JungKook's pov

Ležel jsem v posteli u mě a Kate v bytě a snažil se usnout. Měla přiletět v noci, ale řekla, že si vezme taxíka, takže jsem nemusel na letiště.

Nejdřív jsem chtěl protestovat a jet pro ni, no po tom, co za melu se strhlo včera, když jsme měli vystupovat v rádiu... Ani jsem nečekal, že to v lidech může vyvolat takový zájem, no přijde mi, že téměř každá druhá otázka se týkala mě a Kate, nebo minimálně alespoň Kate. A to předmětem našeho rozhovoru měl být náš připravovaný comeback.

Nahlas jsem si povzdychl a přetočil se na bok k půlce, která ještě pořád byla prázdná. Doufám, že se na letišti nestrhne žádná hrůza kvůli tomu, že má dorazit. Asi stejně neusnu, dokud nepřijde.

Všechny myšlenky se mi v hlavě motaly opravdu závratnou rychlostí. Na konec jsem musel trošku zadřimnout, protože jakmile jsem oči znovu otevřel, byla sice pořád tma, no uviděl jsem před sebou chodící siluetu.

Zůstal jsem ticho a neprozrazoval o sobě, že jsem vzhůru. Místo toho jsem ji bez mrknutí oka začal sledovat.

Tiše si povzdychla a začala ze sebe svlékat oblečení. Ani jsem nedutal a snažil se nezasmát, když všechny věci odhazovala na zem, neobtěžujíc se je dát do skříně nebo přinejmenším poskládat.

Smích mě ale hodně rychle přešel, když to stejné udělala i s podprsenkou. Neměl jsem sice šanci vidět její pěkná prsa úplně zřetelně, kvůli té tmě, no i jejich obrys mi stačil, abych na chvíli přestal dýchat.

Nerozumím sám sobě, že tohle podstupuju. Bože... mám tak krásnou holku, no ještě se mezi námi pořádně nic nestalo. Někdy si fakt přijdu jako časovaná bomba. Tak mi na ní ale záleží, že to všechno zkrátka ignoruju a čekám... a čekám.

„Nechceš radši rozsvítit lampičku?" ozval jsem se, když se už asi minutu přehrabovala ve skříni, očividně nemohla najít pyžamo.

„Tys mě vyděsil." Poskočila.

„Promiň." Uchichtnul jsem se tiše.

„Nemusíš rozsvěcet, už něco mám." Vytáhla nejspíš nějaké tričko. Natáhla ho na sebe a neobtěžujíc si obléct taky nějaké kalhoty na spaní, se pak svalila do postele vedle mě.

„Jsem úplně vyřízená." Zakňučela a začala se soukat pod mou peřinu. Příjemně mi zaškubalo v žaludku, když nohy zamotala do mých.

„Věřím." Nechal jsem ji, ať se uvelebí na mém ramenu, a pak ji začal hladit ve vlasech.

Je docela těžké to pro mě přiznat, protože nikdy předtím jsem na holku tak fixovaný nebyl, no chyběla mi. Nějak jsem se cítil klidněji a o dost spokojeněji, když ležela zase vedle mě. Její vlasy jsem měl po celém obličeji a cítil vůni, pro ni tak typickou.

„Cesta byla v pohodě?" zeptal jsem se zvědavě.

„V letadle jo, na letišti... asi čekali, že přiletím." Povzdychla si unaveně.

„Promiň, že jsem nepřijel."

„Nechtěla jsem to, tak se neomlouvej. Bylo by to pak ještě horší." Odvětila hned.

„Promluvíme si o tom zítra, dobře?" políbil jsem ji na spánek, a pak zavřel oči.

„Dobře, dobrou?" cítil jsem v jejich slovech úsměv, což jsem i se zavřenýma očima opětoval.

„Dobrou, Kate." Stiskl jsem ji u sebe, a pak dal spánku šanci, aby mě zcela pohltil. Už klidného, že ona je tady.

**

„Konečně normální jídlo." Zapředla blaženě, když jsme oba zrovna obědvali.

„V Anglii už ti nechutná?" popíchl jsem ji.

„O Anglii nejde, ale měla jsem tak náročný program, že jsem nestihla ani pořádně nic uvařit a sníst. Home made jídlo mi chybělo." Uculila se, což jsem jí oplatil. Vím, že toho měla hodně, proto jsem se rozhodl něco uvařit já. Sice toho moc neumím, no uspokojilo to chutě nás obou.

„Víš, asi bychom už měli přejít k našemu problému." Nechtělo se mi do toho, ale byl jsem na nervy, že jsme o tom až do teď nemluvili. Jasně, navrhl jsem to hlavně já, protože řešit tohle přes telefon je zcela o ničem, teď je ale tady.

„Asi jo." Přikývla, taky ne zrovna nadšeně.

„Zavolalo tě vedení?" polkla rýži, a pak příbor složila do talíře, který byl už zcela prázdný.

„Zatím ne a to mě dost děsí." Přiznal jsem.

Nechápu, proč si mě po tom poprasku ještě nikdo nezavolal. Ani manažer se na tréninku o ničem nezmínil a vůbec jsem nedostal žádné poučení o tom, co můžu na rozhovoru říkat a co ne. Popravdě, dost mě to znejistilo, protože jsem nevěděl jak odpovídat. Vždycky mám alespoň nějakou osnovu.

„Co když budou chtít, abychom se rozešli?"

To je to, co mě trápilo nejvíc, no neměl jsem odvahu to říct tak narovinu. Vlastně sám nevím, co bych dělal, kdyby na to přišlo. Já ji asi fakt miluju, ale kariéra je něco, co jsem budoval strašně dlouho. Musel bych se jednoho z toho vzdát.

„Nevím." Zamumlal jsem a ruce složil na stůl.

„Nebudeš za nás bojovat, že jo?" zabolelo mě, že to tak řekla, ale asi má pravdu.

„Měl bych? Měl bych se vzdát všeho?" zvedl jsem hlavu a uviděl její výraz, ze kterého se nedalo vůbec nic vyčíst.

„To neříkám, ptám se." Odvětila klidně.

„Tak se neptej, odpověď znáš." Odsekl jsem možná až příliš tvrdě. Zalitoval jsem toho ale hned, jakmile se její oči zaleskly.

„Promiň, už se neptám." Uhla pohledem.

„Kate..." natáhl jsem se pro její ruku, no na mé překvapení ji zprudka stáhla k sobě. Jakoby se snad bála, že ji za ní fakt chytím.

„Proč jsem tu vlastně jela? Tohle jsi mi mohl přece říct po telefonu." Odfrkla si se zavrtěním hlavy.

„Tak to není." Snažil jsem se říct ještě v klidu. To poslední, co chci je, abychom se začali hádat. Včera se vrátila, dneska jsme se konečně probudili vedle sebe, šťastní, že jsme zase spolu... no a teď tohle.

„Je." Vstala a vzala naše talíře do rukou. Odnesla je ke dřezu, kde je dost necitelně položila, a pak se opřela o kuchyňskou linku.

„Co po mně chceš?" rozhodil jsem rukama a taky se postavil.

„Všechno se to točí jen kolem tebe. Všechno jen záleží na tom, co tvoje společnost rozhodne, no napadlo tě, že mě to třeba taky nějak ovlivňuje?" založila si ruce na hrudi.

„Včera jsem se prodírala davem novinářů a tvých fanynek, které na mě pokřikovaly hnusné nadávky. Na internetu mě rozebírají jako nějakou děvku, protože vyšly ty fotky se Stylesem. A ty co? Ty jsi samozřejmě jenom chudáček, kterého já údajně podvádím. No stejně to tu teď řešíme a pořád je to jen o tobě!" nečekal jsem, že po mě tak vystartuje a přiznávám, že na to i měla právo, no moje bouřlivá povaha mi to teď nedovolila přiznat.

„Nemělas tam především vůbec jezdit! Za to si můžeš sama, že ses s ním musela fotit." Chtěl jsem říct něco ve smyslu, ať se nehádáme, no místo toho přilívám, jako největší idiot, olej do ohně. Vím, že toho budu litovat, ale moje pusa není aktuálně spojená s hlavou.

„Aha?! Takže ty do práce musíš a já ne? Já klidně můžu říct, že nikam nejedu a vykašlat se na všechno a hlavně na holky!" křikla zpět.

„A pak se tady za tebou vracím jako blbka, abych snášela, jak mě celá Korea nesnáší! Vážně perfektní!" odrazila se od pultu a mířila pryč z kuchyně.

„Není to celá Korea, tak to laskavě nedramatizuj." Vyrazil jsem za ní. Já mám vždy poslední slovo a tady to nebude jinak.

„Tobě se to říká, že jo? Tebe totiž nikdo ne-nenávidí. Všichni mí fanoušci jsou přejícní."

„Kate, přestaň, já se o tohle určitě neprosil." Zavrčel jsem. Fakt mi docházela trpělivost.

„Víš co? Neprosil? Fajn! Tak vypadni!" hodila po mně mou mikinu, která ležela na gauči.

„To myslíš vážně?" zamračil jsem se. Pokud vím, tak prohlásila, že je to tu naše. Nevidím proto důvod, proč bych měl být já ten, co odejde.

„Já to tu koupila, takže mi to tu patří. Nechci tě tu." Její ruce se třásly a společně s nimi i zbytek jejího tělo. Nevím, co to bylo, ale v tu chvíli, jakoby mi zabylo blbě z toho, jak se tu hádáme. Jsem fakt tak ješitný, že jí tak ubližuju?

„Kate..." chtěl jsem se po ní znovu natáhnout, tentokrát už smířlivě, no pro mé překvapení kolem mě proletěla zpátky a mířila do malé chodbičky.

„Tak si tu zůstaň, jdu já." Byl bych ji zastavil, ale moje tělo se nepohnulo ani o píď a uši uslyšely silné prásknutí dveří.

No a pak... bylo ticho. Byl jsem sám.

Vydržel jsem takhle asi dvě hodiny. Čekal jsem, kdy se vrátí. Dokonce jsem i vychladl a v hlavě si dokola přemítal svou omluvu, kterou řeknu hned, jak ona příjde.

Jenže byl už večer a ona pořád nikde. I když jsem se to snažil hodit na fakt, že byla dost vytočená, když odcházela a určitě očekává, že tu budu, začínal jsem mít strach.

Ještě předtím, než se setmělo, jsem proto vylezl z bytu a šel se podívat po okolí. Nemám tušení, kde by mohla být. Venku byla už docela zima a park, naproti kterému je byt, byl prázdný. Došel jsem pak pěšky do obchodního centra, které je od nás kousek, ale ani tam nebyla.

Když se úplně setmělo, tak jsem to vzdal a šel do dormu za klukama. Třeba mi poradí, co mám dělat, anebo mi ji pomůžou najít.

„Ty jsi idiot." Protočil Namjoon očima.

„Já?" vyhrkl jsem ublíženě.

„Jistě, ona není my... když nasereš nás, tak to s tebou dál musíme trpět, ona rozhodně nemusí. Tady to máš." Prohlásil, jako bych byl úplně pitomý.

„Už jsem říkal, že je mi to líto, omluvím se jí, no to ji teprve musím najít." Povzdychl jsem si. Že mě takhle splujou... to jsem fakt nečekal, kde je nějaká bratrská podpora, kruci?!

Tu hledám asi fakt marně.

„To asi ještě nevíš, že nazpívala cover, a pěkně romantický." Zatvářil se Hobi blaženě.

„Přezpívala píseň? Čí?" pozdvihl jsem obočí. Mluvili jsme o tom, co celou dobu dělala, ale o zpívání se nezmínila.

„Od Seala, Kiss from the rose, je moc pěkná." Komentoval.

„Neznám." Zabručel jsem. Mám fakt naprd náladu a asi mě nepřejde, dokud se ona nevrátí a nevyříkáme si to.

„Batman soundtrack!" plácnul mě zezadu Jimin do zad, až jsem se polekal.

„Super." Vzal jsem si od Hoseoka mobil i sluchátka, které mi podával a rozhodl si to poslechnout.

Po tréninku, co s ní v angličtině mám, jsem tomu textu docela slušně rozuměl a musel uznat, že je to vážně pěkné. Nevím, jestli to nazpívala jen proto, že se jí ta píseň líbí nebo to má hlubší význam, no tak nějak jsem doufal, že je třeba pro mě.

A začal jsem se cítit provinileji ještě víc.

https://youtu.be/dzU8lyl5Ekw

**