Kate's pov, Beijing, nemocnice

Zamrkala jsem a mám pocit, že snad i tenhle pohyb mě bolel. Chtěla jsem oči hned zase zavřít, ale zvědavost mi nedala. Za pár sekund jsem si přivykla světlu v místnosti a zaostřila na člověka, který u mě stál.

Byl to doktor v bílém plášti. Vedle něj se na mě usmívala sestra, a pak tam stála i Eva - manažerka. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale v krku jsem měla Saharu, a pak jsem taky měla pocit, že jakmile promluvím, přestane do mých plic proudit kyslík a já se udusím.

„Dobrý den," upoutal doktor mou pozornost.

„Slyšíte mě dobře?" zeptal se.

Chtěla jsem přikývnout, ale ani to nešlo. Celé mé tělo, jakoby bylo ochrnuté. Tak hrozně mě bolelo, že jsem nemohla pohnout ani malíčkem.

„Stačí, když zamrkáte." Vyzval mě.

To jsem zvládla.

Několikrát jsem zamrkala, jakože ho vnímám a rozumím mu.

„Dýchá se vám dobře?"

Znovu jsem zamrkala.

„Byla jste čtyři dny v umělém spánku. Brzy tento stav přejde a budete se cítit lépe."

Nevím, jestli mi říkal něco dalšího. Chtěla jsem zůstat vzhůru, chtěla jsem vědět spoustu věcí, ale byla jsem příliš vyčerpaná. Oči se mi samovolně zavřely, nehledíc na to, že jsem je chtěla nechat otevřené. A pak jsem byla zase ve tmě.

**

„Ahoj, Katie." Zamžourala jsem na osobu sedící vedle postele. Byla to Bree a spolu s ní tu byla i Danielle.

Cítila jsem se na to, jakože můžu promluvit, taky jsem byla schopná zvednout ruku a sundat si dýchací masku z obličeje.

„A-ahoj." Můj hlas zněl divně. A taky mě hrozně bolelo už jen to jedno slovo, co jsem řekla.

„Chceš se napít, zlato?" přikývla jsem, což mě taky dost zmohlo. Když mi dala slaminu k ústům, nasála jsem pár doušků vody.

„Lepší?" usmála se.

„Děkuji." Alespoň na chvíli to uhasilo to parno, co jsem měla v krku. I tak jsem se ale necítila na delší mluvení. Už zase jsem byla unavená.

„Doktor říkal, že zítra už by to mělo být výrazně lepší. Uzdravíš se Katie, neboj." Chytila mě za ruku a pomohla mi dát dýchací masku zpět na své místo.

Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. Nevím, co se děje. Nemůžu si vzpomenout, co přesně se mi stalo a proč jsem vůbec byla v umělém spánku? Je tu tolik otázek, co jim chci položit, no mé vlastní tělo mě zrazuje. Nemůžu, nejde to.

„Neplakej." Dani se zatvářila lítostivě.

Byla jsem ráda, že tu někdo byl, a že jsem se neprobudila do prázdné místnosti, ale po druhé straně bych byla raději, kdyby tu nebyly. Chtěla bych se vzbudit ve své posteli, doma a vidět svou mamku a taťku.

„Chceš vědět, co se stalo? Nebo to necháme na jindy?" zeptala se opatrně.

„Chci to vědět." Zamumlala jsem do přístroje, ale tuším, že to obě rozeznaly.

„Špatně jsi došlápla, a pak spadla z pódia. Bouchla ses do hlavy tak nešikovně... moc jsme se bály." Bree stiskla mou ruku pevněji.

Na chvíli jsem uhnula pohledem a podívala se na bílý strop nade mnou. Zamyslela jsem se a útržky se mi pomalu začaly vracet.

Ulevilo se mi, nemám amnézii ani nic podobného. Zkrátka jsem po prvním probuzení byla tak dezorientovaná, že jsem si nemohla vzpomenout, co se stalo, a co tu vlastně dělám.

„Odpočívej, přijdeme zase." Pustila mě a obě se vydaly ke dveřím.

Myslela jsem si, že usnu hned tak, jako předtím, no zdá se, že tentokrát mi mé tělo i mozek dovolí, abych byla na chvíli v bdělém stavu.

Mimoděk se mi vybavil ten pád. Těsně předním, když jsem tancovala, jsem doskočila na tu nohu, která mě už dlouho zlobila. Pak už jsem padala, a pak... už jen tma.

Cítila jsem, jak si jedna slza vybojovala cestu ven a stekla mi z oka po tváři až na zlavec.

Nevím, co s tou nohou teď je a bojím se to zjistit. Snažila jsem se zaměřit na své tělo a pohnout oběma nohama, no reagovala na to jen pravá. Ta levá mě akorát pekelně zabolela, cítila jsem nějakou vůli, odpor, který způsobil, že s ní nemůžu pohnout tak, jak bych chtěla.

Moc vysílená na to, abych pokračovala ve zkoumání, jsem to vzdala. Ukolébaly mě přístroje, které všemožně pípaly či vydávaly jiné zvuky. A pak taky můj vlastní dech, který, jako by se v masce ještě ozýval.

**

Třetí probuzení, bylo zatím nejlepší. Pořád jsem si cítila velmi slabá, ale měla jsem pocit, že se můžu normálně pohnout. Postavit ještě ne, ale mohla jsem hýbat rukama, poškrábat se, když mě něco svědilo, a taky mi sundali dýchací masku, protože i to jsem zvládala sama.

Celé ty dva dny od doby, co mě probudili z umělého spánku, jsem pořádně nic nejedla. Měla jsem nitrožilní výživu, no dnes mám slíbený od sestry malý oběd.

První mě však navštívila manažerka.

„Vidím, že je ti lépe, když už sedíš." Usmála se.

„Je to lepší." Přiznala jsem. Už i můj hlas zněl docela normálně. Pořád trošku ochraptěle, ale mluvení mě taky nebolelo a zkrátka, zněla jsem alespoň jako já.

„To jsem ráda." Posadila se na volnou židli. Nadechovala se, že řekne něco dalšího, ale do místnosti zrovna vstoupila sestra s tácem.

„Dobrý den." Řekla kostrbatou angličtinou. Pozdrav jsem jí oplatila a nechala si tác položit na malý zvedáček, který byl u postele právě kvůli jídlu.

„Prosím, nebuďte dlouho, pan doktor ještě nedoporučuje návštěvy." Řekl Evě, která jen otráveně přikývla. Pak ji zapípal mobil, takže si ho vytáhla a začala na něm něco řešit.

Já se mezitím dala do jídla, kterého byla opravdu troška. Ale jsem raději pro to málo, než aby mi pak bylo špatně.

„Předtím tady byl normální doktor, kde jsi ho vzala?" zeptala jsem se.

„Přijel z Londýna jen kvůli tobě. Nějakým číňanům, kteří tady pořádně ani neuměli anglicky, jsem tě svěřit nechtěla. Sice tě operovali, ale pak tě měl v péči doktor, kterého jsi viděla při probuzení." Odvětila nezaujatě, jako kdyby snad mluvila o počasí.

Nerozumím, že všechno, co je v poslední době spojené s ní, Modestem a naší skupinou, mě tak hrozně otravuje. Naprosto postrádám nadšení ze všeho, co jsem si vydobyla.

„Jak dlouho tady ještě budu?" bylo to, co mě zajímalo nejvíce.

V Nemocnici jsem byla jen jednou a to po úrazu ve třinácti letech, bylo to příšerný a zařekla jsem se, že už se do ní nikdy nevrátím. No osud to chtěl jinak.

„Nevím. Probouzeli tě z umělého spánku docela dlouho, asi tě budou chtít na pozorování, nějaké testy, a pak máš tu pitomou nohu v háji, takže něco asi provedou i s ní." Odložila konečně mobil a podívala se svým orlím pohledem na mě.

„Co je mé noze?" To, že jsem ji měla zafixovanou, abych s ní nepohnula, vím. No kvůli tomu, jak moc jsem byla mimo to jsou veškeré informace, které mám.

„Kvůli tomu podvrtnutému kotníku, který jsi dobře neléčila, se ti udělal výron. Do toho jsi při tom pádu ze stage ten kotník rovnou zlomila. Museli ti ho operovat a dál nevím."

„Já, že jsem ho neléčila? Vy jste mi nedali možnost, abych ho léčila!" křikla jsem.

„Nezvyšuj na mě hlas." Zamračila se.

„Všechno je to vina Modestu. Měli mě nechat, ať se mi ta noha spraví. Hrozně mě bolela, říkala jsem ti to a tys to nijak neřešila. Proto jsem i spadla." Zhluboka jsem vydechla, protože mi během toho monologu došel dech. Tak mě to ale naštvalo.

„Tak aby bylo jasno, já tu dělám jen svou práci. Nejsem tu proto, abych ti dělala mámu." Začala se obhajovat.

„To po tobě nikdo nechce, jen máš trochu více hájit zájmy nás jako lidí a ne nás tahat všude jen proto, abys měla ze všeho provize."

Vím, že by mi pěkně vyzpívala a ještě bych dostala seřváno, nebýt doktora, který vešel do místnosti. Byl příjemně naladěný a usmíval se, což jsem se mu snažila oplatit. Nevím ale, jak moc jsem byla úspěšná.

Začal se mě ptát, jak se cítím, co mě bolí, co nebolí. Zkontroloval všechny věci na tom přístroji a prohlásil, že mě nejspíš zítra od všeho odpojí. Zůstane mi pak jen ta malá hadička, kterou se podávají léky.

„Teď k vaší noze." Přešel konečně k tomu, co mě zajímalo asi nejvíc.

„Váš kotník měl výron, a pak jste si ho během toho pádu zlomila." Neřekl mi novinku.

„Všechno jsme to spravili, ale kvůli tomu, že noha nebyla předtím správně léčena, nejspíš budete mít trvalé následky."

Zatajila jsem dech.

„Jaké následky?" ozvala se Eva. Já se nezmohla ani na slovo.

„To se uvidí, jak vše sroste. Kulhat snad nebudete, no rozhodně nedoporučuji nějaké náročné sporty, běhání, aerobic, tanec... rozhodně ne v takovém množství, jak jste to měla do teď." Odpověděl a díval se u toho na mě.

„Nemůžu tancovat?" šeptla jsem, protože na silnější hlas jsem neměla sílu.

„Rozhodně bych to nějakou dobu neriskoval. Možná časem, ale to nejsem teď s přesností schopen říct." Nasadil chápavý tón.

Rozloučil se a odešel. Nechal mě i Evu v tichosti v místnosti.

„Kate..." začala.

„Běž pryč." Prskla jsem.

„Kate!" zatvářila se překvapeně, jak jsem po ní vyjela.

„Nechci tě tu, rozumíš? Nech mi tu můj mobil a odejdi." Ani jsem se nesnažila křičet, protože na to mi energie nezbyla. Chtělo se mi akorát plakat.

A plakat.

Nikdy jsem v tanci neviděla svou budoucí kariéru, ale bylo to něco, co mě zkrátka bavilo. Dělala jsem to ráda a pokaždé, co jsem stála na parketech, naprosto zpocená a vyčerpaná, jsem měla ten skvělý pocit zadostiučinění a dokonce i úspěchu, přestože jsem byla v sálu jen já a nikdo další. Tanec mě dělal sebevědomější, vyplavoval ze mě negativní emoce, miluju ho.

A teď ho nebudu moci mít.

**

Katie je chudák, ale musíme věřit, že se to všechno nejak vyřeší :).

Jinak k BTS in Danger jsem psala, že mi máte dát vědět s kým chcete další ff (Tae nebo Kook). Nevím přesně, kdo čte jaké fan fikce, ale kdo by chtěl, může mi to napsat taky sem. Díky! :)