JungKook pov, Anglie

„Zapomeň na to!" varoval jsem ji, no ona si stejně držela ten svůj lišácký úsměv. Zbraň taky držela pevně v rukou a nehodlala na mě přestat mířit.

„Ale, bojíš se, že budeš dřív mokrý, než já?" mrkla. Trochu jsem se zarazil nad dvojsmyslem, no neměl jsem čas nad tím popřemýšlet víc, protože započala palbu.

Nemilosrdně do mě začala pálit vodní zbraní, která byla z půlky skoro tak velká jako ona sama. Nerozumím, kde ji vzala a stihla napustit tak rychle, ale rozhodně jsem musel zahájit protiútok.

Rozeběhl jsem se přes jejich skromnou zahradu a uviděl něco modrého na poskládaných dřevech. Určitě se snažila tu druhou pistoli přede mnou schovat, no nepodařilo se jí to. Popadl jsem ji, a pak utíkal k bazénu, abych mohl napustit vodu. Byl ještě vypuštěný, ale včera pršelo dost silně na to, aby se tam nastřádalo trochu vody.

Ve chvíli, kdy jsem měl munici, jsem začal pálit i já do ní.

Oba jsme se smáli jako blázni a nepřestali na sebe stříkat vodu. Cítil jsem, jaká je mi zima, protože počasí venku ještě letní úplně nebylo, no bylo mi to v tu chvíli jedno.

Čekal jsem, že to bude ona, komu dojde voda jako první, protože začala s bojem dřív. Taky se to stalo. Odhodila pak zbraň a rozutíkala se pryč, přičemž já samozřejmě za ní.

Schválně jsem jí nechal náskok, protože kdybych se rozběhl svou plnou rychlostí, hoňka by skončila dost brzo a já bych byl vítěz. Rozhodně neuškodí si s ní trošku pohrát.

Zarazilo mě ale, když jsem viděl, jak pokulhává. Tvrdila mi, že ji ta noha už nebolí, ale myslím si, že lže. Jednou v noci jsem ji přistihl, jak si ji něčím obvazuje. Určitě ještě není v pořádku.

„Remíza?!" křiknul jsem a ona zastavila.

„Nepovídej, vzdáváš se?" uchichtla se.

„Já? Nikdy. Jen jsem nechtěl, abys pak byla z prohry zdrcená, když jsi to na mě všechno tak narafičila." Zaxychtil jsem se a složil zbraň. Hodil jsem ji na trávu k té její, a pak se vydal k domu, kde stála i ona.

„Ještě je na takové hraní docela zima." Prohlédl jsem si, jak se třepe. Svetr měla úplně prosáknutý vodou.

„To je pravda. Pojďme rychle dovnitř, ať nejsme ještě nemocní." Vzala mě za ruku a já se nechal vést. Za dobu, co jsem tady, jsem si na to zvykl. Bylo pěkné se s ní takhle držet.

Já se převlékl v pokoji, ona v koupelně, a pak jsme zasedli k televizi. Její rodiče byli v práci a celý dům zel prázdnotou.

„Proč jsi mi neřekla, že tu nohu nemáš v pořádku?" nedalo mi to, musel jsem se zeptat.

„Noha je v pohodě." Mávla rukou a ani mi nevěnovala pozornost.

„Není, viděl jsem, jak kulháš." Vyvedl jsem ji z omylu. Nenechám se jen tak obalamutit.

„A co chceš slyšet?" povzdychla si vcelku unaveně a na mé překvapení si položila hlavu na mé rameno.

„Pravdu... bolí tě?"

„Bolí mě." Zamumlala.

„Jak moc?" nedal jsem se.

„Docela dost. Neměla jsem ji v klidovém režimu tak dlouho, jak by měla být." Přiznala pak a zvedla hlavu k mému obličeji. Vypadala najednou tak zraněně. Přišlo mi ale, že ta noha není jediný důvod, proč se tak tváří.

„Jak dlouho jsi odpočívala?" zeptal jsem se.

„Dva dny." Řekla sotva slyšitelně.

„To myslíš vážně?" zhrozil jsem se.

Moc dobře vím, jaké to je, když se tanečníkovi něco stane. A nedej bože s nohama. Celou dobu je na nás hrozně velký tlak a někdy se zkrátka stanou zranění. Může to klidně ohrozit celou show, ale vymknuté kotníky nejsou sranda. Poveze se to s ní, a když to nevyléčí tak jak má, nebude třeba moci nadále tancovat.

„Neřeš to, prosím tě. Hrozně jsme se kvůli tomu všemu pohádali. Já, holky, manažerka, vedení. Já prostě musím dělat, co po mně chtějí, mám to ve smlouvě." Promnula si obličej.

Chtěl jsem toho zjistit víc, chtěl jsem s ní o tom mluvit, argumentovat, přinutit ji, ať s tím něco dělá. Jenže pak mi došla jedna věc. Já bych to měl stejně, na jejím místě. Taky bych musel plnit to, co mi kdo přikáže, protože jsem pod smlouvou. Nebyla z toho cesta ven.

Polknul jsem proto všechna slova, která jsem měl na jazyku a nic dalšího nedodával.

Večer jsme se rozhodli udělat táborák na pláži. Ten nápad se mi fakt líbil. Pořádně jsme se oblékli, donesli deky a spacáky, a pak založili ze suchého dřeva malý ohýnek.

Chvíli s námi pobyli i její rodiče. Opekli jsme si klasické párky, a pak si povídali až do setmění. Mohlo být půl jedenácté v noci, když odešli a my tam s Kate zůstali sami.

Oba jsme si povídali a sledovali moře, které pěkně nasvěcoval měsíc. Počasí vyšlo naprosto skvěle, nehlásili ani žádné přeháňky a nebe bylo vymetené. Podle Kate se tohle často v Anglii nestává. Rozhodli jsme se toho teda využít a přespat pod širákem

„Ještě nikdy jsem to nedělal." Přiznal jsem, když jsme se soukali do spacáků.

„Já taky ne." Uchichtla se, a pak se otočila čelem ke mně. Udělal jsem to stejné, abych na ni viděl a usmál se, jakmile jsme se střetli pohledy.

„Hrozně rychle to uteklo. Škoda, že už zítra musíš jet domů."

„Taky se mi nechce." Odpověděl jsem a v mysli se mi přehrály představy toho, jak zase pilně trénujeme. Měl jsem tolik volných dnů po opravdu dlouhé době. Nejhorší je ta nevědomost, že nevíme, kdy přijdou další. S jistotou ale vím, že to tak brzo nebude.

„Ale máme ještě půlku zítřejšího dne." Snažil jsem se říct pozitivně.

Jen přikývla, sama ponořená ve svých myšlenkách. Nevěnovala mi pozornost, a tak jsem měl šanci si ji takhle zblízka prohlédnout. Bylo sice šero, no byla dost blízko na to, abych ji dobře viděl. Je jiná než v televizi, jiná než na fotkách. Vím, že make-up člověka změní, o to víc jsem si ji chtěl pamatovat takhle. Zajímalo by mě, jestli to tak ona vidí taky. Jsem jiný, než když jsem na pódiu nebo když fotíme fotky? Nebo se jí zdám pořád stejný...

Popřáli jsme si dobrou noc, a pak se oba odebrali ke spánku.

Nejdřív pro mě bylo opravdu těžké se vnitřně uklidnit a naladit se na spánek, když kousek od nás šumělo moře a taky to kolem hýřilo zvuky, na které jsem nebyl zvyklý.

Pořádně zabírat jsem ale začal až po půl hodině a na mé překvapení to byla Kate, která mě budila.

„Co se děje?" zamžoural jsem, když posvítila mobilem. Nemohl jsem pořádně ani zaostřit, jak moc jsem byl unavený.

„Je mi zima, neměli bychom jít dovnitř?" posadila se na spacáku a rozhlédla se kolem.

Nechtělo se mi vstávat. Už jsem byl tak dobře naladěný a určitě by mi trvalo dlouho než bych usnul, kdybychom vstávali, brali naše věci a vraceli se zpátky.

„Tak pojď ke mně," po hmatu jsem našel zip od spacáku.

„Nevadí ti to?" viděl jsem, že se zatvářila pochybovačně.

„Pojď, nebo mi ještě zmrzneš a zítra nic nebude." Uchichtl jsem se.

Pěkně se usmála, a pak se začala soukat ke mně do spacáku. Nechal jsem ji, ať si lehne na mou ruku a váhavě se k ní přitulil. Nebyl tu prostor, abychom měli každý svůj kousek místa. Společnými silami jsme spacák zase zapnuli a na mě alespoň přestala táhnout nežádoucí zima.

„Ještě si to můžeš rozmyslet." Šeptla.

„Spi, Kate." Svůj nos jsem zabořil do jejích vlasů a zabránil tak alespoň nežádoucímu světlu z měsíce, které se mi dostávalo do očí. Trošku jsem se zavrtěl, abych se dostal do té správné polohy a pak o sobě přestal vědět.

**

Ten čas tak rychle utíká. Dva mí přátelé jsou už v Koreji, já letím v pondělí! Nemůžu se dočkat :). 

Jsem ráda, že se vám díly líbí a nějaké menší drámo už se pomalu chystá.

A ten gif... on je tak hot, když vypadá angry :3