblížil, druhý ustoupil stranou. Poprvé Bryan, podruhé ona. Ačkoliv se snažil to nevnímat a říkal si, že jen doprovází svou známou, jeho tělo se s tím odmítalo smířit. Kdykoliv cítil, jak se jejich ruce téměř dotýkají, musel se zhluboka nadechnout a obrátit pozornost k tmavým mrakům nad jejich hlavami.

S velkým sebezapřením odolával touze na ni sáhnout a už ji nepustit. Nebylo v tom nic hlubokého ani šlechetného, jako by ji snad měl chránit před zlým vnějším světem. Ne, tady šlo jen o pudy, které se prodíraly ven. A jediné, co zabraňovalo jejich naplnění, byla poslední špetka sebekontroly, která se mohla kdykoliv obrátit v prach. Stačil by jediný pohled, nejasný signál a všechno snažení by přišlo vniveč. Možná proto měli oba raději po zbytek cesty pohled sklopený k zemi, jen občas jeden z nich zvedl zrak k nebi, aby se ujistil, že mají ještě několik málo minut, než přijde pohroma.

„Už je vám líp?" prolomila Miranda ticho, když přecházeli přes přechod.

„Líp?"

„No, při našem posledním setkání jste nebyl úplně v pořádku."

„Aha. Ano, už je mi lépe, díky za optání."

Zastavili na chodníku před jeho domem. Bojoval s touhou pozvat ji dovnitř a potřebou být chvíli sám.

„Děkuju za doprovod."

„To nestojí za řeč. Vážím si toho, že jste moje pozvání přijal."

Nadechl se a prohlédl si ji. Kdyby teď udělal krok vpřed, možná by ji zvládl políbit, než by stihla uhnout. Raději sklopil pohled k zemi. Jakmile bude vevnitř, zaslouží si ledovou sprchu.

„Tak se mějte hezky."

Když za sebou zavřel dveře, opřel se o ně a v duchu zanadával. Měl si to líp promyslet, uvažovat nad možnými důsledky, ne okamžitě přijmout. Jak to tam přežije? Miranda sice tvrdila, že uvaří něco, co zvládne sníst i on, ale moc tomu nevěřil. Možná mu kydne konzervu na talíř, takže se bude ta její neomalená kamarádka ptát, proč nejí jako normální lidi. To jí tam má vykládat, že se na něm podepsala válka?

Na druhou stranu, chtěla ho víc poznat. A jak někoho poznat lépe než zjištěním jeho největších chyb? Přesto se mu ten nápad nelíbil. Ta holka mu byla tak nesympatická, už těch několik málo minut před pár dny bylo utrpení, natož klidně dvě hodiny. Co si jenom myslel, když na to kývnul? Co si od toho sliboval?

Ve sprše si opakoval, že se hlavně musí v pátek hodit do klidu a nepředvádět to, co dneska. Jestli něco pokazí, nikdy si to neodpustí. Vezme si s sebou cigarety, bude doufat, že té Carol nevadí kouření - a vlastně i kdyby vadilo, nezastavilo by ho to -, a hlavně si udrží odstup od paní Delové. Protože jestli to dopadne jako dnes, bude muset z večeře odejít o něco dřív a modlit se, aby ho nikdo nepotkal, až poběží domů.

Šel si na povzbuzení nalít sklenku whisky. Slušelo by se na večeři přinést nějaké pití, jen nevěděl jaké. Nejradši by vzal právě whisky, ale nová by ho stála moc peněz, navíc se bál, že by ji ve finále pil jako jediný. Hodilo by se víno, jen nevěděl jaké. Zmučeně si povzdechl, když si uvědomil, že bude muset zase do obchodu a zase vybírat něco, na co není zvyklý.

Vyhlédl z okna na provazce deště. Napadlo ho, jestli soused stihl přijít ze své obvyklé procházky a schovat psa před bouřkou, nebo ten chudák mrzne přede dveřmi. Zvědavost mu nedala a přešel do ložnice, odkud měl výhled na kousek jeho zahrady i vchodové dveře. A opravdu, i přes liják, jaký venku panoval, spatřil tmavou šmouhu krčící se pod okrajem střechy. Docela to ubohé zvíře litoval. Ale jeho strach z hlasitých zvuků, jichž zrovna psi vyluzovali víc než dost, mu bránil cokoliv podniknout. A tak jen postával u okna, pozoroval promočeného psa, upíjel whisky a přál si, aby jednou dokázal normálně žít.

První zahřmění ho vyděsilo. Trhl sebou tak moc, až si polil tričko. Raději se vrátil do obývacího pokoje, popadl krabičku s cigaretami a jednu si naučeným pohybem strčil mezi rty. Škrtnutí zapalovače mu zabránilo začít panikařit.

„Klid, je to jen bouřka."

Slyšet vlastní hlas mu vždycky pomáhalo, jenže tentokrát to bylo bez účinku. Hřmělo až moc nahlas, blesky křižovaly oblohu a vítr ohýbal větve, které narážely do oken. Příliš hlasitých zvuků. Posadil se na gauč, vytáhl první časopis, který pod stolem našel, a snažil se ignorovat hromy. Nebýt cigarety, určitě už by se zase složil.

Úleva přišla až s telefonátem od matky. Ačkoliv jindy by ho její vyptávání otravovalo, tentokrát ho zachránilo, protože se konečně soustředil na něco jiného než bouřku zuřící venku. Přestože si povídali jen několik málo minut, zvládl přečkat nejhorší.

Když pak odcházel z ložnice, odkud volal, neboť zde byl nejlepší signál, očima zabloudil k oknu. Pes tam stále ležel. Na jeden malý moment ho napadlo, jestli náhodou soused není mrtvý. Radši tu myšlenku zaplašil. Sice ho neměl rád, ale smrt mu nepřál. Určitě se jen schoval někde v obchodě, aby v největším dešti nešel domů. Jenže z pohledu na mrznoucí zvíře ho bolelo u srdce.

Neměl by toho chudáka pustit k sobě? Aspoň na chvilku, než přestane pršet. Ale co bude se psem tady doma dělat? Vždyť stačí jediné zaštěkání a sesype se. Naposledy pohlédl k sousedovým dveřím. Zatáhl žaluzie a povzdechl si.
Hry na hrdiny už dávno nebyly pro něj. Válka ho z nich vyléčila.