Kate's pov

Veškerý čas strávený na ostrově utekl hrozně rychle. Najednou jsme se vraceli zpátky do reality. A tam se mi vůbec nechtělo.

Musela jsem do Londýna a JungKook zpět do Soulu. Doufala jsem, že za ním pak co nejdříve budu moci přiletět.

Po tom, co se mezi námi stalo se mi od něj nechtělo už vůbec. Sex ve vztahu není všechno a já si to plně uvědomuju. Milovala jsem ho i předtím, no nebudu lhát, když řeknu, že náš intimní život mi přinesl něco nového. A je to skvělé. Bylo těžké to překonat poprvé kvůli tomu, co bylo dřív, ale jakmile se to jednou stalo... nechtěla jsem přestat. Začala jsem žít v něčem úplně jiném. Ve světě, kde jsme byli jen my dva a nehorázná rozkoš. Netušila jsem, že něco takového vůbec jde zažít.

Trochu se stydím za to, že nad tím tak bezostyšně přemýšlím, ale jsou to přece jen myšlenky. Můžu si myslet a představovat cokoli jen chci. Tomu se meze nekladou.

Další věc, na kterou jsem se vůbec netěšila, byl mobil. Celou tu dobu jsem ho měla vypnutý, a tak jsem ani nedostávala žádné vzkazy z neznámého čísla.

Měla jsem strach. Pořád se to snažím zlehčovat, ale po tom, co mi už napsal, mě děsí víc a víc.

JungKook mi na tohle celé už názor řekl, rozhodla jsem se zavolat ještě svým rodičům a promluvit si o tom. Pokud mi i oni poradí, abych to nahlásila, budu o tom vážně uvažovat. Nemůžu žít ve strachu tak, jak je tomu posledních několik týdnů. Užírá mě to. Bojím se.

Mluvila jsem s mámou, se kterou bylo vždy jednodušší věci probírat. Nechtěla jsem přejít hned k věci a raději se zeptala, jak si užili svátky a popřála vše nejlepší do nového roku. Jenže pak to muselo přijít.

„Katie, myslím si, že bys to měla nahlásit na policii. Prosím věř, že rozumím tomu, jak je pro tebe diskrétnost v tomhle případě důležitá, no jde o tvé vlastní bezpečí." Asi mě ani nepřekvapilo, když mi tohle řekla.

„Co když to všechno praskne?" prohrábla jsem si vlasy.

„Tak budeš bulvár a věci okolo ignorovat. My jsme tvá rodina a víme, jak to je. JungKook to taky ví a ten zbytek už není důležitý." V tom měla pravdu. Ať už na okolí budu působit jakkoli, lidé, co pro mě moc znamenají budou znát pravdu.

„Když mluvíme o něm, jak se mu daří?" zeptala se a já byla docela ráda, když přešla na jiné téma.

„Dobře, řekla bych. Pořád pracuje, a tak musíme každý být jinde, no po koncertu, co tu budu mít, tam odletím a nějakou dobu zůstanu." Oznámila jsem jí své plány.

„Je na tebe hodný, že jo? Všechno je mezi vámi v pořádku." Zněla starostlivě. Je tak pečlivá, miluju to na ní. Jsme od sebe dost daleko, no stejně si vždy najdeme čas, abychom si zavolaly.

„Myslím, že mě nic lepšího nemohlo potkat." Přiznala jsem s úsměvem.

**

„Jsem vyřízená, bylo to fakt náročné." Povzdychla si Bree.

„Už máme padla, zlato." Objala ji Amber kolem ramen.

A tak jsme tady. Všechny čtyři na koncertu. Nějak nepsaně jsme se po konfliktu mezi mnou a Amber rozdělily na dva tábory. Amber a Bree, já a Danielle. Nechtěla jsem to. Doufala jsem, že s prací se věci vrátí do normálu, no bylo to zbytečné. Ona na mě pořád byla naštvaná a já pořád nemohla pracovat tak jako dřív kvůli své noze. Nejhorší je, že to už ani nikdy nebudu. Museli jsme proto pozměnit mnoho choreografií a písní. Což znamenalo hodně práce a ta jí zrovna moc nevoní.

Následovala jsem je do šatky, když Dani vykřikla a zastavila se na místě. Já ihned narazila do jejích zad a holky za mnou stihly tak tak zastavit.

„Co je?" utřela jsem si pot z čela a obešla ji. Proč tak křičí, to ji zpěv nestačil?

Jakmile jsem ale spatřila totéž, co ona, zalapala jsem po dechu, a taky neměla daleko do výkřiku.

Celá zeď byla posprejovaná mým jménem a kolem byl nepořádek.

Slyšela jsem někoho, jak volá ochranku. Byla jsem najednou ale tak ochromená, že jsem se nemohla ani hnout.

On se tu vloupal.

Panebože...

Věci se seběhly tak rychle. Uvažovala jsem, že to půjdu nahlásit, no najednou jsem seděla na židli a semnou policista, který se ptal a otvíral tak staré rány. Bylo mi úzko. Chtělo se mi plakat, chtěla jsem objetí, chtěla jsem se zase cítit v bezpečí.

Jako bych se vrátila zase zpátky. Do časů, kdy jsem žila ve strachu, že znovu přijde a bude mi chtít ublížit. Bylo to tady zas a já nemohla utéct.

„Rozumím, že pro vás asi není příjemné o tom mluvit, ale abychom ho mohli najít, potřebujeme podrobnosti." Vzal si do ruky blok s propiskou.

„Onanoval nad vašimi fotkami a zanechal použitý prezervativ spolu se vzkazem, ze kterého se dá vyvodit jasný sexuální kontext. Máte tušení, kdo by to mohl být? Někdo podezřelý v poslední době? Jiné zprávy či dopisy?" zvedl ke mně hlavu.

Povzdychla jsem si a po očku hodila po holkách, které s námi byly v místnosti spolu s manažerkou. O to horší bylo to říkat.

„Dostávala jsem sms zprávy a jednou i zavolal." Odpověděla jsem prostě.

„Proč jste to neohlásila?" zeptal se s neutrálním výrazem.

Protože mám tušení, kdo to je.

„Před několika lety jsem byla znásilněná a mám podezření, že je to on. Že se vrátil." Sledovala jsem u toho své ruce. Zcela bez odvahy komukoli čelit.

„Proč to podezření?" pořád neprojevil žádné emoce. Nevím, jestli jsem za to byla radši – že naprosto ignoroval fakt, jak bolestivé to pro mě je, a nebo bych chtěla, aby mě litoval.

„Mám to tušení. Oslovuje mě stejně. Zmiňuje to, co se stalo před šesti lety. Říká věci, jakoby tam byl." Odkašlala jsem si a cítila, jak na mě pomalu dopadá houstnoucí atmosféra v místnosti. Slyšely to všechno.

„Psal i něco dalšího?" něco si zapsal do notesu.

„Ano, popisuje, jaké to bude příště." To už jsem nevydržela a popotáhla. Objalo mě pak několik teplých rukou.

„Katie." Zaplakala mi Dani do ramena.

„Nebreč, to je dobrý." Snažila jsem se ji uklidnit, i když jsem sama plakala. Definitivně na mě dolehla tíha všeho, co se stalo a toho, co mě po této události ještě čeká.

Když policista odešel, objaly mě všechny, a i když to nejprve nebylo objetí, které jsem si přála, byla jsem za něj hrozně ráda.

„Rozumím tomu, proč si to neřekla a mrzí mě, jestli jsem se tě někdy svými komentáři dotkla." Překvapila mě Amber, která mě celou tu dobu držela za pravou ruku.

„Prosím vás, nechci abyste mě litovaly nebo se za něco omlouvaly." Podívala jsem se na ně.

„Stalo se to dávno a já jsem se přes to přenesla. Bolí mě, když se to znovu vrací, ale zvládnu to. Určitě." Ujistila jsem je a pokusila se o úsměv.

Za dalších pár dní, kdy se události z koncertu všude roznesly, jsem já mířila do Soulu.

**

K dílu žádný komentář nemám. Jen si tu musím vylít srdce se svými starostmi.

Už vás někdy překvapilo, jak zle se k vám umí zachovat úplně cizí lidé? Tak jsem si jela v úterý vlakem domů po vcelku náročném dnu. A sotva dosednu, hned na další zastávce přišel do vlaku starší pán s berlemi, doslova se nacpal ke mně do kupé se slovy, jestli prý jsem těhotná.

Než jsem stihla odpovědět, řekl, že nechápe, proč nerespektuji, že je to invalidy nebo těhotné - přičemž tam nic označeno nebylo, plus tam byla další tři místa, kam si v klidu mohl sednout.

Tak se slušně ptám, jestli mám odejít, protože pán zabral celé kupé a stál fakt tak hloupě, že jsem ze svého místa neměla šanci projít.

Odvětil, že to je snad slabé slovo = v překladu, vypadni a ať tě tu nevidím. No ten tón. Já byla naprosto v šoku. Respektuji starší lidi, ale přece to, že já jsem mladší, jim nedává důvod, aby na mě byli zlí, nebo snad ano? 

A smutno mi je při představě, že to není poprvé, co jsem se setkala s takovým jednáním. Opět to bylo ve vlaku. Průvodčí na mě a na mou kamarádku doslova tak zakřičela, že tašky se nepokládají na vedlejší sedadlo, že pomalu přestal mluvit celý vagón. Za prvé, ano, tašku jsem tam měla, ale kdyby mě kdokoli požádal, jestli si může sednou, tak ji samozřejmě sundám. A za druhé... co jsem, pes? A hluchá? Ne, nejsem. Stačilo snad říci normálně: slečny, laskavě si dejte své tašky jinam.

Tak se po tomto incidentu ptám... vypadám snad jako nějaký grázl, na kterého je třeba křičet? Rozumím, že každý jednou nemá den a bože, že já už měla dnů doslova nahovno během svého života (a další přijdou, to vím jistě), ale nikdy jsem si nedovolila řvát po zcela cizím člověku. Vždycky! Vždycky jsem se snažila přinejmenším o normální slušný tón.

A jako pardón, ale není mi deset a nejsem malé dítě.

Asi bude třeba se s těmito věcmi smířit, nicméně je mi fakt smutno za to, jak se lidé umí chovat.