Changbin seděl na pohovce s nohama položenýma na konferenčním stolku. V tabletu vyplňoval pracovní list, zatímco přes sluchátka poslouchal včerejší přednášku. Slova ale jeho hlavou pouze procházela a vycházela zas ven. Jeho mozek nebyl ve správné kondici, přesto se naivně rozhodl, že by se konečně mohl pustit do školy. Stále jím mávala lehká kocovina ze včerejška. Již po třetí vrátil o třicet sekund zpět přednášku, protože slovům nevěnoval pozornost. Nakonec sluchátka položil na stůl a unaveně si povzdechl. Měl jediné štěstí, že je jeho spolužák tak milý a ochotný, že mu většinu věcí posílá hotových. A prý že kamarádit se šprty se nevyplatí. Changbin se více uvelebil, položil hlavu na opěrku pohovky a zavřel oči. Jeho tělo se uvolnilo a mysl propadala do říše snů.

„Někdo to tady včera přehnal."

„Noona!" vykřikl zoufale Changbin a otevřel oči. Setkal se s úšklebkem své drahé sestřenky, která stále vedle schodů. Pravděpodobně byla na cestě do druhého patra do svého pokoje.

„Alespoň na tom nejsi jak Suhyun. Junnie si stěžoval, že furt bleje," pronesla Eunbi a posadila se do křesla naproti Changbinovi. Za to byl taky rád. Jeho kocovina se dala přežít. Člověk zvládne nějaké to bolení hlavy. Suhyun má ale ve zvyku zvracet a kocovina mu vydrží klidně i tři dny. Vůbec se nedivil Seojunovi, že si stěžoval. I on se teď jejich společnému pokoji vyhýbal. Proto byl na chodbě prvního patra, kde se nacházela velká pohovka, pár křesílek a pracovní stůl. Tento prostor rodina nazývala jako 'obývák v patře'.

„Mám pro tebe práci," řekla a přehodila nohu přes nohu. Changbin jí věnoval zamračený výraz a konečně se posadil.

„Ty taky za mnou chodíš, jen když mě máš zaúkolovat," postěžoval si černovlasý muž. No je to pravda! Za ty dva týdny se ani nezastavil, sotva měl čas pro sebe. Eunbi se po jeho slovech ušklíbla, na chvíli svůj pohled stočila jinam.

„Nebyl jsi to ty, kdo toužil po práci?" zeptala se ho se sarkastickým podtónem v hlasu.

„Neměl jsem ale v plánu dělat otroka celé vesnici!"

„Nepřeháněj, Binnie," pitvořila jeho jméno. „Tohle je pouze prosba o pomoc," dodala.

„A to předtím byly oficiální žádosti? Poslali ti to poštou? Podepsal jsem nějakou smlouvu? Na všechno je odpověď ne. Nech mě chvíli odpočívat, Eunbi. Určitě je ve vesnici někdo jiný, kdo rád pomůže," pronesl podrážděně, zvedaje se z pohovky. Posbíral všechny svoje věci a rozešel se ke dveřím od svého pokoje. Nemínil tam zůstat nijak dlouho, potřeboval jen odložit svůj majetek. Po cestě ho ale zastavil Eunbin hlas.

„Pan Kim by opravdu uvítal tvou pomoc. Seungminovi není moc dobře a někdo se musí postarat o zvířata," řekla rádoby do vzduchu. Changbin se zarazil a otočil se jejím směrem.

„Seungminovi není dobře?" podivil se. Hned začal pátrat v paměti na včerejší večer, když se potkali. Jeho vzpomínky byly trochu v mlze, ale stále dostatečně jasné, aby si je pamatoval. Musel uznat, že se mu předtím zdál Seungmin nějaký přešlý. Sám mu přece řekl, že je unavený. Proč se ale uprostřed noci loudal po vesnici, ač ho tížila únava, to mu je stále záhadou. Každý rozumný člověk by si šel lehnout do postele. Je ale opravdu možné, že mu už v tu dobu nebylo dobře? Je nemocný? Changbin cítil mírné sevření hrudníku, když prahl po odpovědích.

„Slyšela jsem rozhovor pana Kima a halmeoni Kim, když jsem jí byla odnést noviny. Ten bručoun byl naštvaný, protože dle jeho slov je Seungmin 'zase mimo' a práce je na hovno. Halmeoni ho kárala, ať na něho netlačí," vysvětlila mu. Černovlasý nepřítomně přikývl, načež se Eunbi zvedla z křesla a rozešla se k němu.

„Přiznám se, že jsem mu tě nabídla. Jsi ale jediný člověk, kterého si pan Kim kdy chválil. Můžu se na tebe spolehnout, že se tam třeba po obědě stavíš?" zeptala se ho prosebně, její hlas byl již vážný. Žádný sarkasmus ani popichování. Changbin chvíli váhal. Opravdu si chtěl stát za svým a dát si alespoň dva dny volna. Bylo mu jasné, že zítra znovu půjde na kopec do chrámu a bude nadávat. Odpočinek by byl potřeba. Nedokázal ale odmítnout. Eunbi pro jednou vypadala tak vážně. Nakonec si povzdechl, ale přikývl.

„Dobře, ale necháš mě alespoň tři dny na pokoji, jasný, noona?" 

„Máš mé slovo! Já jsem věděla, že mě nezklameš," rozzářila se Eunbi. Rozcuchala mu vesele vlasy a rozešla se ke schodišti. Vyšla pár schodů, ale zarazila se a otočila. „Nakonec to vypadá, že už si opravdu dospěl," pronesla s lehkým úšklebkem a vydala se do horního patra. Changbin zakroutil hlavou, ale na tvář se mu vkradl úsměv. Tohle byl totiž od Eunbi jasný kompliment.

***

Černovlasý již po páté šel s kolečkem plným výkalů. Mířil si to ke konci záhonů, kde obsah kolečka vyklopil. Zajímalo by ho, čím ty zvířata krmí, protože tolik hoven ještě neviděl. Byl v tuhle chvíli vděčný za geny od své drahé matky. Oba totiž mají hodně špatný čich. To ho právě zachraňovalo. Konečně kolečko uklidil do stodoly. Jeho další kroky vedly do přístřešku ke slepicím. Zarazil se, když po cestě narazil na rozbitý květináč. Rozhlédl se kolem sebe a hledal něco, co by zapříčinilo pád květináče, ale nic neviděl. Už se skláněl k zemi, aby střepy a rozsypanou hlínu uklidil, když vtom se ze dveří vyřítil Seungmin, málem zakopávaje o černovlasého.

„Jsi v pohodě?" rychle se starostlivě optal Changbin a zvedl se. Seungmin měl lehce vykulené oči a zmateně skenoval své okolí. Byl rád, že to ustál a nerozplácl se o zem. Když se vzpamatoval, všiml si rozbitého květináče.

„Rozbil si květináč!"

„To jsem nebyl já!" bránil se rychle starší, zvedaje ruce do vzduchu do obraného gesta. „Šel jsem ke kurníku, když jsem to tady našel," dodal. Seungmin si ho změřil podezřívavým pohledem, pak ale pokrčil rameny a rozešel se opačným směrem. Changbin překvapeně naklonil hlavu. Tohle bylo nejrychlejší odpuštění, kterému se od mladšího dostalo. Asi dělají pokroky. Vydal se tedy do své cílové destinace, což byl kurník. Stál před vrátky a pozoroval pochodující slepice po dvorku. Aby pravdu řekl, slepice moc v oblibě neměl. Už jako malý se jich bál a když mu Jackson řekl, že jsou to přímý potomci tyranosaura rexe, tak z nich měl pořádně nahnáno. S respektem tedy vstoupil dovnitř, míře pro vajíčka. Posbíral ty, které se volně válely mezi senem. Neměl ale odvahu sáhnout pod sedící slepice. Nerad by přišel o prsty. Vajíčka naskládal do košíku a vydal se ven. Vyhnul se kohoutovi, který ho propaloval pohledem. Jakmile za sebou zavřel vrátka, úlevně si vydechl. Vycházkovou chůzí se vracel zpět na hlavní dvůr. 

Položil košík na parapet obyvatelného domu, když vtom si všiml opět Seungmina, který na druhé straně dvora uklízel koště. Trochu ho to zarazilo, protože si pamatoval, že se předtím mladší vydal opačným směrem. Jak se vzal tady? Možná-

„To jsou vajíčka?" Changbin nadskočil a rychle se otočil. Nečekal, že se za jeho zády objeví pan Kim. Rychle mu ale na jeho dotaz kladně odpověděl. Farmář pokýval hlavou a černovlasý doufal, že už je jeho práce na farmě u konce.

„Zkontroluj ještě Dragona, pak můžeš jít," přikázal postarší muž a vydal se dovnitř do domu. Changbin byl překvapený při zjištění, že Dragon, místní kůň, ještě žije. Musel tím pádem být skoro stejně starý jako on. Nevěděl sice, kolik let se koně běžně dožívají, ale dvacet let mu přišlo hodně. S vidinou, že za chvíli už bude moc jít domů, se vydal uhlopříčně přes dvůr. Stáje byly poměrně daleko, skoro až mimo vesnici.

„Kde je košík na vajíčka?" zastavil ho s dotazem Seungmin, když okolo něj procházel.

„Na parapetu, teď jsem se odtamtud vrátil. Nemusíš tam chodit," řekl mu s úsměvem Changbin. Mladší se ale zarazil a zmateně se na něho podíval, což ho taky donutilo zastavit.

„Vždyť jsem ti to říkal tak deset minut zpátky," připomenul mu černovlasý.

„Já vím!" vyjel na něho mladší. „Jen to chci zkontrolovat," a s tím se rozešel ke svému domu, na jehož parapetu se nacházel košík. Changbin ho nechápavě pozoroval, načež zakroutil hlavou. Opravdu na to zapomněl! Pokrčil nad tím rameny a rozešel se dál. Procházel mezi ohradami ovcí, koz a krav. Tiše si pobrukoval a užíval si atmosféru. Byla to příjemná procházka. Brzy se před ním objevil kamenný domek, což byly stáje. Když vstoupil dovnitř, byl překvapený prázdnotu. Pamatoval si, jak to tady celé bylo plné koní. Šel až na samý konec, kde si otevřel dveře do výběhu. Hned vedle něho ve stínu a blízkosti napajedla stál vyhublý kůň bílé, hnědé, oranžové a černé barvy. Vypadalo to, jako by někdo schválně na něho vylil barvy.

„Ahoj, Dragone," pozdravil ho s úsměvem. Kůň zvedl hlavu a podíval se na nově příchozího, jinou změnu ale neudělal. Changbin se odvážil k němu dojít a pohladit ho na krku. Bylo opravdu poznat, že byl starý. Na zádech měl přilepenou hlínu, asi se musel vyválet v zemi. Chtělo by to ho očistit.

„Hned jsem zpátky," řekl mu jemně a vrátil se do stájí. Nemohl si pomoct, ale chtěl na koně mluvit. Byl tady sám, musel být jistě opuštěný. Očima putoval po místnosti, hledaje nějaký box, kde by se nacházelo čištění. Koně za svůj život čistil asi tak třikrát. Věřil ale své intuici. Povedlo se mu najít kýbl, kde byli naházeny potřeby na čištění. Popadl ho a vrátil se do výběhu. Začal si prohlížet všechny věci, přičemž se jeho sebevědomí začalo vytrácet Jak že to jen bylo? První hrubý kartáč, pak měkký... na co je sakra ten plastový? Nakonec ho jeho uvažování dovedlo k závěru, že hrubým kartáčem nic nezkazí. Zvedl se ze země, pohladil Dragona opět po krku a začal ho čistit.

„První musí hřbílko!" ozvalo se od vrat. Changbin opět sebou trhl, což vyděsilo i koně, který se o pár kroků vzdálil. Hlavu i uši zvedl co nejvýše a poplašně skenoval své okolí. Černovlasý pouze otočil hlavu, aby se setkal se známou tváří.

„Pronásleduješ mě dneska, nebo co?" ulevil si podrážděně. Dneska na sebe narazili tolikrát, že to ani není možné. Začínal Seungmina podezřívat, že si od Eunbi vypůjčil její schopnost teleportace. Ta ho taky děsí v jednom kuse svým náhodným zjevením. Mladšímu na jeho otázku neodpověděl, ale rozešel se za ním.

„Nejdříve musíš vzít hřbílko a dělat krouživé pohyby. Nesmíš se bát zatlačit. Až pak jde hrubý kartáč, pak měkký," objasnil mu za chůze. Sklonil se ke kyblíku odkud vyndal tu zvláštní 'gumovou věc'. Changbin instinktivně odstoupil a pozoroval druhého. Všiml si, že má na sobě stejnou mikinu jako včera. Pod jeho oči byly velké kruhy. Tomu se až tak nedivil, pokud totiž protrajdal celou včerejší noc, kruhy pod očima jsou důsledek. Seungmin si všiml jeho pohledu a na krátkou chvíli navázali očí kontakt, který ale právě mladší rychle přerušil pohledem do země.

„Můžeš mu pročesat hřívu hřebenem. Buď ale opatrný, ať mu zbytečně nevytrháš hřívu, už teď ji má řídkou," zaúkoloval ho tišším hlasem, na který Changbin nebyl zvyklý. Bez protestů vzal tedy hřeben a jemně začal Dragonovi pročesávat hřívu.

„Kam jsi včera vůbec šel?" pokusil se zahájit konverzaci, aby vedle sebe jen tiše nestáli.

„Už včera jsem ti řekl, že to není tvoje starost," odpověděl mu mladší, přičemž si rukou promnul oko. Únava z něho sršela. Ani jeho typický sarkastický tón hlasu neměl sílu vyjít na povrch.

„Jen že vidím, že jsi toho moc v noci nenaspal. Klidně si běž odpočinout, zvládnu to tady sám," pronesl mile Changbin, pokládaje hřeben zpět do kýble. I Seungmin už třímal v ruce hrubý kartáč. Obdaroval ho pohledem s pozvednutým obočím.

„Zvládneš sám? Ty snad víš, jak se čistí kopyta?" 

„Tak teoreticky ano," řekl starší s lehkým úsměvem a podrbal se na zátylku. Vlastně netušil ani teorii. Kopyta nikdy nečistil, což bylo oběma jasné, aniž by to musel vyslovit.

„Vezmeš si háček na kopyta a stoupneš si zády ke koňské hlavě. Sjedeš rukou po noze a u toho zamlaskáš. Dragon je hodný, hned ti nohu dá. Musíš být opatrný na střelku uprostřed, ta je citlivá. U zbytku se ale nemusíš bát zabrat. Vezmeš to - tady je!" vykřikl nadšeně zničehonic Seungmin, kartáč hodil do kýble a rychle se rozešel k ohradě. Changbin ho nechápavě pozoroval s háčkem na kopyta v ruce. Mladší se u ohrady sklonil k zemi a něco sebral. Když se pak otočil, Changbin spatřil v jeho rukou foťák. Ten kde se tady vzal? Farma je fakt divné místo.

„Je tvůj?" zeptal se, ale Seungmin ho okázale ignoroval. Mačkal nejrůznější tlačítka, zatímco mu na tváři hrál široký úsměv, který byl pro něj tak atypický, že Changbin nechtěl věřit svým očím. Aniž by cokoliv dalšího mladší řek, přehodil si foťák přes hlavu a vydal se z ohrady pryč, zanechávaje tam černovlasého muže samotného. Ten jen vykuleně stál na místě. Prý že to tady nezvládne sám... co mu teď ale zbývá? Dočistil Dragona, vše uklidil zpět do stájí a po prašné cestě se rozešel zpět na začátek farmy. Seungminovo chování mu už dlouho vrtalo hlavou, ale každým dnem má více a více otázek a žádné odpovědi. Ruku si strčil do kapsy od mikiny a vytáhl svůj telefon, aby zkontroloval čas. U toho si ale všiml zmeškaného hovoru od svého kamaráda. Neváhal, jelikož mu zbývalo ještě několik minut, než dorazí ke dvoru, a přiložil telefon k uchu. Nevyzváněl ani tak dlouho.

„Ahoj, Minho hyung," pozdravil svého kamaráda.

„Čau, Bine. Jsem se zrovna trefil, když si byl v posilce, co?" ozval se z telefonu veselý Minhův hlas. Za normálních okolností, kdyby byl v Seoulu, tak by měl nejstarší pravdu.

„Nene. Víš... já teď nejsem v Seoulu."

„Vážně? Jsi si vyjel na výlet?" podivil se Minho

„Tak trochu. Jsem na Jeju ostrově."

„Vážně? Jel jsi k vám do vesnice?" zajímal se nejstarší. Slyšel od Changbina spoustu příběhů z jeho dětství na ostrově. Sám se toužil někdy tam jet podívat. Moc dobře ale věděl, jak dlouho již černovlasý doma nebyl, proto byl dost překvapený

„Jojo, už jsem tady dva týdny. A než mi dáš přednášku o tom, jak je špatné zameškávat školu, tak tě ujistím, že mi vše Jimin Yeonjun posílá," odříkal vše rychle.

„Znáš mě moc dobře," rozesmál se Minho do telefonu. „Tak to tam máte veselo, co?"

„Znáš Suhyuna, ten ze všeho hned udělá drama a párty. Ale jinak je to tady moc fajn. Potkal jsem kámoše ze základky, rodinu a lidi z vesnice, po kterým jsem ani nevěděl, že se mi vlastně stýskalo. Cítím se tady úplně jinak než v Seoulu," přiznal. „A jak je u vás? Něco nového?"

„No... tak poslední dobou nic moc."

„Jak to? Problémy v ráji?" zavtipkoval Changbin, ale rychle se vrátil na vážnou notu. 

„Jak to jen říct... no... Hyunjin podvedl Felixe."

„Cože!" vyhrkl černovlasý a zastavil se uprostřed cesty. Nechtěl věřit vlastním uším. „Jak jako podvedl?!"

„Na Hyunjinovy narozky k nám v noci přišel Felix. Brečel a byl úplně zničený. Dostali jsme z něho, že Hyunjin líbal nějakého kluka v baru a Lix to viděl," objasnil mu Minho. Changbinovi došla slova. Po dlouhé době se mu sevřel hrudník a on pocítil známý pocit. Nevěra...

„Já ho uškrtím, až ho uvidím..."

„O to se neboj, Jisungie už ho má na seznamu. Sotva ho tady držím, aby se nevydal do jejich bytu," pronesl odlehčeně muž na druhé straně telefonu.

„Co... jak to teď mezi nimi je?" zeptal se po krátké odmlce.

„Felix odjel do Seoulu za rodiči, od té doby s námi moc nekomunikuje. No a Hyunjin... toho si asi vezmu na kobereček. Někdo tomu klukovi musí vrazit, aby se vzpamatoval."

„Myslíš si, že je mezi nimi konec?" optal se se staženým hrudníkem černovlasý. Nedovedl si představit, jak by to teď v jejich partě vypadalo, kdyby spolu Hyunjin a Felix nebyli.

„Já... nevím, Bine. My oba moc dobře víme, že nevěra se nedá jen tak odpustit," Minhův hlas byl tišší a vážný. Ano, oni dva to moc dobře ví. Zažili ten hnusný pocit a Changbin s jistotou může říct, že ví, jak se Felix cítí. Jako kus ničeho, celý svět se rozpadl jako domeček z karet. „Uvidíme, co s tím udělá čas. Uběhli už dva týdny. Chci ale s Hyunjinem mluvit, aby zjistil, co mu to přelítlo přes nos."

„Ty to jistě vyřešíš, hyung," pronesl povzbudivě Changbin, načež se nejstarší zasmál.

„Nevím, odkdy je ze mě vztahový poradce, ale zkusím to. Jdeme ale od toho pryč. Nechci ti kazit sluníčkovou dovolenou na ostrově."

„Je pravda, že je tady taky jedna osoba, se kterou mám jaksi problém," řekl černovlasý, když vtom se mu v hlavě zrodil nápad. „Možná bys mi mohl poradit, hyung. Přece jenom, chodíš po téhle planetě déle jak já."

„Až tě uvidím, schytáš pohlavek, drzoune!" pohrozil mu vesele Minho. „Můžu to zkusit, povídej."

„Je tady jeden kluk, o tři roky mladší jak já. Je to syn mrzutého farmáře, kterého nikdo ve vesnici nemá rád. No a ten jeho syn je mu dost podobný... prostě se chová divně. Když jsme byli ještě na základně, utahovali jsme si z něho. Byli jsme hloupí a byla to pro nás jenom sranda. jenže když jsem ho teď po tolika letech potkal, očividně to zas tak velká sranda nebyla. Nenávidí mě-"

„Upřímně se mu nedivím. Zní to, že jste toho kluka šikanovali," skočil mu do toho Minho.

„Byli jsme děti! Stalo se to před deseti lety. Snažil jsem se mu vysvětlit, že už takový prostě nejsem, že se lidi mění, ale je na to příliš tvrdohlavý. Ať udělám cokoliv, vždy je to špatně. Jakákoliv moje snaha je k ničemu," stěžoval si černovlasý muž, na zemi kopaje do malého kamínku.

„Očividně s tebou nechce mít nic společného. Jestli se tak rozhodl, nic s tím neuděláš."

„Pomáhal jsem jeho tátovi na farmě i babičce. Moji sestřenici má rád. Omluvil jsem se , chtěl si normálně podívat, ale vždycky mě zazdí nebo ignoruje. Jsem z toho na prášky!"

„Proč ti na tom klukovi tolik záleží, když jsi sám tvrdil, že je divnej?" zeptal se ho zmateně Minho, kterému to nešlo do hlavy. Changbin otevřel pusu, ale žádná slova z něho nevyšla. Opět se zastavil, tentokrát uprostřed dvora. Proč mu na Seungminovi tolik záleží? Vždyť je to jen divný mrzutý kluk odvedle. Až se vrátí do Seoulu, už ho znovu neuvidí. Zvláštní, že nad tou myšlenkou, se mu mírně sevřel hrudník. Minho položil dobrou otázku.

„Já... nevím. Na začátku jsem chtěl, aby mi odpustil, jenže teď už mi na tom tolik nezáleží. On... je prostě zvláštní, hyung, to ani nejde popsat. Má svoje rutiny, které striktně dodržuje. Sem tam se uprostřed věty zasekne a zadívá se do blba, musím ho z toho transu probudit. Včera jsem ho potkal uprostřed noci na ulici. Výjimečně na mě nebyl nepříjemný ani sarkastický, byl... unavený. Jakmile jsem mu řekl, ať jsi jde lehnout a spát, tak se snad urazil a odešel. Dneska vypadal zničeně, běhal po farmě, každou věc začal, ale nedokončil. Je na něm něco divného, zvláštního a já... prostě chci vědět, co zatím je, jasný?" poslední slova řekl až lehce naštvaně, což Minho na druhé straně telefonu nečekal. Vlastně tím Changbin překvapil sám sebe. Proč ho to sakra naštvalo? Možná to je frustrace z toho, že se mu nedaří.

„Bine, upřímně nevím, co ti na to mám říct. Takhle podle popisu to vypadá na nějakého autistu nebo prostě debila. Stále ale úplně nechápu, proč ti na jeho názoru tolik záleží."

„To je jedno. Nech to být, hyung," povzdechl si černovlasý. Již se blížil ke svému domu. Minho má pravdu. Když to všechno takhle řekl nahlas, nic z toho moc nedává smysl. Seungmin mu může být ukradený, tak proč se snažit, když druhá strana dělá opak? 

„Tohle si budeš muset vyřešit sám. Třeba - počkej lásko, mluvím s Changbinem, jo - Jisungie tě pozdravuje! Promiň, Bine, už budu muset končit. Zavoláme si někdy znovu, jo?"

„Taky ho pozdravuj. Měj se, hyung," rozloučil se a položil hovor. Telefon strčil do kapsy, kam zastrčil i ruce. Po tomhle hovoru je možná ještě více zmatený než předtím. Vůbec si nepomohl. Možná by nad tím měl přestat tolik přemýšlet, dát si něco dobrého a pokecet s někým. Takový strýček Dong dokáže dobře přivést na jiné myšlenky. A pokud se již Suhyun vyležel ze své kocoviny, mohlo by být v rodinném domě živo.

... Fall in Love on Jeju ...

Tak po týdnu jsem zpátky. Anglie mě znavila natolik, že jsem na psaní neměla náladu. Navíc jsem musela dohánět věci do školy. Zájezd jsem si ale užila a vzpomínala na minule (podle prvního zájezdu z roku 2022 vznikl námět na začátek této série, aneb první díl). Teď jsem ale zpět a doufejme bez přestávek. Jako takovou malou omluvu vám dávám tuto kapitolu, která je zatím nejdelší této knížky (3277 slov). Na scéně se chvilku objevil i Minho. Prozradím, že ho velice brzy navštívíme. Děkuji, že jste na mě trpělivě počkali. Jste úžasní. Jinak už tady máme 1K přečtení! Děkuji. Love U! *Annie*