Kate's pov, Londýn, Heathrow airport

Ucítila jsem příjemné škubání v žaludku z toho, že se tak držíme a zabylo mi fakt krásně. Jeho teplá dlaň mi prostě dokazovala, že je tady. Po těch měsících psaní a sdílení všech možných problémů, útrap, ale i šťastných chvilek, které každý prožíval na jiném konci světa, se znovu potkáváme.

„Jaký byl let? Jsi hodně unavený?" zeptala jsem se, prodírajíc se masou lidí.

„Ne, spal jsem docela dlouho. Dobře jsem se najedl, podíval se na pár anime."

Společně jsme se uchichtli a mně se ulevilo, že jsme konečně venku z letištní haly.

Zamířila jsem ke svému autu a nemohla se dočkat, až do něj nasedneme a já si sundám tu masku. Nejsem na ni vůbec zvyklá a vzala jsem si ji teď jen schválně, protože jsem předpokládala, že ji taky bude mít – no a nespletla jsem se. Měla to být jen sranda a taky mi to mělo pomoct s tím, aby mě nikdo nepoznal.

„Ale ne..." povzdychla jsem si a zastavila.

„Co je?" rozhlédl se nechápavě, no stále mě nepouštěl.

„Někdo poznal moje auto." Zabědovala jsem a ukázala na deset holek, které postávaly u krémového BMW.

„A to se dá? Vždyť takové auto může mít kdokoli." Zarazil se.

„Hm, to asi ještě neznáš britské fans. Vystopují tě kdykoli a kdekoli. A podle čehokoli." V hlavě mi šrotovalo, jak se jich zbavit. Všichni už si určitě užívají volna, takže aby nás tu vyzvedl někdo z práce nešlo. Budu to muset zvládnout nějak sama.

„To naše ARMYs taky, ale... když jsem venku sám, mají to těžší. Horší, když jdeme s klukama společně, to jsme více rozeznatelní."

„Ok, počkáš tu? Zkusím to s nimi vyřídit rychle a stručně." Pustila jsem ho a on jen přikývl. Sundala jsem si masku, a pak se rozešla k malému hloučku.

Na mé štěstí fakt nebyl velký a kupodivu to nebyly ani žádné crazy fans. Sice měly problém s dýcháním, když jsem se tam s úsměvem objevila, no všechny chtěly jen fotku a podpis.

„Ty někam jedeš?" zeptala se holčina se zájmem, když jsem jí psala věnování.

„Ne, byla jsem vyzvednout kamaráda, přijel mě navštívit." Vysvětlila jsem trpělivě.

„Vážně, a to je on?" pokývala pro změnu druhá holka za mě, k JungKookovi, který tam stál a jen nás sledoval. Víc okatě by to fakt nešlo.

„Jo." Hodila jsem po ní další úsměv, a pak jí předala deník, do kterého jsem psala.

„On je ten Korejec, co se ti tak líbí, z té skupiny, že jo?" prahla po informacích.

„Z Koreje je, ale jsme jen kamarádi. Nikdo neví, že je tady, protože si chce taky užít volna, tak to prosím, nikde neříkejte." Slušně jsem je požádala.

Důležitě mi to odkývaly, naprosto uchvácené tím, že jsem se s nimi rozhodla sdílet nějakou informaci.

Když se trochu vzdálily, kývla jsem na JungKooka, že může přijít k autu.

„Dívají se trochu divně." Prohlásil, když strkal svou tašku do kufru.

„Poznaly tě, takže jsou zvědavé." Pokrčila jsem rameny.

„Fakt?" věnoval mi trochu nervózní pohled.

„Nikomu to neřeknou, doufám..." když zaklapnul kufr, oba jsme nasedli na přední sedadla, já vyjela a hurá k rodičům domů.

On si taky sundal svou masku a věnoval mi vcelku ospalý úsměv. Buď je ještě rozespalý z letadla, anebo už na něj znovu padá únava a jet leg.

„Doma si odpočineš. Mamka napekla hafo buchet, takže mi je pomůžeš zpracovat, a pak můžeš jít klidně spát." Oznámila jsem mu.

„Buchet? Proč?!" vykulil nechápavě ty svoje hnědé oči. Vypadal fakt k sežrání, něco jako v těch cute moments videos, které jsem kdysi dávno sledovala na youtube.

„Peče vždy, když ví, že mám přijet. A hlavně teď, když máš přijet i ty. Má nějakou nepochopitelnou potřebu mě vykrmovat." Zašklebila jsem se.

Okomentoval to zasmáním a taky tím, že určitě něco takového rád vyzkouší. Zbytek cesty jsme tlachali, poslouchali hudbu a probírali nejrůznější záležitosti. Záměrně jsme se oba vyhýbali práci, protože jsme se rozhodli si užít volno a tohle téma zkrátka na nějaký čas opustit.

Byl večer, když jsme dorazili k mým rodičům. Na zahradě už nás vítal berňák Alf, který nevěděl, na koho skočit dřív. Pak z domu vylezla i mamka s taťkou. Přivítala jsem se s nimi a představila jim JungKooka.

Viděla jsem na něm, že je trošku nervózní, ale jakmile mu táta nabídl pivo, hodně rychle pookřál.

„V Koreji stojí pivo za nic." Komentoval to.

„Tak to si chlapče se mnou užiješ. Mám ve sklepě celou basu." Poplácal ho táta po ramenu a vydal se sledovat fotbal do obýváku.

„Je v pohodě." Šeptnul ke mně JungKook, když jsme v kuchyni osaměli.

„A proč by nebyl? Moc to hrotíš." Protočila jsem očima.

„Mám k rodičům respekt." Přiznal a napil se z plechovky.

„Vidíš, mně vlastně ani nedošlo, jak vy to tam máte. Vy se snad ani neberete, pokud vám to rodiče neschválí, ne?" začala jsem uždibovat rebarborovou buchtu, která tu na nás čekala. Jakmile jsem viděla ty pekáče, co máma schovává v troubě, myslela jsem, že se tu na místě svalím. Neměla jsem tu rovnou pozvat celou skupinu BTS? Ti by to v sedmičku možná spořádali, ale jen já, JungKook a táta... no way!

„Nestává se to, to je fakt. A pak taky... ještě furt máme hodně rande na slepo a někdy domluvené sňatky." Odpověděl klidně.

„Tybrďo... takže třeba se teď vrátíš domů, zavolá ti máma a oznámí, že pro tebe má nevěstu?" vyprskla jsem smíchy.

„To bych neřekl. Mám před sebou ještě dost slibnou kariéru na to, aby mě chtěli oženit." Taky se pobaveně zasmál.

Jsem až překvapená z toho, že si můžu s klukem takhle povídat. Byli jsme celý ten večer skoro nezadržitelní. Utnuli jsme to až v půl jedenácté, kdy se mu otvírala pusa na celou místnost. Sice nejdřív protestoval, ale viděla jsem na něm, že je hodně unavený po cestě.

Vzala jsem ho proto do pokoje a trochu mu to tu ukázala, hlavně kde je koupelna se záchodem, ve které hned zakotvil.

„Máte moc pěkný dům, takový... útulný." Komentoval to, už převlečený do šortek a trička na spaní.

„To je díky mé mámě. Ona je na tohle expert, umí zvelebit skoro všechno." Řekla jsem trochu žárlivě. Já bydlím ve svém bytě v Londýně už od X Factoru a to je několik let. Mám to tam moc ráda, je to můj domov a ráda se tam vracím, no nikdy mi to tam nepřijde tak útulné, jako to má máma tady. Jsou to drobnosti, kolikrát vlastnoručně vyrobené nebo věci koupené za pár kaček. No ona má zkrátka na takové věci cit.

„Tak řekni, ať zařídí i tvůj byt." Svalil se do peřin.

„Na to jsem moc hrdá, než abych ji o to požádala." Připustila jsem.

„Trubko." Zavrtěl hlavou.

„Nevadí ti, že to máme se spaním takhle? Přemýšlela jsem, kam tě složíme, no je tu pak už jen ložnice rodičů a místnost, kde mamka šije. Tam to ale na spaní moc není."

Měla jsem docela obavy, jestli je v pohodě s tím, že jsme v jednom pokoji. Sama jsem se divila, že já jsem tak v klidu a vůbec mi to nevadí. Máme sice oddělené postele a každá je na druhé straně místnosti, no není to tak dlouho, co mě rozrušovalo jen to, že jsem s klukem někde sama.

S cizími to tak pořád mám, a i když u něj nemůžu úplně říct, že se známe, protože jsme spolu zatím strávili jen pár hodin, mám v něj prostě důvěru.

„Jsem s tím v pohodě. Každý máme svůj prostor, ne?" na to jsem jen přikývla a šla se taky umýt a převléct do koupelny.

Myslela jsem si, že když se vrátím, tak si lehneme a třeba si budeme ještě povídat, ale jakmile jsem vešla do pokoje, zjistila jsem, že je úplně tuhý. Na půl nepřikrytý u rozsvíceného světla.

Přišlo mi to úsměvné, protože vypadal v tu chvíli roztomile. Už tak působí ve svém obličeji dost mladě, a jakmile se jeho mimické svaly všechny uvolnily, ještě ho to omladilo.

Vzala jsem do ruky jeho peřinu a víc ho přikryla, pak jsem zhasla světlo a sama odkráčela do své postele.

Dneska byl vážně super den. Těšila jsem se, až přijede a těším se, co všechno ještě zažijeme. Celých sedm dní je před námi. Bez práce, bez starostí. Jen zábava... doufám.

*

Tak dneska večer/pomalu v noci, přicházím s dalším dílem a doufám, že se vám líbil :)

Chtěla jsem jen napsat, že jsem přidala na profil svůj instagram a budu tam nejspíš přidávat nějaké fotky z Korey. Takže kdyby to někoho z vás zajímalo, můžete si mě tam najít.

Otázka: Těšíte se už na jaro, nebo si stále vychutnáváte zimu? :)