Kate's pov.

Odešla jsem do koupelny, kde jsem se taky zamknula, aby se náhodou nestalo, že tu někdo vletí. Vlezla jsem si rychle do sprchy, a pak přešla ke krátké skin care. Zpoza dveří jsem slyšela, jak tam s nimi JungKook něco řeší. Přišlo mi to směšné. Všichni do jednoho byli dost v náladě. Jediný Jimin se mi zdál trošku při smyslech. Hrozně se tam něčemu smáli a skrz to jsem uslyšela Kookieho hlas. Snažil se znít autoritativně, ale zní spíš srandovně, jen co je pravda.

Převlékla jsem se do pyžama, které jsem si vzala sebou, a pak vylezla ven.

„Hele kluci, já jsem fakt ráda, že jste tady, ale šla bych už i spát a nemáme tu pro vás místo, kde byste mohli přespat taky." Opřela jsem se o futra vedoucí do obýváku a pohledem shlédla tu bandu. Byl tam hrozný nepořádek. Všude prázdné lahve nebo plastové flašky, jídlo, chipsy na zemi. Hm, asi budu mít co uklízet zítra ráno.

„Je to fakt, měli bychom jít." Ozval se Jimin.

Sotva to ale dořekl, začali se všichni do jednoho překřikovat.

Protočila jsem nad tím očima a raději vzala několik chlebíčků a zákusků ze stolu, abych je sklidila do lednice. Zítra už by s takovou nebylo poživatelné.

Když jsem přišla zpátky, málem jsem vrazila do Yoongiho, Jina a Jimina, kteří si oblékali bundy.

„My tři jedeme, zbytek tu chce spát." Řekl Yoongi.

„A kde? Na zemi?" uchichtla jsem se. Opravdu tu nebyl další pokoj, kde by mohli přespat. Kdyby jo, ani by mi nevadilo, že jsou tady, jenže s takovou...

„To už je jejich problém." Pokrčili do jednoho rameny.

„Já ty skřety asi zabiju. Proto jsem nechtěl, aby tak chlastali." Začal nadávat JungKook.

Povzdychla jsem si a vyprovodila ty tři ke dveřím. Slušně jsem se rozloučila a poděkovala za pěkný večer. Bavila jsem se, to popřít nemůžu. Nikdy bych si ani nemyslela, že si budeme takto rozumět.

„Nebuď naštvaný, prostě... roztáhneme gauč, dáme tu ty dvě deky, co jsme koupili a necháme je tu spát." Vzala jsem ho za ruku. Nemá cenu se tím trápit. Zítra budou mít slušnou kocovinu, uvaříme jim čaj a vyprovodíme domů, zase v tom nevidím velkou vědu.

„Chtěl jsem s tebou být sám." Zabručel.

„Já taky, ale to budeme ještě spoustu dalších nocí, hm?" dala jsem mu pusinku na tvář a docílila tím, že se na mě pěkně usmál.

„Tak jo, roztáhnu ten gauč." Mou ruku pustil a vydal se tam. Já mezitím vytáhla ty dvě deky, které jsem koupila teprve nedávno do výbavy bytu. Člověk nikdy neví, no a teď přicházejí vhod velmi brzo.

„To se jako máme naskládat všichni na jeden gauč?" Hoseok jako jediný protestoval. Taehyung se do něj svalil, ani sám nevěděl jak a stejně tak Namjoon. Vcelku roztomile se přitulili k sobě tím způsobem, že i když ten gauč nebyl nějak extra velký, zbylo tam dost místa na spaní pro Hoseoka.

„Měl jsi možnost jet s ostatními domů." Pokrčila jsem rameny.

„A nemůžete mě vzít k vám? Máte obrovskou postel a já budu hodný." Nečekala jsem to, když mě ze sedu vzal kolem pasu a hlavu přitiskl někam k mému klínu.

Všechny jsem si je sice svým způsobem oblíbila, no stejně tak zkrátka nesnesu, když se mě někdo takhle dotýká. Snažila jsem se ale zachovat klid a oddělat jemně jeho ruce.

„T-to nejde." Zakoktala jsem. Bylo mi nepříjemné, že mám vlastně jen kraťasy a cítím tak jeho ruce na holé kůži.

„No ták... prosím, prosím, prosím!" stiskl mě pevněji a moje protesty vůbec nebral na vědomí. Vím, že to neudělal schválně, no nemohla jsem to vysvětlit svému tělu, které se začalo třást a srdce se mi rychle rozbušilo.

Nedělej scénu, nic to není.

„Hej, běž od ní." Pro mé štěstí přišel do místnosti JungKook. Chytil ho za ramena, což ten chudák samozřejmě nečekal a svalil se na gauč.

„Buď radši vděčnej, že tu můžeš být a spi, jasný?" hodil po něm deku.

Jestli mu říkal něco dalšího nevím, protože jsem rychle odešla do ložnice. Zavřela jsem za sebou dveře a v jednu chvíli mě i napadlo, že se chci na noc v pokoji zamknout, no klíč v zámku nebyl a pak mi i došlo, že jediné dveře, které se dají zamknout, jsou ty od koupelny.

Povzdychla jsem si, posadila se na postel a ruce si přitiskla na srdce, které se pořád nechtělo uklidnit.

Já vím, že by mi nic neudělal. Nemyslel to ani nijak ve zlém a určitě neměl žádné postranní úmysly. Byl zkrátka opilý a jen mě objal.

Jenže to mi stačí. Nesnáším, když to někdo dělá. Snesu to od táty, snesla jsem to od Harryho, protože jsme se znali pak už dost dlouho a já mu věřila. Snesu to od JungKooka, protože je zkrátka můj a můžu se na něj spolehnout.

No jeho tak dobře neznám, a pak se semnou tohle děje. Mám strach, jakoby mi někdo chtěl ubližovat, přitom moc dobře vím, že se to nestane.

„Vytuhli všichni do jednoho." JungKook otevřel dveře a hned si to zamířil ke skříni, aby se mohl převléknout.

„Tohle bylo naposledy, co se tak zřídili, vážně nechápu..." zastavil se, když jsem pořád nic neříkala a střelil ke mně pohledem.

„Stalo se něco?" prohlédl si mě pečlivě.

„Ne, to je dobrý." Zavrtěla jsem hlavou, no můj hlas stejně nezněl tak, jak bych si představovala.

Očividně poznal, že se o tom nechci bavit a já ocenila, že to nechal na pokoji. Šel se osprchovat, mezitím, co já projížděla novinky na twitteru, a jak přišel, oba jsme šli spát.

Měla jsem trochu problém s usínáním, ale když jsem se k němu pak z boku přitulila, jeho klidný dech mě ukolébal ke spánku.

„Katie... moje malá rozkošná Katie."

Hlas slyším jako ozvěnu. Všude kolem je tma. Sotva vidím na špičku svého nosu. Necítím vítr, necítím ani přítomnost ničeho či nikoho dalšího. Nevím, jestli jsem venku nebo vevnitř.

„Maličká Kate."

Jakoby šeptá přímo u mého ucha. Polekám se.

Křičím.

Běžím.

Je noc, tma, zima.

Všude kolem mě jsou stromy, jsem v lese?

Vím, že mě honí, cítím, že je mi v patách a pak...

Všechno zčerná.

Sharingham. Černá ulička.

Vidím jeho a malou holčičku. Vidím, co jí dělá, a dostanu hrozný vztek. Další už ne! Znovu to někomu neudělá!

Rozeběhnu se, i když vím, že už je pozdě. Odstrčím ho od ní a jsem překvapená, že se nebrání.

Podívám se na ní a zjistím, že mě sleduje.

V jejích očích vidím hodně. Prozrazují mi, jak moc je zraněná.

Jsem to já.

Vzbudila jsem se a snažila se uklidnit svůj dech. Byl to jenom sen, jen špatný sen. To se občas stává.

Chtěla jsem vstát a jít se napít, trochu se uklidnit, protože teď, tak brzy po noční můře, určitě znovu neusnu.

Bránil mi v tom ale Kookie, který se pro změnu tulil ke mně. Pohnula jsem se ve snaze, že se třeba odtáhne a lehne si na svou vlastní půlku. Jeho stisk ale zesilněl a dokonce jsem cítila, jak kolem mě obmotává nohu. To nikdy nedělá. Ví, že nemám ráda, když mě tak moc mačká.

„Kookie, potřebuju vstát." Nechtěla jsem ho budit, ale fakt jsem musela.

„Prosím." Šeptla jsem a jemně zatřásla s jeho rukou.

„Však vstávej, já tě nedržím." Ozvalo se rozespale. No ne od toho, který ke mně ležel přitulený, ale někde zpoza něj.

Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Kdo mě teď objímá, když ne on?

Polkla jsem a znovu zatahala za ruku, která kolem mě upevnila svůj stisk. Už jsem si skoro připadala jako ve svěrací kazajce.

Ten člověk mi zafuněl do krku a moje psychicky labilní já už to dál nedokázalo snášet.

Začala jsem křičet, jako v tom snu. Jsem pořád ještě ve snu? Co je to? Co se to děje?

Oslepilo mě světlo z toho, jak JungKook rozsvítil lampu na své straně a v duchu jsem děkovala bohu za to, že mě ten člověk hned pustil. Vystřelila jsem z postele téměř okamžitě a do někoho narazila. Neviděla jsem ale kdo to je, protože aniž bych to mohla ovlivnit, začala jsem brečet a přes mlhu nic neviděla.

„Co tu děláš?!" křiknul JungKook na Hoseoka, který dle jeho výrazu nejspíš vůbec nechápal, co se děje.

Zhluboka jsem se několikrát nadechla, ve snaze se co nejrychleji uklidnit. Hrozně mě vyděsil. Ještě k tomu po tom snu, co jsem měla. Je to celé snad jako blbý vtip.

„S těmi blbečky tam spát nebudu, Namjoon hrozně chrápe." Promnul si Hoseok oči.

„Vypadni, hned!" Kookie se zdál být docela naštvaný.

„Ale..." snažil se protestovat.

„Buď jdi spát na gauč, nebo vypal rovnou z bytu, tady ale spát určitě nebudeš."

Byla jsem ráda, když se na konec opravdu sebral a nabroušeně se odporoučel pryč. Divím se, že můj křik neprobudil ty dva, co spali, ale byli asi v takovém rauši, že je to vůbec nevyrušilo.

„Panebože." Ulevila jsem si a doslova se zhroutila zpátky na postel.

„Kate." JungKook se posadil hned vedle mě a vzal mě něžně kolem ramen.

„Měla jsem hroznou noční můru, a když jsem se vzbudila, myslela jsem, že... že mě ty objímáš a vyděsilo mě k smrti, když ses ozval a vlastně jsi to nebyl ty." Vím, že budu brečet. Nechci, ale není v mých silách, abych to teď zastavila.

„Já vím, že to neudělal schválně, ale... bože nemůžu, nemůžu prostě." Tvář jsem si složila do dlaní, aby neviděl, jak ošklivá při pláči jsem.

„Už jsi v pořádku." Asi věděl, že nemá smysl mi říkat, ať nebrečím. Prostě nepřestanu, dokud se sama neuklidním.

Pomohl mi se přesunout více do postele. Sám se opřel o její čelo a já si hlavu opřela o jeho hrudník. Byla jsem ráda, že nezhasíná.

„Myslíš, hm, myslíš, že to někdy přejde?" napadlo mě.

„Co přesně?" sklonil ke mně hlavu a začal prsty jemně prohrabávat mé vlasy. Mám ráda, když to dělá. Je to uklidňující.

„Že mi všechno tak vadí." Zamumlala jsem. Nerozumím tomu, proč i po těch letech nejsem schopná se přes to přenést.

„Já nevím Kate, ale myslím si, že je trochu pochopitelné, že si to sebou neseš. Něco zkrátka ani čas nezahojí." Odpověděl opatrně.

„Takže budu takhle divná napořád?"

„Ne, já chci říct... je zkrátka pochopitelné, že chlapům nevěříš po tom, co se ti stalo."

Jen jsem si unaveně povzdychla, ale v hlavě s ním souhlasila. Zítra se mu omluvím za to, jak jsem vyjela a snad uvěří tomu, že jsem se jen polekala. I když... to je víceméně pravda, polekalo mě to.

„Snad se moc neurazil." Zabručela jsem.

„To myslíš vážně?" uchichtl se absurdně.

„Zítra se mu omluvím, že jsem tak vyjela." Řekla jsem své myšlenky nahlas.

„Nechci nic říkat, ale měl by to být on, kdo se bude omlouvat. Vlezl nám uprostřed noci do postele." Zněl docela rozhořčeně.

„O nic zas nejde, jen já hrozně vyváděla. Nemusíš být tak naštvaný." Pohladila jsem ho jemně po ruce. Můžu si sama za to, že jsem tak přecitlivělá. Normálně bych se možná lekla, ale spíš se tomu smála, než pak brečela.

„Jsem, úplně mě otrávili, že jsou tady." Prohrábl si střapaté vlasy.

„Proč? Je to jen dneska." Zamrkala jsem nechápavě. Příjde mi, že reaguje docela neumírněně na to, že jsou to jeho tak blízcí přátelé. Mají se přece rádi.

„Hele já... sdílím s nimi všechno už od svých šestnácti. Mám je sice rád, no tohle jsem si chtěl nechat pro sebe. Tebe a tenhle byt. Jsme spolu tak často, že si občas i dost lezeme na nervy a líbí se mi, že teď pro změnu můžu být tady a mít svůj vlastní klid. Jenže oni mi to zase musejí narušovat." Zabrbral.

„Ale no ták." Protáhla jsem a otočila svou hlavu čelem k jeho.

„Zítra jim uděláme snídani, a pak je vykopneme. A budeme lebedit celý den u televize sami dva, platí?" usmála jsem se.

Docela mě tenhle rozhovor dokázal přivést na jiné myšlenky a jsem za to fakt ráda.

Když mi to pak odkýval a rozhodli jsme se, že půjdeme znovu spát, usnula jsem kupodivu docela rychle.