Kate's pov, Soul

Převlékla jsem se do pyžama, a pak se svalila do postele. Noha mě hrozně bolela, a tak jsem ani nebyla v náladě jít na večeři nebo dělat cokoli jiného. Mezitím, co se JungKook sprchoval, jsem si pustila televizi a zadívala se do nudného pořadu. Ani jsem pak nepostřehla, že už je zpátky.

„Kate?" oslovil mě a začal se soukat pod mou peřinu.

„Hm?"

„Pořád se na mě zlobíš?" doufala jsem, že to nevytáhne. Nemyslím si totiž, že mám na podobné rozhovory ještě sílu.

„Ne, nech to být." Nebylo to ani tak naštvání, spíš mě to celé mrzelo.

„Vypadá to jinak." Ucítila jsem, jak mi svou hlavu pokládá do klína. Vážně mi stěžoval fakt, že ho chci prostě dnes večer ignorovat.

Mlčela jsem a doufala, že si třeba lehne na svou půlku a bude dělat něco jiného – hrát hry na mobilu, dívat se na televizi, no že mě zkrátka nechá na chvíli v klidu.

Omyl...

„Byla to blbá hádka, omlouvám se." Promluvil zase.

„Já bych tomu neříkala hádka, ta by vypadala jinak, věř mi." Aniž bych to chtěla, zašklebila jsem se. Mám docela bouřlivou povahu, to je fakt, no tohle byla jen slabá výměna názorů. Kdybychom se opravdu pohádali, asi bychom tu teď tak v klidu neleželi.

„To je jedno, cítím to dusno a snažím se to urovnat. Mám ale pocit, že ty to snad nechceš." Kolem hnědých očí se mu udělaly malinké vrásky od mračení se.

„Tak to není. Nejsem naštvaná... jsem jen zklamaná." Povzdychla jsem si.

„Můžeš mi to nějak vysvětlit?" pobídl mě.

„Že jsou věci kolem tak složité. Že se pořád musíme schovávat a když už nás někdo odhalí, tak nejlíp dělat, že se neznáme. Aspoň jednou bych chtěla mít něco opravdového, co se nemusím bát ukázat ostatním, no dneškem mi došlo, že s tebou to takhle fungovat nebude."

„Promiň." Zamumlal a oba dva jsme uhnuli pohledy ve stejnou dobu.

Pousmála jsem se, a pak, aniž bych nad tím přemýšlela, jsem prsty začala hladit jeho vlhké vlasy.

„Nerozebírejme to už, dobře? Mě to přejde." Navrhla jsem.

„A jsi s tím v pohodě?"

„Jsem, už se tím netrap."

Ze sedu jsem sjela více do lehu a zpoza přivřených víček sledovala zbytek show. Byla to sice nuda, ale vyhovovalo mi, že spolu jen tak ležíme, tulíme se k sobě a nic neděláme.

Začala jsem zívat a bylo mi jasné, že to brzy zalomím, no vyrušil mě jeho horký dech a následně i rty, kterými začal pusinkovat mé rameno. Bylo to příjemné, no jakmile jsem ucítil i ruce, které se mi stahovaly kolem pasu, došlo mi, že to tímhle asi nekončí.

„Kookie..." povzdychla jsem si, když sjel až na krk.

„Bolí mě ta noha." Odtáhla jsem se. Na tohle jsem fakt neměla náladu, ne teď.

„Hodně?" zatvářil se smutně, když jsem se k němu otočila čelem.

„Docela jo." Pokývala jsem hlavou.

Vypadal zklamaně, no najednou se mu na tváři znovu začal rýsovat úsměv. Nechápala jsem, co dělá, když z nás obou sundal deku, a pak se přesunul dolů k mým nohám.

„Tak co malá masáž?" vzal pravý kotník do svých rukou.

Zaváhala jsem, ale pak si řekla, že tím se přece nic nezkazí a třeba mi to pomůže.

„Dobře, ale... jemně, jo?" ujistila jsem se. Stehy mám sice vyndané a už to dávno není ta rána, co mě bolí, protože ta je pěkně uzdravená a zacelená.

„Neboj." Pěkně se usmál, a pak začal prsty lehce kroužit po mém nártu. Více jsem se uvelebila v posteli, zavřela oči a rozhodla si to užívat. Masáž – je jedno, jaké části těla – jsem neměla ani nepamatuju. A i když tohle bylo spíš hlazení, vůbec mi to nevadilo. Taky to docela účinně odvrátilo mou pozornost od bolesti.

„To šimrá!" křikla jsem a pozdvihla se na loktu.

„Já vím, to bylo schválně." Rozesmál se a znovu mě na kotník políbil.

„Ne, nech toho, kopnu tě!" varovala jsem ho. Jsem hrozně lechtivá, určitě bych pak neovládala své tiky a schytal by to ten jeho roztomilý obličej. A to by byla vážně škoda.

„To abych si dal pozor." Nasadil svůj lišácký úsměv, a pak rukou vyjel výš až na mé lýtko, kde mě taky jemně polechtal.

„No ták!" znovu jsem sebou cukla a ani si nevšimla, že společně se svou dlaní posouval i své tělo, až mě jemně zalehl a naše hrudníky se potkaly.

„Přivedl jsem tě tím alespoň trošku na jiné myšlenky?"

Pousmála jsem se a přikývla, jakože ano.

Nechala jsem si dát malou pusinku na rty a myslela si, že to tady skončí. Neprotestovala jsem ale, když se polibek rozhodl prohloubit. Prsty mi samy zajely do krátkých vlasů na jeho šíji, kde jsem ho jemně poškrabkala tak, jak to má rád.

Úplně jsem ztratila pojem o tom, co se děje se zbytkem mého těla, protože jsem byla tak zaměstnaná jeho ústy. Pak je ale opustil a sjel na čelist, kde to je zrovna mé oblíbené místo. Ucítila jsem šimrání v žaludku a sama se divím, že moje noha ani trochu nezaprotestovala, když ji chytil za zákolenní jamku a usadil si ji na bok.

Sice jsem zapochybovala o tom, na jak dlouho jeho blízkost vydržím, no zatím mi to vůbec nevadilo. Cítila jsem se s ním dobře, neměla jsem strach ani ve mně nerostly žádné negativní pocity, které by mě donutily to zastavit.

Místo toho všeho jsem prostě vypnula, přestala myslet na věci okolo a nechala se hýčkat.

Moje druhé koleno vyjelo jako v reflexu, objalo jeho druhý bok a kotníky si k sobě našly na jeho bedrech cestu.

Oba dva jsme naráz zavzdychali pod silným tlakem, který to mezi námi způsobilo. To byla chvíle, kdy se to mezi námi zlomilo. Jeho rty se staly dravější, doteky prudší. Touha na chvíli zaplavila jeho smysly z toho kontaktu.

Nechtělo se mi sice, ale na konec jsem z něj sundala své ruce a nechala ho, ať si poradí s mým tričkem na spaní. Na chvíli mi zabyla nepříjemná zima, upozorňujíc mě, že už na sobě vlastně nic, krom kalhotek nemám, no když na mě za chvíli přitiskl svůj hrudník, už taky bez oblečení, špatný pocit odešel. Spíš naopak, jako by štiplavé proudy energie přecházely z něj do mě a naopak. Jako by nás náš dotek bolel, no tak příjemně a dráždivě, že jsme ho chtěli znovu a víc.

Tak nějak jsem chtěla a i doufala, že se to stane. Neměla jsem z toho strach a dokonce se i těšila.

Jenže pak, obalil mé zápěstí a přitiskl ho nad mou hlavu. Ne násilím, ale dost pevně na to, aby to stačilo.

A 12. prosince před šesti lety tu byl zase.

„Ne..." zamumlala jsem, no moje tělo bylo ještě moc paralyzované příjemnými pocity.

„Nech toho." Zaprosila jsem, no on mě neposlouchal.

Do očí se mi vkrádaly slzy.

„JungKookie!" odstrčila jsem ho, až se překvapeně posadil.

Hned jsem si přitiskla kousek peřiny na prsa a snažila se rozdýchat..

„Kate, promiň, omlouvám se..." pohladil mě jemně po paži, a když se naše oči střetly, zabolelo mě, jak je mu to líto. Nemohl to vědět. Ani já nevěděla, co to se mnou udělá.

„Za to nemůžeš." Zavrtěla jsem hlavou a setřela si jednu zbloudilou slzu, kterou jsem nestihla zatlačit zpátky.

Není to jeho vina, to já jsem tu ta divná. Věděla jsem, že jestli se jednou pustím do vztahu, bude mě to pronásledovat. Psycholog mi sice pomohl dostat ze sebe všechny negativní emoce. Přestala jsem plakat, litovat se... přestala jsem mít pocit, jakože jsem špína po tom, co udělal. Možná jsem ještě měla málo roků na to, abych věděla něco víc, no i tak mě to ponížilo a ten pocit si sebou nesu dál.

Tady mi ale žádný doktor nepomůže. On to se mnou buď překoná, anebo to vzdá a odejde.

„Nevadí mi, když se ke mně tulíš, je mi s tebou dobře a i teď bylo, jenom... nesmíš držet mé ruce." Znělo to vážně trapně, když jsem to řekla takhle nahlas, jenže když k němu nebudu upřímná, může se to stát znovu a já nechci, aby se to podruhé takhle pokazilo.

„Já vím, že při takové situaci jednáme oba spontánně, ale mohl bys na to, prosím, myslet." Požádala jsem ho.

Sama jsem byla tak mimo, že jsem pořádně nepřemýšlela nad tím, co dělám. Jsem si jistá, že to nemá jinak, ale... jinak se přes to asi nepřenesu.

„To ti udělal on?" zeptal se tiše, nespouštějíc oči z mého obličeje.

Mlčky jsem přikývla.

„Promiň." Zopakoval kajícně.

„Ne, neomlouvej se." Pustila jsem peřinu, kterou jsem si držela u těla, a pak se posunula k němu, objímajíc ho kolem krku.

„Není to tvoje vina, nevěděl jsi to, jasný? Tak přestaň mít tenhle provinilý výraz." Jemně jsem mu nadzvedla bradu, a pak se pousmála.

Už jsem byla zcela při smyslech a ani mě kupodivu moc nerozhodilo, že o tom mluvíme. Nechci, aby se kvůli tomu cítil špatně. Už tak pro mě znamená hodně, že se na mě zkrátka nevykašlal. Jinde by to měl o dost jednodušší, no on si i tak vybral mě.

„To mně je líto, že jsem zkazila pěknou chvíli... a!" zvedla jsem prst, když chtěl něco namítat.

„Doufám, že to po tomhle nevzdáš a bude další taková. Lepší." Svoje čelo jsem opřela o jeho a zblízka se zadívala do tmavých zorniček.

„Když budeš chtít, tak bude." Odpověděl trochu váhavě.

„To si piš, že budu chtít." Políbila jsem ho na nos, a pak i na rty, které měl celé napuchlé z dlouhého líbání. Moje určitě vypadaly podobně a trošku mě i bolely. Vůbec mi to ale nepřekáželo v dalším líbání, to ani zdaleka.

K podobným činnostem jsme se už nevraceli, protože na to už neměl ani jeden z nás myšlenky. Místo toho jsme se k sobě znovu přitulili a povídali si o všem a o ničem.

Je blázen, když si myslí, že já bych to po tomhle tak rychle odpískala. Spíš jsem ještě víc nabuzená na to, co dalšího spolu můžeme mít. Sice pociťuju i nějaké ty obavy, ale už od přírody jsem člověk, který rád překonává sám sebe a stanovuje si cíle. Já vím, že mám na to, abych to překonala a až se to jednou stane...

Konečně zažiju, jaké to je, milovat někoho tělem i duší.

A mít svůj kousek nebe na zemi.

**

Trochu žhavější scéna, co vy na to? :D