Stála jsem ve dveřích a nemohla jsem se hýbat. Dívala jsem se na jeho úšklebek,který byl na jeho tváři.

„Ahoj kotě, dlouho jsme se neviděli." poví svým slizkým hlasem a víc se na mě usměje.

„Co- co tu děláš?"  vykoktám.

„Přišel jsem si pro něco mého." strčil do dveří,aby se víc otevřely a prošel kolem mě bez toho,abych to svolila, za jeho zády se objevili dva chlapy v černém oblečení,brýlích a přes hlavu měli přehozenou kapuci jeden z nich mě odstrčil odedveří a zavřel je. Pomalu jsem se otočila směrem k Markusovi.

„Já si myslím,že by to mohlo být dneska bez zdržení,takže mi to dej ať můžu odejít." poví a opře se o zeď.

„Nevím o čem mluvíš." odpovím a snažím se, aby můj hlas nezněl až tak vyděšeně.

„Špatná odpověď." kývne na chlapa vedle mě a ten mi vlepí facku ze které spadnu na kolena a okamžitě si položím dlaň na mou tvář.

„Radím ti,abys mě nesrala jinak to bude ještě horší." přiblíží se ke mně Markus a znovu se na mě usměje.

„Takže se zeptám znovu,kde jsou ty papíry, který byly v tom kufříku." zavrčí.

„Nevím o čem mluvíš." zalžu.

Jakmile jsem to vypustila z úst, chytnul mě za vlasy,abych si stoupla a pak se mnou praštil o zeď, pomalu jsem po ní sjela a pár slz mi skutálelo po tváři, z nosu mi vytryskla krev a stekla mi po rtech.

„Neser mě Rebecco, vím,že to máš, měl jsem sledovací řízení na té pistoli,kterou sis překvapivě nechala." řekne a lehce se na mě usměje.

„Cože." vydechnu a pomalu se zvednu ze země a otřu si krev ze rtu.

Podívám se na něho jak tam stojí a vražedně se na mě dívá, poté přesměruju pohled na ty dva chlapy, který stáli u dveří,aby mě nenapadlo utéct, měla jsem volnou cestu do svého pokoje,kdybych se teď rozeběhla nahoru vzala svojí pistol a vystřelila bych z ní co by se stalo? Ještě jednou jsem se na ně podívala a potom jsem se rozeběhla pryč. Schody jsem brala po 2, slyšela jsem Markusuv hlas ať mě chytí, a proto jsem vlétla do dveří a chtěla jsem je zavřít, ale někdo dal nohu do dveří a prudce do nich strčil a já spadla na zem. Rychle jsem se zvedla a natáhla jsem se na postel šáhla jsem pod matraci a nic tam nebylo vystrašeně jsem otočila hlavu ke dveřím,kde stál už Markus a ty chlapy, Markus měl pobavený výraz,který mu ale za chvíli zmizí z jeho tváře.

„Hledáš snad něco?" zeptá se pobaveně.

Neodpověděla jsem jen jsem polkla a víc jsem se přitiskla zády k posteli.

„Nemysli si,že jsem tady poprvé, už jsem tady jednou byl a hledal jsem ty papíry a nikde nejsou taky jsem ti vzal tu pistoli,aby tě něco nenapadlo." poví.

„Takže, kam si je schovala ty malá děvko?" dodá.

Po slepu jsem se šátrala rukou pod postelí hledala jsem cokoliv,  co bych mohla použít jako zbraň,ale nic tam nebylo.

„Dochází mi trpělivost moje milá Rebecco." přešel ke mně, chytnul mě za zápěstí a zvednul mě, čekala jsem další ránu možná,že by mě znovu na něco hodil, ale nic nepřišlo.

„Chyběla jsi mi, každý den, co jsem strávil ve věznici jsem myslel na tebe jak tě znovu uvidím. Myslel jsem na nás, na to až vylezu,že pojedeme do Austrálie a tam si to skvěle užijeme." poví a na jeho tváři se objeví malý úsměv.

„I přes to,že jsi utekla a nechala si mě tam samotnýho ti to odpouštím,protože jsi to ty Rebecco, ta tvá nádherná tvář a úsměv. Hrozně si mi chyběla a miluju tě ode dneška budeme zase my." obejme mě a potom mě políbí.

„Ale nejdřív mi musíš říct,kde jsou ty papíry bez nich nebudeme moct odjet a hlavně nás budou chtít dostat." řekne.

„Markusi, vzpamatuj se žádný my už neexistuje, nikam s tebou nejedu a ani tě nemiluju,takže mě nech být a odejdi." vytrhnu se mu ze sevření a odstoupím pár kroků.

Jeho láskyplný výraz se okamžitě změnil, jeho rysy ztvrdly a jeho oči ztmavly, zvedl ke mně svůj pohled a vrazil mi facku, spadla jsem na zem a chytla jsem se za tvář,která mě štípala. Zhnuseně jsem se na něho podívala.

„ Zřejmě si zapomněla koho máš poslouchat." zvýší nepatrně hlas.

„Nebudu tě poslouchat, dřív jsem byla lehce zmanipulativní a mohl sis se mnou dělat co chceš,ale teď se tě už nebojím." stoupla jsem si a podívala jsem se mu do očí.

„Jak rozkošné."

„Nebudu tady s tebou ztrácet čas,takže mi okamžitě řekni,kde jsou ty papíry." řekne.

„Ne." odpovím.

„Ne?" zopakuje.

„Ne."

„Tak fajn." popadne moje zápěstí.

„Držte jí." rozkáže.

Ti chlapy ke mně přišli a pevně mě chytli, snažila jsem se vytrhnout,ale nemohla jsem. Markus vytáhnul z kapsy zapalovač a škrtnul, došlo mi, co bude následovat a začala jsem sebou víc cukat a chtěla jsem se dostat z jejich sevření.

„Pevně jí držte."okřikne je a škrtne znovu zapalovačem, moje zápěstí si přitáhne blíž a pevně ho stiskne, zapalovačem nejdřív lehce přejede pár centimetrů od mé kůže. Škubnu sebou pod přívalem bolesti. Udělá to znovu a nechá oheň na mém zápěstí delší dobu. Slzy mi vytryskly a stékaly po tvářích, snažila jsem se jim vytrhnout,ale nešlo to, zápěstí mě bolelo a pálilo ve vzduchu jsem cítila spálené maso, bylo mi z toho zle.

„Jestli chceš,abych přestal, tak mi dej ty papíry." poví a dál přejíždí zapalovačem nad mým zápěstím.

Kývla jsem na souhlas,protože tohle mi za to opravdu nestojí.

„Dobře, pusťte jí."zapalovač schoval do své kapsy, ti muži mě pustili a já spadla na kolena a podívala jsem se na svoje zohavené zápěstí.

„Je to dole." řekla jsem a stoupla si.

„Dobře fajn,tak jdeme."

Rychle jsem se natáhla pro mobil a schovala ho za lem kraťasu šla jsem pomalu po schodech s nimi. Došla jsem do obýváku a šáhla jsem pod pohovku a podala jsem mu ty papíry.

„No lepší skrýš tě opravdu napadnout nemohla." Poví,když očima přelítne po papíru, aby se ujistil jestli jsou to doopravdy oni.

„Jestli zavoláš na policii a řekneš jim něco co se tady stalo,tak navštívím tvého tatíka. Co by se asi stalo kdyby letadlo ve kterým letěl zrovna spadlo?" poví a zaculí se na mě.

„Ne." zakroutím hlavou.

Chytne mě pod krkem a přirazí mě ke zdi, mobil mi z kraťasů spadne na zem.

„Jestli cekneš,tak to udělám, nechám spadnout letadlo ve kterým sedí tvůj táta a nebo co kdybych navštívil Andrewa, jak by se asi tvářil, až by mu kulka prolítla srdcem?" zeptá se spíš sám sebe než mě.

„Ne, nedělej to." vzlyknu.

„Neudělám, pokud mi,ale nedáš důvod." odpoví.

Pustil mě, zvednul mobil ze země a odhodil ho na druhou stranu místnosti.

„Aby tě něco nenapadlo." odvětí.

Když v tom mu zazvonil mobil a on do něho začal něco mluvit, proklouzla jsem kolem něho a doběhla až do kuchyně, kde jsem sebrala kuchyňský nůž a dala ho za záda a pomalu jsem šla zpátky do obýváku.

„Už budu muset jít, jsem rád,že jsme si to všechno vyjasnili." řekne, když zavěsí.

Jenom jsem kývla a přešla jsem blíž, ruce se mi potily a málem jsem zakopla o svoje vlastní nohy. Trixi se ukázala na kraji obýváku.

„Běž pryč." šeptnu a slzy mi začnou znovu stékat po tváři.

Místo odpovědi zavrtí ocasem a štěkne.

„Táhni pryč." okřiknu jí a v tu chvíli mi nůž vypadne z ruky a s duněním spadne na zem. Vystrašeně pohlédnu na Markuse,který se zastavil v pohybu a otočil se ke mně,když si všimnul nože na zemi na tváři se mu objevil úsměv.

„Takže ty jsi mě chtěla probodnout?" zeptá se.

Zakroutila jsem hlavou na náznak nesouhlasu a vystrašeně jsem se na něho dívala. Šel ke mně a já začala ustupovat do zadu, narazila jsem do zdi a on se nebezpečně blížil blíž.

„Ne?" zopakuje.

„Tak proč jsi měla za zády ten nůž." dodá.

„Jen pro případ,že by jste něco zkusili." vypadne ze mě první blbost,která mě napadne.

„Aha zajímavé."  chytne mě za poraněné zápěstí a já syknu bolestí.

„Nejradši bych tady řekl chlapcům, ať si s tebou pohrají,ale to bych ti přece neudělal." pohladí mě po tváři a já sebou cuknu. Strčí do mě a já spadnu na podlahu a začne do mě kopat. Po chvilce přestane chytne mě a přirazí mě na zeď vedle hlavních dveří.

„Myslel jsem,že si chytřejší."

„Jdi k čertu." prsknu.

„Kočička vystrkuje drápky."

Plivla jsem mu do obličeje a on mě uhodil do obličeje, z nosu mi znovu začala téct krev.

„Ty kurvo za to zaplatíš."

Ucítím bolest v břichu a sklouznu po zdi dolů a chytnu se za poraněné místo.

„Na památku." řekne a odhodí nůž na zem a potom odejde.

Nechal mě ležet na studené zemi. Vedle mě ležel nůž pokrytý krví,který jsem chtěla použít na něho,ale místo toho ho použil on na mě. Podívala jsem se na svoje tričko,které prosakovala krví, hlava se mi točila a chtělo se mi spát a slzy mi stékaly po tváři. V rohu místnosti jsem zahlídla svůj telefon, ruku jsem měla položenou na ráně a snažila jsem se zvednout,ale nešlo to, pomalu jsem se doplazila k telefonu a vytočila jsem 911.

„Dobrý večer, jak vám můžu pomoci?" z telefonu se ozve milý hlas.

„Pomozte mi prosím." šeptnu.

„Slečno, špatně vás slyším."

„Bodnul mě."

„Řekněte mi adresu."

„Long Streets -." vydechnu.

„Slečno?"

„Slečno!" ozve se znovu ten hlas,ale já jí už nevnímám. Zavřu oči a upadnu do temnoty.