Kate's pov

Noc jsem strávila v hotelu. Fakt můžu děkovat tomu, že jsem i v té šilené agónii, při které jsem měla chuť něco rozkopat, myslela trochu racionálně a vzala si sebou bundu, v jejíž kapse jsem měla peněženku. Mobil i ostatní věci samozřejmě zůstaly doma v bytě, takže jestli se mi někdo – JungKook – pokoušel dovolat, tak asi marně.

Naštvalo mě, co mi řekl. Nejhorší na tom ale je, že mu to vlastně nezazlívám. On musel obětovat hodně proto, aby se dostal tam, kde dnes je. Strávil tím div né celé dospívání a musel být hodně dobrý, aby se prosadil.

Já na druhé straně šla do blbé soutěže a teď vlastně vydělávám i víc než on. Docela smutné.

Pořád ale ve mně přetrvával ten pocit, že to i tak ke mně není fér. Chce se mnou něco mít, ale kdyby na to přišlo, nebojoval by za nás. Znamenalo pro něj vůbec něco, když jsme si vyznali lásku?

Až do teď mi přišel jako jeden světlý bod ve tmě. Moje kariéra teď stojí za nic. Už nikdy nebudu tančit kvůli tomu zranění, s holkama se hádáme a nevypadá to zrovna jako bychom měly pokračovat v naší práci.

Na meetingu taky padla slova jako – dočasné přerušení aktivity. Skončíme? Budeme jako ty ostatní skupiny, co jsou pár let na výsluní a pak... slehne se po nich zem. Nechtěla jsem být taková, ale nemám vůli pro to něco udělat.

Těšila jsem se zpět za ním, ale místo toho se stane tohle a já už druhou noc spím v hotelu – přestože je ten byt vlastně koupený za mé peníze.

Proč nejsou věci, alespoň jednou, trošku jednoduché?

Nahlas jsem si povzdychla a pomalu se loudala ke známé bytovce. Chtěla jsem to shledání mít už za sebou, no jinak se mi tam absolutně nechtělo. Třeba... třeba tam ani nebude. Vzdal čekání na mě, což?

Jenže boty v předsíni, když jsem odemkla dveře, mě utvrdily o opaku.

„Kate?!" vyhrkl a postavil se od gauče, když jsem vstoupila do obýváku.

Nechtěla jsem být zase hnusná, nechtěla jsem pokračovat v hádce, jenže to jsem já. Zkrátka tvrdohlavá jako beran, který je taky mým znamením.

„Ty jsi ještě tu?" zabručela jsem otráveně.

„Kde bych měl být?" hleděl na mě bez mrknutí. Když na mě tak upíral ty své laní oči, odpustila bych mu v té chvíli snad všechno. Copak jde, aby někdo byl tak rozkošný? Má výraz, jakože je úplné neviňátko a nezašlápl by ani brouka.

„Doma." Pokrčila jsem rameny a sundala si z ramen bundu.

„To jsem." Polknul, stále neuhýbajíc pohledem.

„Tady." Dodal.

Už jsem se na něj nevydržela dívat.

„Kam jdeš?" zavolal, když jsem mířila do ložnice, abych se převlékla do jiného oblečení. Ráno jsem se sice vysprchovala, no zase jsem se musela nasoukat do těch stejných hader.

Neodpověděla jsem, svlékla ze sebe jeansy a dala na sebe pro změnu tepláky. Hrozně jsem se polekala, jakmile jsem se otočila a on stál u dveří.

„Neměj tenhle obličej." Varovala jsem ho se zavrtěním hlavy.

„Jaký?"

S povzdechem jsem si promnula obličej.

„Ty víš jaký." Zamumlala jsem do svých dlaní.

Ucítila jsem jemný vánek a podle toho poznala, že ke mně přistoupil blíž.

„Kate..." šeptl.

„Bože mlč." Zanadávala jsem, rukama objala jeho pas a svou hlavu zabořila do hrudníku.

„Naštvals mě, víš to." Komentovala jsem.

„Vím, promiň." Objetí mi opětoval a bradu si opřel o mé rameno.

„Nejraději bych to už nerozebíral a smetl ze stolu, no vedení se mi konečně ozvalo." Odtáhl se a podíval se na mě smutně. Nevím, co přesně to byl za výraz. Smutný, protože asi dojde na to, o čem jsme mluvili...?

„Nic neřekli, jen chtějí, abychom oba přišli dnes odpoledne do společnosti."

„Nic neřekli?" zopakovala jsem. To je nějaké divné, ne? A proč chtějí mluvit i se mnou?

„Aspoň se dozvíme, na čem jsme." Usmála jsem se povzbudivě, a pak ho jemně cvrnkla do brady.

„Přestaň mít ten výraz, kdy bych tě nejradši celého snědla. Nevím totiž, jak dlouho ještě dokážu odolávat."

Sotva jsem to dořekla, na tváři se mu vyrýsoval známý lišácký úškrn.

„Tak snědla, jo?" otřel se svým nosem o můj.

„Uhm, a ty to moc dobře víš, proto to děláš." Obvinila jsem ho, a aby už netrousil ta svá moudra, rty jsem přitiskla na jeho. Za tričko jsem ho zatahala, aby se více sklonil a mohla jsem tak polibek prohloubit. Samozřejmě si neodpustil malé kousnutí do rtu. Člověk by to do té jeho nevinné tvářičky neřekl, no při takových činnostech se z něj stával malý ďáblik.

„Fakt bych rád pokračoval, ale měli bychom něco sníst, a pak jít tam, ať to máme za sebou." Stiskl mě u sebe.

„Co se najíst venku? Ledničku si po těch pár dní samoty určitě tady pěkně vyplenil, takže stejně není z čeho uvařit." Uchichtla jsem se, na což on nafoukl tváře.

„To si vyprošuju, no souhlasím. Jsem pro pizzu."

S tím problém nemám, jelikož jsem ji neměla už dost dlouho. Pro mou smůlu jsem se musela znovu převléct, a pak jsme se vydali najíst do první pizzerie, kterou jsme po cestě potkali.

Ani jednomu se pak nechtělo řešit to, co nás čeká. Měla jsem z toho docela strach a nevím, co mám od toho očekávat. No pak jsem si řekla, že se stane, co se zkrátka má stát. A pokud dojde na nějaké nadávky, k čemuž věřím, že by se snad nesnížili, budu se bránit. JungKook jim možná odporovat nemůže, ale já nejsem v této pozici.

Určitě to zkusím nejprve po dobrém, nechci se hádat a nechci dělat žádné zlo Kookiemu.

No... uvidíme.

„Vypadá to tu pěkně, teda... líbilo by se mi to víc, kdybychom tu nebyli kvůli takové věci." Povzdychla jsem si a vzala ho za ruku, když jsme oba nastoupili do výtahu a ten se zavřel. Docela dost lidí, které jsme potkávali, se na nás divně dívalo. Nevím, jestli kvůli němu nebo kvůli mně, nebo kvůli nám oběma. No, i když jsem ho hrozně moc chtěla držet, raději jsem to neudělala a neprovokovala.

„Snad to bude v pohodě." Jemně stiskl mé prsty, no hned je pustil, protože jsme byli v daném patře.

Na chodbě pro mé překvapení byl zbytek Bangtan Boys. Všichni až na Jimina seděli a podupkávali nohama. Jimin sám se nervózně houpal na patách.

„Ahoj." Pozdravila jsem je slušně, což mi opětovali.

„Byl tu už někdo..." začal JungKook, když v tom se otevřely dveře, nejspíš kanceláře, nevím.

„Už jste všichni? Slečna Summersová může jít dovnitř." Usmála se asistentka a všechny do jednoho nás shlédla pohledem. Vypadala docela mile. Taková malá, usměvavá, s tmavými vlasy – i když, ty většinou Asiaté mívají, že jo.

Rozešla jsem se k ní a JungKook automaticky se mnou. Taky jsem nějak počítala s tím, že tam máme jít spolu. Vždyť... už tak mě překvapuje, že chtějí mluvit i se mnou a jak vůbec vědí, že už jsem v Koreji?

V hlavě mi to bzučelo jak v úlu, hrůza.

„Šéf chce mluvit jen s ní." Zastavila ho, když už bral za kliku dveří.

„Co?" zamračil se.

„To je v pohodě." Promluvila jsem, abych ho trochu uklidnila. Sice mě to trochu znejistilo, že nebude vedle mě, no popravdě, nemyslím si, že by tomu byl nějak prospěšný. Už jsme se pohádali kvůli tomu, co všechno pro něj kariéra znamená. Nechci, abych se pak, když budou na nás nepříjemní a on bude mlčet, zklamala ještě víc. Raději, ať si vše obhájím sama.

„Jsi si jistá?" zapochyboval.

„Jasně. Neboj." Stiskla jsem jemně jeho rameno, a pak zmizela za velkými dubovými dveřmi.

**

Tak jsem tu po docela dlouhé době s novým dílem. Přiznávám, že jsem teď neměla příliš náladu a ani čas. Snad mi to tedy odpustíte. Budu se snažit přidávat pravidelněji, když jsou ty prázdniny :).

Jak si je zatím užíváte?