Míjela jsem ceduli „Welcome to Colorado." Podle GPS mi zbývalo už jenom 10 minut do cíle. Během cesty jsem zažila několik mikrospánků, ačkoliv jsem si koupila plno kelímku s kafem. Hlava mě bolela jako nikdy a jediný, co jsem si teď přála, byl spánek. Byla jsem vyčerpaná a unavená. GPS mi oznámila, že jsem na místě, zaparkovala jsem na parkovišti a natáhla jsem se pro mobil, 4:35, mám několik hodin na spánek, otevírají v 8:00, nastavila jsem si budík, hlavu jsem opřela o okýnko, nohy jsem natáhla na sedačku spolujezdce a zavřela jsem oči.

-

Můj budík začal výzvánět a já jsem proto rozlepila oči a vypla sem ho. Silně mě bolelo za krkem a oči se mi znovu zavíraly, narovnala jsem se a otevřela jsem dveře od auta a poté jsem zamkla. S papírem v ruce jsem rychle běžela na poštu. Otevřela jsem dřevěný dveře, očima jsem se rozhlídla a hledala jsem skříňky, které byly po mé levici vzadu, rozeběhla jsem se k nim a hledala jsem číslo 46. Ruce se mi klepaly, když jsem zadávala kód, stiskla jsem enter, a nic se nestalo.

„Co to sakra?" šeptnu a bouchnu do skříňky.

Hlavou se opřu o skříňku, vždyť tady píše 537642, znovu jsem to naťukala, a nic se nedělo. Sakra, tak co to je za heslo. 6 hodin jsem jedu, abych zjistila, že to heslo není správný? Slza mi sklouzla po tváři a spadla na dopis a vpila se do čísla a pak se stalo něco nemožnýho, číslo se začalo měnit. Hřbetem ruky jsem setřela slzu a otřela o list papíru, kde se nacházelo číslo, číslo se změnilo na 180212, moc dobře jsem věděla, co to je za číslo, bylo to datum, kdy jsme spolu začali chodit 18.2.2012, naťukala jsem to a dvířka se odemkla, otevřela jsem je a vevnitř byl stříbrný kufřík. Vzala jsem ho do ruky, skříňku jsem zavřela a utíkala jsem zpátky k autu. Kufřík jsem hodila na zadní sedadlo, nasedla jsem za volant a zapnula jsem GPS, zadala jsem svoji adresu. nastartovala jsem a vyjela jsem na 6ti hodinovou cestu zpátky domů.

-

Zaparkovala jsem auto a potichu jsem vklouzla do domu. Všude bylo ticho, vyběhla jsem schody nahoru a otevřela dveře od tátovy ložnice, nakoukla jsem dovnitř, táta ležel v posteli a spal. Zavřela jsem dveře a potichu jsem přešla do svého pokoje. Kufřík jsem hodila na postel a začala jsem uklízet věci, který jsem včera rozházela, sedla jsem si na postel a natáhla jsem se pro kufřík, kde byla znovu číselná kombinace. Znovu jsem tam naťukala heslo našeho datumu, ale nic se nestalo, zkusila jsem tam naťukat heslo, co bylo napsaný na papíře a nic. Zkusila jsem jeho datum, nic. Svoje datum, nic. Jeho mámy, nic. Táty, nic. Byla jsem zoufalá, nic mě už nenapadalo, možná to bylo taky tím, že jsem plno hodin nespala, kufřík jsem strčila pod postel, natáhla jsem se pro deku, kterou jsem se přikryla a zavřela jsem oči.

-

Převalila jsem se v posteli a otevřela jsem oči, natáhla jsem se pro mobil, bylo něco málo po 8. hodině ráno, to jsem spala tak dlouho? Vstala jsem, ze skříně jsem vzala oblečení a šla jsem se vysprchovat. Vlasy jsem si dala do culíku a seběhla jsem schody dolů, překvapivě tady nikdo nebyl, táta hold není ranní ptáče, ale to ani já. Udělala jsem si snídani, sedla jsem si na pohovku a přemýšlela jsem. Nenapadalo mě nic, co by si mohl dát jako heslo, od toho kufříku. Bloudila jsem ve své mysl a usilovně jsem se snažila vzpomenout na něco, co pro něho bylo důležitý a chtěl si to pamatovat. Jednou mi vyprávěl o tom, jak byl s rodiči doma a musel se dívat, jak tátu odváží policie, prý nemohl nic dělat, jen seděl na schodech a jeho máma ho držela v náručí. Bylo mu jenom 14, ale i tak se za to nenávidí, že něco neudělal, že se jim nepostavil. 21.10.2008 datum, kdy jeho tátovi udělili doživotí. A pak mě to napadalo. Rychle jsem vyběhla schody, div jsem se o ně nezabila, natáhla jsem se pro kufřík a naťukala jsem to tam a kufřík cvaknul. Pomalu jsem ho otevřela a dech mi uvíznul v hrdle, to, co tam bylo jsem ani za boha nečekala. Byly tam peníze, hromadu bankovek v gumičkách, nad nimi byla položená zbraň a papír. Zvedla jsem papír a začala jsem ho číst.

Ať už tohle našel kdokoliv, přeji si, abys tohle našla ty, Rebecco. Věřím ti, takže podle všeho jsem mrtvý. Je to divný, už nikdy neuvidím tvůj obličej, tvoje nádherný oči a tvůj dokonalý úsměv. Ale zpátky ke kufříku, zřejmě jsi to našla. Pod těmi penězi jsou papíry, ty někam schovej, kamkoliv a nikomu neříkej, kde jsou, ale hlavně je nenič, při nejhorším se ti budou ještě hodit a možná ti i zachrání život. Peníze a ta pistoli je tvoje, je jen na tobě, co s nimi uděláš, ale kdybych ti mohl poradit, pistoli si nech jen pro případ, že by se něco pokazilo a někdo by po tobě šel. Jsou tam náboje, nemusíš se bát. Ty peníze, je to dost na to, aby ses odstěhovala někam daleko a mohla začít od znova. Třeba do Austrálie, naše společný místo, který jsme chtěli navštívit, pokud jsme ho už nenavštívili. Budeš mi chybět a miluji tě.

-Markus.

Kufřík jsem vysypala a bankovky spadly na zem. Na vrh toho spadly ty papíry o kterých psal, začala jsem je číst, ale byly to jenom nějaký smlouvy a dohody, bylo mi to k ničemu, ale přece jen to chci schovat. Nechtěla jsem, aby tohle našel táta, anebo kdokoliv jiný. Zbraň jsem vzala do ruky, překvapilo mě, že nebyla zrovna lehká. Zvedla jsem madraci a pistol jsem pod ni schovala. Peníze jsem naházela zpátky do kufříku a zavřela jsem ho. Potřebovala jsem to někam schovat, ale nevěděla jsem kam. Tady jsem to schovat nechtěla.

Celý den jsem přemýšlela nad tím, kam bych to schovala, vzala jsem mobil do ruky a vytočila jediný číslo, který mě právě napadalo.

„Rebecco? Co potřebuješ?" promluví hlas.

„Máš dneska čas?" zeptám se.

„Ano mám, proč?" odpoví.

„Potřebuju, aby ses pro mě tak za 10 minut stavil, všechno ti potom řeknu." řeknu a dívám se na kufřík, který byl přede mnou.

„Dobře, tak zatím."

„Ahoj." odpovím.

Nevím, proč jsem zavolala zrovna jemu, ale nic jinýho mě nenapadlo. Oblíkla jsem si jeansy, proužkovanou košili a přes sebe jsem hodila koženou bundu. Vlasy jsem si rozpustila a nazula jsem si svoje černý converse. Mobil jsem dala do kapsy od bundy a klíče též. Do ruky jsem vzala kufřík a seběhla jsem schody dolů, proplížila jsem se ke dveřím, aby táta náhodou nezahlídnul ten kufřík. Seděl na pohovce a před sebou měl zase počítač.

„Jdu ven, do půlnoci jsem doma." křiknu a zavřu za sebou dveře.

Seběhnu pár schodů a rozhlídnu se po silnici, jestli někde neuvidím jeho auto. Světla mě oslinila a rukou jsem si proto zakryla oči. Otevřela jsem dveře od auta a sedla jsem si do něho a kufřík jsem položila na zem.

„Tak co se děje?" zeptá se mě, když se konečně připoutám.

„Proč máš sakra tohle auto?" odpovím.

„Svoje mám v opravně a dali mi tohle." protočil oči.

„A teď odpověz na mou otázku." dodá.

„Potřebuju od tebe, abys mě zavezl někam, kam nikdo nejezdí, abych tohleto." ukázala jsem na kufřík.

„Mohla zničit." dopovím.

„Co v tom je?" zeptá se.

„Věci, který nechci už nikdy vidět." odvětím.

„A to nestačí vyhodit?" řekne s otázkou v hlase.

„Ne, chci to zničit sama, ale pokud nechceš fajn, najdu si někoho jinýho." odseknu.

„Ne počkej, vím o jednom místě." odpoví, zařadí zpátečku a vyjede na silnici.

Zavezl nás na nějaký útes, otevřela jsem dveře a rozhlídla jsem se kolem, bylo to nádherný. V ruce jsem držela kufřík a přešla jsem blíž k útesu, mohlo to být tak 20 metrů vysoký, dole šplouchala voda a narážela do kamenů, kdybych z tohohle spadla, na 100% jsem mrtvá.

„Nechoď moc blízko." křikne po mě.

„Máš zapalovač?" zeptám se. Prohledá si kapsy a jeden mi podá, jenom kývnu a dojdu dál od něho, dřepnu si a do kufříku zadám heslo, poté vezmu stoh bankovek a zapálím ho položím ho na zbytek. Během chvilky chytly pomalu všechny bankovky. Otočila jsem se, abych viděla, kde stojí on.Byl opřený o auto, v ústech měl cigaretu a díval se jiným směrem. Využila jsem toho, stoupla jsem si a zhluboka jsem se nadechla.

„Sbohem." šeptnu.

A vyhodím kufřík z útesu, některé bankovky vypadly z kufříku a padaly samostatně. Kufr se ponoří do moře a po chvilce i bankovky, ještě chvilku jsem tam stála a pozorovala jsem to, potom jsem se vydala zpátky, opřela jsem se o auto a usmála jsem se.

„Děkuju." šeptnu.

„Není za co." odpoví.

„Ne, já ti vážně děkuju Andy, nikdy by mě tohle." rozhodím rukama a ukážu kolem.

„Nenapadlo." dodám.

„Dřív jsem sem jezdil často, ale teď už ne, nejdřív jsem si řekl, že tohle místo bude jenom moje a nikomu ho neukážu, ani klukům, ale nakonec jsem ho přece jen někomu ukázal, tobě." poví a usměje se.

„Toho si cením." odpovím.

Přehodí přese mě jednu ruku a přitáhne si mě blíž.

„Ať už v tom kufříku bylo cokoliv, doufám, že tě teď nemrzí, že ses ho zbavila." promluví.

„Ne nemrzí a ani mrzet nebude." řeknu.

„Tak to je dobře." šeptne a dá mi pusu do vlasů.