Kate's pov, Čína, Xinqiao hotel

V nemocnici jsem byla ještě týden. Nohu mi hodili do sádry a manažerka mě přestěhovala do hotelu. Nevěděla jsem, jaké jsou plány, protože ona sama nedostala od vedení přesné instrukce. Jsem sice už docela zdravá, no na nějakou dalekou cestu jsem se necítila. Pořád jsem byla unavená a musela užívat léky.

Proto jsem měla zůstat tady a odpočívat. Koncert, při kterém jsem odpadla, se opakovat v dohledné době nebude a fanoušci získali peníze za lístky zpět. Moc dobře si dovedu představit, jak se společnost šprajcovala, protože to dělá pokaždé, když se něco týká koncertů. Jenže já vystoupit nemohla a holky beze mě taky ne.

Byla jsem ale ráda, že mě nechali takhle v klidu. Dost těžce jsem se vyrovnávala s tím, jakou mi doktor nadělil diagnózu ohledně nohy. Nejhorší bylo, že ta sádra, se kterou jsem si připadala úplně nemožně, mi to pořád jen připomínala.

Odporná bílá sádra.

S JungKookem jsem si vyměnila docela hodně textovek. Podle toho, co mi napsal, tak nemají nic důležitého a prý pracuje na tom, aby mě mohl navštívit.

Tak moc bych chtěla, aby přijel. Sice nevím, jaké to tu bude po tom, co se mezi námi stalo, no je mi to jedno. Chtěla bych, aby mě zkrátka někdo objal a přesto, že by to byly jen lži, mi řekl, že všechno se spraví a v lepší obrátí. Nevím, jestli on je na tohle ten správný člověk, protože jsem ho u takové situace nezažila, no jen to objetí by mi stačilo. A toho by snad schopný byl.

Zrovna jsem se šťourala v jídlu, které mi donesli, když mi pípla sms. Pro sebe jsem se usmála a natáhla se pro mobil. Bylo mi jasné, kdo to je a doufala jsem, že mi něčím zlepší náladu.

JJK: Jaké je tvé číslo pokoje?

KateS: 1420, proč?

JJK: Jsem dole v hale.

KateS: To jako fakt?!

Vykulila jsem oči a čekala na odepsání. Už si to ale nezobrazil. Úplně mě vykolejil, on je vážně tady? A šel hlavním vchodem? Co když ho někdo pozná?!

Mohlo uběhnout asi pět minut a já neustále sledovala telefon, jestli třeba neodepíše. Až pak se ozvalo jemné zaklepání na dveře.

S pomocí stolu jsem se dostala na nohy a začala se belhat ke vchodu. S berlemi jsem se pro ten kousek ani neobtěžovala. Odešel by dřív, než bych si je správně nastavila a rozešla se.

Nejdříve jsem nakoukla kukátkem, ale nic jsem v něm neviděla, protože člověk měl černou mikinu a byl i celý zahalený. No když zvedl pohled, uviděla jsem známou masku a bylo mi jasné, kdo to je.

Rychle jsem otevřela a on se vecpal dovnitř jako velká voda. Já ustoupila a nechala ho, ať za sebou zavře dveře. Jakmile to udělal, sundal si kapuci i roušku.

„Ahoj." Usmál se pěkně.

Chtěla jsem mu v tu chvíli odpovědět a chtěla jsem vyjádřit, jak moc jsem ráda, že je tady, aby mě podpořil. Nezmohla jsem se ale vůbec na nic, jen jsem se stulila do jeho náruče a on snad, jako by to čekal, mě objal zpátky.

„Děkuji." Zamumlala jsem a cítila, jak se mi do očí tlačí slzy. První člověk, který je tady, protože mu na mně záleží.

Není to manažerka a nejsou to ani Bree, Dani nebo Amber.

„Nebreč, už bude jen dobře." Cítila jsem, jak mě začal hladit po zádech. Tak mě to uklidňovalo a svůj stisk kolem něj jsem ještě zesílila, aby náhodou nechtěl odejít.

„Je to všechno v háji." Řekla jsem ubuleně.

„To neříkej." Jednou rukou zakotvil na mém pase a tou druhou vjel jemně do střapatých vlasů.

Měla jsem toho na srdci tolik a nevěděla, co říct dřív, že jsem na konec zvolila mlčení. U jeho jemných doteků jsem se taky snažila uklidnit a dál nebrečet.

„Lepší?" trošku mě zatahal a donutil mě, abych k němu zvedla hlavu.

Jen jsem pokývala hlavou a rukávem mikiny si utřela mokré tváře.

Střetla jsem se s jeho tmavým pohledem a on se opět usmál, což mi dodalo sílu. Až teď mi došlo, jak se mi po něm vlastně stýskalo. Jeho hlas zní úplně jinak v reálu, než když spolu mluvíme po telefonu.

„Hm, cítím vůni, jedlas něco?" trošku se odtáhl a nakoukl dál do pokoje.

„Objednám i tobě." Pokývala jsem hlavou a rozešla se loudavým krokem zpátky.

„Máš sádru, jo?" komentoval.

Byla jsem už na půl cesty ke gauči, když jsem ucítila, jak mě bere za pás, a pak jsem najednou neměla pod nohami zem. Překvapeně jsem zvískla a rychle se ho chytila kolem krku, když mě otočil k sobě.

„A co berle? Určitě ti doktor říkal, ať to nenamáháš." Odpověděl káravě a i se mnou v náručí se rozešel k pohovce.

„Na těch pár metrů." Komentovala jsem nespokojeně, když mě na ni opatrně položil a zakotvil hned vedle.

„Měla by sis je vzít i na těch pár metrů, i kdyby ti to mělo dát jen malinkou šanci na to, že zase budeš tancovat." Spravil si ofinu, a pak se natáhl k telefonu.

„Co to máš dobrého?" podíval se na rozjedené jídlo.

„Nevím a nechutná mi to." Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem chuť radši na něco sladkého.

„Tak objednám jiné jídlo."

Podala jsem mu lístek a společně jsme vybrali nějaké jídla, protože on o těch čínských věděl daleko víc než já.

Když to objednal, odložil mobil, jídelní lístek, a pak se zaměřil znovu na mě.

„Jak je ti? Už tě to alespoň nebolí?" zeptal se starostlivě.

„Já vlastně ani nevím." Sklopila jsem hlavu.

„Kate..." povzdychl si a jemně mě chytil za ruku.

Cuklo to semnou, ale z jeho sevření jsem ji nevyndala. Nevím, co to pak to mě vjelo, ale přisunula jsem se k němu, a pak si hlavu opřela o jeho rameno. Hrozně jsem si přála být prostě v něčím objetí, protože za celou tu dobu, co jsem v tomhle byznyse, toho mám hrozně málo. Jediný, kdo mi tohle může dát, jsou rodiče a s těmi se vidím jen velmi zřídkakdy.

„Rád bych tě nějak povzbudil."

„Jen mě obejmi, můžeš?" zaprosila jsem a docela se mi ulevilo, když to udělal. Přisunula jsem se k němu ještě blíž a hlavu přesunula na hrudník.

Myslela jsem si, že po tom, co se mi stalo, tak se nikdy v náručí kluka nebudu cítit tak dobře, ale on si mě získal a ani o tom nemá tušení.

„Není ti to nepříjemné..." zeptala jsem se, ale vyznělo to spíš jako normální věna.

„Ne, není. Rád tě obejmu, jestli se budeš cítit líp." Stiskl mě a já na chvíli zavřela oči, nadechujíc se jeho vůně.

Měl na sobě huňatou mikinu, která byla velmi měkká. Tulilo se k němu o dost líp.

„Doufám, že nebudeš mít problémy z toho, že jsi tady."

„Ne, manažer o tom ví, neboj se." Začal mě hladit ve vlasech, což bylo ještě příjemnější. Kdyby to šlo, začnu snad příst.

„Sice mě nejdříve nechtěl pustit, ale kluci se za mě přimluvili. Nemáme teď žádný důležitý program, abych tam byl." Pokračoval.

„Pak jim za mě poděkuj."

„Vyřídím, ale nejvíce jsem o to samozřejmě usiloval já." Prohlásil a jeho tělo zavibrovalo, protože se zasmál.

„Děkuju." Řekla jsem znovu.

„Kate... nech toho." Zvážněl a já k němu zvedla svou hlavu.

„Bál jsem se o tebe. Asi týden jsem o tobě neměl žádné zprávy a ta příšerná baba mi ani nechtěla nic říct. Mrzí mě, že jsem nepřiletěl dřív."

Zatajila jsem dech, když mi prsty lehce přejel po tváři. Byl teď tak blízko a já znovu měla ten pocit, jako když mě něco zmagnetizuje. A on je předmět, co mě přitahuje.

„Nebyl bys tu nic platný." Šeptla jsem.

„To nemění nic na tom, že mě to vyděsilo."

Na chvíli jsem uhnula pohledem, protože ten jeho byl moc intenzivní a jeho oči byly moc blízko na to, abych se pořádně mohla koncentrovat.

No když jsem ho vrátila zpátky, byl zase o něco blíž. Cítila jsem jeho dech na rtech a přivírala oči v očekávaném polibku.

Jenže pak někdo zaklepal.

On si jen povzdychl, opatrně mě pustil z náručí a vydal se ke dveřím, za kterými přešlapovala slečna z pokojové služby spolu s tácem plným jídla.

Nevím, jestli mám být ráda, že se to nestalo, nebo být zklamaná.

Já už nevím vůbec nic.

**

Jelikož jsem teď měla docela čas, tak vám sem hážu díly docela často. Nemůžu ale zaručit, že to tak bude i přes týden. Tak se na mě kdyžtak nezlobte :)

A co jinak říkáte, bude něco? Bude něco?! Já něco cítím ve vzduchu.

P.S.: Opět k tomu gifu...  kdo by na něj jako neskočil a nezmuchlal ho? Protože já bych to udělala stoprocentně :D.