Kate's pov, Soul

Po sprše mi bylo přece jen o něco líp, no unavená jsem byla pořád. Převlékla jsem se do pyžama, a pak zalehla do peřin. V pokoji bylo docela vedro, protože byl v patře a venku teď řádily třicítky. Naštěstí jsem na to byla připravená a měla dost letního oblečení i letního pyžama.

„Vážně tu chceš zůstávat? Určitě se ti spát nechce a budeš se tu nudit." Poukázala jsem na fakt, že je teprve ráno. On spal celou noc ve své vlastní posteli mezitím, co já se snažila na chvíli zabrat v letadle. Bylo to ale marné.

„Popravdě... moc jsem toho nenaspal." Zasmál se, a pak se svalil vedle mě.

Trochu jsem nazvedla hlavu, když pod ní strčil svou ruku a nechala ho, ať se ke mně přitulí. Když jednu nohu vložil mezi moje a zapletl je tak do sebe, zatřásla jsem se, protože mě zalechtaly jemné chloupky na jeho lýtku.

Byla jsem trochu nesvá, přiznávám. Už jen proto, že mě objímal tak silně a já měla na chvíli pocit, že se nemůžu hnout. Došlo mi ale, že to přece nemusím, ne? On mi nic neudělá, spíš naopak... ochrání mě. Doufám.

Po tomhle malém monologu se můj dech zase zpomalil a já zavřela oči.

„Jakto?" zeptala jsem se.

„Moc jsem se na tebe těšil." Šeptl, a pak jsem pro změnu ucítila jeho dech u pravého ucha.

Bože jak to dělá? Že vždycky ví, co má říct, a já po tom taju jak ledovec. Není fér, jaký vliv to na mě má.

„A ty na mě?" ozval se, když jsem nějakou dobu neodpovídala a začal jemně pusinkovat místo za mým uchem.

Jak mám asi normálně odpovědět, když tohle dělá?!

„Taky." Popravdě, docela mi povolily nervy a chtěla jsem se odtáhnout, no chytil mě i svou druhou rukou a já teď byla doslova v pasti.

„Kam jdeš." Fňuknul rozkošně.

„No ták, taky se mi stýskalo, ale jsem hrozně unavená." Povzdychla jsem si.

„A není to spíš v tom, že máš strach?" zaskočil mě otázkou.

Zamračila jsem se a otočila k němu svou hlavu. Sledoval mě přivřenýma očima a naše obličeje byly tak blízko, že jsme se málem srazili nosy.

„Teď... ani ne." Přiznala jsem. Jo, trošku nejistá jsem si byla, ale spíš mě od takových činností odrazovala vážně ta únava. Oči mě pálily a tělo bolelo. Potřebuju alespoň pár hodin spánku.

„Jsi si jistá?" propaloval mě pohledem.

„Jsem, jen si chci teď na chvíli zdřímnout." Víc jsem se naklonila a dala mu malou pusinku na nos.

„A řekneš mi, když jo?" naléhal dál.

„Neboj se. Jsem v pohodě a teď spi." Celá jsem se přetočila k němu čelem a hlavu položila výš až na jeho hrudník, který mi dělal vcelku slušný polštář. Nebyl sice tak měkký, no nic by mě nedonutilo, abych se od něj teď odtáhla na svou půlku.

„Dobře, dobrou." Začal mě hladit ve vlasech. Odpověděla jsem mu, a pak mě ty jemné pohyby prsty zcela uspaly.

**

„Vezmi si normální oblečení, vůbec nic formálního. Pravděpodobně budeme u jídla sedět na zemi." Smál se mi JungKook, když jsem prohrabovala svůj kufr.

„Bože, to není tak jednoduché, jasný?" chtěla jsem udělat dobrý první dojem a můj šatník, který jsem si tu částečně dovezla, opravdu neobsahuje pouze černé a bílé trička a jeany několikrát jinak jak tomu je u něj. 

Byl už večer. Oba jsme prospali většinu dne, no vůbec mi to nevadilo. Cítila jsem se teď čerstvá jako rybička. Byl pro mě však docela šok, když mi oznámil, že mě chce vzít k němu na večeři a seznámit mě se zbytkem. Na to jsem teď vůbec nebyla připravená.

Sice jsem se s nimi už jednou potkala, to je pravda, no bylo to jen na chvíli, bylo to velmi formální a bylo to dávno. Teď s nimi mám večeřet, u nich doma a nejspíš se taky dozví o tom, že už nejsme jenom kamarádi. Teda... předpokládám.

„Co třeba tohle?" vytáhl náhodně kraťasy.

„To jsem hledala!" vytrhla jsem mu to z ruky. Pohrabala jsem se ve zbytku věcí, a pak vytáhla bílou halenku. Nebylo to sice nic extra, ale když sám tvrdí, že to bude neformální, tak to nehodlám dál pitvat a prostě si to obleču.

V šest jsme si zavolali taxi a nechali se odvést až k nim. Teprve teď jsem ucítila, jak se u mě nervozita začala naplno projevovat. Cítila jsem horkost a ani jsem ho nechtěla držet za ruku, protože jsem měla pocit, že se mi potí dlaně.

„Nech toho, vždyť to není poprvé, co je uvidíš, ne?" protočil očima a jednu mou dlaň uvěznil ve své. Byl tak rychlý, že jsem ani nestačila uhnout.

„Ne, ale to samo." Uchichtla jsem se a nechala se vést až do celkem vysoké bytovky.

„To není celé naše, nelekni se, bydlí tady i pár trainees." Vysvětlil, když si všiml mého pohledu.

„Aha a můžu tam vůbec?" zapochybovala jsem. Vždyť jestli tam bydlí i další idolové – nebo budoucí idolové, určitě to musí mít nějak zabezpečené a jen tak někdo tam nesmí, ne?

„Neboj, od toho jsem tu já." řekl smířlivě a pustil mou ruku. Místo toho mě objal kolem ramen a společně jsme vlezli do velké místnosti.

Čekala bych něco jako recepci, ale nic podobného se tam nenacházelo. Byla tam jen chodba, několik dveří a výtah, ke kterému jsme zamířili. Ten nás dovezl až do nejvyššího patra, a jakmile jsme z něho vystoupili, čekali tam na nás už jen poslední dveře.

„Vítej." Zakřenil se, když otevřel dveře a na mě vykoukla malá útulná chodbička. Byla bych se přizabila o něco, co jsem měla pod nohama, kdyby mě hned nechytil a nerozsvítil.

Sundala jsem si po jeho vzoru své tenisky a ani jsme se nestihli přesídlit někam jinam, když nás zmerknul první člověk.

„Návštěva je tady!" zahulákal Hoseok a rychlým krokem se rozešel k nám.

Všichni do jednoho se přihnali do chodby a způsobili tak, že tam vůbec nebylo k hnutí. Představovat jsme se sice nemuseli, ale byla to slušnost, protože jsme se všichni naposledy viděli asi před rokem na jejich koncertě a to už je nějaká doba.

Popravdě, chovali se docela jinak. Nevím, jestli to bylo tím, že tam předtím byl i jejich manažer, anebo se zkrátka přestali tolik stydět, ale hučelo to jako v úlu, když jsme mířili do obýváku, kde jsme měli večeřet. Nestačila jsem ani odpovídat na otázky, které na mě mířily a skončilo to tak, že je Namjoon musel trochu usměrnit.

Opravdu jsme seděli u stolu na zemi a já v duchu děkovala, že jsem si nevzala sukni nebo tak něco, to by asi nebylo zrovna dvakrát pohodlné.

Dobře jsem se najedla a i se pobavila jejich poznámkami.

„Tak řekni, Kate..." otočila jsem se na Yoongiho, který mě přímo oslovil, a kývla hlavou, jakože čekám, co z něj vyleze.

„Jaký na nás máš pohled teď."

„Jak to myslíš?" nechápala jsem.

„Bylas naše fanynka, určitě jsi měla nějaká očekávání, ne?" to byla docela zajímavá otázka, musím uznat.

„Abych tě opravila, pořád jsem vaše fanynka." Uchichtla jsem se a oni se mnou.

„No a... pár roků zpátky, kdy jsme se ještě neznali ani s Kookiem, tak je fakt, že tam nějaké představy byly. Když jsme se pak setkali, tak jsem nad tím přestala přemýšlet a ani nevím... no rozhodně jste nezklamali." Přiznala jsem.

Ani si pořádně nepamatuju, jaké ty představy byly. Je to už více jak rok a čas běží tak rychle, že zkrátka i rychle zapomínám. No nějak takhle jsem si je představovala. Veselé kluky, co se mají fakt rádi a nehrají to na kameru.

Kdybych zjistila, že vlastně nejsou takoví kamarádi, jak to zvenčí vypadá, nedalo by se s tím sice nic dělat, ale zklamalo by mě to.

„To se mi celkem ulevilo." Ozval se Jin.

„Ale je husté, jak se věci rychle změnily. Nikdy bych si nemyslel, že tě budeme mít tady doma." Zasmál se Hoseok.

„Věř tomu, že to jsem si nikdy nemyslela ani já." Ujistila jsem ho.

Večer příjemně plynul a kolem desíti jsme se rozhodli odejít. Zůstala bych i déle, ale bylo mi blbé otravovat, a pak taky oni zítra vstávají do práce a určitě chtějí chvilku pro sebe.

Přišlo mi, že mi snad ani nějak nedochází, že jsem fakt tu. Vždycky jsem se tady chtěla podívat a najednou... jsem v Soulu, zatím na dobu neurčitou a měla jsem večeři s mou nejoblíbenější k-pop skupinou.

Hm, a o tom, že s jedním z nich chodím... o tom pomlčím.

**

Kdo je zklamaný, že její interakce s klukama byla tak krátká, tak se nebojte, ještě se tam párkrát setkají. Mám to teda alespoň v plánu.

Jinak mám dobrou zprávu. Podle mých výpočtů bych snad do 14 dnů, maximálně tří týdnů měla dokončit zveřejňování Night Lovers, a pak se konečně rozjede Tell me what to do. Těšíte se na změnu? Moje první fan fikce, která není s Kookem nebo Taem :D.