JungKook's pov, China

Řekl bych, že se mi ji docela podařilo rozptýlit. První den byla ještě trochu smutná, ale fakt jsem se snažil, aby přestala myslet na to, co bude a užívala si, že můžeme být alespoň spolu.

Co se týká toho všeho mezi námi, pořád jsme si to nijak nevyjasnili. Po jedné straně jsem chtěl vědět, na čem jsme. Je moje dobrá kamarádka, ale časem, který spolu trávíme zjišťuju, že ji mám víc než rád.

Nepřekáželo mi proto se k ní večer přitulit a ráno se tak probudit. Pusu jsme si sice nedali, ale jak strašně bych rád. Mám však trochu strach, že teď není v dobrém rozpoložení na podobné věci. A byla tu taky pořád ta stránka, která mi jasně říkala, že tohle nikam nepovede. Setkáme se několikrát do roka, zažijeme pěkné chvíle, a pak se zase rozloučíme?

I když, raději bych měl tohle než nic. A že to nic už mám dost dlouhou dobu.

„Hele koukej." Ukázal jsem na sádru, kterou teď zdobila karikatura Jimina.

„Panebože." Začala se smát. Seděla uvelebená na gauči a já pod ním. Její nohu jsem měl tak akorát, že jsem ji mohl pomalovat.

„Chceš tam i zbytek BTS?" zeptal jsem se a ona začala horlivě kývat hlavou.

Jen jsem se uchichtnul a dal se do práce. Nakreslil jsem tam naše logo, a pak začal kreslit zbytek karikatur. Sebe jsem samozřejmě nakreslil jako největšího.

„Vypadá to fakt dobře." Okomentovala to.

„Já vím, jsem šikovný." Uculil jsem se, a pak se vyhoupnul na gauč za ní. V televizi zrovna běžel nějaký pořad, který jsem ale kvůli kreslení vůbec nevnímal. Ona do něj byla naopak úplně zažraná a u toho jedla nějaké čínské sladké bonbóny.

„Objednáme něco k večeři?" zeptal jsem se. Už jsem začínal mít docela hlad, a pak taky jsem si pro jednou užíval, že nejím s hyungy a nikdo po mně nepochtívá jídlo.

Do hodiny jsme měli v pokoji tácek plný jídla.

„Co to máte vy Asijští lidé za zvyk, že toho objednáváte tolik." Snažila si dát do ruky hůlky, ale vůbec jí to nešlo.

„Mám rád, když si můžu vybrat. A pak taky... tady se většinou jídlo sdílí." Poučil jsem ji a za pás přitáhl vedle sebe.

„Ukaž, drží se to takhle." Objal jsem ji jednou rukou a druhou jí začal spravovat ruku.

S mou pomocí si nabrala kousek masa, no stejně jsem většinu práce udělal já a nebýt mých rukou, nestihne to dojít ani na půlku cesty k její puse.

Sledoval jsem, jak to kouše a když polkla, tak jsem se zeptal, jaké to je.

„Chutná to dobře, dej si taky."

Samozřejmě, že jsem neváhal a strčil si kousek pro změnu do své pusy.

Ona to pak s těmi hůlkami vzdala a vzala si normální vidličku. Ani se jí nedivím, protože s takovou by se pořádně nenajedla.

Občas jsem jí strčil do pusy něco z mého talíře a jindy jsem zase vyzkoušel něco od ní. Krmili jsme se takhle navzájem až do doby, než všechny talíře zely prázdnotou. Vůbec mi to ale nevadilo, byl jsem napapaný tak akorát.

„Můžeš se o mě opřít." Zasmál jsem se, když jsem si všiml, jak s tím zápasí. Nohu v sádře měla vyloženou na stole, no tu zdravou si pokrčila a snažila se jí zadržet v tom, aby padala na moje stehna.

„Nevadí ti to?"

Jen jsem zavrtěl hlavou a pokračoval ve zkoumání její tváře z profilu. Byla teď dost blízko. Chtěl jsem, aby se na mě podívala, ale pohled zarývala neustále do televize před sebou. Nevím, jestli ji to tam tak zaujalo, nebo byla nervózní a dělala to schválně.

„Kate?" neuhnul jsem pohledem.

„Hm?" držela hlavu ve stejném úhlu.

„Podíváš se na mě?" vyzval jsem ji.

„JungKookie, co je... chci se na to dívat!" zabrbrala, ale nakonec se na mě přece jen podívala. Chytil jsem její bradu v případě, že by hned chtěla někam utíkat, a pak konečně udělal to, o čem se mi tady ty dvě noci vedle ní zdálo.

Uslyšel jsem, jak zalapala po dechu, když jsem své rty přitiskl na její, ale strach z toho, že by mě odstrčila, přešel téměř okamžitě, jelikož jsem o pár sekund později měl její ruce kolem krku.

Musel jsem se pousmát, protože mi přišlo, jako by na to snad čekala. Odpovídala mi úplně stejně, a jakmile jsem její spodní ret lehce potáhl k sobě, pootevřela ústa a nechala mě vejít dovnitř.

Všechno to napětí, které jsem za posledních pár dní cítil, konečně zmizelo. Už jsem se nepřetvařoval, už jsem si nic nenamlouval, jenom jsem dělal to, co jsem tak dlouho chtěl.

Teda, spíš jsem si dlouho říkal, že to nechci, ale pravda je očividně někde úplně jinde.

Moje dlaně zcela samy, bezmyšlenkovitě sjely pak na její pas, za který jsem si ji přitáhl ještě o něco blíže. Nevím sice, jestli to bylo možné, ale potřeboval jsem vědět, že mezi námi už není ani kousíček místa.

Nechtělo se mi opouštět její rty, díky kterým jsem měl na svých takový příjemný brnivý pocit, no nemohl jsem odolat a zabruslil jsem s nimi pak k její čelisti a na konec i k uchu, které si o to doslova žádalo. Jemně jsem vzal ušní lalůček mezi zuby a dával si dost dobrý pozor na to, abych ho nestiskl nějak silně. V tu chvíli, když jsem ho tak sál, jsem se mohl blahem zbláznit, protože mi v hlavě naskakovaly další části jejího těla, se kterými bych to rád dělal.

Bylo to všechno trochu rychlé, ale nevadilo mi to a měl jsem pocit, že ani ona s tím nemá problém, dokud mě od sebe neodstrčila.

„Promiň..." řekla udýchaně a zatvářila se lítostivě.

„Já nemůžu." Zavrtěla hlavou.

V první okamžik, kdy jsme se střetli pohledy, jsem se musel tvářit vážně zmateně, no v ten druhý mi to došlo. Jsem vážně idiot, že na ní takhle spěchám.

„Ne, ty se neomlouvej. Já bych měl." Podrbal jsem se ve vlasech a odtáhnul se trochu dál od jejího těla, protože mi to přišlo v tu chvíli jako ten nejlepší nápad.

Ona udělala to stejné a s povzdechem sklopila hlavu.

Blbče, blbče!

Několikrát jsem si nadal v duchu za to, co jsem provedl. Nerozumím, že nejsem schopný se poučit z vlastních chyb. Už jednou jsem ji takhle líbal, a pak jsme to museli tak divně vyřešit... no a teď to zopakuju. Panebože.

„Neměl jsem na tebe tak tlačit... nechal jsem se unést, odpustíš mi to?" cítil jsem se tak provinile, že jsem ani nebyl schopný se na ni podívat. Raději jsem svůj pohled upíral na své ruce složené v klíně.

„To není tvoje vina." V periférním vidění jsem si všiml, jak pokroutila hlavou.

„Tak co je?" odvážil jsem se teda zeptat. Když tohle není ten důvod, tak tu snad musí být nějaký jiný.

„J-já... nevím, jestli to zvládnu říct." Uslyšel jsem v jejím hlase fňuknutí, což mě ihned donutilo, abych k ní zvedl své oči.

„Kate..." chytil jsem její ruku do své.

„Můžeme to prostě nechat tak, jestli je to pro tebe jednodušší." Nevím sice, o co se tu jedná, ale nechci ji nutit, aby mi říkala něco, co nechce.

„Když mi bylo třináct, tak mě někdo zneužil." Vyhrkla tak rychle, že jsem měl i problém, abych jí pořádně rozuměl. No byl bych radši, kdybych to snad nevěděl, protože její slova mě naprosto uzemnila.

„Já tě mám hrozně ráda a... všechno, ale i po těch letech je to tu pořád semnou a já prostě nemůžu. Ne tak rychle." Vytrhla svou ruku z mé a utřela si pár slz.

„Ve třinácti?" vylezlo se mě jen. To byla ještě malá holka. A stalo se jí tohle?

Můj mozek to vůbec nechtěl zpracovat. Pořád jsem doufal, že si ze mě třeba dělá legraci, i když by to byla vážně pitomá sranda. No její výraz, ve kterém jsem teď viděl tolik emocí najednou, mi to jen potvrzoval.

„Ve třinácti." Zopakovala tiše. Přišlo mi, jakoby se bála, co na to snad povím. A pak šlo poznat, jak bolestivou vzpomínku jí ten rozhovor přineslo. Nechtěl jsem jí takhle trápit.

„Neříkej mi to, jestli nechceš." Nechtěl jsem ji trápit.

„Neví to vůbec nikdo, kromě mě, mých rodičů a terapeuta. Je opravdu těžké pro mě o tom mluvit, ale záleží mi na tom, co mezi sebou máme, a proto bys to měl vědět." Utřela si rukávem oči. Pořád se vyhýbala mému pohledu a já ji nechtěl do kontaktu nutit.

„Pokud mě teda po tomhle ještě budeš chtít." Tentokrát se na mě už zpříma podívala svýma světlýma očima, ve kterých byla jen spousta naděje.

To si vážně myslí, že bych s ní nechtěl být kvůli něčemu takovému? Ach Kate, ty vážně nic nevíš.

Bez řečí jsem obalil její tělo svýma rukama a přitiskl se k ní.

„Nic se pro mě nemění, dobře?" svůj nos jsem zastrčil do jejích vlasů a ulevilo se mi, když mě objala zpátky.

Opřel jsem se zády o sedačku a jí pomohl, ať se usadí na můj klín. Nechtěl jsem ji pustit ze svého náručí.

„Chceš o tom mluvit?" začal jsem jemně hladit její vlasy.

„Ten chlap mi vzal normální dospívání. Nikdy jsem pak neměla normálního přítele ani ty romantické věci okolo. Měla jsem moc strach z toho, že mi ublíží." Její hlas zněl tlumeně z toho, jak mluvila do mé mikiny.

„Sedí za to?" zeptal jsem se na to, co mi vrtalo hlavou.

„Sedí... ale co je mi to platné, když si to nesu sebou i po těch letech." Zatřásla se a já s ní. Zlostí, protože toho, jak jí někdo takhle ubližuje a vaří se ve mně krev. V televizi vídávám podobné případy a vždycky je mi to líto, protože je to opravdu neštěstí pro ty lidi. Ale teď je to poprvé, co se s někým takovým setkávám osobně. A co hůř... je to zrovna ona, na které mi teď tolik záleží.

„Já vím." Zamumlal jsem.

Neměl jsem, co víc říct. Zase jsem nevěděl, jak ji utěšit, no pro jednou jsem byl tady a mohl jsem ji minimálně aspoň obejmout.

**

Takže už trochu dává smysl, proč se Kate předtím chovala takhle? Asi to mezi nima teď nebude žádný med, ale ona se minimálně alespoň přiznala a konečně se to mezi nima zlomilo. Tak co vy na to? :D