Kate's pov, Londýn

Sledovala jsem svůj odraz v mobilu a sama sebe se ptala, jestli jsem za svůj život vypadala hůř. Žádný make up? Okay, dejme tomu, že na svůj obličej bez líčidel zvyklá jsem. Na co zvyklá nejsem jsou neuvěřitelné monokly pod očima, zarudlé oči, jako kdybych propařila několik nocí a mrtvolně vybledlý obličej.

Přijde mi, že se probouzím v nemocnici docela často v poslední době. Předtím ta noha, teď ten panický záchvat.

Nebaví mě to. Přijdu si hrozně nešťastná s tím, co se děje kolem mě. Média jsou opět plné toho, co se stalo. Všichni shromažďují nejrůznější teorie, co se mi asi tak mohlo přihodit.

Je sice pěkné, že se o mě fanoušci bojí, ale co z toho mám? Dala bych cokoli za klid a pokoj. Nemuset čelit novinářům, kteří čekali před nemocnicí jako hladoví psi.

Manažerka neustále stepuje za dveřmi mého pokoje a kdybych se jasně nevyjádřila, že ji tu nechci, nejspíš by už dávno rozrazila dveře a začala mě zahrnovat informacemi, o které fakt nestojím.

Nahlas jsem si povzdychla, a pak vytočila známé číslo. Svým rodičům jsem už volala a probrala jsem s nimi všechno, co jsem potřebovala. Teď jsem chtěla požehnání ještě od toho druhého člověka.

Bylo ráno, takže u něj večer, doufala jsem, že ho zastihnu ve chvíli, kdy bude mít čas. I když to zvonilo docela dlouho, na konec to přece jen zvedl.

Musela jsem se pousmát nad tím, jak na mě ihned začal chrlit všemožné dotazy o tom, jestli jsem v pořádku a jestli mi je už líp. Vím, že je jeden z mála, koho to opravdu zajímá.

„Už je to dobré," odvětila jsem.

„Proč jsi něco neřekla? Proč jsi prostě..." započal, co jsem taky čekala.

„Nic by se nezměnilo, musela bych odjet," přerušila jsem ho.

Nemělo cenu vést tuhle debatu. A to především proto, že já sama si nejspíš neuvědomila, jak moc ve stresu jsem. Měla jsem strach, ale zdálo se mi to přijatelné. Přišla jsem si v pohodě, a proto to tak připadalo i mému okolí.

Jenže návrat sem mi spustil tohle všechno. Už jsem byla silná moc dlouho a tohle byl zkrátka můj limit.

„Není to ale to, proč ti volám," povzdychla jsem si.

„Ne?" zarazil se.

„Teda, samozřejmě, že jsem se chtěla ozvat, že jsem v pořádku a všechno, ale je tu něco, o čem si chci promluvit."

„Dobře, já tě poslouchám,"

Pousmála jsem se a v tu chvíli mi zabylo tak strašně líto, že tu nemůže být se mnou. Všechno jsem začínala vidět rozmazaně, a i když bych normálně slzy zatlačila, tentokrát to nešlo.

„Katie, ty brečíš?" zaznělo nejistě z druhé strany, jakmile jsem popotáhla.

„Jo," trhaně jsem se nadechla, abych nabrala trochu kyslíku. Šlo to těžce přes ucpaný nos.

„Ale to nevadí." Řekla jsem hned.

„Jenom se mi stýská, to je všechno,"

„Taky se mi stýská, ale neplakej kvůli tomu, jo? Je mi pak fakt na nic," slyšela jsem povzdech.

Odložila jsem telefon na chvíli a utřela si slzy do kapesníku. Znovu jsem se zhluboka nadechla, už odhodlaná přejít konečně k tomu, co mu chci říct.

„Kookie, já chci skončit,"

Bylo to venku.

„J-jak to myslíš?"

Následovalo poměrně dlouhé ticho, protože jsem nevěděla, jak přesně to vysvětlit. Zvolila jsem proto úplně nejkratší a nejjednodušší variantu.

„Chci skončit se zpěvem. Já... už nemůžu. Nejdříve mě management dovedl k tomu, že mám špatnou nohu, a pak na mě všichni tak tlačili, až jsem skončila tady. Já už to nechci,"

Vím, že kdybych měla vyjmenovat všechny důvody, které mě k tomu vedou, tak by to bylo na daleko delší dobu. Nemá význam to teď rozebírat tak dopodrobna.

„Jsi si jistá?"

„Jako nikdy předtím," Přiznala jsem.

„Možná jsi opravdu jen vyčerpaná a pauza by ti pomohla,"

„To jsem si taky myslela, ale jednu pauzu už jsem měla, vzpomínáš? Byla jsem pak odhodlaná do toho jít znovu, protože to byl můj sen... jenže tohle není pro mě. Je mi hrozně. Jsem vyčerpaná, mám strach, není mi dobře a stýská se mi. Nemůžu takhle. A ten záchvat..." odmlčela jsem se.

„Bylo to příšerné. Nemohla jsem dýchat a pořád jsem měla v hlavě jen jeho. Měla jsem tak reálnou halucinaci, až mi přišlo, že je skutečně se mnou v místnosti. Bylo to snad to nejhorší, co jsem kdy zažila," Zase jsem zadržovala pláč a zase zcela bezvýznamně. Jenom pomyslím na tu bezmoc, kterou jsem cítila a nemám daleko do dalšího záchvatu.

Nejhorší je to, jak sama se tu cítím. Rodiče jsou daleko, přátele nemám, on je moc daleko a holky ze skupiny mají své vlastní životy a kamarády. Kdyby nebylo té sousedky, kdo by mě zachránil? Ležela bych tam ještě teď a svíjela se v křeči?

„Co jsem vysedla z letadla na Heathrow, tak jsou mi novináři neustále za zadkem. Snažím se sama vyrovnat se svým strachem, ale ten mumraj kolem mě to dělá ještě horší. Nejsem schopná to už ventilovat,"

Vím, že byl asi zmatený a nevěděl, co mi na tohle říct. Proto jsem nebyla překvapená, když mezi námi opět bylo nějakou dobu ticho.

„Udělej to,"

Překvapeně jsem zamrkala, jak odhodlaně to řekl.

„Jestli cítíš přesně tohle, co jsi mi teď řekla, pak to udělej,"

„Opravdu?"

„Nechci, abys byla nešťastná, Kate. Tím, že skončíš se zpíváním život přece nekončí. Najdeš si něco jiného, co tě bude bavit a budeš to dělat ráda,"

„Dobře," Zamumlala jsem.

„Dobře?"

„Miluju tě, už jsem ti to řekla?"

„Jo, ale klidně si to rád poslechnu znovu," slyšela jsem, jak se usmívá a v tu chvíli měla ten jeho rozkošný úsměv před očima.

„Miluju tě," zopakovala jsem teda.

„Dobře, taky tě miluju,"

„Ne víc než já,"

„Tím bych si nebyl tak jistej,"

„Ale já jsem,"

„Chceš se hádat?"

Nevěřím, že to pár těchhle pitomých slov dokázalo, ale vážně jsem se teď taky usmívala. Byť to byl malý úsměv, tak byl upřímný a nešel potlačit.

Tohle je to, co chci. Chci se s ním kočkovat a hádat každý den. Můžeme se na sebe rozčílit kvůli těm největším kravinám, a pak se zase usmíříme, protože to je na těch hádkách to nejlepší.

„Jo, ale nechme to raději až přiletím zpátky," odpověděla jsem.

Nepřemýšlím nad budoucností. Možná jsme teď zamilovaní a za pár let nebudeme. Možná ten byt, co mám v Seoulu za nějakou dobu prodám a po tom, co teď máme společné, nezbyde ani popel... ale pro teď to je to, co chci.

Chci se vrátit za ním a jednoduše se vykašlat na to, co je tady.

Sláva je krásná. Byl to můj sen a splnil se mi. Prožila jsem perfektní chvíle, procestovala svět a poznala zajímavé lidi. Nebudu to brát jako omyl, budu to brát jako krásnou etapu svého života.

**

Asi trochu vyplynulo najevo, kam to směřuje, což? :)

Prosím, kdo ještě nevyplnil, buďte tak hodní a vyplňte mi tento dotazník → https://www.survio.com/survey/d/Q8S8P5A1W5T2R4H6L

Pokud nejde otevřít odkaz, mám ho ještě v profilu a budu ho sdílet také v komentářích. Zabere to pár minut, nic nemusíte složitě vypisovat a poslední otázka není povinná, takže do ní psát nic nemusíte. Uděláte mi velikou radost.