Kate's pov, Londýn

Byla jsem zpocená snad všude. Bolel mě každičký sval v těle, no nejhorší byla ta noha. Měla jsem pocit, že jestli na ni dopadnu ještě párkrát, tak už se vyvrátím. Nešlo to zastavit.

„A jedeme od znova, tři čtyři!" křikla trenérka. Seřadily jsme se do formace a začali, naštěstí, pomalou choreografii na závěrečný song.

Čekalo nás vystoupení v jedné anglické show. Měla to být velká sláva, protože naposledy nás tam pozvali, když jsme vyhrály X Factor. A to už je nějaká ta doba.

Utřela jsem si pot z čela, který mi padal do očí a zhluboka se nadechla, když to dohrálo. Konec, děkuji.

„Kate, jsi v pohodě?" přišla ke mně Scar, když se holky mezitím už balily. Všechny chtěly být urychleně pryč z tělocvičny, aby si mohly užít volný večer.

„Pořád mě to bolí." Přiznala jsem a ohmatala si kotník.

„To není dobrý." Sedla si naproti, a když jsem si zula botu, prohmatala ho prsty. Měla jsem co dělat, abych u některých pohybů nesykla, protože dost zabolely.

„Měla bys ho hodit do klidového režimu, alespoň na pár týdnů." Zamračila se.

„Já to vím, všichni ostatní to taky ví... no volno žádné mít v dohledné době nebudeme." Ještě teď, když nám jeden týden volna skončil. Bylo to ale moc málo času na to, abych se zotavila. Hlavně, když přijel JungKook a s ním, místo toho, abych ležela, jsem neustále něco podnikala.

„Zkusím promluvit s Evou." Pomohla mi se postavit.

„Manažerka to ví taky, ale... děkuji za snahu." Usmála jsem se.

Pobrala jsem si věci, rychle se osprchovala, a pak si zavolala taxíka. Po pár dnech tréninku mě to už tak bolelo, že jsem nebyla schopná šlapat na spojku v autě. Po jedné straně jsem ale ráda, že si můžu dopřát odvoz, alespoň se nemusím stresovat nad provozem, a taky tím, že by moje auto někdo poznal.

Když jsem dorazila do bytu, ohřála jsem si špagety z předchozího dne, a pak si sedla k počítači.

Dneska jsem měla s JungKookem skypovat. Chtěl se mnou mluvit a nechtěl to rozebírat po telefonu. Asi tuším, co budeme probírat a popravdě se vůbec necítím v náladě, abych to řešila, no zase to nechci přejít jen tak.

Tím, jak jsem se zamyslela, jsem si ani nevšimla, že už mi volá.

Klikla jsem na "přijmout videohovor" a za chvíli jsem ho uviděla na druhé straně.

„Ahoj." Zamával lehce.

„Ahoj." Usmála jsem se. Sice to bylo trošku zvláštní a docela mi v hlavě vířily všechny ty myšlenky o polibku, no ráda jsem ho viděla. Chyběl mi.

„Jak se dneska máš?" zeptal se.

Seděl klasicky za stolem a měl o něj opřené lokty. Vypadalo to, že je po sprše, protože měl vlhké vlasy a neměl vůbec žádný make-up.

„Unaveně, přišla jsem z tréninku." Nabrala jsem si špagety na vidličku.

„Jak se máš ty?" strčila jsem si ji do pusy a čekala, co z něj vyleze.

Za jeho zády jsem viděla postel, a pak taky nějaké plakáty, které měl nad ní vylepené. Možná to ta webka trochu zkresluje, no neměl nijak zvlášť velký pokoj.

„Docela dobře, díky." Podrbal se ve vlasech.

„Co tvá noha?"

„Nic moc." Připustila jsem.

„To je mi líto." Zatvářil se smutně.

„Nevadí... přejděme hlavně k věci. Ráda si s tebou sice popovídám, ale jsem hrozně unavená a chci jít brzy spát." Nechtěla jsem chodit okolo horké kaše.

Zatvářil se překvapeně, protože nejspíš nečekal, že to hned vytáhnu.

„Tak... dobře." Odvětil nejistě.

A pak jsme oba chvíli mlčeli.

„Hele nechejme to na pokoji." Rozhodla jsem se nás oba netrápit.

„Jak to myslíš?" zvedl ke mně pohled od svých propletených rukou.

Nevěřím, že si to právě teď myslím, ale hrozně ráda bych ho tu teď měla na živo. Kamera nebyla moc kvalitní a jeho obličej nebyl zcela zaostřený, no když na mě upíral ta svá hnědá očka, měla jsem chuť ho tak akorát zmačkat v náručí. Přitulit se k němu tak, jako jsem se k němu mohla tulit ve spacáku.

Při myšlence na to, jsem se musela pousmát. Zdá se to tak hrozně dávno, co tu byl.

A teď je tak daleko.

„Prostě... stalo se to a já nechci, aby to mezi námi bylo divné. Proto to prostě smeťme ze stolu, jakože se nic nestalo a je to."

Ani vlastně sama nevím, jestli jsem zklamaná, smutná nebo co jsou to za pocity. Někde vnitřně se ve mně zase objevily ty fanouškovské sklony a já byla v sedmém nebi, že se to stalo zrovna s ním. Potom, i když pominu fakt, že je jeden z mých idolů, pořád jsem v sedmém nebi, protože je moc pěkný kluk a šíleně se mi to líbilo.

Ale...

V mém životě je v poslední době pořád nějaké ALE. Tohle není, bohužel, výjimka.

On je zpěvák, já jsem zpěvačka, ale v totálu jsme každý úplně někde jinde. Moc časově vytížení a moc daleko od sebe na to, aby mezi námi mohlo něco vzniknout.

A to je realita.

„Jsi si jistá?" tvářil se pořád tak neurčitě, že jsem nemohla z jeho pohledu nic vyčíst. Možná je to ale dobře, protože kdyby se tvářil nadšeně, byla bych zklamaná, a kdyby byl smutný, tak bych taky byla smutná taky.

Pokývala jsem hlavou a pousmála se, abych ho tím ujistila, že jsem s tím vážně v pohodě.

„Mám tě rád, Kate." Překvapil mě, když to řekl tak najednou.

No můj úsměv to jen rozšířilo a stal se víc upřímnějším. Znělo to od něj pěkně.

„Taky tě mám ráda a nechtěla bych, abychom se po tom spolu přestali bavit." Odpověděla jsem.

„To určitě taky nechci." Pokýval hned hlavou.

„Co je ti? Přijdeš mi nějaká smutná, Kate." Zaskočil mě otázkou.

„Jsem jen hrozně unavená." Přiznala jsem bez mučení. V poslední době je to moc náročné. Kvůli té noze si to ani pořádně neužívám, protože mě bolí a neustále mi připomíná, že není v pořádku.

„Nebudu tě už zdržovat."

„Ne, to není o tom... ráda s tebou mluvím, alespoň mě to trochu rozptýlí." Prohrábla jsem si střapaté vlasy.

„Fajn... kluci tě pozdravují." Zašklebil se na mě a nasadil ten svůj pochlebující se výraz. Určitě se takhle tváří pokaždé, co mě dráždí ohledně Jimina. Dělá si ze mě srandu skoro pořád, no beru to už s rezervou a jen se usmívám u jakékoli jeho narážky.

„Fakt?" uchichtla jsem se

„Uhm a nejvíc Jimin." A je to zase tady, jako bych to neříkala, co?

Zvedl mi tím ale trochu náladu, to musím přiznat.

„Tak že ho taky zdravím, a zeptej se ho na to shirtless performance, že na to čekám!" vyplázla jsem na něj jazyk.

„Kate!" okřiknul mě, ale taky se smál.

„Dělám si srandu... nečerti se hned." Protočila jsem očima.

„Být tebou, tak nepokračuju. Je hned přes dveře a určitě rád tohle všechno uslyší." Začal vyhrožovat.

„Nech toho, to ty jsi s tím začal." Obvinila jsem ho. Nejdřív mě takhle pěkně škádlí, no, a když mu to začnu vracet, začne vyhrožovat. Už to známe, žádná novinka za tu dobu.

„Já vím... ale hrozně rád tě tak provokuju." Trochu se uklidnil a na tváři měl jen ten svůj bunny smile, který je strašně rozkošný.

„Aby se ti to jednou nevymstilo." Našpulila jsem uraženě rty.

„Hm... a co uděláš?" pozdvihl několikrát vyzývavě obočí.

„Neboj se, ještě se budeš divit." Neměla jsem vymyšlené vůbec nic, ale ještě na to budu mít spoustu prostoru předtím, než se znovu potkáme.

„Tak to se nemůžu dočkat." Zamrkal.

„Jo, to já taky..." povzdychla jsem si a na chvíli se přestala koukat na obrazovku.

„Musím už jít, jsem vážně vyřízená. Napíšeme si, že jo?" nechtělo se mi to ukončovat, ale pusa se mi otvírala dokořán a oči začínaly pomalu slzet z toho, jak unavená jsem byla.

„Určitě, dobrou, Kate. Pěkné sny."

Přání jsem mu oplatila, a pak hovor ukončila. Umyla jsem si zuby, a pak zakotvila ve své posteli.

Všechno mě tak bolelo, že jsem měla problémy s usínáním a místo spánku se mi v hlavě honily všemožné myšlenky. Nejvíc asi to, jestli jsem udělala dobře, když jsem to takhle navrhla. Teď jsme byli v pohodě, ale jestli to v nás něco zanechá nebo ne... to ukáže už jen čas.

*

Navazuju na otázka u BTS in Danger, kde jsem se ptala, koho byste si vzali na pustý ostrov... co byste řekli na fan fikci v tomto stylu?