JungKoo's pov, Soul

Dneska jsem vzal Kate do psí kavárny. Sám to tam mám moc rád a chtěl jsem jí to ukázat. Říkala, že jednou byla v kočičí kavárně v Londýně a moc se jí tam líbilo. Doufal jsem proto, že i psi ji zaujmou.

Jednou bych chtěl mít vlastního psa. Ne, chtěl bych mít psa, který by byl můj i její. Byl by náš a starali bychom se o něj jako miminko. Bylo by to roztomilé, mít takové zvíře. Škoda jen, že to nejde.

„Ale nééé... tenhle je fakt rozkošný." Vzala si do náruče bílého bišonka. Jako vždy to tu bylo poloprázdné, a tak jsme se i s kávou usídlili na zemi mezi psi a hráli si s nimi.

„Mně se líbí tenhle." Ukázal jsem na retrívra a pohladil ho po hlavě. Hned jsem tak přilákal jeho pozornost, no nepočítal jsem s tím, že tak velký pes se mi bude chtít vměstnat na klín. Byl ještě štěně, no ne už nejmenší. Měl sice trochu problémy, ale na mé překvapení to zvládl – až na to, že mi po chvíli začaly mravenčit nohy.

„Ten je moc veliký. Potřeboval by určitě zahradu, kde by mohl běhat, a tu já nemám." Nevěděla, kam dřív s rukama, protože všichni psi se dožadovali hlazení a nějakého kontaktu.

„Lidi mají i v paneláku velké psy." Nechápal jsem.

Je sice fakt, že tady v Koreji jsou trendem spíše menší psi. Nejen pro nedostatek prostoru, ale pak taky proto, že lidi se velkých psů často bojí. Já jsem ten typ, co by spíš uvítal většího pejska. Chodil s ním na výlety a na procházky. Byla by to sranda.

„Jo, ale nemyslím si, že je to správné. Až jednou budu mít rodinný barák s velkou zahradou, taky si pořídím velkého." Zasnila se.

„Bude mít dostatek prostoru. Nemám moc ráda, když mají lidi v bytech velké psi. Oni jsou pak odkázáni jen na to, když je vezmou na procházku." Dodala.

„Hm, to je fakt." To jsem musel potvrdit. Když se člověk psovi věnuje, není to velký problém, no horší je, když ho pak třeba zanedbává. Zvíře za to nemůže a trpí tím.

„Nikdy jsi mi neřekla, že jsi až takový milovník zvířat." Nadhodil jsem a odpil si ledové kávy. Retrívr mi pořád odpočíval na kolenech, a tak jsem ho hladil po hlavě a po velkém těle. Za chvíli ho ale, chudáčka, budu muset odehnat, jinak se nepostavím.

„Jsem, dělala jsem i pár kampaní. Hlavně teda s kočkama, protože ty jsem jako menší mívala víc. Ráda mám ale všechna zvířata."

„Co to bylo za kampaň?" zajímalo mě. Viděl jsem s ní snad všechny reklamy a videa – jo, můžu si říkat stalker, ale byl jsem moc zvědavý, a pak taky, když jsme od sebe, co jiného mi zbývá? Můžu ji maximálně sledovat na internetu.

„Na kastraci koček." Zašklebila se.

„To je kruté!" vyhrkl jsem.

„Zní to blbě, ale poslouchej..." přerušila mě ihned.

„Co je lepší? Nechat kočku tak a až bude mít koťata, tak je topit, nebo házet lidem přes ploty, protože je zkrátka nechceš? Je to zásah do přírody, s tím souhlasím, ale raději bych svou kočku nechala vykastrovat a snížila tak počet opuštěných koťat, které lidi vyhazují a ony pak umírají buď hlady, anebo je přejede auto."

Do pusy si strčila slaminu a začala sát svou čokoládu, kterou jsem jí koupil. Oba jsme měli chuť na kávu i na čokoládu, tak jsme si dali každý něco, a pak to navzájem sdíleli.

„Asi máš pravdu." Přiznal jsem.

Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Přijde mi hrozné, když do kočky nebo do psa řežou. No když si představí tu spoustu koťat a štěňat, které pak nemají žádný domov... to je asi horší.

„Nechtěla jsem nejprve do té kampaně jít, ale po tom, co jsem si přečetla pár článků, jsem na to kývla. Kočka i po tom, co ji vykastruješ, bude mít dobrý a plnohodnotný život, no ta koťata, co se někde poztrácejí, ta ne."

Trochu zvláštní, že se bavíme zrovna o takových věcech, ale dokazuje to jen to, že spolu můžeme mluvit fakt o všem. Nikdy jsem se ani, tuším, s holkou takhle nebavil. Ty, co jsem měl na střední škole, mluvily možná tak o nakupování a dobrých známkách ve škole. Nic, co by mě tehdy zajímalo. Dneska sice taky rád nakupuju, no nepotřebuju o tom žvanit každých deset minut.

„Asi se mu líbíš, když je u tebe tak dlouho." Uchichtla se, a pak se přesunula vedle mě, aby se mohla opřít o stěnu. Začala muchlat retrívra, který se ze mě ještě neodklidil, a ten začal rychle atakovat její obličej svým jazykem.

„Ne ne, kámo, to je zakázaná zóna." Poškrábal jsem ho po hlavě. Tam ji můžu pusinkovat jen já.

„Díky, že jsi mě tu vzal... půjdeme tady ještě někdy?" zeptala se.

„Jasně, když budeš chtít." Přitakal jsem a dal jí malou pusu na tvář. Nemusel jsem se bát, že by nás tady někdo odhalil. Jediní návštěvníci kavárny seděli venku a baristka za pultem si hleděla svého.

„Nejlevnější to tady ale není." Konstatovala.

To se dá očekávat. Jednak jsme dost blízko centra, a pak taky to není řetězec jako Starbucks nebo Costa.

„Vážně si myslíš, že na to zrovna my dva nemáme?" zamrkal jsem řasy a pobaveně se zasmál.

„Nechtěla jsem, aby to vyznělo takhle, jen to komentuju." Protočila očima a štípla mě lehce do ruky.

„Dělám si legraci, šetřit je třeba." Objal jsem ji kolem ramen a v duchu děkoval, když se pes z mých nohou zvedl a šel se nažrat do misek, které byly kousek opodál připravené.

„To máš pravdu, no já se rozhodla trošku utrácet." Objevil se jí na obličeji nečitelný výraz.

„Vážně? Nakupovala jsi přes internet?" škádlil jsem ji.

Dost často, mezitím, co jsme si volali, ona takhle nakupovala. Moc líná na to, aby šla do obchodu. Trochu to ale chápu, z bezpečí domova ji nikdo nebude pronásledovat.

„Ne... ale koupila jsem něco fakt drahého." Odpověděla.

„Nový mobil?" tipoval jsem.

„Ne..." zavrtěla hlavou.

„Laptop?" zkoušel jsem dál.

„Vůbec... je to dražší." Zasmála se nad mým snažením.

„Auto?"

„Samá voda."

„Panebože, ještě mi řekni, že sis koupila barák." Vyvalil jsem oči a čekal, kdy se zase začne smát... jenže ono nic.

„Počkej, to jako vážně?" hned jsem k ní střelil pohledem, abych se ujistil, že si nedělá legraci.

„Koupila jsem malý byt v části Hwagok-ro."

„Žertuješ!" křiknul jsem a byl fakt rád, že tu s námi nikdo další není, protože bychom stoprocentně upoutali pozornost. Nemohl jsem si ale pomoct, ona udělá takové velké rozhodnutí a koupí si tu byt? Tady?!

„Ne, já... přemýšlela jsem nad tím docela dlouho. Soul bylo vždy město, kam jsem se chtěla podívat a i když jsem si myslela, že se mi tu bude líbit, netušila jsem, že si to tu tak zamiluju. No a taky nebudu neustále bydlet v hotelu, když tu přijedu za tebou, ne?"

Z prostého důvodu jsem si najednou přišel dojatý.

Proč? Opravdu to se mnou myslí tak vážně, že si tady koupí byt jen proto, aby tu se mnou mohla být. Myslel jsem si, že až něco takového zažiju, budu mít strach z vážného vztahu, no couvnout od toho bylo to poslední, na co jsem v tu chvíli pomyslel.

„Byl... uhm, byl drahý?" určitě musel stát spoustu peněz. Lidi si tady často byty nekupují, jdou jen do pronájmu a i to není nejlevnější záležitost, když jsme v hlavním městě.

„Docela jo, ale v Paříži stál víc." Pokrčila rameny.

„Ty máš byt i v Paříži?!" vyvalil jsem oči. Určitě teď musely vypadat jak tenisové míčky, no tolik nových informací v jeden den od kampaně na kastraci koček až po byt tady a další v Paříži.

„A v Londýně, ale tam permanentně bydlím." Dodala pobaveně.

„Čemu se tak divíš?"

„Já nevím... teda, vím, že vyděláváš hodně, ale můžeš si tohle dovolit? Neměl bych třeba něco přispět?" napadlo mě.

Jasně, uvědomuju si, že západní umělci vydělávají daleko jinačí prachy než my tady v Koreji. To, co já dostanu ročně, má ona, nebál bych se říct, někdy i za měsíc, když dost pracuje. Jenže nedovedu si představit, jak by k pop průmysl fungoval, kdybychom všichni pobírali takové platy. Moc těžké úvahy na mou hlavu...

Ale nic to nemění na tom, že jsem v šoku z toho, že si prostě koupila byt, jen tak.

„Ne, ale mohl by ses obětovat a pomoct mi ho vybavit." Vzala mě za ruku.

„Tak s tím se mnou počítej." Stiskl jsem ji.

„Super. Předají mi ho koncem tohoto týdne, takže můžeme obejít nějaké obchody a objednat, co se objednat dá." Začala plánovat.

Začala mi o něm povídat víc a já jen mlčel. Poslouchal jsem a popravdě, nemohl se víc dočkat, než to tam zařídí a začne opravdu bydlet. Vím, že je to sice její, když to koupila za své peníze, no tak trochu jsem doufal, že jestli se za mnou bude vracet, bude to naše společné útočiště, takže tak trochu i společný domov.

**

Zatím žádné zvraty, tak snad vás takové klidné části moc nenudí :D.