„Paní Shim, počkejte, já Vám s tím pomůžu," zavolal na ženu ve středním věku Changbin, položil krabici, kterou doteď držel v ruce, a rozešel se jejím směrem. Přebral si od paní Shim velkou dřevěnou krabici a odnesl ji podle jejích instrukcí do skladu. Postupně takhle černovlasý muž odnosil tři krabice. Žena v červené halence ho obdařila širokým úsměvem.

„Děkuji ti, Changbin-ssi. Můžu ti nabídnout sušenku? Nebo koláčky? Právě jsem je vyndala z trouby," oznámila mu vesele a hned se rozeběhla do vedlejší místnosti, kde se nacházela kuchyň. Changbin vykulil oči a rychle běžel za ní.

„To není potřeba! Jste milá, ale ještě mám nějakou práci," dostal ze sebe rychle. Pravdou je, že už její koláčky nemohl vidět ani cítit. Ve vesnici už byl více jak týden a ze sladkého se mu tak akorát zvedal žaludek. Koláčky paní Shim jsou po vesnici proslulé svojí úžasnou sladkou chutí, už jich spořádal tak čtyřicet. Zdvořile tedy odmítl její nabídku a raději se rychle rozloučil. Měl strach, že mu začne nabízet něco dalšího ze své pekárny. Venku si úlevně oddechl a sám sebe tiše pochválil, jak se mu šikovně povedlo dostat z této ošemetné situace. Úsměv z tváře mu však opadl, když se zahleděl na vozík před sebou, kde se nacházely ještě dvě krabice. Čapl madlo a rozešel se dál.

Eunbi měla pravdu, ve vesnici se práce vždycky najde. Už dělal prakticky všechno. Kácel strom, roznášel poštu, montoval skříň, vyhazoval odpadky, odvážel balíky do města či z něj a právě teď rozvážel krabice všemožného obsahu. Stal se z něho poslíček pro celou vesnici. Většinu práce mu zařídila jeho drahá sestřenka, která zná všechno a všechny, tudíž i ví, kde je potřeba přiložit ruku v dílu. Další trochu neobvyklá věc je, že za žádnou práci nedostal zaplaceno, ale nestěžoval si. Jejich vesnice preferovala výměnný obchod. Takže Changbin již dostal domácí pálenku, spoustu sušenek a nějaké mastičky na svaly, aby se nepřetáhl. Teď si svůj vozík táhl ke knihovně, jejíž stav byl opravdu katastrofální. Upřímně se bál dovnitř vstoupit, aby mu náhodou nespadlo něco na hlavu. Knihovna, stejně tak jako budova školy, nutně potřebovala rekonstrukci. Nebyli ale finance. Changbin ale potlačil strach o svůj život a vstoupil dovnitř.

„Dobrý den, pane Moon, mám pro Vás zásilku od paní Lee. Pokud jsem to správně pochopil, posílá nějaké staré knížky, co už jí doma překáží, a prosí Vás, zda byste si je tu nechal," vysvětlil postaršímu muži s pleškou, který seděl za stolem a mžoural skrz brýle do novin. Sotva zvedl hlavu a sjel muže před sebou pohledem.

„Yoonah!" zvolal svým skřípavým hlasem.

„Ano, pane Moon?" zpoza jednoho regálu se objevila drobná dívka s na mikádo střiženými vlasy. Changbin lehce nadskočil, jelikož neočekával, že se tu někdo zjeví. 

„Zařaď tyhle knihy," poručil starý muž a znovu svou pozornost přesunul na noviny. Dívka přikývla, ale Changbinovi neuniklo, jak tiše povzdechla. Rozhlédla se kolem sebe a zarazila se. Žádné knihy totiž neviděla.

„Jsou tady v krabici, posílá je paní Lee," objasnil jí a snad aby potvrdil svá slova, s krabicí lehce zatřásl. „Kam to můžu položit?"

„Sem na stůl, už se o to postarám," řekla mu a poklepala na stůl vedle sebe. Changbin udělal tak, jak řekla, přičemž si všiml, že ho dívka sjela zkoumavým pohledem. Na chvíli se jejich pohledy střetli.

„Jsi z města?" optala se ho zničehonic, až se černovlasý muž zarazil. Ne že by si potrpěl na formalitách, ale přišlo mu zvláštní, že mu tyká holka, kterou nezná a je jí nanejvýš tak šestnáct. Mohl to vzít jako kompliment, že stále vypadá jako náctiletý, což jemu ale moc nelichotilo. Spolkl hned několik kousavých poznámek a nasadil lehký úsměv.

„Ne, narodil jsem se tu a dlouho žil, ale teď studuji vysokou v Seoulu," objasnil jí. Dívka překvapeně naklonila hlavu do strany a znovu si ho změřila pohledem.

„Vůbec netuším, kam tě zařadit, oppa*," pronesla a zakroutila nechápavě hlavou. Changbinovi cukl koutek nahoru, když uslyšel oslovení na konci její věty. Teď už se cítil mnohem pohodlněji.

„Seo Changbin z pošty, bratranec Eunbi," představil se, přičemž mu v kapse zavibroval telefon. Zaslechl dívčino tiché 'ou', než otevřel nově příchozí zprávu.

Eunbi_noona
Kde jseš?

Bin🐷🐰
V knihovně, proč?

Eunbi_noona
Potřebuju tě hned na farmě. Přišli nějaké sazenice, krmivo pro zvířata, semínka a pár dalších věcí. Pan Kim by potřeboval pomoct. Máš dvě minuty

Bin🐷🐰
Hned jsem tam

„Já jsem-"

„Promiň, ale už musím jít. Mám nějakou práci," přerušil dívku uprostřed věty. Rovnou se otočil na patě a bez jakéhokoliv dalšího slova vystřelil z knihovny ven. Málem zapomněl na svůj vozík, kde se nacházela poslední bedna, která byla pro pana Joo. Naštěstí dílna mechanika je po cestě. Běžel tak rychle, jak mu jen kolečka vozíku dovolila. Sotva zabrzdil před velkou garáží, ze které vycházel rachot. Hlasitě zabouchal na plechové dveře, krabici postavil před ně a i s vozíkem pelášil zas dál. Několikrát zatočil a jakmile se dostal před rodinný dům, pustil vozík, který narazil do dřevěných vrátek. Už teď věděl, že dostane večer vynadáno do tety Kwon, že určitě setřel lak z plotu. Sprintoval přes náves na druhou stranu vesnice. Prolítl velkými dřevěnými vraty, které byly pro k jeho štěstí otevřené. Konečně se zastavil, přičemž hlasitě sípal a snažil se popadnout dech.

„Pět minut a dvacet jedna vteřin. Lepšíš se, ale stále to není ono," zakroutila kriticky hlavou Eunbi, když s rukama překříženýma na hrudi pozorovala svého bratrance. Ten ji věnoval naštvaný pohled, ale nic neřekl. Byl rád, že vůbec dýchá. Najednou ho chytla za ruku a odtáhla ho ke zdi. Věnoval jí zmatený pohled, než se otočil za hlukem. Vraty do dvora začala couvat bílá ošuntělá dodávka. Ozval se skřípavý zvuk, když se bok dodávky odřel o sloupek od vrat. Oba přivřeli oči a následně navázali oční kontakt. Tady bude někdo nadávat.

„Ten plot jsem postavil vlastníma rukama! Jestli do něho znovu narazíte, narvu Vám ty kůly do- parkujete mi na řepce!" zahulákal pan Kim, který se přiřítil ze dveří domku. Muž za volantem se zmateně rozhlížel z okénka, ještě více zacouval, což vyvolalo další záchvat majitele. Eunbi si přiložila ruku před pusu a snažila se zadržet smích. Jakmile ale pan Kim skončil se seřváváním řidiče, otočil se jejich směrem. V tu chvíli byla Eunbi pryč. Changbin se panicky rozhlédl kolem sebe, ale nikde ji neviděl. Kam se to zase poděla?

„Hej ty! Seš ten kluk od Kwonů?" vyhrkl na něho výhružným tónem.

„Ehm, ano... Seo Changbin, js-"

„Potřebuju odnosit všechno dozadu. Tyhle první dvě," ukázal na bedny, „jdou do skladu pod červenou střechou. Támhlety zas do dřevěné stodoly. Pytle se třídí podle zvířat a - kam to zase jedete?! No ne, nenecháte mi to tu tady na dvoře! - chápeš?" otočil se pan Kim zpět na Changbina. Než mu ale stihl jakkoliv odpovědět, už mrzutý farmář utíkal na druhou stranu dvoru za řidičem. Černovlasý muž si povzdechl. Na co to zas kývnul? Tohle Eunbi neodpustí, že ho tady nechala samotného. Nezbývalo mu nic jiného, než se pustit do práce, aby mohl co nejdříve jít odtud pryč. Vzal bednu, která k němu byla nejblíž, načež se mu prohnuly záda. Co v tom je? Kameny? Cihly? Zatnul všechny svaly a rozešel se po prašnaté cestičce.

Pravdou je, že se na farmě moc nevyznal. Nejčastěji sem zavítal v noci, když se svými kamarády chodili krást mandarinky, nebo když se schovávali v kukuřice. Dřevěná budova s červenou střechou odtud byla ale hezky vidět, takže zatím neměl problém s orientací. Nohou si otevřel dveře, načež bednu postavil do rohu místnosti. Teď musel pro druhou. Postupně takhle odnosil pět těžkých beden čeho si. Do prstu se mu povedlo zadřít si třísku, kvůli které pak nemohl pořádně uchopit věci. Při cestě zpět na dvůr se ji pokusil dostat pryč, ale nepovedlo se mu to. Zamumlal pár sprostých slovíček a nechal třísku třískou. Na dvoře už mu zbývaly pouze pytle s krmením. Ostatní odnesl řidič dodávky, který před pár minutami šťastně prchl.

„Pane Kime, kam s těmi pytle?" zeptal se, když dorazil k farmáři, který si něco odškrtával v polorozpadlém sešitu.

„Tohle ke kozám, to zas ke slepicím, tady prasata, králíci, krávy a ovce. Jo a těm ještě vyměň podestýlku a seno," vyjmenoval znuděně, přičemž rukou ukazoval na jednotlivé pytle. Changbinův pohled skákal z jednoho na druhý.

„Pardon, ale nevyznám se tu. Nepamatuju si, kde co je," přiznal a pro vlastní bezpečí udělal pár kroků vzad, když se na něho pan Kim výhružně podíval.

„Na co mi tady tím pádem jsi? Hlavně že mi sem všichni furt lezou, ale aby pomohli, to né," řekl sarkasticky, vzápětí ale spustil o tom, kde se co nachází, takže mu Changbin nestihl ani odporovat. Postupně začal roznášet krmiva do malých domečků a přístřešků. Tiše pronesl, že si to taky všechno mohl pan Kim udělat sám, když se mu jeho práce nelíbí. Taky by mohl být milejší. Opravdu už zapomněl na to, že ne všichni na ostrově jsou veselí a sluníčkoví. Už měl přes rameno přehozený poslední pytel a mířil k ovcím. Farma byla opravdu veliká. Už tady chodil sem a tam skoro dvě hodiny. Těšil se, až se vrátí domů a pochutná si na pečeni tety Kwon. Za tu dobu mu opravdu vyhládlo. Ani napít vody nedostal, to jsou teda podmínky...

„To se mi snad zdá! Jsi hluchý nebo blbý? " zaskuhral známý hlas, když se konečně Changbin dostal k onomu výběhu. Zhluboka se nadechl a následně se otočil.

„Ahoj, Seungmine," pozdravil ho s jemným úsměvem na rtech. Nic takového se mu ale zpět nedostalo.

„Co tady děláš?!" zavrčel jeho směrem mladší.

„Tvůj táta potřeboval pomoct, přivezli vám nějaké bedny a krmivo. Tahám se s tím už dvě hodiny," postěžoval si černovlasý, což původně neměl v úmyslu. Seungmin ho sjel pohledem se stále zamračenou tváří. V rukou držel malou bedýnku.

„To jsi šel okolo a nabídl se?" zeptal se a Changbinovi neunikl sarkasmus v jeho hlase. Má stejný tón hlasu jako jeho otec. Na ostrově jsou si všichni až příliš podobní svým rodičům. Naštěstí on je výjimka.

„Ne, Eunbi mě sem zavolala. Následně zdrhla a nechala mě tu samotného," zamračil se starší. Až ji uvidí, pěkně ji vynadá. Tohle mu jako dělat nebude. Stává se z něj otrok. Seungmin na to nic neřekl. Nevypadalo to, že mu věří. Changbin si povzdechl: „Hele, taky tu nechci být. Řekni mi, kam to mám položit. Rychle vyměním podestýlku, doplním seno a peláším pryč, jo?" Seungminův obličej přece jenom trochu povolil. Protočil očima a beze slova se rozešel po prašné cestě k malé dřevěné stodolu, od které i začínal plot. Changbin ho následoval, ale mladší zničehonic zastavil, takže mu málem narazil do zad. Sotva stihl zabrzdit. Seungmin se zahleděl na stromy kousek od nich, jako by v jejich korunách něco hledal. Černovlasý tam ale nic zajímavého nenašel.

„Seungmine?"

„Co je?!" vyštěkl mladší a trhl hlavou jeho směrem. Changbin uskočil dozadu, tuhle reakci neočekával. Co to do něj zas vjelo?

„Kam můžu dát to krmení?" zopakoval svou předešlou otázku. Seungmin trochu naklonil hlavu a zorničky se mu nepatrně rozšířili. Na pár sekund se ztratil ve svém světě, než se probral do toho reálného. 

„Ehm... jo... hned za dveře stodoly. Seno je hned vedle," řekl a lehce zatřásl hlavou. Konečně se znovu rozešel. Changbin pozvedl jedno obočí a stromu, vedle kterého stáli, věnoval ještě jeden pohled. Tohle bylo sakra zvláštní. Když vstoupil do malé stodoly, udělal přesně to, co mu Seungmin řekl. Ten se mezitím vydal do ohrady. Starší tedy našel vidle a kolečko a pustil se do kydání přístřešku pro ovce. Jeho přítomnost ovce moc nepotěšila. Dokonce jedna hned vyskočila na nohy a zdrhla, jakmile ho spatřila blížit se k přístřešku. Changbin si jich ale nevšímal a rychle pracoval, aby mohl jít. Doplnil jim seno.

„Seungmine, kam můžu-" zarazil se uprostřed věty. Chtěl se zeptat, kam může vyklopit kolečko. Svou větu nedokončil, protože byl zaujat něčím jiným. Seungmin seděl na zemi a na klíně měl jehně. Vedle něho stála pravděpodobně jeho mamka, která ho hlídala. Changbin byl překvapený z uvolněného a usměvavého výrazu, který měl mladší na tváři. Jemně hladil jehňátko po zádech a vypadalo to, že mu dokonce něco říká. Najednou nevypadal tak mrzutě jako vždy. Changbin se nakonec rozhodl nechat kolečko být a pomalu, aby ovce nevyplašil, se za ním rozešel.

„Je pěkné," pronesl, když byl asi tak metr od něj. Seungmin sebou ale škubl, jehně mu ihned vyskočilo z klína a přitisklo se ke své mámě. Ta na Changbina upřela svůj pohled, načež usoudila, že je asi sežere a dala se na útěk.

„Ty taky musíš všechno zkazit, co?" zakroutil nevěřícně hlavou Seungmin, jeho hlas ale nebyl tak nepřátelský, jak byl černovlasý zvyklý.

„Nechtěl jsem je vyplašit," obhajoval se. Seungmin se zvedl na nohy, obešel ho a vydal se ke stodole, která i zároveň vedla ven. Changbin nevěděl, jak si to má vyložit, tak ho raději následoval. Práci má hotovou, může jít. Kolečku s ovčími výkaly věnoval krátký pohled a rozhodl se, že ho bude ignorovat. Cestou zpátky šli mlčky. Seungmin šel rychlou chůzí asi tři metry před ním. Očividně spěchal, protože už tak čtyřikrát zkontroloval čas na hodinkách. Na dvoře otevřel dveře a vyndal odtamtud koště. Changbin mu nevěnoval příliš pozornosti. Viděl dřevěná vrata a chtěl pryč.

„Už je hotovo?" zastavil ho pan Kim, který právě vraty přišel z ulice. Černovlasý muž přikývl a ujistil ho, že je vše na svém místě, což samozřejmě s jistotou vědět nemohl. Farmář vypadal méně mrzutě jak předtím, z čehož Changbin usoudil, že je spokojený. Jeho domněnku podpořily i jeho další slova: „Seungmine! Dej Changbinovi něco z obchodu jako poděkování," zavolal na svého syna trochu vlídnějším tónem hlasu, než kterým mluvil doposud. 

„Nemůžu, jdu zametat," odpověděl mu stroze Seungmin a opravdu začal zametat prach na kamenných kostkách.

„To počká."

„Ne. První zametu, zkontroluju slepice, zavřu bránu a pak jdu do obchodu. Slíbil jsem halmeoni, že jí přinesu koření, zase jí došlo," vysvětlil mladší, aniž by vzhlédnul od kamenných kostek. Changbin pozvedl jedno obočí. To si takhle všechno naplánoval?

„Mine, když jednou nepojedeš ve své rutině, nic se nestane. Zameteš potom," povzdechl si vyčerpaně pan Kim.

„Ne," řekl Seungmin. Changbin nechápal, co je za problém. Proč nemůže zamést potom? To všechno musí být v přesném pořadí? Má to naplánované na minuty? Ví, že je dobré si věci a aktivity plánovat, on na tyhle věci až tak nebyl. Nikdy ale nepotkal člověka, který by byl tak extrémistický jako právě Seungmin. 

„Už mě s tím sereš, Seungmine, tvoje rutiny a plány nedávají smysl. Když řeknu, že je něco potřeba udělat hned, tak to tak prostě je. Nechci už poslouchat, že nemůžeš, protože teď máš zrovna krmit prasata!" zuřil pan Kim. Jeho pohár trpělivosti na dnešek už očividně přetekl. Changbin se mu upřímně ani nedivil, spíše se bál, aby mu třeba nepraskla nějaká cévka a on by pak musel volat doktora Lee. 

„Mazej do toho obchodu a pak se zas někam zašij. V sedm je večeře," řekl a vytrhl Seungminovi koště z ruky. Následně se i s ním rozešel pryč. Seungmin vypadal jako naštvané rajče. Otočil se na patě a oddupal do vedlejší budovy, kde se nacházel i jejich rodinný obchod. Changbin si nebyl jistý, jestli ho chce následovat. Co když ho uvnitř zabije? To asi ne. Vstoupil též dovnitř. Vše bylo perfektně srovnáno. Seungmin byl za pokladnou a do tašky házel pár věcí. Následně ji strčil Changbinovi do ruky.

„Tady to máš a už vypadni. Uvnitř je krabička, tu vrať nooně," oznámil mu a prošel dveřmi zas ven.

„Nooně?"

„Eunbi noona. Půjčil jsem si od ní něco, tak to chci vrátit," pronesl k němu zády. Changbin nakoukl do tašky a všiml si modré krabičky. 

„Proč jsi na Eunbi milý?" zeptal se starší čistě ze zvědavosti. Co si zatím všiml, na všechny byl Seungmin nevrlý. Jeho sestřenice se ale zdálo být výjimka a jeho zajímalo, proč. Mladší mu věnoval krátký pohled, než odjistil vrata a začal je postupně zavírat.

„Je milá... a pomáhá halmeoni," řekl jednoduše a zajistil první část. Changbin okolo něho proklouzl, aby ho náhodou nezavřel uvnitř. Zarazil se, když si uvědomil, že Seungmin zavírá vrata zvenčí. Očividně někam jde.

„Taky jsem pomáhal tvé halmeoni a na mě milý nejsi," zabručel, načež se na něho mladší otočil s pozvednutým obočím.

„A ani nebudu i kdybys jí postavil třeba nový barák. Nesnaž se o to a nedolízej," pohrozil mu. Vytáhl z kapsy svazek klíčů a vrata zamkl.

„Jak ti můžu dokázat, že jsem se změnil?" zeptal se ho až zoufale Changbin. Co musí udělat, aby na něho Seungmin změnil názor? 

„Nevěřím tomu, že se lidé mění. V jádru jsou vždycky stejní," pronesl tišším hlasem až skoro nepřítomně. Jejich pohledy se střetly.

„Dokážu ti to. Lidé rostou a stárnou, jejich povaha dělá to stejné."

„Tak to hodně štěstí," řekl Seungmin. Pár sekund mezi nimi nastalo ticho, než mladší trhl hlavou a sklopil zrak. Následně se rozešel po cestě vedoucí na konec vesnice. Changbin tam zůstal stát, pozoroval ho, jak se vzdaluje. Po dnešku má tolik otázek. Seungmin není tak jednotvárný, jak si o něm myslel. Je tam něco víc, ale co? Dneska to bylo zvláštní. Ale přežil a nebylo mu vyhrožováno, což je od minule velký posun. Možná to přece jenom není ztracený případ.

... Fall in Love on Jeju ...

*Oppa = oslovení staršího chlapce mladší dívkou (ekvivalent k hyung a noona)

Tak dneska zas delší kapitola. Znovu je na scéně Seungmin, dozvídáme se nějaké nové informace a poznáváme nové postavy. Zajímalo by mě, jak se vám zatím knížka líbí. Snažím se ji psát odlehčeně, sem tam i trochu zavtipkovat, abych vytvořila kontrast mezi dějovými linkami. Doufám, že jste spokojeni. Jinak bych vám chtěla poděkovat za obrovskou podporu, kterou knížce dáváte. Jsem opravdu překvapena, kolik vás tu je (předpokládala jsem, že moc lidí Seungbin zajímat nebude, ale jsem mile překvapena). Druhý díl má v tuhle chvíli 9.5k přečtení, první díl se blíží k 9k a zde jsme na skoro na 600. Zároveň jsem před pár dny oslavila 100 sledujících na mém účtě (upřímně jsem si toho nejdříve nevšimla😅). Jste zlatíčka💞.
Love U all! 💫*Annie*💫