JungKook's pov

Svou bradu jsem si opřel o Katino rameno a zpoza něj taky nahlížel do časopisu, ve kterém listovala. Už jsme kupodivu seděli v posteli, kterou nám Jimin s Yoongim pomohli smontovat, a pak taky na ní už byly i polštáře a peřiny. Kate měla v bytě veškeré věci a dokonce se odhlásila z penzionu.

Nebylo to tady vevnitř ještě zcela hotové. Nábytek tu sice byl a byl na svém místě, no pořád zel tak trochu prázdnotou, protože tu chyběly ty běžné věci, které se lidem časem nahromadí v poličkách.

I tak se mi to ale hrozně líbilo. Sám jsem se přistihl při tom, jak lezu do obchodu s dekoracemi, abych sem něco koupil. Dělalo mi to hroznou radost. Koupila to sice ona, no od té doby, co jsem se vyjádřit, že bych to chtěl sdílet s ní, mluví o tom, jako o našem společném.

„Líbí se ti tohle?" vyrušila mě z přemýšlení a já se zaměřil na její ukazováček, který klepal na list časopisu.

„Pěkné." Řekl jsem jen.

Byl jsem dneska docela unavený, protože trénink zabral více času než obvykle. Plus – otrávilo mě, že se tady dneska vetřel Hoseok.

Nějak jsem tušil, že když sem jednou pozvu Jimina, roznese se, že si tady Kate pořídila byt a já tam budu, alespoň když bude ona tady. No a všichni byli pochopitelně až moc zvědaví. Odmítl jsem je tu vzít všechny najednou a toho nejhoršího člověka jsem si taky schovával naposledy.

„Nechceš si radši lehnout? Vidím, jak jsi unavený." Byla uvelebená mezi mými koleny, a tak jsem hned ucítil, jak se zatetelila.

„A nechat tě tu s ním samotnou? To určitě ne." Zavrtěl jsem hlavou.

„Byl by taktní a odešel." Bože, ta je tak naivní. Ten by určitě jen tak neodešel, alespoň ne dobrovolně.

„Sni dál." Uchichtl jsem se, když ke mně otočila hlavu, a pak ji políbil na spánek.

Ten, o kom jsme zrovna mluvili, byl zažraný do televize, kterou jsem JÁ koupil, a kterou může klidně sledovat i u nás doma.

„Ale ještě předtím ti musím říct, že se musím pozítří vrátit na pár dnů domů." Zaklapla časopis a otočila se ke mně bokem. V šoku mi i spadlo pokrčené koleno, jak do něj lehce vrazila zády.

„Jak jako domů?" vyvalil jsem oči. To mi to říká tak v klidu? Jakože se vrátí do Londýna?

„Volala mi manažerka, že zařídila focení pro Vanity Fair, což se neodmítá, a pak bude meeting s vedením." Vysvětlila.

„A tos mi chtěla říct kdy? Až budeš sedět v letadle?" docela mě to naštvalo.

„Ne, říkám ti to teď. Zůstanu tam pět dní, s cestou sedm. Mám už zarezervovanou zpáteční letenku." Úsměv jí spadl, když viděla, jak se mračím.

„Kate, nemůžeš prostě..." chtěl jsem jí říct, ať nikam nejezdí a zůstane, no přerušil mě Hoseok, který bezpochyby poslouchal naši konverzaci.

„Co je Vanity Fair?" zeptal se. To by zajímalo i mě, když jen kvůli tomu letí takovou dlouhou cestu.

„Přední módní časopis. Byly jsme tam zatím jen jednou a je to skvělá příležitost po tom, co jsme se dlouho nikde neobjevily." Otočila se tváří k němu.

„Husté, fotí se tam i bikiny?" zajiskřilo mu v očích.

Probodl jsem ho pohledem a zavrčel. On si ty poznámky fakt není schopný nechat pro sebe.

„Jo, ale to asi nebude náš případ." Zasmála se ona.

„Takže na týden? A má cenu se vracet vůbec zpátky, když už je konec září?" ignoroval jsem, o čem mluvili. Nějaké bikiny jsou mi ukradené do doby, než je má ona na sobě.

„Všechno podstatné se dozvím na tom meetingu. Manažerka se nezmínila o tom, že bychom měly natáčet něco nového, kvůli čemu bych musela zůstat." Svou dlaň položila na moje koleno.

„Uklidni se, budu zpátky cobydup." Šeptla a vlepila mi malou pusu na bradu.

„Zrušit to nejde?" snažil jsem se neznít tak zklamaně, no stejně se mi to nepodařilo. Zkrátka nechci, aby už jela pryč.

„Kdyby to bylo jen to focení, tak i jo, ale... máme být i na jedné akci, která se pořádá jako charita. Pro sirotky. Nechci to odmítnout už jen z principu." Zamumlala smutně. Najednou se jí nálada velmi změnila.

„Máš asi hodně ráda děti, že?" napadlo mě. Viděl jsem, jak se chová k té holčičce, kterou jsme potkali v Lotte Worldu. Ne, že bych děti neměl rád, jsou roztomilé, pokud nezlobí a nepláčou, no ona mi přijde jako takový Taehyung v ženském podání. Když vidí dítě, může se zbláznit, aby si ho pochoval nebo na něj alespoň promluvit.

„Miluju děti." Přiznala.

„To aby sis brzy pořídila vlastní." Zasmál se Hoseok a na mě se samozřejmě zašklebil. To je ale idiot.

„To nepůjde." Zavrtěla hlavou s malým úsměvem.

„Proč ne? Sekneš se zpěvem, hupsnete na to a je to." Začal se tlemit, jako blázen. Měl jsem vážně chuť po něm v tu chvíli něco hodit.

„Já totiž nemůžu mít děti." Odpověděla klidně.

Hoseok zmlkl a já snad ztratil dech v tu samou chvíli.

„Promiň, já jsem..." nadechl se, že spustí, no utnula ho hodně rychle.

„To je dobrý, nevěděl jsi to. Neomlouvej se." Neviděl jsem jí sice do obličeje, a i když se snažila znít, že je zcela v pohodě a smířená s touhle situací, někde v pozadí jsem slyšel, že jí to bolí.

Cítil jsem se divně kvůli tomu, že se to dovídám teď a ještě je tu s námi Hoseok. Nevěděl jsem ani, co si o tom mám myslet. Vím, že přemýšlet o dětech je aktuálně úplně nesmyslné, když jsme spolu zatím tak krátce, máme svou kariéru a tolik věcí před sebou. No z nějakého neznámého důvodu jsem se cítil trochu ukřivděný. Řekla by mi to vůbec? Co když jednou, za deset let, ještě pořád budeme spolu. Moje sláva už určitě skončí, protože i když to teď naprosto miluju, chci mít jednou normální život a rodinu. To by mi až pak řekla, že vlastně nebudeme mít děti, protože ona nemůže?

Asi bychom o tom měli mluvit, ale to se s Hoseokem pod jednou střechou určitě nedá.

Jen jsem si nahlas povzdychl, a pak ji jemně políbil na ouško ve snaze uklidnit její napjaté tělo.

„Aghr, já tu taky jsem." Protáhl ten kůň.

„A už bys měl jít. Čumět na bednu můžeš i doma, od toho ti tu my dva nemusíme dělat babysittery." Odpálkoval jsem ho. Už mě začíná štvát. Chci být s Kate sám, chci si dát sprchu, pak se k ní přitulit a poslouchat písničky nebo koukat na televizi. Anebo... dělal i něco zajímavějšího.

„Jsi hnusný!" postavil se uraženě.

„No dovol? Ty tu oxiduješ celé odpoledne, vyžíráš tu ledničku a nedáš chvíli pokoj a já jsem tu ten hnusný?!" vyjekl jsem. To mě dožralo.

„Chceš se hádat?" zatvářil se výhružně.

„Ne, chci, aby ses už spakoval, zavolej si taxi a jdi domů."

Nafoukl tváře, prohlásil, že radši pojede metrem, a pak už ho nebylo.

„Nemusel jsi být tak škaredý." Povzdychla si Kate.

„Taky tě tu štval, jen to nepopírej." Ohradil jsem se ihned.

„To sice jo, ale naznačila bych mu to jemněji." Protočila očima, a pak se postavila.

„Ohřejeme si špagety? Mám docela hlad." Jenom jsem jí to odkýval a šel se osprchovat předtím, než to stihla ohřát.

Kate si koupila televizi do obývacího pokoje. Byla pěkná, velká, plazmová, no po třech dnech, co jsem tu přespal, jsme zjistili, že tulit se u ní na gauči je docela nepohodlné, takže jsem koupil ještě jednu a dali jsme ji do ložnice.

Obývák je pak skoro zcela nevyužitý, no že by nás to nějak trápilo, to se fakt říct nedá.

Když jsme pak pojedli, v hlavě se mi objevila ta konverzace, kterou jsme vedli o dětech. Nevím sice, jestli teď je vhodná doba se jí na to ptát, no nemyslím si, že bych někdy našel lepší chvíli, a taky odvahu.

„Kate?" svalil jsem se do postele a zezadu se k ní přitulil. Objal jsem její pas rukou a nos zabořil do hebkých vlasů. Cítil jsem, jak se zatetelila a hlavu víc zabořila do polštáře.

„Copak?"

„Proč jsi mi to neřekla?" začal jsem hladit její předloktí, které jsem měl v dosahu.

„Co myslíš?" zase se zavrtěla a na těle jí stoupla husí kůže. To jsem zacítil kvůli jemným chloupkům na ruce.

„To o těch dětech." Řekl jsem prostě a překvapeně se odtáhl, když se rozhodla otočit směrem ke mně. Natáhl jsem ruku a nechal ji, ať se na ní uvelebí. Ještě pořád byla rozsvícená lampička na mé straně postele, takže jsem jí viděl do obličeje.

Na mé straně postele... jak to zní?

„Promiň, ale není to nic, čím bych se chtěla hned chlubit." Odvětila neutrálně.

„Tak jsem to nemyslel, ale... řekla bys mi to vůbec?" zeptal jsem se na to, co mě trápilo nejvíc.

„Kdyby to mezi námi vydrželo a mysleli bychom na takové věci, včas by ses to dozvěděl."

Popravdě, to mě vůbec neuklidnilo. Jestli by to vydrželo? To jako že si myslí, že to dál nepovede? Jasně, sám jsem byl k tomu nejdříve skeptický, ale po tom čase, co jsme tady spolu strávili vím jistě, že se jí jen tak nevzdám.

„Proč mluvíš, jakoby to mělo skončit." Zamumlal jsem.

„Ani jeden nevíme, co bude. Je mi líto, že ses to musel dozvědět takhle, ale už tak jsem bojovala, abych ti řekla... ty víš, o čem. Chtěla jsem zkrátka nechat věci nějakou dobu vstřebat." Na rtech se jí vyrýsoval malý poloúsměv, a pak mě prsty pohladila po tváři.

„Je to kvůli němu?" nechtěl jsem to vytahovat, no byl jsem až moc zvědavý.

„Sice mi nemuseli vzít žádný z těch důležitých orgánů, no doktorka řekla, že už to v budoucnu nepůjde. Předtím, v těch letech, jsem to nějak neřešila. Byla jsem sama dítě. No čím jsem starší, tím víc mi dochází, že vlastně nebudu mít kompletní rodinu." Povzdychla si.

Když tak poslouchám, co mi říká, a uvědomím si, že je to už druhá smutná věc, kterou se dovídám o jejím životě, cítím se fakt mizerně. Já si stěžuju na vyčerpání, dietu a nepochopení od managementu. Všechno jsou to ale věci, které mám teď, no jednou, až skončím, nebudu se s tím muset potýkat. Jí to ale zůstane.

„Budeš." Usmál jsem se, i když mě to stálo opravdu hodně sil.

„Jsou tu i jiné možnosti, jak mít děti. A i kdyby na to nepřišlo, je to jedno, ne? Dokud se dva milují." Nechtěl jsem, ať je takhle smutná.

„To asi jo." Překvapeně zamrkala. Asi nečekala, že jí něco takového řeknu a popravdě, ani já ne. Já bych určitě děti mít chtěl, ale kdybych s ní byl a pořád ji tak miloval, klidně bych je neměl jen, abych s ní mohl zůstat.

„Miluju tě, Kate." Vyznal jsem se upřímně, moc dobře si vědomí toho, že jsme si to takhle ještě neřekli.

„Já tě miluju." Krásně se usmála.

**