JungKook's pov, Soul

Potichu jsem se přikradl do pokoje a ani mě nepřekvapily zatažené závěsy a naprosté ticho. Tady se ještě spinká. 

Dneska jsem musel vstávat už ve čtyři, protože v pět jsme měli meeting a trénink, no jak rychle jsme začali, tak jsme i skončili. Bylo teprve deset a já už se vracel za Kate do penzionu.

Chtěl jsem ji dnes překvapit. Dáme si snídani, a pak ji vezmu do Lotte Worldu.

Za těch pár dní, co je tady, jsme toho stihli opravdu hodně. Naplánoval jsem nám nějaké výlety po městě – památky i obchody. Teď nastala ta část, kdy se budeme prostě poflakovat, chodit na rande a jen si užívat společného času. Ona alespoň, podle jejích slov, nasaje atmosféru města.

Pro sebe jsem se usmál, položil tašku ke dveřím, a pak si opatrně lehl do postele, kde leželo malé klubíčku, zabalené v dece a mělo ještě půl noc. Odstranil jsem jí peřinu z obličeje a i pár vlasů, které se jí tam zatoulaly.

„Kate..." šeptl jsem. Nahnul jsem se nad ní. Probuzení si nesmím nechat ujít.

„Vstávej." Dodal jsem.

„Uhm... kolik je." Zamumlala sotva slyšitelně. Kdybych nebyl tak blízko, ani bych to neslyšel.

„Bude deset." Neodolal jsem a políbil ji na ten její malý nosík. Vybízel mě k tomu a stejně tak i ostatní části jejího obličeje.

„Nech toho, nejsem umytá." Snažila se slabě protestovat. To bylo fakt to poslední, co mě teď trápilo. Pořád moc pěkně voněla a teplo, které měla pod peřinou mě donutilo, abych se tam zpátky nasáčkoval taky.

„Dobré ráno." Popřál jsem jí, když na mě zpod řas vykoukly dvě zorničky.

„Dobré." Zněla roztomile ochraptěle.

„Co tu děláš tak brzy?" začala si mnout oči.

„Překvápko." Uculil jsem se, když na mě znovu zaostřila.

„To teda..." úsměv mi konečně opětovala, a pak se protáhla.

Jelikož nebylo kam spěchat, zůstal jsem ještě chvíli v posteli s ní. Vysvětloval jsem jí, co teď děláme, a proč jsem se vrátil tak brzy. Je docela příjemná změna pozorovat, že jí to fakt zajímá. S kluky toho sdílíme hodně, no většinou o práci mluvit nechceme, pokud to není nutné, protože jí máme plno. Nechci to sice nějak rozebírat, ale dělá mi dobře pocit, že ji tím nenudím. Není to nic, co by se jí týkalo, no ona mi stejně naslouchá.

Ach Kate...

Před polednem jsme vyrazili do Lotte Worldu. Kvůli pozdní snídani jsme naplánovali, že si dáme i pozdní oběd. Chtěl jsem si vzít taxi, no nakonec jsme zvolili metro, které vedlo až přímo před park.

Jiskry, které se jí pak rozzářily v očích, když uviděla ty atrakce před sebou, byly fakt k nezaplacení. Počasí nám docela přálo, takže jsme se rozhodli vzít útokem venkovní atrakce a stánky.

Sice nejdřív váhala, ale dostal jsem jí na Gyro spin, a pak i French Revolution, což je taková vylepšená horská dráha. Vždycky jsem kluky musel hodně přemlouvat, ať se mnou jdou, no tady moje přesvědčovací schopnosti působí očividně daleko líp, než na ně.

Po třech hodinách chůze jsme se rozhodli najíst. Poznal jsem, že ji rozbolela noha. Sice to na sobě nedala znát a pořád říkala, že je v pořádku, no měla bolesti.

„Půjdeme ještě na Beluga's talk show?" nabrala si ode mě velké sousto, a pak si ho strčila do pusy.

„Nevím, jestli bychom měli." Zamumlal jsem.

„Proč ne?" zatvářila se zklamaně.

„Tvoje noha." Podotknul jsem.

„Je mi fajn." Zamračila se.

„Není. Vím, že tě bolí, Kate. Můžeme se tady vrátit příště, proč to chceš trápit na sílu?" nechápal jsem.

Máme ještě tolik času. Pořád není ještě úplně zdravá a prý měla několik rozhovorů s manažerkou, která jí řekla, že dřív jak začátkem října nic mít nebudou. Tentokrát jsme neměli kam spěchat.

Hlavu měla sklopenou a pořád neodpovídala. Držel jsem svůj vytrvalý pohled a věděl, že ho cítí.

„Kate..." překryl jsem svou dlaní její ruku a smířlivě se usmál.

„Snažím se tu bolest ignorovat." Zněla smutně.

Nechápavě jsem nakrčil obočí. Proč to chce ignorovat? Nikdo ji přece nenutí k žádným výkonům, může tady odpočívat, konečně dát té noze prostor proto, aby se uzdravila, a třeba časem bude i moci zase tancovat. Tímhle tomu ale vůbec nepomáhá.

„Protože mi připomíná, že už nemůžu." Zvedla ke mně pohled a já uviděl její skleněné oči.

„Ale to přece..." snažil jsem se namítnout.

„Ne, pořád v ní mám brnění a už je to více jak měsíc." Zavrtěla hlavou.

„Jaké brnění?" nic takového mi neřekla.

„Brní a mravenčí mi v kotníku. Někdy, když ho mám dlouho ve stejné poloze, tak v něm začne cukat. V tu chvíli tu nohu neovládám. Jakoby nebyla ani moje. Ona se hýbe, ale nejsem to já, kdo ji ovládá."

Polkl jsem sliny, které se mi z toho nahromadily v ústech. To není dobré. Je to už dost dlouho od úrazu, a pak taky od doby, co jí sundali sádru.

„Už nikdy nebudu tancovat tak, jak jsem to dělala předtím. Vždyť se na mě podívej... nezvládnu ani normální maraton po kolotočích." Ironicky se uchichtla.

„Doktor řekl, že tam mám špatné nervy."

„Ty se dají spravit." Napadlo mě hned a na malý okamžik si přišel, jakože jsem přišel na něco geniálního. Její pohled mě ale dokonale uzemnil.

„Byla tu ta možnost, ale když jsem si nohu zlomila, museli mi vyoperovat spoustu malý kůstek a úlomků, prý je to v ní tak pospravované, že pouštět se do další operace s nervy by mi mohlo spíš uškodit než aby mi to pomohlo." Vysvětlila.

Na to jsem neměl co říct.

Někdy vážně proklínám to, že nejsem v mluvení tak dobrý. Hrozně bych si přál jí nějak utěšit, najít ta správná slova. Jenže... zase si musím vystačit s tím jediným, co jí můžu poskytnout – s objetím.

Byl jsem rád, že to nefungovalo jako spouštěč, a že když jsem ji objal, jen mě objala zpátky, no nerozbrečela se.

„Jsem v pohodě." Zamumlala.

„Určitě?"

„Teď jsem z toho smutná, ale to časem přebolí. A pak... mám tebe, ne?" zvedla ke mně hlavu a pěkně se usmála.

Přitakal jsem v souhlasu, a pak jí lípnul malou pusinku na rty. Už tak jsem si musel dávat pozor, aby mě nikdo nepoznal. Mrzelo mě, že skoro pořád mám na ústech masku, ale jinak to nešlo. Bylo tu až moc lidí, kteří by mě mohli poznat.

„Tak pojďme domů, hm? Vrátíme se tady příště." Jednu ruku jsem z ní sundal a tu druhou jí přehodil kolem ramen.

Uklidnili jsme po sobě zbytky, a pak se pomalu začali ploužit k východu. Bylo něco kolem čtvrté a na to, že v šest se tu dnes zavírá, tak tu lidí ještě víc přibývalo než aby ubývalo. Docela jsem se těšil do klidného apartmá, kde budeme jen sami dva a ne několik tisíc dalších lidí.

Šli jsme opravdu pomalu, protože ona konečně shodila hrdost a dala najevo, že jí ta noha fakt bolí. Snažil jsem se jí pomoct, jak jen to šlo, no i tak jsme byli dost pomalí.

„To je Kate Summers!" zakřičel nějaký holčičí hlas.

Jako bych o tom maskování něco neřekl...

Vyděšeně jsem se podíval na Kate, která měla úplně stejný výraz, a říkal si, že kdyby ji teď ta noha nebolela, normálně bych začal utíkat k východu a ji táhnul sebou.

Když odhalí ji, jaká je šance, že zjistí, kdo jsem já?

„Ahoj! Ahoj! Kate, já jsem tvoje velká fanynka!" holčičce mohlo být asi osm let. Byla rozkošná, o tom ani slovo, no nechtěl jsem se tu zdržovat nebo přilákat pozornost dalších lidí.

„Ahoj." Odpověděla jí Kate, a jakmile pustila mou ruku, bylo mi jasné, že asi jen tak neodejdeme.

S povzdechem jsem stál opodál a sledoval, jak se s ní zdraví a i s její mamkou a nejspíš starší sestrou, té mohlo být tak šestnáct.

„Jsem tady na výletě s kamarádem." Slyšel jsem jí mluvit.

To ale neměla, protože všechny tři páry očí se otočily ke mně. Nejistě jsem teda zamával, ale rozhodně se nepřibližoval. Dělal jsem, jakože si jich nevšímám, dokud ke mně ta starší holka nepřišla.

„Mohl byste nás vyfotit?"

Zvedl jsem k ní hlavu... a to byla ta chyba.

Vypadala, jakože chce začít křičet, ale hned jsem si dal prst na pusu a očima ji prosil, ať hlavně mlčí.

„Ty jsi JungKook?! Že jsi to ty!" vykulila svoje hnědé oči.

„Ne já..." chtěl jsem to nějak zachránit, ale byl to hlavně můj hlas, který mě prozradil.

„Jsem, ale jsme tu na tajňačku a byl bych rád, kdyby to tak zůstalo." Snažil jsem se říct mile. Mám rád naše fanoušky, znamenají pro mě i pro skupinu hodně... no zrovna teď nechci, aby byla moje identita prozrazena, a ona vůbec nevypadá jako ten typ, co by si to nechal pro sebe.

„Vyfotím vás s Kate, dobře?" vzal jsem jí z ruky telefon, a pak se vydal k dalším třem lidem.

„Představ si, že Shin se začala učit anglicky jen proto, aby rozuměla, co s holkama zpíváme." Řekla Kate hned, jakmile mě uviděla. Nevím, proč z té malé holky byla tak nadšená. Doufal jsem, že to ukončí co nejdřív, no vůbec to tak nevypadalo.

„To je pěkné." Pokýval jsem hlavou.

„Vyfotím vás..." ukázal jsem na telefon.

„A nemůžeš se vyfotit s námi? Mamka nás vyfotí!" vyhrkla sestra holčičky, vyrvala mi telefon znovu z ruky, a pak ho strčila paní, která se jen příjemně usmívala.

Kate se na mě nechápavě zatvářila, no pak jí došlo, že mě asi poznala.

Sundal jsem si svou masku na bradu, aby z té fotky něco bylo, všichni čtyři jsme se dali do formace, paní to několikrát zaznamenala, a bylo vymalováno, díky bohu.

„Měj se pěkně broučku a uč se dál!" Oba jsme na ně mávali ještě po cestě, a jakmile se nám ztratili z dohledu, oddychl jsem si.

„To bylo ofous." Komentoval jsem to.

„Choval ses hrozně, víš to, doufám." Překvapeně jsem vykulil oči a podíval se na Kate, která se ale netvářila vůbec nijak.

„Víš, co ty fotky udělají, pokud je někam dají?" zdá se mi, že jsem jediný, kdo si to tady uvědomuje. Kate byla úplně v pohodě s tím, že se všichni fotíme, třeba by jí ani nevadilo, kdyby se to provalilo, což?!

„Vím, ale mohl jsi být alespoň milý, když už tě poznaly." Vytrhla svou ruku z mé, když jsem ji za ni vzal.

„Šlo poznat, že to není upřímné, to myslím." Dodala, když jsem se chtěl hned ohradit.

„Tak promiň, příště asi zlepším své herecké schopnosti." Pronesl jsem sarkasticky.

„Co je to s tebou? Hele já vím, že to není jednoduchý, ale byli to naši fanoušci! A ty jsi měl na obličeji výraz, jako by snad byli hmyz, co nás otravuje." Zastavila se, což donutilo i mě.

„Prostě od toho chci pro jednou mít pokoj? Neměla bys to zrovna ty pochopit?" Nerozumím, co na tom nechápe. Slávu a fandy jsem si vybral, ale nemůžu je mít za zády dvacet čtyři hodin denně. Snažím se s tím vším nějak vyrovnat – že mě každý sleduje, napodobuje, pronásleduje. Tak proč nemůžu mít jedno odpoledne klid na to, abych si nerušeně zašel na rande se svou holkou?

„Pochopila bych to, ale myslím si, že tady je hlavní problém to, že by to mezi námi prasklo. Toho se nejvíc bojíš." To rozhodně nemůžu popřít, a tak jsem raději mlčel, než abych řekl lži.

„Má tohle vůbec smysl?" povzdychla si.

„Jak to myslíš?" zamrkal jsem, nechápajíc, kam tím míří.

„My dva." Sklopila hlavu.

Jestli jsem byl zmatený předtím, tak teď už mi asi nedocházelo vůbec nic. Kdy jsme se od setkání s fans dostali k tomu, jestli má to, co mezi sebou máme, nějaký smysl.

„Jasně, že máme." Nenapadlo mě nic lepšího, než ji vzít za ruce a ona pro mé štěstí nijak neprotestovala.

„Máme? To, že se musíme schovávat před fanoušky jako lidi, tomu rozumím. Ale že před nimi schováváme to, že se máme rádi... to je to, co se mi nelíbí."

„A co chceš po mně? Víš jaké bych měl peklo, kdyby se to stalo?" nehledě na to, co by to vyvolalo právě mezi fandomem. Jen pár blbých zpráv, které jsme si vyměnili přes twitter započalo jejich malou válku... tohle by byla katastrofa.

„Právě, že vím a proto se na to ptám. Má tohle význam? Schovávat se všude před všemi." Moje ruce pustila, a pak se sama vydala k metru.

Donutila mě o tom přemýšlet. Dohnal jsem ji, ale už nic dalšího neřekl, na to jsem byl až moc zaměstnaný svými vlastními myšlenkami.

Co bych vlastně dělal, kdyby se to stalo?

**

Co vy? Jste spíš na JungKookově straně nebo na straně Kate?