(Pusťte si k tomu písničku v multimédiích, děkuju.)

„Bylo mi 15, když jsem potkala svýho prvního kluka. Byl úplně jiný oproti těm všem, který jsem znala. Choval se ke mně mile, možná to bylo tím, že mu bylo 17, ale zkrátka byl jiný a něco mě k němu táhlo. Začali jsme se spolu víc bavit a vídat se, nemohli jsme bez sebe dát ani ránu. Zkrátka první láska, to nejsilnější co, kdy bylo. Milovala jsem ho a on mě. Byli jsme spolu půl roku, když se začal chovat divně, jako kdyby mu přeskočilo. Začal mi říkat, co mám dělat a co ne, a já si to nechala líbit. Zakazoval mi chodit ven s kluky, a poté i s dívkami. Hrozně žárlil, a jelikož jsem ho milovala, tak jsem se kvůli němu přestala se všemi bavit. Uběhl rok a on mě donutil k něčemu, co jsem nikdy nechtěla. Chtěl po mně, ať se k němu přestěhuju, prý mu je jedno, jak to udělám, ale chce mě mít u sebe. Když jsem to řekla mámě, začala na mě křičet, jestli jsem se náhodou nezbláznila,že nikam nejdu. Myslela jsem si, že mi nepřeje ten vztah. A proto jsem jí řekla, že s ní nechci už být kvůli tomu, že se s tátou rozvedla a taky to, že ji nenávidím. Sbalila jsem si kufry a zmizela jsem. A to byla osudová chyba. Myslela jsem si, že to všechno bude až moc dokonalý, jako ve filmech a zkrátka jsem nosila ty růžový brýle. Po pár měsících na mě poprvý stáhl ruku, sice už dřív mi dal pohlavek, ale nikdy jsem to nebrala moc vážně. Ale tohle bylo už moc. Od té doby mě mlátil, dával mi facky ,pěstí, kopal do mě a potom.." nadechnu se a vydechnu, oči mě pálily od slz.

„A potom mě znásilnil." vydechla jsem a vzlykla jsem.

„Cože?!" vykřikne někdo.

„Prosím nech mě to doříct celý." povím.

„Jeho kamarádi mu vnukli skvělý nápad mě prodávat, vždycky přišel nějaký chlap, který mu zaplatil za to, aby si se mnou mohl užít. Byla jsem naštvaná a zrazená. Nedokázala jsem se na sebe podívat do zrcadla, hnusila jsem se sama sobě. A když jsem jenom naznačila, že se mi to nelíbí, tak mě zmlátil. Několikrát jsem mu řekla,že se s ním chci rozejít, ale vždy pak následovalo zbití. Byla jsem jak otrokyně, nemohla jsem nic dělat. Měla jsem dovolený chodit ven, ale sledoval mě, vždycky se mnou všude chodil. Jednou, mi ale dovolil, abych šla sama. Měl to pojištěný od nějakých lidí, který na mě dohlíželi, zašla jsem si rovnou k doktorovi, který mi řekl, že jsem ve 3. měsíci. Byla jsem tak šťastná, i když mi bylo jenom 16, ale bála jsem se, jak zareaguje. Jenže všechno se pokazilo, když přišel domu a já zapomněla umýt nádobí. Zmlátil mě a začal mi kopat do břicha a já potratila. Kvůli téhle blbosti jsem přišla o svoje dítě." povím a rozbrečím se.

„ A potom mi úplně zakázal chodit ven, byla jsem zamčená u něho doma, kde měl všude kamery, nemohla jsem odtamtud utéct. Jednou se mi to povedlo, utekla jsem mu, ale on mě dohonil, zmlátil mě a shodil mě ze schodů. A když jsem si konečně přála, aby to dokončil, aby mě zabil, protože jsem to už nechtěla zažívat, tak to neudělal a tím mě mučil. O tom to vlastně celý bylo. Mučil mě tím,že mě nechával na pokraji života." řeknu s rozklepaným hlasem.

„Svitla mi naděje, když přišel jednoho dne znovu opilý domu, ale nechal odemčeno, neváhala jsem ani vteřinu a rozeběhla jsem se pryč z toho odpornýho místa. Bylo to asi 90 km od Londýna, stopovala jsem,ale můj cíl byl jediný, dostat se co nejdřív do pravýho domova.

„Byla jsem pryč pomalu rok, volala jsem si dřív s mámou a ujistila jsem ji, ať nevolá na policii, že se mám skvěle a že jí brzo navštívím. Jenže jsem lhala, musela jsem, nechtěla jsem jí ublížit. A když jsem se konečně dostala domů, máma byla štěstím bez sebe. Měla jsem na sobě modřiny a podlitiny, byla jsem vyhublá a hlavně jsem přišla o dítě. Všechno jsem to řekla mámě a ta neváhala a šly jsme společně na policii vypovídat.Jenže on nebyl k nalezení, když mu došlo, že jsem utekla, tak zmizel. Našli ho po půl roce v Norsku u známých. Dostal 4 roky. Šel si sednout, když mi bylo 17 a mají ho pustit až mi bude 21. Je mi skoro 19 a pomyšlení, že bych ho znova viděla, že bude na svobodě a že to možná udělá znova. Bojím se hrozně moc i přesto, že už budu dospělá a chci utéct daleko, aby mě nenašel. Někam,kde by ho nenapadlo žít. Ale neuteču, neuteču před svýma vzpomínkami. Dlouho jsem se chodila léčit a brala jsem různý prášky, proto jsem taky začala tak vyvádět. A nejhorší na tom je, že kvůli své hlouposti, už nikdy nebudu moct mít děti. Už nikdy nebudu mít možnost porodit svoje dítě a to jenom kvůli tomu, že jsem byla tak hloupá a myslela si, že mi moje vlastní máma nepřeje můj vztah. Můžu si za to sama, ale furt si říkám, kdybych tenkrát vážně to posraný nádobí umyla, anebo kdybych se k němu nenastěhovala! Mohla jsem být šťastná, a hlavně bych pak mohla mít ještě děti." povím a znovu se rozbrečím.

„O bože holčičko." přišel ke mně táta, objal mě a rozbrečel se.Podívala jsem se na kluky, kterým taky stékaly slzy. Netušila jsem, že by je to takhle vzalo, přece jen, vůbec mě neznají, jsem pro ně cizí. Pokud o nich někdy někdo tvrdil, že nemají city, tak jim ukážu přesný opak.

„To je mi hrozně líto." poví CC, otře si slzu a pevně mě obejme.

„Nám všem je to hrozně líto." poví Andy a všichni mě obejmou.

„Nemusí, je to moje chyba, jen nechci abyste to někdy někomu řekli a hlavně taky nechci, abyste ze mě po tomhle dělali nějakýho chudáka ano?" povím.

„Ale." nakousne táta.

„Žádný ale tati, prostě dělejte, jako kdybyste to nevěděli a chovejte se ke mně jako doteď nechci, aby to nějak změnilo náš vztah." řeknu.

„To se nemusíš bát, spíš nám ho ještě posilnilo." odpoví Ashley a usměje se na mě.Úsměv mu oplatím, máma měla pravdu, neskutečně se mi ulevilo, když už to nedržím v sobě a mohla jsem to říct. Je to jako, kdyby mi spadla další okova z mého těla.

„Reb?" zeptá se Andy.

„Ano?" odpovím.

„Jak se ten hajzl jmenoval?" řekne.

„Jono, taky mě to zajímá." poví Jinxx.

„A mě taky." vloží se do toho táta. Skloním hlavu a podívám se na svoje ponožky.

„Jmenoval se Markus." řeknu.

„Markus Petrovič." dodám.

„Jeho táta byl mafián a založil nejsilnější gang v Rusku, který se zaměřoval na prodej drog a holek, jenže jeho otec už 5 let sedí a ještě dlouho sedět bude, takže synáček chtěl dokončit práci svého otce. Sice neprodával drogy, ale nejsem si jistá, jestli neprodával holky do jiných zemí. Můžu být vlastně ráda, že jeho nenapadlo prodat mě." řeknu.

„Proč mi to proboha Ella neřekla?!" poví táta.

„Protože jsem nechtěla, měl si svých starostí dost a prostě jsem nechtěla, abys to věděl." odpovím.

„Ale proč?!" Vykřikne.

„Protože jsem si myslela, že by si byl na mě naštvaný, nebo já nevím." odpovím a do očí se mi znovu začnou hrnout slzy.

„Naštvaný?! Proč bych sakra měl být naštvaný?" řekne.

„Měla jsem pocit, že by si byl zklamaný, že jsem se nechala tak lehce oklamat, prostě já nevím, ty jsi taky nikde nerozhlašoval, že jsi byl alkoholik!" zvýším hlas.

„Jenže tohle je úplně jiný případ." odpoví.

„Jo a v čem?!"

„Protože je ti 18! A jsi moje dcera do prdele! Bylo ti pouze 15, když se ti to stalo a v 16 jsi potratila! Proto jsem to měl vědět, i kdybych měl starostí nad hlavu, nikdy bych za tohle nebyl naštvaný, copak to vůbec jde? Být naštvaný za něco za co ty nemůžeš?!" řekne.

„Můžu si za to sama!" povím.

„Přestaň se vinit za něco, za co ty nemůžeš." poví v klidu Andy.

„Přesně tak." kývnou všichni.

„Jenže vy to vůbec nechápete! Je to moje vina. Proč bych měla dělat, že se nic nedělo, a že já vlastně za nic nemůžu!"

„Protože taky za nic nemůžeš." řekne Andy.

„Jo jasně!" prsknu naštvaně a vyběhnu schody do pokoje.Slyšela jsem, jak někdo otevřel dveře. Netušila jsem kdo, protože jsem byla otočená zády a dívala se z okna ven.

„Proč to děláš?" zeptá se.

„Co dělám?" odpovím.

„Ničíš se." řekne.

„Neničím." povím.

„Ale jo, furt si to dáváš za vinu, ale proč?" zeptá se.

„Protože nechci zapomenout, nemůžu." odpovím.

„Každý by chtěl zapomenout, ale ty ne proč?" řekne.

„Není to jedno Andy?" povím.„Ne." odpoví.

„Mně totiž nepřijde zrovna normální, dávat si za vinu něco, za co nemůžeš." dodá.

„Můžu." šeptnu.

„Nemůžeš!" křikne po mně až sebou cuknu.

„Ty jsi nebyla ta, kdo jiný mlátil a znásilňoval."Mlčela jsem, jen jsem se na něho dívala.

„Ani jsi nebyla ta, kdo jiný zamykal doma a prodával jiným lidem."

„Nedávej si za vinu to, že jsi byla do něho zamilovaná."

„Nedávám si to zavinu." řeknu.

„Ale ano dáváš, a taky si dáváš za vinu to, že už nemůžeš mít děti, není to tvoje vina, ty za to nemůžeš, sice se ti nikdy nenarodí dítě, ale to neznamená, že už je mít nikdy nebudeš." poví, přijde ke mně a pohladí mě po tváři.

„Já to ale beru za vinu, a taky za selhání, že jsem se nebránila, že jsem nic neudělala, že jsem ho prostě nechala, aby mi zabil moje dítě." řeknu a rozbrečím se, padnu na kolena a dám si ruce přes obličej.

„Chápu tě, ale nedávej si za vinu něco, za co ty očividně nemůžeš a taky si to nemohla ovlivnit, to on ti zabil tvoje dítě, to všechno byl on a ne ty." šeptne a pevně mě stiskne ve svým objetí.

„Vždycky mě bude užírat ten pocit, že jsem mohla něco udělat." vzlyknu.

„Ale nemohla." šeptne a dá mi pusu do vlasů a začne se mnou houpat ve svým náručí.